Hokageho Syn: Origins 020 - Odhalení

Kiro ani neměl čas nějak přemýšlet. Tanma se s ním přemístil pomocí Hiraishinu poblíž tábora, všude kolem stála voda. Stany byly poničené, zvířata v ohradách šílela. Prostý zmatek a chaos.
„Sakra práce! To je spoušť!“ vydal ze sebe Kiro, když se rozhlédl kolem. Žaludek měl pořád jako na vodě z rychlého přesunu. Tanma vylezl na vyšší a stabilnější místo, aby měl přehled.
„Kiro, tady!“ zavolal blonďák, což Kira donutilo k němu doběhnout. Tanma ukázal na oblast před sebou. Před nimi procházela postava tvořená z vody, a kam se pohnula, tam se valila i voda.
„To je Lika? Co se jí proboha stalo?“ vyzvídal Kiro, když nevěřícně hleděl na spoušť kolem.
„Ztratila kontrolu. Muselo se stát něco velmi, velmi špatnýho, aby takhle zareagovala. Velká hrozba, jinač by se tenhle obranný mechanismus nespustil,“ vysvětlil Tanma a těkal očima všude kolem. Hledal, jak jen mohl. Díval se po možných úkrytech, po přeživších, po čemkoliv.
„Musíme zajistit civilisty, Liku zastavit a zjistit, co se tu stalo,“ uvažoval Tanma nahlas, Kiro se taky snažil najít nějaký záchranný bod.
„Kruci, ale figuru má pěknou,“ utrousil Kiro, když se podíval na postavu před nimi. Voda na postavě neustále vířila, což Tanma pochopil jako vztek.
„Nefláká se, to je vidět,“
„Budeš ju dlouho očumovat, nebo mi pomůžeš najít řešení?“ okřikl ho Tanma, který měl jiné starosti. Kiro se porozhlédl kolem ještě jednou.
„Mohl bych se pokusit ju zastavit. Země je silnější než voda, ne?“ navrhl černovlasý po chvilce ticha.
„To by šlo. Doton má oproti Suitonu výhodu, to je fakt. Fajn, zkus to a já se podívám po civilistech,“ potvrdil Tanma, když si dal spojitosti dohromady.
„Pak zjistíme, co se tu stalo,“ dodal blonďák, když do sebe hodil chakrovou pilulku. Věděl, že ji bude potřebovat.
„A nebudem používat rukavičky,“ doplnil Kiro s pokusem o vtip, než s Tanmou sešel víc do tábora.
Běsnící Elika hledala jakýkoliv cíl. Bylo jí jedno, jaký. Všichni si zasluhovali bolest.
„Hej, tady!“ ozvalo se za ní, otočila se za zdrojem. V momentálním stavu nebyla schopná rozeznat přítele od nepřítele. Před ní stál Kiro s rukama založenýma na hrudi.
„Co si myslíš, že děláš?“ promluvil znovu Kiro a udělal krok blíž. Doufal, že ji přivede k rozumu. Z Eliky vyšel pouze zvuk podobný podmořskému vrtáku, těžko určit, co tím chtěla naznačit. Kiro udělal další krok, než ho málem smetla vlna. Na poslední chvíli stihl vyvolat zemní stěnu, která vodu zastavila. Všiml si, jak Tanma doslova poskakuje sem a tam a sbírá civilisty. Kiro se pokusil přemístit dál, běžel, co mu síly stačily. Jenže Elika byla daleko rychlejší, doslova doklouzala po vodní hladině. Kiro se ji pokusil zpomalit vztyčením několika kamenných sloupů, jenže voda je hravě obešla. Kiro se po očku podíval kolem sebe, Tanmu měl hodně daleko od sebe. Věděl, že bytost z vody jen tak nezasáhne.
„Tak zkusíme tohle,“ pomyslel si černovlasý a položil ruce na písek. Po obou stranách Eliky se zhmotnily dvě široké zdi, které se rychle přibližovaly. Kiro tušil, že bude chtít utéct, přidal další dvě, tentokrát zepředu a zezadu. Vzniklé zdi se začaly na vrchu spojovat, aby Elice zamezily v útěku. Kamenná krychle sklapla rychleji než past na myši. Pro jistotu přidal další dvě vrstvy.
„A teraz jenom doufat, že ju to přejde,“ oddechl si Kiro, když se krychle zpevnila. Myslel si, že je hotovo. Jenže tvrdý kámen začal praskat. Kira škrábla na rameni vodní kulka. Po ní následovaly další a další, ze všech směrů.
„A k***a!“ zanadával a přidával další a další vrstvy, dokud mohl.
