Hokageho Syn: Origins 021 - Závěr mise

Elika následovala Tanmu jedním kaňonem, kterých bylo v poušti nespočet.
„Tak fajn, tutaj se rozdělíme,“ nakázal Tanma, když se zastavil uprostřed kaňonu.
„Počkej, co se děje?“ nechápal Kiro, když málem zakopl o kámen, po cestě přemýšlel.
„Miura chce potáhnout na město a já mám zabít Nyereho. Vás s sebou vzít nemůžu,“ odpověděl Tanma, když se otočil na svůj tým. Orion letěl vysoko nad jejich hlavami a s pořádným odstupem vzadu.
„Jasně, chápu. Infiltrace ve vícero lidech je náročná,“ pochopil Kiro.
„Ale zároveň nemůžu nic riskovat. Lika je ještě hodně oslabená, posláním do bitvy bych ji rovnou poslal na smrt. A zároveň ji nehodlám nechat v tomhle stavu bloudit po poušti. Proto ji doprovodíš, Kiro,“ sdělil Tanma svůj plán, což všechny zaskočilo. Na jednu stranu byli rádi, že se natolik stará, aby se jim nic nestalo, ale na druhou stranu, sprostě je odkopl.
„Zase na sebe bereš větší břemeno? Změníš se někdy?“ ozvala se Elika po chvilce mlčení. Blonďák jenom pokrčil rameny.
„Počkej! Takže ty se vydáš zpátky za princem a my se máme trmácet do Suny?“ zeptal se znovu Kiro, aby si svoji myšlenku potvrdil. Blonďák jenom přikývl.
„Suna je pořád rovně tímhle směrem. Hlavně nedělejte kraviny,“ nakázal Tanma naposled a ukázal rukou směr. Pak se rozběhl k Orionovi, než vyskočil na jeho úroveň. Vyhoupl se přes orla jako přes nějakou hrazdu a nabral výšku. Pak zmizel v matné šmouze.
„Já mu nakopu p***l, pacholkovi! To nemůže myslet vážně!“ brblal Kiro, když Tanma zmizel. Elika taky supěla, ač byla v údivu z toho, jakým stylem Tanma zmizel.
„Kiro, nemáš aspoň kunai u sebe?“
„Jo, mám. Čemu?“ zeptal se Kiro, když podal dívce kunai. Ta si jej protočila na prstě stejně, jako to dělává Tanma.
„Vracíme se!“
Kiro statečně nechápal. Jeho velitel zmizel za svým úkolem. Teď díky vnímání ze země pátral po Miurovi a jeho jednotce a poslouchal Eličiny rozkazy. Ne, že by mu to vadilo. Vždycky radši přijímal rozkazy, než aby je vymýšlel. Bylo toho ale trochu moc najednou. Navíc, byl rád, že se Elice trochu zvedlo sebevědomí po tom, co ve vzteku pobila několik mužů a zdecimovala tábor. Aspoň si vydobyla nějaký respekt.
„Liko, máme je!“ ozval se Kiro, když se zastavil na jedné duně a zadíval se do dáli. Nešlo si nevšimnout velké skupiny lidí.
„Neztrať je. Musíme šetřit síly,“ navrhla Elika a společně začali scházet duny. Nehodlali spěchat, aby se zbytečně nevyšťavili.
„Nějaký plán?“ zeptal se Kiro během putování pouští. Sám žádný plán neměl.
„Budeme muset improvizovat. Neboj, pak si to s ním vyříkáme,“ odpověděla Elika. Kira zaskočilo, s jakým klidem mu odpověděla. Očividně měl čas strávený s Tanmou svoje ovoce.
„Má nám co vysvětlovat,“ utrousil Kiro a dál vnímal vibrace v zemi. Miura se dal na pochod.
Slunce vystoupalo vysoko na oblohu a podmínky se rapidně zhoršily. Každý cestovatel se musel zastavit, protože další postup byl takřka nemožný. Kiro seděl pod kamenným převisem a odpočíval. Díky vibracím, které vnímal ze země, věděl, že i Muira a jeho muži se zastavili, aby načerpali síly. Po očku se podíval po Elice. Ta seděla vedle něj pod převisem a ruce měla zabořené hluboko v písku. Kiro věděl, že zhruba v takové hloubce začíná být písek vlhký.
„Ještě, že tě máme, Tanmič,“ proběhlo Kirovi hlavou a lehce se pousmál. Tanma měl dost zkušeností s přežitím v divočině a nebál se sdílet svoje znalosti. Všichni věděli, že další postup bude možný za dlouhou dobu. Kiro se rozhodl trošku prospat, aspoň zkrátí čekání. Ale pořád vnímal vibrace.
