Čest

Asuma se smutně podíval na prázdnou papírovou krabičku. Zmuchlal ji a hodil za sebe do vozu.
„Jó, jó,“ zaskřehotal vedle něj starý vozka.
Asuma se na něj podíval a v hlavě si připomínal proč tuhle práci vzal. Prázdná krabička, prázdný žaludek a prázdný úsměvy vozky – ne, kvůli němu ne.
„Jó, jó,“ ozval se opět vozka, čímž Asumu začal dohánět k šílenství. Rozhlédl se kolem sebe, aby přišel na jiné myšlenky. Za nimi byl další vůz s plachtou a před nimi taktéž jeden. Jenom jejich vůz neměl žádnou plachtu, no vůz, pár prken na kolečkách, byl div, že stále jedou. Znovu se zaměřil na vozku, který se podivně křenil. Vlastně od něj celou cestu neslyšel nic jiného než to skřehotání, a to spolu jeli od Železné vesnice, kde naložili železné ingoty té nejvyšší kvality bez jediného kazu. Přemýšlel, jestli udělal dobře, že se do tohohle všeho nechal zatáhnout.
„Jó, jó.“
Zařekl se, že tohle bude jeho poslední práce, než se vydá z cest zpět domů do Listové. Doufal, že na něj táta nebude moc naštvaný.
Vedle něho přiklusal předák Hiju a vytrhl ho z myšlenek. Byl jediný z jejich společnosti, kdo si mohl dovolit koně. Ne toho mizerného osla, kterého vydávali za koně. Upřel zlostný pohled na stvoření, které táhlo jejich vůz.
„Jó, jó,“ zakrákal vozka a švihl opratěmi, aby zvíře popohnal.
„Buďte připravení,“ upozornil je předák a poklepal dlaní na meč s rozšiřující se čepelí na hrotu, který se mu houpal u boku.
„Jó, jó,“ vozka si položil nabitou kuši na kolena a očima sledoval okolí.
„Čekáš problémy?“ zeptal se Asuma.
„Konvoj se blíží na území, které ovládají vzbouřené kmeny. Ne každý podporuje Písečnou a Čtvrtého. Náš cíl cesty, což z nás dělá možný terč,“ odpověděl předák.
Asuma se rozhlédl, aby zjistil, o jaké koloně to mluví. Tři vozy a několik strážných. Z toho, co viděl měl jenom on nějaký výcvik. Rozhlédl se po okolí, aby zhodnotil terén. Cesta se táhla mezi písečnými dunami, nemohl přes ně určit co bude za další zatáčkou. Začal si připadat, jako kachna na střelnici.
Přední vůz zpomalil, až úplně zastavil. Asuma se zvedl, ale přes plachtu vozu nic neviděl. Ohlédl se na vozku, který měl kuši v ruce a pozoroval písečné duny.
Písek se začal pomalu zvedat, když z něho začali vyskakovat ozbrojení lidé. Ozval se válečný pokřik a zem se začala třást. Asuma se ohlédl a uviděl, jak proti nim míří jezdci na koních. Muselo jich být nejmíň padesát.
Předák zařval na své muže, kteří začali otáčet zadní vůz. Muži počkali, až se jízda přiblížila a strhli plachtu. Místo železných prutů bylo ve voze několik dalších strážných v šatech ninjů – renegátů. Asuma nepoznal jejich barvy a nemohl si je zařadit. Pozvedli podivné koule a hodili je do cesty jízdě. Asuma hned poznal o co jde a zaklel. Sám podobné několikrát použil, ale to byly pouze dýmovnice. Ozval se ohlušující výbuch, který doprovázel řev lidí a řičení koní. Písek se vznesl do vzduchu a na chvíli zakryl slunce.
„Udělali z nás návnadu,“ vydechl Asuma.
„Jó, jó,“ zakrákal stařík a vystřelil z kuše na nejbližšího útočníka. Šipka ho srazila k zemi jako hadrovou panenku. Ozvaly se další výbuchy a Asumu zalil další déšť písku. Koutkem oka zahlédl pohyb a jen tak tak se stačil vyhnout oštěpu, který mu mířil na hlavu. Seskočil z vozu a ocitl se ve víru bitvy. Prvního útočníka srazil za sebe, až slyšel, jak mu lebka křupla o kolo vozu. Dalšímu podkopl nohy, ale než ho stačil dorazit musel se kotoulem vyhnout projíždějícímu jezdci, který po něm bodl kopím. Slyšel trhání látky na vestě a věděl, že měl zase jednou štěstí. Vyskočil na nohy, aby čelil jezdci, který se připravoval k dalšímu útoku. V tom se ozvala další řádka výbuchů a tlaková vlna ho odhodila mezi duny u cesty. Zepředu se ozvaly další rány a všude poletovaly kusy předního vozu.