„Tanmič, potřebuju píchnout!“ zabědoval Kiro v mysli a neustále dodával další a další vrstvy kamene, protože voda pořád protékala ven.
Tanma se zastavil u ocelových vrat od jednoho starého bunkru, kam odnášel civilisty. Věděl, že Miura bude pěkně naštvaný, jak se vrátí a bude chtít vysvětlení.
„Mistře, zvládnete to zastavit?“ zeptal se Biwa, když se prodral davem. Tanma, jelikož neustále poskakoval z místa na místo, těžce oddechoval.
„Jo. Ještě to zvládnu. Nikdo nebude vycházet ven, je to jasný?“ zavelel blonďák a otočil se směrem, kde tušil Kira. Mávnutím ruky vyslal Oriona na průzkum, sám se vyškrábal na vyšší místo, aby měl přehled. Viděl Kira stát u kamenné krychle, ze které tryská voda. Chtěl si pošetřit chakru, tak vsadil na vlastní výdrž. Doběhl těsně, kameny povolily a Kira smetla obří vlna. Málem ho zarazila do písku a umačkala k smrti.
„Tanmič?“ podivil se Kiro, když se s obtížemi zvedal. Vlna byla silná. Jenže poslední úder nepadl, Tanma ji pomocí vzduchu zastavil.
„Jak jsi na tom?“
„Špatně, jak je vidno. Je moc rychlá, nestačím ji!“ odpověděl Kiro a postavil se. Udržet se nad hladinou v silném proudu ho stálo hodně sil.
„Postarám se o ni. Najdi ještě, co můžeš! Úkryt mají ve starým bunkru pár metrů na sever. Ty ocelový vrata nemůžeš minout,“ informoval Tanma, zatímco držel vlnu na místě. Počkal, až Kiro vyklidí prostor, pak vlnu pustil.
„Teď jsem tu já, děvenko,“ popichoval Tanma, jenže Elika vyhledávala Kira.
„Nejdeš nikam,“ promluvil znovu blonďák a namířil rukou na Eličiny nohy a zatínal ruku v pěst. Její nohy začaly zamrzat působením chladného vzduchu. To dalo Kirovi dostatek času, aby mohl hledat dál. Každou vlnu Tanma buď zastavil, odklonil jiným směrem, nebo rozdělil pomocí větru.
„Liko, slyšíš mě tam? Vím, že jo,“ promluvil Tanma po nějaké době mlčení, aby odvedl její pozornost. Z Eliky opět vyšel ten zvuk podobný podmořskému vrtáku. Byl to dlouhý a táhlý zvuk, ze kterého mrazilo. Další vlna mířila na svůj cíl. Cílem byl malý chlapec, který se v tom zmatku ztratil. Chlapce si všiml i Tanma, který doslova závodil s vlnou, aby to stihl. Stihl to. Těsně u dopadu vlny udělal kotoul, aby byl zase rychle na nohou, než vyslal k Elice pár větrných vln, aby ji zpomalil.
„Mělo by to bejt všechno,“ oznámil Tanma Kirovi, který čekal u vrat. Bunkr byl dost prostorný a ještě funkční.
„A co ty? Kašli na to a zalez taky!“
„V žádným případě! Musí být zastavená teď hned, jinak bude pustošit dál, Kiro,“ oponoval blonďák a ohlédl se přes rameno. Elika měla hodně ztížený postup proti silnému větru, který šel proti ní.
„Zavři vrata, tohle bude hukot,“ nakázal Tanma, než se otočil na masu vody, která se blížila.
Kiro zavřel těžké vrata a pořádně zajistil. Za ním se strachy krčil početný dav, někteří měli o Tanmu obavy.
„Klid. Tanmič je profík, s tímhle si poradí hravě,“ ozval se Kiro, aby zklidnil dav. Venku zuřila pořádná bitka.
„Ale taky bych rád věděl, co se tu stalo. S Tanmičem jsme byli na průzkumu, takže se obracím na vás. Přece někdo musel něco vidět,“ promlouval Kiro, když procházel davem. Pohledem přecházel po každém, koho míjel. Ozvala se tvrdá rána na vrata.
„K***a, ta má páru!“ ozval se Tanmův tlumený hlas, Kiro se podíval přes průzor. Tanma ve velké rychlosti kroužil kolem Eliky. Blonďák měl opravu vypilované ovládání vzduchu, zatímco Elika byla teprve na začátku, rozdíl byl znát. Černovlasý se znovu podíval do davu, všiml si chlapce, kterého zachránili jako posledního, jak jde k němu. Zároveň si ale všiml pár lidí, jak šli za ním.