Elika se procházela svým nitrem. Procházela si svoje vzpomínky i zážitky. Všechny do jednoho, jak ty dobré, tak ty špatné. Když už nemohla změnit svoji minulost, stále může změnit svoji přítomnost a tím ovlivnit i svoji budoucnost. V duchu se nad tím musela pousmát. To samé jí říkal i Tanma. Pak jí ale došlo, že ho má celou hlavu. Ve všech vzpomínkách, i když byly z dětství, se tam objevoval někdo se zlatavými vlasy a jizvou přes rty.
„Jak je to možný? Vždyť tam nikdy nebyl,“ ptala se sama sebe. Připadala si jako v obrazové galerii, každá vzpomínka byla jako obraz ve vitríně. Došla dál se vzpomínkami, do doby, kdy se poznali osobně. Potřebovala zjistit, proč ho nemůže dostat z hlavy. Došla ke vzpomínce na jejich první setkání. Byl tak klidný a vstřícný. Další vzpomínka, první mise. Ukázal svoji starostlivost. Další mise, to byl lov na démona. Tam předvedl svoje znalosti. A teď byl ochotný pro ni nastavit i vlastní krk. Takto došla až k momentu, který si chtěla navždy zachovat v hlavě. Tanma v jejích představách stál jako socha, zaznamenala si moment v pohybu. Bylo to během jeho cvičení. Měl na sobě jenom vestu, kterou měl rozepnutou do půlky hrudníku. Dlouhé vlasy, které měl uvázané v ohonu, měl teď volně rozpuštěné a dodávaly mu na divočejším a nebezpečnějším vzhledu. V pravačce držel tyč, se kterou točil.
„Vypadá vážně pěkně, když je soustředěný. Proč si mě ale takhle získal?“ ptala se dívka sama sebe, když Tanmu obcházela. Pravda, i přes oblečení měl pěkně vyrýsovanou postavu, kterou doplňoval četný počet jizev. Kdo ví, co skrýval pod tím vším oblečením. V duchu se pokárala za svůj chod myšlenek, ale zvědavost byla dost silná.
„Pravda, je Namikaze. Dost silný a vznešený klan, který je známý po celým světě. Pokud je ještě právoplatným vůdcem, tak se umí reprezentovat. To vysvětluje jeho schopnost velení a rychlého rozhodování,“ mumlala pro sebe, když si udělala asi třetí kolečko, než se zastavila čelem k němu. Zastavila se před jeho obličejem, zkoumala podrobně. Pevný a rozhodnutý, soustředěný na svůj cíl. V očích mu viděla slušnou kombinaci. Míchalo se tam soustředění, klid, starost, ale i bolest. Přistihla se, jak natahuje ruku k jeho tváři.
„Neměl bys to držet v sobě. Ubližuješ si víc, než si myslíš, trubko,“ promluvila Elika do ticha a ozvěny. Takhle blízko ještě neměla odvahu, natož aby se ho dotkla. I tak měla pocit, že navzdory jeho tvrdému výrazu a životnímu stylu byla jeho pokožka překvapivě jemná. Zaslechla i jeho hlas, který slyšela ze všeho nejradši. Dost se držela jeho rad, protože u Hokageho si vyžádala jeho spisy. Nelhal, když říkal, že se dostal na vysokou pozici v mladém věku.
„Jsi skutečně zajímavý člověk, Tanmo Namikaze. Ráda bych tě poznala víc,“ promluvila znovu Elika do ticha a znovu Tanmu pohladila po tváři. Jenže její svět se začal rozpadat.
„Liko, prober se!“ zaslechla s obrovskou ozvěnou. Měla pocit, jako kdyby stála u bijícího zvonu.
„Liko, prober se, holka!“ zaslechla už zřetelněji, což ji donutilo otevřít oči. Ocitla se znovu v poušti a naproti ní klečel Kiro.
„Kiro?“
„Konečně. Přesouvají se,“
Kiro s Elikou konečně dohnali Miurovu provizorní armádu. Snažili se probořit bránu, přesto se za branami tyčil kouř.
„To má asi Tanmič na svědomí. Cítím, jak se blíží další a další obránci,“ pronesl Kiro, když se blížil k bráně. Jejich přítomnost všechny zaskočila.
„Tomu ohni něco dopomohlo. Nejspíš olej. Potrvá dlouho, než dohoří,“ ozvala se Elika, když se podívala na kouř. Nebyla až takový mistr Katonu, ale pořád se vyznala.
„Myslel jsem, že jste odešli,“ promluvil Biwa, když se jeho muži snažili prorazit bránu.