Nevěřil, že písek může být tak tvrdý. Vyplivl směsici krve, písku a vzteku. Strčil ruce do kapes a vytáhl boxery. Vyrazil proti nejbližšímu útočníkovi a strhl ho na zem, jako kdyby to byl kus hadru. Usměrnil chakru do čepelí, aby je prodloužil a chystal se seknout, když v tom se zarazil. Na zemi leželo dítě, kterému nemohlo být víc jak patnáct, a to mu ještě přidával. Řev boje přehlušil roh, kterým útočníci dostali znamení k ústupu. Vedle Asumy se objevil předák Hiju, který sesedl z koně s mečem ušpiněným od krve.
„Výborně, jednoho jsi dostal živého.“
Asuma se díval na chlapce a snažil se uklidnit. Místo toho jej zatlačoval ještě víc do písku, až chlapec přestával dýchat. Povolil stisk a vstal, stále zády k předákovi. „Říkal jsi, že to jsou bandité.“
„Bandité, bojovníci za svobodu. Je to to samé,“ rozpřáhl Hiju ruce. „Bojují proti nastolenému pořádku, neznají své místo a kradou, útočí na karavany. Berou si, co chtějí, jsou to zločinci.“
„Řekni mi,“ zamručel Asuma.
„Ano?“
„Byli jsme jenom návnada?“
„Záleží na tom?“
Hiju vzdychl a kývl hlavou. „Ano.“
„Bylo ta jatka nezbytná?“ ukázal rukou na mrtvá těla roztroušená po bojišti. Poslední přeživší z kolony se shromáždili za předákem. Usmívali se nad dobře odvedenou prací.
„Účel světí prostředky,“ řekl jeden z nich. Hiju se lehce ušklíbl.
„Rasa o tom věděl?“
„Nemůže vědět o všem co se v jeho zemi děje, ale neboj se. Dostaneš bonus, o to ti přeci celou dobu jde, ne? Děláme to takhle už léta. Nikdo se nic nedozví,“ rozhodil rukama. „Nedělej, že jsi lepší než my ostatní, taky jsi se nechal najmout,“ Hijuovi přejel po tváři temný stín.
„Nechci tvoje špinavý peníze,“ zavrčel Asuma.
„Budiž,“ vydechl Hiju a vystřelil kupředu. Jeho meč se změnil v pouhou šmouhu, jak rychle udeřil. Projel Asumovým tělem, ale Hiju tušil, že je něco špatně. Meč neprojížděl tak hladce, jak by měl. Ozvalo se lehké „PUF“ a místo těla byl meč zabodnutý v dřevěné laťce.
Ostatní žoldnéři z toho byli tak zmatení, že si nevšimli, jak se za nimi pomalu zvedá písek. Hiju vytrhl meč ze dřeva a nestačil popadnout dech. Jeho muži byli pobíjeni jeden po druhém v rychlém a brutálním útoku. Sotva stačil pozvednout meč, aby se kryl, když do něj Asuma udeřil. Vyměňovali si rychlé výměny a Hiju brzy poznal, že měl přehnaný strach. Stačil vykrývat všechny útoky a sám přecházel do protiútoku. Za chvíli se z toho stal tanec, kdy po každém útoku přešel na chvíli do obrany a lehce uhnul hlavou, aby se vyhnul namodralé čepeli chakry, která vycházela z boxerů. Asuma naposledy zaútočil a tentokrát vložil veškerou svou vůli a zbývající sílu do boxerů. Čepel se protáhla a Hiju vytřeštil oči překvapením, když mu čepel oddělila hlavu od těla.
Asuma se otočil k vozům, kde na něj mířil vozka kuší.
„Počkej,“ zvedl ruku a vozka vystřelil. Šipka ho škrábla na tváři. Už se chtěl rozběhnout, když za sebou uslyšel dutou ránu. Ohlédl se a spatřil jednoho z najatých dozorců s šipkou v hlavě. Otočil se na vozku a kývl hlavou na znamení díků.
„Jó, jó.“

Asuma seděl na židli a s rukama sepjatými u nosu a pozoroval pytlík plný mincí. Rasa stál k němu otočený zády a pozoroval svoji vesnici, která bujela životem.
„Nakonec Hiju,“ prolomil mlčení Kazekage.
Asuma zabručel.
„Odvedl si svoji práci dobře. Našel jsi toho, který okrádal můj lid.“
Povzdech.
„U nás bys našel uplatnění. Tvoje postavení by bylo vyšší, než kdy bude v Listové.“
„V poušti umírají děti,“ procedil Asuma skrz zaťaté zuby.
„Přijímáš?“ zeptal se znovu Rasa.
Odpovědí mu bylo vrzání židle. Chvíli ještě pozoroval vesnici, než se otočil. Pytlík mincí stále ležel na stole. „Čest,“ pronesl znechuceně.