„Co potřebuješ, maličkej?“ zeptal se Kiro, když se k chlapci přikrčil.
„Snad mu nebudete věřit, Shinobi-san. Víte, že malé děti si rády vymýšlí,“ promluvil jeden z těch, co šel za chlapcem. Kiro rozeznal členy Sotova vojska.
„Pokud ho chcete zastavit, budete muset přejít přes mě,“ vyhrožoval Kiro, než se postavil proti mužům. Ti ihned couvli, Kiro se opět mohl skrčit k chlapci a vyslechnout si ho.
„Jo tak takhle to je! No, jen počkejte, až se o tym dozví Tanmič,“ promluvil Kiro, když se narovnal a zabodl svoje smaragdy na muže, kteří chtěli chlapce zastavit. V očích se mu zablesklo. V tom se ozvalo zabušení na vrata.
Tanma letěl vzduchem, zastavil se až o ocelová vrata. Rána to byla tvrdá, Tanma nechal ve vratech svůj otisk.
„K***a, ta má páru!“ zanadával Tanma, když se od vrat odlepil a vstřebával úder. Před sebou spatřil Eliku v celé své kráse, vytvořenou z vířící a proudící vody. Věděl, že když někdo ztratí kontrolu nad svým elementem, je jakýkoliv pokus o domluvu marný. Elika ze sebe znovu vydala ten zvuk podobný vrtáku, doposud Tanma nezjistil, co tím myslela.
„Mám jen jednu šanci,“ pomyslel si blonďák a rozběhl se k mase vody. Vlnám a proudům uhýbal na poslední chvíli, než doslova Eliku nabral. Společně spadli do vyplněného koryta řeky. Notnou chvíli bylo ticho, než se Tanma vydrápal na břeh s Elikou v náručí. Byla mimo, ale zpátky v lidské formě. Profesionalita Tanmovi nedovolovala, aby se kochal jeho kamarádkou, instinktivně hledal něco, čím by ji mohl zakrýt. Našel bundu patřícímu jednomu ze Sotových mužů.
„To by mělo stačit,“ pomyslel si Tanma, když se rozhlížel kolem. Co kdyby byl poblíž ještě někdo, kdo zůstal venku. Bezvědomou Eliku zvedl v náručí a přiblížil se k ocelovým dveřím, na které silné zabouchal.
„Kiro, otevři! Už je klid!“ zahulákal Tanma, když padly tři údery. Už měl všeho dost a rád by se někam pohnul.
„Kdo je tam?“ ozvalo se z druhé strany, Tanma rozeznal Kirův hlas.
„Jak, kdo je tam? Tož já,“ Tanmův hlas začal znít podrážděněji.
„Kdo já?“
„Já, ty c**e! Otvor!“ Tanmovi z toho naskočila žilka. Mokrý až v trenkách, v rukou bezvědomou dívku a spalující slunce nad hlavou.
„Otvor? Jaký otvor?“ pokračoval Kiro, Tanma si myslel, že ho přerazí, pokud někdy otevře ty vrata.
„Otvor, do p**i!“ Tanma už doslova zařval, trpělivost mu došla.
„Otvor do p**i?“
„D****e!“ utrousil Tanma, než se Kiro konečně uráčil otevřít. Blonďák se na nikoho nepodíval, přenesl Eliku na nedaleký stolek. Všiml si pár nenechavých pohledů, bez jediného slova strhl z nárameníku svůj přehoz, kterým zakryl Eličinu dolní polovinu těla. Teď se mohl pustit do průzkumu.
„Dost to přehnala. Stačilo málo a přišli jsme o ni. Teď má silný horečky. Potrvá dlouho, než bude schopna vstát,“ dedukoval Tanma potichu, nikdo se neodvážil přijít blíž. I Kiro poznal, v jakém je Tanma stavu. Tanma si sundal šátek z krku, kvůli bitce byl ještě dost mokrý. Usoudil, že bude vhodnější ten šátek položit dívce na čelo, aby trošku zmírnil horečky.
„Jak je na tom?“ vyzvídal Kiro, když sebral odvahu a přiblížil se.
„Dost se přetáhla. Nějakej čas nám tu bude ležet v horečkách. Bez ní ale nehodlám nic podnikat,“ odpověděl Tanma, aniž by se otočil. Pohled mu potemněl. Vztekem i lítostí. Vyčítal si, že nepodnikl nějaké protiopatření, měl s ní nechat aspoň Oriona, který teď někde venku lovil. Byl tak zamyšlený, že nepostřehl jednu starší ženu, jak se k němu přiblížila.