„Bylo to v úmyslu, ale změnili jsme názor. Potřebujete pomoct?“ odpověděl Kiro a začal obalovat ruce kameny. Biwa mu jenom pokynul, že má volný prostor, vojsko udělalo uličku. Kiro došel na konec uličky, celý se obalil kameny a rozběhl se. Použil trochu chakry, aby nabral rychlost a proletěl bránou. Nabral takovou rychlost, že prorazil obě brány, proletěl ohněm a stihl ještě sejmout několik obránců. Obránci byli zaskočení náhlým vpádem muže, který byl vytvořený z kamenů.
„Tak co? Kdo se odváží?“ promluvil Kiro tlumeně, protože byl kamenem obalený všude, i na obličeji. Královo vojsko vystrašeně couvlo, zůstal stát pouze muž v klobouku a ponču. Sám Šakal přišel.
„Měl bych nabídku,“ promluvil muž v klobouku, Elika se postavila ke Kirovi.
„Posloucháme,“ povolil Kiro a pár kamenů se stáhlo z jeho obličeje. Šakal nadzvedl hlavu, bylo vidět, že nosí respirátor.
„Já proti někomu z vás. Kdo prohraje, odtáhne“ navrhl Šakal, zpod ponča vylezl kousek řetězu.
Pár odvážlivců se našlo, jenže rychle skončili. Šakal byl až moc rychlý na obyčejné lidi.
„Vážně? To tu není nikdo, kdo by mi byl rovný?“ vysmíval se Šakal, když padl už čtvrtý muž. Kiro se chystal udělat krok vpřed, zastavila ho ale jemná ruka na rameni.
„Liko?“
„Mám s ním nějaké nevyřízené účty. Drž se zpátky, Kiro,“ promluvila Elika, když se postavila proti Šakalovi. Působila dost sebejistě. Kiro už tenhle pohled zažil.
„Co se s tebou stalo, děvče?“ ptal se Kiro sám sebe, když ho Elika minula. Pohled byl hodně povědomý. Byl tvrdý, ale klidný a soustředěný.
„Úplně stejně jako Tanmič,“ došlo Kirovi, když se Elika postavila proti svému sokovi.
„Tebe si pamatuju, holčičko. Přišla ses omluvit za svůj útěk?“ vysmíval se Šakal, vítr si pohrával s jeho pončem, bylo slyšet i řinčení řetězu.
„Už žádný utíkání. Teď si jdu pro tebe,“ odpověděla Elika sebejistě, až všem přítomným vyrazila dech.
„Tak si pojď, čekám!“ vyzval ji Šakal a začal výhružné točit řetězem kolem sebe. Elice se ruce rozzářily modrou barvou.
Kiro se držel v ústraní. Hodlal držet slovo, a nevměšoval se do souboje. Zároveň zabránil komukoliv dalšímu, aby do souboje vstoupil. Musel uznat, že Tanma byl skvělý učitel. Eliku vůbec nepoznával. Šakal provedl prvních pár úderů, které ale dívka jednoduše blokovala, než sama přešla do protiútoku. S tím už měl Šakal potíže, protože Elika dost blafovala. Navíc, každý úder byl doprovázen vodou, takže kontakt bolel daleko víc.
„Copak? Kvůli obecenstvu se snažíš?“ provokoval Šakal, chtěl Eliku donutit k chybě. Ta se ale moc soustředila. Blokovat kop, vyhnout se řetězu, zaútočit na odhalená záda. Moc dobře si vybavovala svoje tréninky s Tanmou.
„Můžeš to rovnou vzdát,“ odpověděla Elika, než škubla rukama a na Šakala se valila masivní vlna. Šakal si všiml, že mezi Elikou a vlnou je prostor asi na metr, hodlal toho využít. Elika zapátrala v paměti, vybavila si jeden trik, co jí Tanma naučil. Zachytila Šakalovu nohu, která by jí mířila na žebra, udělala s ním kotoul a s pomocí kolene a loktu zlomila Šakalovi stehenní kost. Jenže Šakal se rozprskl na vodu.
„Vodní náhrada,“ hlesla dívka, když se zvedla ze země. Pohledem svého soka vyhledávala, nebyl nikde k nalezení. Místo toho se k ní řítilo tornádo, které na sebe bralo okolní písek.
„Kage Bunshin!“ zaslechla Kira přes silný vítr. Kiro vyvolal svoje klony, aby udělal takovou kamennou arénu a tím všechny chránil. Elika se zamyslela. Potřebovala Šakala nějak zpomalit. I přes potíže v silném větru se přikrčila k zemi a položila ruku na písek. K Šakalovi se táhl pruh tmavšího písku. Elika ho navlhčila, aby byl obtížnější pohyb. Jak očekávala, tornádo se točilo o poznání pomaleji.
„Chytrej tah. Ale ne dost,“ proběhlo Elice hlavou, když v hromadě písečných zrn zahlédla Šakala a místy i jeho řetěz.
