Ti, kdož přežili konec války | kapitola čtvrtá

Poslední červencové dny s sebou přinášely chvílemi až nesnesitelné horko. Vodní plocha řeky přitahovala slunce jako magnet – děti vesnice na to nedbaly, hrály si na břehu, skákaly do vody, lhostejné k zarudlé kůži, která bude za pár hodin pálit k zbláznění. Slunce bylo ve své nejsyrovější síle okolo dvanácté hodiny. Teď bylo něco po páté, žhavá koule však škvařila povrch země se stejnou razancí, jako by se chtěla vyřádit na těch pár měsíců předem, dříve, než ji planeta opět uteče do vzdálenosti přinášející mrazy.

Naruto seděl na okenním parapetu. Sakura spala, nejspíš. Za chvíli by se měla začít Fúina oslava. Šibukiho dům se plnil lidmi, převážně nindži, ale Naruto v okolí cítil i několik obyčejných vesničanů. Hrstka chápavých lidí, ke kterým se Fúina laskavost a přirozeně přátelská povaha dostala i přes veškeré předsudky. Ale stačilo to na její záchranu?

Protočení očí vnímal takřka bytostně. Kde jen jsou ty doby, kdy byly jejich mysli oddělené natolik, že si vzájemně nelezli na nervy.

Co zas, protáhl otráveně směrem ke kleci.

„Ale nic,“ šklebil se Kurama. „Jen se až podezřele zajímáš o to děvče. Že by se človíček zamiloval?“

Nyní protočil očima Naruto. Vážně nechceš ven? Začíná ti nahnívat mozek…

„Vtipné,“ mlasknul Kurama. „Víc neumíš? Tohle bylo slabé. Mimochodem víš, co se stane, když se páří dva džinčúriki?“

Naruto opřel hlavu o okno, obočí tázavě nadzvednuté, zatímco pozoroval červenomodrý míč, jak létal z jedněch drobných rukou do druhých. Klid, který zde panoval, ho upřímně zneklidňoval. Vtíravý pocit kdesi v páteři varoval před možným nebezpečím.

Nevím, poučíš mě?

„Zklamu tě, ale bohužel jsi moje první schránka, bohužel podruhé bez jakýchkoli sexuálních zkušeností, takže omluv mou neznalost na dané téma. Ale pro tvou informaci – opravdu nerad bych to zjišťoval.“

Ale neříkej, Narutova ústa se roztáhla do zlomyslného úšklebku.

„Ať už myslíš na cokoli, přestaň s tím. Veškerou neohroženost stranou, jímá mne hrůza, jen si představím, že bych se pářil s Čómeiem, třebaže nepřímo. A věřím, že v tomto ohledu mé pocity sdílí.“

Klepání na dveře je vyrušilo v niterní diskusi. Sakura otevřela oči, posadila se. Šibuki nakoukl dovnitř, věnoval jim napůl milý, napůl omluvný úsměv a oznámil jim, že oslava brzy začne. Naruto přikývl, vstal. Sakura už byla na nohou, oblečená v kimonu jemně fialové barvy se zelenými lístky vyšitými podél lemu vypadala nádherně. Katana chytře skrytá v záhybu šatu.

„Opravdu jsem vám vděčný, Fú by mi to nikdy neodpustila,“ promluvil Šibuki, když spolu kráčeli do hlavní síně, z níž se ozývala hudba a šumění mnoha hlasů.

Nebyla to zas tak velká oslava, rozhodně ne tak velká, na jaké byl zvyklý z Konohy. Bude snadné rozeznat nepřítele dřív, než by stihl zaútočit. Uvědomoval si Šibuki riskantnost oslavy v takovou dobu? Nebyla to jeho věc, vlastně to nebyla ani jeho vesnice, dokonce ani cíl jeho mise, chránit vesničany před útokem.

„Podél hranic vesnice mám své muže, hlídají okolí, neměj obavy.“

Šibuki si musel všimnout jeho obezřetného pohledu. Naruto stočil zrak k němu a krátce přikývl na srozuměnou. Val mocné čakry se vyvalil z pravé strany, Naruto stihl postřehnout jen šmouhu zelených vlasů. Fú kolem něj prosvištěla jako velká voda, s hlasitým smíchem se vrhla k Sakuře, vzala ji za ruce, několikrát se otočila na místě v simulaci tance.

„Vypadáš nádherně! Věděla jsem, že ti bude slušet! Pojď, budu rozbalovat dárky!“

Sakura poslušně následovala mladou džinčúriki, výraz bez emoce vyzařoval klid. Tělo na první pohled uvolněné propouštělo neparný závan čakry z každého portálu – Naruto to Sakuru naučil záhy poté, co mu Kurama tuto techniku ukázal. Sakura v sobě neměla instinkt zvířete ani zapečetěného démona, nicméně její zásoby čakry shromažďovány v těle téměř nepřetržitě tuhle nepatrnou ztrátu téměř nepostřehly.