„Můžu se o ni postarat,“ nabídla se žena, když opatrně došla k Tanmovi.
„Zvládnete to?“
„Jako by byla moje vlastní,“ odpověděla žena, Tanmův pohled trochu povolil.
„Spoléhám na vás. Díky,“ Tanma se od stolku konečně vzdálil, zamířil ke Kirovi.
„Povedlo se ti něco zjistit?“
„Máme svědka, Tanmič. Tady tenhle klučina viděl, co se stalo,“ odpověděl Kiro a poukázal na chlapce, co se u něj držel. Tanma věděl, jak umí být děti upřímné a nevinné, neměly důvod lhát, pokud samy něco nevyvedly.
„Ale buď opatrnej, bojí se,“ dodal Kiro a pokynul hlavou na trojici mužů, kteří stáli asi tři metry za ním. Tanma je přeletěl nepříjemným pohledem, muži se stáhli ještě dál.
„Tak dobře, chlapče. Pověz mi, co se stalo,“
Kiro měl pocit, že Tanma po chvilce začne vyvádět. Chlapec mu řekl totéž, co Kirovi. Černovlasý si všiml, jak se Tanmovi postupně mění pohledy. Začal mírně, s pochopením. Klidný výraz ale hodně rychle vystřídal čirý vztek. Všiml si, jak jeho nejlepšímu příteli a veliteli v jednom tvrdne výraz a oči potemňují. Kiro by přísahal, že místy viděl i červený záblesk v očích.
„Tak takhle to je. Díky, chlapče, dost jsi mi pomohl,“ promluvil Tanma k chlapci, než se zvedl. Očima vyhledával jednoho muže.
„Mistře Namikaze! Povedlo se? Je už klid?“ vyzvídal Soto, když k němu Tanma došel.
„Vtipný, že se ptáte, plukovníku,“ odpověděl Tanma tvrdě a chladně.
„Proč? Co se stalo?“
„Vy jste se stal! Tohle všechno se stalo kvůli vám, Soto! Nemohl jste mě prostě poslechnout a musel jste přemýšlet svým č*****m, co? Tohle padá na vaši hlavu!“ útočil Tanma, Soto se nezmohl na jediné slovo.
„Zdecimování toho tábora je vaše vina! Jsem zvědavej, co na to řekne Miura, až se vrátí,“ pokračoval Tanma, na Sotově tváři se objevil náznak lítosti. Tanma zuřil jako vichřice, nikdo z přítomných neměl odvahu proti němu čelit.
„Co mu hodláte říct?“ pípnul Soto, to bylo jediné, na co se zmohl.
„Celou pravdu. A neskončí to jenom u Miury. Půjde to i dál, ke všem Kagům, k feudálům. Jenom proto, že nejste schopnej přijmout naše podmínky. Nabídli jsme vám naši pomoc a takhle se nám chcete odvděčit,“ odpověděl Tanma a otočil se k odchodu. Soto padl na kolena, byl úplně ztracený.
„Je mi z vás na nic,“ dodal, než vyšel směrem ven. Cestou prošel kolem Kira.
„A co budem dělat my?“
„No co? Počkáme, až se Lika zotaví a tuhle misi odpískáme. Nehodlám spolupracovat s někým, kdo není schopnej spolupracovat se mnou,“ odpověděl Tanma a otevřel vrata. Kiro zůstal stát jako opařený.
„Myslíš to vážně?“
„Jo, myslím. Máme to v pravidlech,“
„A tos musel bejt takhle tvrdej? Ti lidi tady na nás spolíhaj, Tanmič! Nemůžeme to jen tak nechat být,“ oponoval Kiro a poukázal za sebe. Za ním stálo několik stovek lidí s prosebným pohledem. Pohled mu padl na Eliku, která ležela na stole jako hromádka neštěstí.
„Tak dobrá. Budem pokračovat,“ povolil Tanma, dav lidí si oddechl.
„A ty si pro příště zapamatuj. Pokud sundáš ty z*****ý rukavičky, připrav se na bordel, kterým se budeš muset prohrabat. My se zašpiníme, ale svět zůstane čistej, tak to prostě chodí,“ domluvil Tanma, než vyšel ven, aby spravil, co ještě šlo zachránit.

Tábor byl opravený během dvou hodin. Tanma ihned zalezl do stanu, kam umístili Eliku, aby se zotavila. Nechtěl, aby ještě někdo další zneužil jejího oslabeného stavu. Vyčítal si svoje rozhodnutí. Měl s Kirem udělat průzkum na vlastní pěst a Oriona měl nechat v táboře. Neudělal tak a takhle to dopadlo.