„Voda: Dvojitá vodní kulka!“ vykřikla a vystřelila do zpomaleného tornáda dvě vodní kulky. Trefila se, protože vítr po chvíli ustál a písek ulehl. Jednou střelou sejmula Šakalovi klobouk, druhá ho trefila do nohy.
„Snad už nemůžeš,“ pronesla dívka, když zůstala přikrčená u země. Těžce oddechovala, Šakal na tom taky nebyl nejlíp. Kiro držel kámen, co nejsilněji mohl.
„Teprve se rozehřívám,“ přišla tlumená odpověď kvůli respirátoru.
Kiro se nestačil divit. Sotva věřil tomu, že ta dívka, která teď před ním bojuje, je tatáž dívka, která před pár týdny potřebovala pořádnou dávku opory. Sledoval, jak se navzájem mlátí, Šakal útočil svým řetězem a Elika vodním bičem. Přesto byl ale černovlasý neustále připravený, kdyby se chtěl někdo vmísit do souboje. Nikdo ale nečekal, že vzduchem cosi proletí. To něco byl druhý klobouk, který se zasekl do jednoho kamene. Klobouk obsahoval oddělenou hlavu s respirátorem.
„Gozu!“ vykřikl Šakal při pohledu na klobouk. Elika si dala fakta dohromady. Čelila proti jednomu z bratrů, kteří si říkali Démoní bratři, Gozu a Meizu.
„Za tohle všichni zaplatíte!“ vykřikl Meizu vzteky bez sebe a přešel do tvrdého útoku. Elika se zmohla pouze na krytí.
„Nejdůležitější lekce, Liko. Nikdy neútoč ze vzteku,“ zaslechla Elika v hlavě Tanmův hlas.
„Dá možná sílu, ale zatemňuje rozum. Dobrej fígl je v tom, ať se držíš vzadu a analyzuješ protivníka. Po čase si všimneš, že se hodně opakuje. Pak už si to můžeš jenom načasovat,“ Elika si vybavila Tanmovy slova, když sama při jednom tréninku byla vzteklá. Hodlala se toho držet. A byla to pravda, Meizu svoje útoky dost opakoval. Byl úplně předvídatelný. Jenže Elika se pořád nemohla odhodlat k efektivnímu protiútoku.
„Mám ještě jednu radu, jak se vypořádat s naštvaným protivníkem, pokud si nejseš jistá s protiútokem. Nech ho, ať se unaví. Zůstaň v defenzívě, on se vyčerpá sám,“ zaslechla znovu Tanmův hlas v hlavě a toho se chytla. Meizuovy útoky blokovala ze všech sil, Meizu se aspoň rychleji unaví a ona nějakou energii zase nabere. Blokovat kopnutí, vyhnout se švihnutí řetězem, blokovat úder, uskočit podmetu, odstrčit pomocí vodní vlny, pořád a pořád dokola.
„Však ty jednou povolíš!“ promluvil Meizu, když Elika vyblokovala další kopanec a Meizu se chystal na útok řetězem. Ten ale Elika stihla zachytit a dostala se svému sokovi za záda.
„Možná příště! Voda: Vodní kulka,“ promluvila dívka, když měl Meizu zalomenou ruku kolem svého krku a ucítil ukazováček na spánku. Hned na to mu hlavou proletěl vodní projektil, který jeho život ukončil.
Kiro nevěřícně hleděl. Nevěděl, jestli se dívá na Eliku, na plachou a zakřiknutou dívku, nebo na Tanmu, na sebejistého a klidného blonďáka. Meizu, Chuunin z Mlžné a generál králových mužů, skončil takhle jednoduše. I Elika nevěřícně hleděla na svoje ruce. Bylo to poprvé, co musela zabít. Adrenalin opustil tělo a začaly se projevovat následky. Elice se třásly ruce, jak z únavy, tak z šoku.
„Generál je dole, ale král je ještě ve hře!“ zaslechla zpoza kamenů, jeden ze starších vojáků měl ještě nějakou odvahu. Kirovi i Elice přes obličeje přeběhl náhlý stín, oba vzhlédli k obloze, aby našli zdroj. Orion jim kroužil nad hlavami, což oba donutilo k úsměvu.
„Tanmič,“ hlesl Kiro, když Orion udělal asi druhé kolečko. Králova armáda se začala přibližovat ke kamenům, které Kiro vyzdvihl. Někteří byli vyzbrojeni krumpáči, že se přes kameny probijí, dokud před zábranu někdo nedopadl. Ten někdo měl levou ruku obalenou blesky a jeho zlatavá hříva vlála ve větru.
„Král je mrtvej,“ oznámil Tanma tajemně, vojsko se před ním zastavilo.