„Promiň, Liko. Měl jsem to vědět,“ zašeptal Tanma sklíčeně, když pohladil dívku po tváři. Následující dva dny byly pomalu nekonečné. Tanma střídal polohy na židli, kterou si postavil hned vedle postele. Nesl za to zodpovědnost a cítil se povinen svojí týmovou kolegyni hlídat. Střídavě seděl a hleděl do prázdna, kreslil si do skicáku, dal si pár kliků a přemýšlel. Z rozjímání ho vytrhly hlasy, které mimo stan zněly.
„Co se tady stalo?“ rozeznal Miurův hlas, který se právě vrátil. Zaslechl jednoho muže, který ho nasměroval právě do stanu.
„Mistře Namikaze?“
„Miuro-sama,“ proběhla blesková výměna, Miurův pohled padl na bezmocnou Eliku.
„Co se tu stalo?“ vyzvídal princ, když se přiblížil k posteli.
„Nikdo vám to neřekl?“ zeptal se Tanma přiškrceným hlasem, protože dlouho mlčel. Odpověď byla negativní.
„Doporučuju vám, abyste se zaměřil na Sota. Nehodlal respektovat moje pravidla. Vyslal mě a Kira na průzkum, aby se k ní dostal blíž,“ začal Tanma a zvedl se ze židle, aby mohl v případě nouze zasáhnout. Miura jenom pozvedl ruku, dokázal si to domyslet. Stanem zavládlo ticho.
„Omlouvám se, mistře. Soto ještě zastává staré zvyky. Hádám, že jste si toho všiml,“ promluvil Miura po chvilce ticha. Tanma se rozhodl vysvětlit Eličin stav, aby nezavládlo další trapné ticho. Vysvětlovat uměl dobře, Miura to pochopil.
„Chápu. Co budete dělat dál, až se zotaví?“ zeptal se Miura dál, když si Tanma znovu sedl. Princ byl rád, že mu Namikaze věří.
„Původně jsem měl v plánu, že to odpískáme, máme tu možnost, pane. Ale nakonec vám pomůžu,“ odpověděl Tanma s pauzami. Miura si zdánlivě oddechl.
„Ale bohužel, záznam o tom musím sepsat, Miro-sama. Protokol, znáte to,“ dodal, vzpomněl si na svoje povinnosti velitele.
„Chápu. Nejde to obejít. Jsem rád, že nám nakonec pomůžete. Ještě jednou se omlouvám. Se Sotem udělám pořádek,“ Tanma jenom mírně přikývl. Miura byl ke svému věku chápavý.
„A vám připíšu trojnásobek odměny. Každému, mistře,“ dodal ještě princ, když odpouštěl stan. Tanma vypadal, že z něj opadaly těžké řetězy ověšené ještě těžšími kameny. Únava dolehla. Během chvilky přišel Kiro, nesl nějaké jídlo, aby se mohl Tanma poslnit.
„Jak jí je?“ zeptal se Kiro se zájmem, když položil balíček.
„Druhej den zatím beze změny,“ odpověděl Tanma s hodně tichým hlasem. Kiro poznal, že je dost unavený.
„Zkus se najíst. Miura říkal, že se Sotem zamává. Dost zuřil,“ promlouval Kiro dál, než přešel ke svojí kamarádce. Tanma jenom netečně přikývl.
„Pak se prospi, prosím tě. Vypadáš otřesně,“ dodal černovlasý při pohledu na svého velitele, než se obrátil na Eliku. Byla ještě bledší než obvykle. Ale hořela jak pánev na plotně. Rozhodl se, že jí vymění obklad na čele a opustí stan. Tady nic nezmůže.
Další dva dny se udály beze změny. Miura pracně plánoval, jak svůj problém konečně vyřešit. Soto byl sesazen z pozice a veřejně potrestán a ponížen. Velení provizorního vojska teď náleželo Biwovi, za kterého se Tanma přimluvil. Elika proležela v horečkách čtyři dny. Čtvrtý den se konečně probudila. Bolel ji v těle každý sval a kdejaký pohyb byl velmi obtížný. Pomalu otevřela oči, byla opět ve stanu. Opatrně se začala rozhlížet kolem, než narazila na Tanmu, který seděl vedle ní. No, více méně seděl. Nohy měl opřené o stolek a mírně se pohupoval. Elika usoudila, že spí, soudě podle jeho zalomené hlavy a svěšené ruky, která se mu houpala zároveň se židlí. Všimla si nedojedeného jídla na stolku, o který se Tanma opíral. Elika se nemohla ubránit slabému uchechtnutí. Spící Tanma jí přišel děsně roztomile a nevinně, ale s tím, jak si momentálně ustlal, tak i komicky. Působil úplně klidně, až na bublinu, kterou měl u nosu a s každým nádechem a výdechem se zvětšovala a zmenšovala. Elice se na rtech roztáhl úsměv, nemohla si pomoct. Stanem se ozvalo hlasité zakručení v žaludku. To už Elika stěží potlačila smích. Všimla si Oriona, který seděl na provizorním bidýlku, jak si čistil peří a vyhazoval přebytečné. Jedno pírko se vlivem větru nebezpečně blížilo k Tanmově nosu.
„Achooooo!“ ozvalo se od Tanmy, prudké škubnutí tělem mělo za následek, že se Tanma zřítil i se židlí. To už Elika propukla v hlasitý smích, co jí svaly dovolily.
„Kur vajíčka snáší!“ zabrblal Tanma, když se zvedal ze země. Jako na potvoru si převrhl i svůj oběd.
„Huh? Už jsi vzhůru?“ Tanma konečně zaregistroval majitele smíchu. Smíchu, který měl rád, protože byl upřímný. Chtěl rychle vstát, ale ruka mu podjela na kupce rýže polité jakousi omáčkou, tak se zase válel na zemi.
„Do h****u! Tady je moje důstojnost,“ zabědoval blonďák potichu a zklamaně. Na druhý pokus se už úspěšně zvedl.
„Žiješ, prosím tě?“ zeptala se dívka, když konečně popadla dech a setřela slzy. Tanma se zdál v pohodě, pokud se nepočítá zraněné ego.
„Jak je ti?“ vyzvídal blonďák starostlivě, když se dostal na dívčinu úroveň. Elika neměla odvahu se zvednout.
„Bolí mě i svaly, o kterých ani nevím, že jsou,“ odpověděla dívka unaveně. Smíchem si hodně namohla bránici.
„To časem přejde. Hlavně odpočívej,“ trval Tanma na svém, přesto byl klidný. Když to doplnil mírným úsměvem, Elice se hned ulevilo.
„T? Budou z toho problémy?“ zeptala se Elika, když se Tanma jal uklízet svůj svinčík.
„Zabila jsem tolik lidí, bezdůvodně,“ dodala šeptem, Tanma rychle pochopil, co se děje teď. Při ztrátě kontroly nad živlem má uživatel zatemnělou mysl. Pořádně neví, co dělá, až po nějaké době se začnou objevovat střípky, které do sebe zapadnou.
„Jen ses bránila, Liko. Nejsi ta špatná,“ odpověděl Tanma úplně stejně, zatímco pokládal misku na stolek. Zbylé zrnka rýže jen tak někde zametl, aby to nebylo tolik na očích.
„Nikdo tě neobviňuje. Naopak, všichni tě chápou,“ dodal, když se znovu přiblížil k posteli. Elika se nezmohla na jediné slovo.
„Říkali, že by jednali úplně stejně, kdyby se jim stalo totéž. Z toho nebude žádnej problém,“ ujistil ji Tanma definitivně, přesto tak mírně, jak uměl.
„Děkuju, T. Kéž bych ti to mohla oplatit,“ zahuhlala Elika Tanmovi do krku, když si přitáhla jeho hlavu blíž, aby ho mohla aspoň takhle obejmout.
„Teď hlavně odpočívej,“ zopakoval Tanma svůj požadavek, když se narovnal, protože Eliku opustily síly.
„Seženu ti něco k jídlu, ať můžeš nabrat síly,“ nabídl se blonďák, než opustil stan. Byl rád, že je dívka v pořádku.
Miura byl hodně všímavý člověk. Důkladně si přečetl Tanmovy spisy, co mu před pár dny zajistil Kazekage. Zároveň už měl toho všeho dost, pomalu začal plánovat nějaký tah.
„Žádal jste mě, pane?“ ozval se Tanma, když vešel do stanu. Miura mu pokynul, aby vešel.
„Znovu jsem si přečetl vaše spisy, mistře. Dozvěděl jsem se něco o vrcholovém zabijákovi, kterého posílali na ty nejnebezpečnější mise a pracoval přímo pro samotného Hokageho,“ uvedl Miura, Tanmovi došlo, kam tím míří.