„Král Nyere je mrtev, ať žije král Miura!“ Tanmův hlas nabral na hlasitosti, když ukázal Nyereho hlavu jeho vlastnímu vojsku. Miurovi muži se odhodlali přiblížit. Z protějšího vojska vyšel onen starší muž, co chtěl v boji pokračovat. Tanma, jenž Nyerem opovrhoval, hodil hlavu ledabyle na zem.
„Za to vás pobiju všechny,“ Tanma poznal, jak se v muži hromadí vztek. Udělal jednoduchou pečeť, během chvilky vedle něj stálo tak tucet jeho kopií. Hned na to se z kamenů vynořily Kirovy kopie
„Vážně to chceš zkusit?“ vyzval ho pravý Tanma, když mu Orion dosedl na nárameník.
„Tohle zvládnu celej den,“ pokračoval blonďák a udělal krok dopředu. Mužstvo a klony ho následovaly. Starší voják strachy upustil svoje zbraně a zbaběle utekl.
„Jsou jen vaši, Miuro-sama,“ utrousil Tanma, když Miura předstoupil a klony se rozplynuly v oblak dýmu.
Bitva byla dobojována bez velkých ztrát. Pouze bývalý král a dva Chuuninové z Mlžné přišli o život. Miura se stal oficiálně králem, na jehož ceremonii byl Tým Aquila přítomen.
„Myslím, že těhle s****k jsem už viděl víc než dost,“ utrousil Tanma, když se obyvatelé města dali do bouřlivého jásotu, jelikož byl Miura právě korunován.
„Jo, takhle unavenej jsem ještě nebyl,“ přidal se Kiro, než se Tanma otočil a odcházel. Zbytek jeho týmu ho následoval.
„Hej, T. Proč jsi to udělal?“ zeptala se Elika, když se dostatečně vzdálili od davu. Postavila se ke svému veliteli čelem.
„Proč na sebe bereš takovej risk?“ Tanma chvilku mlčel, ale dál mířil k bráně.
„Chtěl jsem tě chránit. Nehodlal jsem riskovat, že se vybulíš někde v průběhu bitvy, nebo uprostřed pouště. Proto jsem šel tady a Kiro s tebou. Jenže, jak koukám, bylo to k ničemu,“ odpověděl Tanma, na moment se zastavil. Vypadal, že sám hledá vysvětlení.
„Můžem bejt rádi, že se Šakal rozhodl takhle,“ utrousil Kiro jen tak, aby nějak odlehčil situaci. Rozuměl Tanmově situaci a chápal jeho rozhodnutí.
„Jo, to je fakt. Promiň, Liko. Snažím se tě chránit a ignoruju fakt, že jsi daleko lepší, než si myslíme. Promiň mi to,“ přitakal blonďák, jeho tvář zdobil úsměv, který si žádal odpuštění. Tanma věděl, že tohle se mu nepovedlo.
„Příště se s náma aspoň poraď, trubko,“ okomentovala to Elika, která nemohla Tanmově úsměvu odolat. Vše bylo odpuštěno, mohli odejít z města.
„Mistře, počkejte!“ tým se otočil za zdrojem, Miura je dobíhal. Ve zdobených róbách to ale šlo obtížně.
„Bude oslava na počest našeho vítězství. Nepřidáte se?“ vydal ze sebe novodobý král, když tým doběhl. Osazenstvo týmu si vyměnilo pohledy, Tanma našel v davu Sota, jak se plíží kolem jako bubák.
„Velkorysá nabídka, pane, ale já ji musím odmítnout. Když vidím Sota, tak se mi zvedá kufr a otvírá kudla v kapse,“ odpověděl Tanma a neskrýval zhnusení. Navíc, únava na něm byla hodně znát.
„Jo, vidím to stejně,“ přidal se Kiro, Elika jenom mlčky přikývla. Víc je lákalo pohodlí domova.
„Chápu, chápu. V tom případě vám můžu leda popřát mnoho štěstí na cestách,“
Tým se zpátky domů dostal až po týdnu, dorazili krátce po Asumově pohřbu. Tanma seděl u sebe doma, který si zvolili jako jejich provizorní základnu, kde mohli plánovat a cvičit se. Seděl za stolem a přemýšlel nad zprávou. Jenže skutečnost, že Akatsuki byli tak blízko, tomu nepomáhala. Pravda, před čtyřmi lety měli dva členy přímo v Konoze, ale myslel si, že po útoku na Kazekageho budou lidi obezřetnější. Z přemýšlení ho vytrhl nově příchozí.
„Hej, Tanmič. Máš chvilku?“ byl to Kiro, který si všiml, že má Tanma před sebou rozepsanou zprávu. Tanma usoudil, že Kirova žádost zní naléhavě, tak zpráva může počkat.
„O co jde?“
„Potřebuju s tebou promluvit,“ začal Kiro tajemně, čímž získal Tanmovu pozornost. Hlavou mu pokynul, ať pokračuje.
„Všiml jsem si, jak moc se Lika změnila, Tanmič,“ začal Kiro, Tanmovo zdvihnuté obočí značilo, že neví, co tím myslí.
„Než ses v tom městě objevil, byla úplně jiná. Soustředěná, schopná velet. Ta její ostýchavost byla fuč,“ pokračoval Kiro, Tanma se dosud nezvedl ze židle.
„Je možný, že se snažila napravit to, co napáchala, když ztratila kontrolu,“ pronesl Tanma svoje domněnky, tohle mu přišlo jako nejlepší důvod.
„No, nevím, nevím. Tohle chování jsem už někde viděl,“ Tanma zabodl na Kira svoje šedomodré oči. Byl klidný, ale čekal, co přijde.
„Upřímně, Tanmič, nebyl jsem si jistej, jestli se dívám na Liku, nebo na tebe,“ zakončil Kiro, načež si Tanma odevzdaně povzdechl.
„No, aspoň někdo se rozhodl se řídit mýma radama,“ pronesl blonďák a znovu se zadíval na rozepsanou zprávu.
„No, nevím, Tanmič, Vypadá to, jako kdyby se ti chtěla vyrovnat. To už o něčem vypovídá,“
„Proč pomalu ve všem vidíš nějakej stav zamilovanosti? Jestli si mě někdo bere za vzor, nemám s tím problém. To nemusí hned znamenat, že je do mě blázen,“ Kiro byl překvapen, jak nepříjemně Tanma zněl. Očividně nechtěl nic na toto téma slyšet. Rozhodl se, že mu pomůže se zprávou.
„Tak jo. Zítra zajdu za Tsunade s tou zprávou a pak se asi mrknu do přístavu,“ promluvil Tanma, když konečně sepsal zprávu.
„Čemu do přístavu?“
„Potřebuju zjistit, co nám jede. No nekoukej na mě takhle, sám si chtěl něco jednoduššího. Mrkej,“ Tanma vytáhl úkolníček, kde byly sepsané mise. Tři z nich už byly zaškrtnuté jako splněné.
„Zastavení banditů a navrácení ukradeného majetku. To by měla bejt brnkačka, ne?“ zeptal se blonďák, když našel stránku.
„Jo, to jo. Kam se vydáme?“ zeptal se obratem Kiro, když obcházel stůl směrem ke dveřím.
„Na západ. Peng-Lai,“ odpověděl Tanma a zavřel notýsek. V šuplících hledal nějakou obálku, do které chtěl vložit zprávu.
„Co? Říká ti to něco?“ zeptal se Tanma, když si všiml Kirova udiveného výrazu.
„Jestli to znám? Jasně že jo! Sousedí se Zemí Země. Je to největší vývozce všech dobrot, co tu známe. Jejich sushi je nejproslulejší na světě!“ odpověděl Kiro s nadšením malého dítěte.
„Vidím, že jsi muž kultury. Dokud nezjistím co a jak, tak máme volno. Jasan?“ navrhl Tanma, když obálku našel a začal skládat zprávu, aby se vešla do obálky.
„Rozkaz, pane,“ opáčil Kiro s lehčím salutováním, než odešel.
Následujícího dopoledne si Tanma vyřídil, co potřeboval. Doručil Tsunade hotovou zprávu a šel zjišťovat spoje do přístavu. Nakonec se domluvil s jistým kapitánem Hamadou, který vyplouval za čtyři dny, než se jim naloží dostatek zboží. Se spokojeným pocitem se Tanma vrátil domů a doufal v trošku klidu.
„Yo, Naru. Co potřebuješ?“ promluvil Tanma, když narazil na návštěvu.
„Hej, Niisan! Potřebuju poradit s jednou technikou,“ vyřkl Naruto svůj požadavek, načež Tanma uložil kus papíru u sebe doma. Byl to papírek, kde měl napsaný den i čas vyplutí.
„Tak se na to podíváme,“
Oba bratři došli na Tanmovo provizorní cvičiště. Naruto ihned vyvolal dva klony a začal s pomocí jednoho tvořit Rasengan. Když byl Rasengan hotový, druhý klon přiložil svoje ruce a kolem koule se začaly formovat čtyři čepele vytvořené z větru.
„Dál nedojdu,“ promluvil Naruto po chvilce ticha. Tanma se na techniku se zájmem podíval. Větrné čepele obíhaly kolem Rasenganu stejně jako prstence kolem Saturnu.
„Působivý. Vytvořil sis vlastní techniku. Já bych to bral za hotovou věc,“ uznal Tanma, zatímco Naruto pořád držel techniku.