„Jo, zpátky za dob Třetího. Žádáte něco konkrétního?“
„Ano. Už mě unavuje jenom sedět a čekat, co vymyslí můj otec, nebo mí rádci a zvědi. Myslím, že je na čase, aby se už něco podniklo,“ odpověděl Miura a vstal od stolu. Tanma tušil, že k tomu dojde, dřív nebo později. Už předem tušil, co bude mít za úkol.
„Potáhneme na otcovo město. To vám dá zaručené krytí, abyste se dostal dovnitř paláce a dostal i mého otce. Vždycky se krčil vzadu a nechal ostatní, aby si špinili ruce,“ pokračoval Miura a vytáhl plány města a paláce.
„A co ten Šakal?“
„Toho otec vyšle do středu dění, za to ručím. Otec se nikdy do ničeho neangažoval, vždycky to museli za něj udělat ostatní,“ odpovídal Miura tak, jak se Tanma ptal. Tanma si už v hlavě pomalu formuloval plán. Městem vypukne zmatek, když zaútočí nečekaně. Nikdo si ho pořádně nevšimne, obzvlášť pokud bude dostatečně rychlý. Přesto ale měl jeden zádrhel. Co s jeho týmem? Má je poslat pryč, nebo zapojit do útoku? Z rozjímání ho vytrhl Miura, chtěl s ním probrat plány postupu. Pěchota bude mít s útokem značné komplikace, město disponuje dostatečnými obrannými prostředky. Bude-li Tanma dost rychlý, bude moct zvrátit průběh bitvy.
„Jeho smrt všechny demoralizuje, mistře. Všechny své muže vyšle k bráně, takže budete mít volný postup. Buďte rychlý a zachráníte několik stovek životů,“ připomínal Miura, když Tanma hleděl do plánů města a budov. Snažil se zapamatovat co nejvíc. Jenom ten Šakal mu nedal pokoj.
„Jak ho poznám?“ zeptal se Tanma naposledy, mysl měl soustředěnou na úkol. Vybavil si, že takhle naposledy zněl před pěti lety.
„Malý muž, tmavé pleti, krátké černé vlasy. Nejčastěji chodí v tmavě zelené vojenské uniformě, přes rameno mu vede červená šerpa a na levé straně hrudi má několik ocenění. Jako kdyby měl být na co hrdý,“ odpověděl Miura, načež Tanma přikývl. V hlavě si procházel svůj postup, která cesta bude nejideálnější.
„Pochopte, zásoby se tenčí a lidé už začínají být nervózní. Tohle mě už unavuje, abych byl upřímný,“ doplnil Miura, než se Tanma narovnal. Nějaký plán měl, a pokud by selhal, tak bude improvizovat. Jako vždycky.
„Chápu, pane. Kdy vyrážíte?“
Tanma se pracně vyšplhal na zeď, která ohraničovala město. Doufal, že jeho tým nepostihne nějaká hrozba, zatímco se budou vracet zpět do Suny. Rychle obhlédl situaci.
„Fajn, soustřeď se, chlape! Máš úkol,“ připomínal si v mysli, když byl vzduch čistý. Orion mu letěl nad hlavou, pátral po cíli a zkoumal okolí. Místní stráž byla v plné pohotovosti, mířili k bráně, na kterou teď útočil Miura se svými lidmi. Tanma si chtěl pošetřit chakru, tak spoléhal na svoje fyzické zdatnosti.
„Ale co to trošku nesabotovat?“ napadlo blonďáka, když stál na jednom trámu a sledoval další jednotky, které se blížily k bráně. Tanmovi padl pohled na velký kotel nad bránou.
„Určitě bude plnej oleje,“ pomyslel si blonďák, než natáhnul levačku směrem ke kotli a zatnul svaly. Následně rukou trhnul, kotel se převrhl a olej se valil ven. Následná hozená pochodeň udělala z brány ohnivou past. Kdo stál poblíž, měl v tu chvíli hodně špatný den. Tanma se rozhodl pokračovat k paláci, po cestě skolil každého, kdo se mu postavil.
„Tamhle je, přesně podle popisu,“ zamumlal Tanma, když se zastavil na dalším trámu, nádvoří paláce měl několik metrů pod sebou. Popis seděl, malý muž tmavé pleti, oděn v tmavě zelené uniformě s červenou šerpou přes rameno. S ním stál i muž, který byl zahalený v ponču a obličej mu zakrýval obrovský klobouk. Něco málo z rozhovoru se k Tanmovi doneslo.
„Je jasné, že pokud se dostanou až sem, půjdou po mně, generále. Nikdo nesmí projít, chápete?“ zaslechl Nyereho hlas, zněl vystrašeně.