„Jenže tohle mi přijde málo,“ promluvil Naruto, vzniklý vítr mu čechral vlasy a pohazoval si s jeho rukávem.
„Probůh, jak moc bys to ještě chtěl?“ podivil se starší blonďák, vítr si lehce pohrával s jeho hřívou a pásem.
„Ještě větší,“ odpověděl Naru potichu s vyhýbavým pohledem. Tanma vypadal, že nad něčím přemýšlí. Jeho bratr ještě neměl tolik zkušeností se živelnou manipulací, proto měl problém přidat.
„Něco zkusíme. Je tu takovej vtipnej fakt,“ začal Tanma a položil svoji ruku na vrch koule.
„Tím, že jsme sourozenci, sdílíme i svoji chakru. Stejně, jako máme stejnej krevní základ. Je tam pár rozdílů, ale základ je stejný,“ pokračoval Tanma a Naruto cítil, jak mu povoluje tlak v ruce a Rasengan se nadzvedává.
„To znamená, že cokoliv vyvoláš, můžu použít i já. A naopak, samozřejmě,“ dokončil starší ninja a teď držel techniku on. Naruto jen valil oči nad jeho znalostmi. Tanma právě vzal Rasengan, který Naruto vytvořil vlastní chakrou. Vzal jej, jako kdyby mu vzal z ruky míček. Slyšel, jak si Tanma něco mumlá cosi o udržení tvaru a přidání živlu. Všiml si, jak čepele kolem Rasenganu v Tanmově ruce změnily barvu ze světle modré na sytě zelenou. Tanma začal používat vlastní vzdušnou chakru.
„Tak schválně, co se nám povede,“ promluvil Tanma a natáhl pravačku nad hlavu. Chvilku se soustředil a čepele se začaly zvětšovat. Během chvilky měl nad sebou tak obrovské čepele, že pod ně mohl schovat ještě další dva lidi.
„Nějak takhle?“ zeptal se Tanma, nechtěl to přehánět. Narutův zasněný výraz mluvil za vše. Mladší z bratrů jen přihlouple přikývl.
„Tak pojď, zkusíme, jak s tím budeš vypadat,“ vyzval ho Tanma a Naruto přešel k němu. Stejně jako Tanma, přiložil svoji ruku k jeho, aby mohl techniku převzít. Jenže sotva ji Tanma pustil, začala se Narutovi klepat ruka, jako kdyby měl držet těžký kámen. Následoval výbuch, který Naruta srazil k zemi.
„Dobře, tak radši navážem tam, kde jsi skončil,“ utrousil Tanma. Naruto si vybavil, že Tanmova ruka se nehnula ani o milimetr, zatímco on se rozklepal jako chabá větvička. Měl před sebou ještě hodně dlouhou cestu.
Elika putovala Konohou s košíkem v ruce. Mířila k Tanmovi, protože si všimla, že ho málokdy vídá v ulicích. Většinou na cestě k Hokage a zpátky domů. Rozhodla se, že mu oplatí menší laskavost. Přece jenom, dobře se staral o tým a bral na sebe těžší věci, i když ji to vytáčelo. V košíku nesla domácí onigiri, aspoň s ním bude moct strávit trochu času, kdy nebude muset myslet na povinnosti. Tanmův domek měla už jen na pár kroků, ale zuřivý vítr a křik dvou mužů upoutal její pozornost. Zdrojem byl Tanma s Narutem. Naruto se snažil udržet nějakou techniku a Tanma obcházel kolem něj, aby ho jistil a podporoval ho.
„Už se držíš déle! Zkus to ještě chvilku!“ zaslechla Tanmu přes silný vítr. Tanma byl připravený kdykoliv zasáhnout, Naruto byl na pokraji zhroucení.
„Dál už to nedám, Niisan!“ zakřičel Naruto a povolil. Vzniklý vítr by zničil okolí, kdyby Tanma včas nezasáhnul a nepřemístil vzduch do vyšších poloh.
„Sakra! Byl jsem blízko!“ prskal Naruto, když ležel na trávě a popadal dech.
„Neviděl bych to tak zle. Ukázal jsi mi dvě nový techniky. Na Genina je to slušnej pokrok,“ promluvil Tanma, když si sedal vedle něj.
„Pořád mi to budeš předhazovat, co?“ zeptal se Naruto mezi nádechy a výdechy, protože si z něj Tanma utahoval kvůli hodnosti. Oba bratři se od srdce zasmáli.
„Ale fakt, Naru. Jsem na tebe hrdej. Dokázals to dotáhnout daleko. Jen ještě vychytat mušky a máš to,“ řekl Tanma s podporou v hlase. Elika se rozhodla, že přistoupí blíž. Očividně bylo po bouřce.
„Nejdu nevhod?“ promluvila jim za zády, Tanma byl až moc klidný a Naruto až moc unavený, aby skákal do vzduchu.
„Liko-Neechan!“
„Liko, co ty tu?“ promluvili oba zároveň, když si dívka přisedla.
„Šla jsem se podívat, jak trávíš svůj volný čas. Zase učitel, co?“ pronesla, když si poskládala pohodlně nohy, Tanma jenom mlčky přikývl.
„A k tomu ses tahala s nějakým košíkem?“zeptal se na oplátku Tanma a poukázal na Eličino zavazadlo.
„Myslela jsem si, že buď sám trénuješ, nebo někoho učíš. Myslím si, že nějaký občerstvení je vítaný,“ odpověděla bruneta, což lahodilo Narutovým uším. Slyšel o jídle.
„Jídlo! Bezva nápad, padám hlady. Už jsem ti řekl, že tě mám rád, Liko-neechan?“ Naruto byl najednou plný života, div Elice neskočil kolem krku.
„Awwwww, podívej, jak je sladkej. Můžu si ho nechat?“ rozplývala se Elika nad Narutovým oslovením, málem ho sama umačkala a zkoušela na Tanmu házet psí oči. Tanma se jenom pousmál. Byl rád, že si konečně našla nějaké sebevědomí. Ale moc dobře znal fakta.
„Do půl minuty bys ho vracela,“ utrousil s lehkým úsměvem.
„Hele, já umím bejt hodnej!“ ozval se Naru pohoršeně, Tanma jenom mávnul rukou.
„Jo, jo. Když spíš, nebo máš žvanec,“ odbyl ho bratr. Elika se dobře bavila. Věděla, že Tanma rád škádlí, ale za svoje přátele by dal ruku do ohně. Mladý Uzumaki chtěl zkusit svoji šanci a oplatit to Tanmovi.
„Hej, Niisan! Už si jí to řekl?“ zeptal se zvědavě a pohledem nenápadně pokynul směrem k Elice. Tanma ihned pochopil, oč jde.
„Ještě ne. Furt sbírám odvahu,“ zalhal Tanma a zadíval se nepřítomně do korun stromů.
„Co? Co měl komu říct?“ vyzvídala Elika zvědavě, Tanma si mezitím vzal jedno onigiri.
„Niisan se totiž…!“ Naruto to ani nestihl doříct, Tanma házel až moc přesně. Aniž by mířil, trefil se přímo do otevřené pusy svého sourozence.
„O nic nešlo,“ zakončil to Tanma, Naruto se mezitím popral s onigiri v krku. Elika s napětím čekala, až i Tanma okusí. Naruto měl v sobě už tři, nestěžoval si.
„Fakt nezkusíš, Niisan? Povedlo se jí to,“ ozval se Naruto, když si taky všiml, že se Tanma ještě nezakousl. Elika se lehce zarděla. Tanma se teda odhodlal ke zkoušce, sám neměl hlad. Nikdo neřekl ani slovo, dívka s nadějí čekala, co z Tanmy vyleze.
„No, Liko, musím říct jednu věc. Začínám pomalu závidět tomu šťastlivci, co si tě jednoho krásnýho dne vezme,“ promluvil starší blonďák, čímž všechny překvapil a nemusel říct ani slovo o chuti a podobně. Naruto zůstal vyjeveně hledět. Čekal od svého bratra cokoliv, ale ne takový kompliment. Elika jenom zůstala jako opařená, rudá jak rajče. Tuhle reakci vůbec nečekala.
Seděli tam až do příchodu večera. I s chabým světlem si Tanma dokázal poradit, rozmístil kolem nich čtveřici zapálených lampionů. Z košíku plného onigiri zbyl už jenom prázdný košík, Elika byla nadšená, že jim chutnalo. Nakonec si užili spoustu legrace a byli spokojení.
„Liko, máme čtyři dny na přípravu, pak nám pluje loď. Poplujeme na západ,“ oznámil Tanma, když se Elika sbírala domů.
„Konečně změna. Ta poušť už mi lezla krkem. Čtyři dny, říkáš,“ pronesla Elika, když šla s Tanmou na více osvětlené místo.
„To mi povídej. Tohle by měla být brnkačka,“ souhlasil Tanma, došli na více osvětlené místo. Konoha se halila do večerního hávu.
„Tak teda za čtyři dny, T. Díky za příjemný odpoledne,“ rozloučila se Elika, začala scházet z kopce.
„Udělal bych to kdykoliv, Liko. Úplná maličkost,“ odpověděl Tanma skromně a s lehkým úsměvem. Chvilku ještě Eliku sledoval, dokud se mu neztratila v ulicích.
„Dobře se vyspi, děvče. Potřebuješ to,“