„Nebojte, pane. Přes moje eso v rukávu se nedostanou tak snadno,“ promluvil ten muž v ponču. To musel být ten Šakal, o kterém mluvila Elika. Jenže jeho hlas přišel Tanmovi povědomý. Nyere zaběhl do paláce, kde se zabarikádoval, Tanma se musel proplížit. Najít si cestičku nebyl žádný problém. Hodlal si s králem pohrát a zahnat ho do kouta. Uvnitř paláce ještě zbylo pár stráží, kteří měli dělat Nyeremu ochranu. S tou si Tanma hravě poradil, po každém padlém Nyere panikařil ještě víc.
„Jo, přesně tam zalez,“ pomyslel si Tanma, když se schovával v trámech u stropu. Chodba měla několik místností, v každé místnosti nechal Tanma pořádnou spoušť. Až v jedné, ve které se teď schovával. Plán mu vyšel, Nyere se nechal chytit do pasti.
„To je šílenství! Jak tohohle může být někdo schopen?“ bědoval Nyere, když si myslel, že je v bezpečí. Tanma vytáhl ze svojí brašničky malou šipku. Život ve zvláštních jednotkách měl svoje určité výhody. Šipka se zabodla Nyeremu do zad, ten ihned padl na kolena v paralýze. Mohl akorát sledovat očima své okolí. Zaznamenal Tanmu, který seskočil ze svého úkrytu, v pravačce třímal dýku, která mu zeleně svítila.
„Miura posílá svý pozdravy, králi,“ promluvil Tanma chladně, než škubnul pravačkou. Hlava krále se povalovala o kousek dál.
Tanma musel improvizovat. Měl donést královu hlavu k bráně, ale už se mu neřeklo jak. Rychlým pohledem zjistil svoje možnosti. Nakonec, nejlepší řešení se ukázalo, aby vzal mrtvému králi šerpu, do které hlavu nějak uvázal a následně připevnil k opasku.
„Měl jsem tušit, že vás tu bude víc. Ta holka mě měla varovat,“ ozvalo se za ním, Tanma se otočil za zdrojem. Před ním stál muž v béžovém ponču se slaměným kloboukem na hlavě.
„Asi jsi přišel o práci, Šakale. Nebo bych měl říct Meizu?“ promluvil Tanma, aby koupil trochu času. Potřeboval svého protivníka analyzovat.
„Meizu je u brány. Já jsem Gozu,“ opravil Tanmu Šakal, „Zase má něco záživnýho,“ Tanma se zamyslel, co mu chvilka dovolila.
„Mohlo mě to napadnout. Gozu a Meizu, nechvalně proslulí Démonní bratři z Kiri. Není to pro vás trochu z ruky?“ zeptal se Tanma, když si spojil fakta.
„Jsme jenom žoldáci. Pokud nás platí, je nám to jedno. Stejně jako vy, co se schováváte za dobrou věc. Pořád jenom zabíjíme, aby nám za to někdo zaplatil. V ničem se nelišíme,“ odpověděl Gozu a udělal jeden krok do místnosti.
„Jo, jenom v tom, že podporuješ zbytečný násilí. A to je důvod, proč stojíme proti sobě,“ řekl Tanma a v hlavě formuloval plán. Věděl, že Démonní bratři jsou zběhlými ninji, nemají moc možností, jak se zlepšit ve svých schopnostech. Byli sice pouhými Chuuniny, ale reputaci měli dost velkou.
„Ale teď jsi sundal mého zaměstnavatele a to z nás dělá nepřátele. Musím tě zabít taky,“ oznámil Gozu a udělal další krok. Tanma vyčkával, co podnikne. Soustředil se. Gozu se rozmáchl svojí ocelovou rukavicí, pod kterou se Tanma přikrčil a vedl Gozuovi úder na břicho. Když se Gozu prohnul kvůli tvrdému úderu, Tanma se mu dostal za záda a vytáhl dýku, kterou mu v rychlosti zabodl do zad. Rozhodl se pro pořádnou dávku demoralizace.
„Tak jo, čas zvrátit průběh bitvy,“ rozhodl se blonďák, když druhou hlavu zabalil do ponča, které si uvázal tak šikovně, aby měl druhý balíček na zádech. Vybouleninu na zádech překryl ještě kloboukem.
„Snad jsem se tolik nezdržel,“ dumal Tanma, když vybíhal z paláce ven. Zvolil stejnou trasu, celé město měl pod sebou. Zastavil se asi v půlce cesty, u brány už bylo rušno.
„Orione, leť napřed!“ blonďák vyslal orla na průzkum, protože u brány se objevilo písečné tornádo. Doufal, že nejde pozdě.