Neviditelná se čakra proplétala mezi těly hostů, hledala nebezpečí. V případě Naruta se jednalo o instinkt predátora, který získal s Kuramou v těle. V případě Sakury – měsíce vytrvalého tréninku. Její schopnosti v tomto ohledu se ani zdaleka nepřibližovaly těm Narutovým, nicméně byly na dost vysoké úrovni. Dost na to, aby byla schopna včas poznat hrozbu, aniž by se na ni musela vyloženě soustředit.

„Když jsme se viděli naposled, byla mnohem výřečnější,“ prohodil Šibuki směrem k Narutovi, aniž by spustil zrak z dvojice děvčat na druhé straně haly.

„Je němá,“ odpověděl Naruto.

Na Šibukiho rtech splynulo šokované „oh“.

„Poslední setkání se Sasukem bylo drsné. Málem nepřežila,“ vysvětlil.

„To je… to je hrozné,“ vydechl Šibuki.

Chtěl se zeptat, jak se to stalo, opravdu chtěl, otázka ho svrběla na jazyku. Přišlo mu to krajně nevhodné, takže mlčel. Neklidně se ošil, měl pocit, že atmosféra okolo něj zhoustla, přestože Naruto nevypadal, že by se ho téma nějak výrazně dotklo. Šibuki nakrčil obočí, pořádně se na svého přítele zadíval. Pamatoval si ho jinak.

„Změnil ses,“ konstatoval nakonec. „Hodně.“

Všiml si toho hned, ale v prvním okamžiku tu změnu připsal létům, kdy se neviděli, a tomu, že Naruto stejně jako všichni vyrostl a dospěl. Jenže tohle bylo jiné. Šibuki ho takhle neznal. Ta věcnost tónu, jakým Naruto mluvil o Sakuřině neštěstí. Jako by se ho to netýkalo. Jako by to vůbec nestálo za řeč.

Naruto k němu stočil zrak, modré oči studánkově čisté – ty se nezměnily. Byly pořad stejně jiskřivé, stejně jasné. Těma očima Naruto vždycky uměl slíbit naději. Šibuki se na něj díval, vnímal ten rozdíl kdesi v hloubi duše. Nedokázal určit, co přesně bylo jinak.

„Lidé se nemění,“ usmál se Naruto. „Jen se občas dostanou do fáze, kdy jsou nuceni otevřít oči.“

Šibukiho zamrazilo v zádech, přinutil se k pousmání. „Asi máš pravdu.“

+++

Fú v sobě neměla Šibukiho zdrženlivost, příliš horlivá, příliš zvědavá. Vytáhla Naruta na čerstvý vzruch, když konečně zapadlo slunce a obloha pomalu tmavla bez zdroje světla. Naruto kráčel po jejím boku, rozlehlou zahradou za domem.

„Co se jí stalo?“ zeptala se nakonec dívka. „Proč nemluví?“

„Nemůže,“ odpověděl Naruto.

Fú se zastavila, oči třpytivé, vrhla na Naruta zoufalý pohled. „Kdo jí to udělal?“

„Sasuke.“

Zorničky rozšířené, Fú si dlaní zakryla ústa. Panebože. Sasuke? Ten Sasuke? Proč? Vždyť ho Sakura milovala! Jak by jí mohl provést něco takového? Mrkla, slzy stekly po tváři. Naruto jí věnoval vlídný úsměv, otočil se jí bokem, pokračoval dál. Neměl, co by jí k tomu řekl. Jednou ten pocit zažije sama.
Fú ho po chvíli následovala, doběhla ho, zařadila se po jeho boku. O vteřinu později Naruto ucítil její drobné prsty, jak se mu ovíjí okolo dlaně. Stiskl její dlaň ve své, dívka vzlykla, spěšně otřela oči volnou rukou.

„Proč se tohle děje…“ nebyla to ani tak otázka, spíš beznaděj, maximální beznaděj.

Naruto pokrčil rameny: „Není to démon zapečetěný v tobě, co z tebe dělá zrůdu. Být zrůdou je čistě lidská vlastnost.“

„Ne všichni jsou stejní,“ namítla. Musela namítnout, musela, jinak by byla Narutova slova pravdou. A tu by nesnesla. „Lidé jsou hodní. Mají mě rádi. Viděl jsi, kolik jich přišlo? Mají mě rádi.“

Mají, že ano?

„Jistěže mají,“ řekl Naruto.

Ale mít rád nestačí. Kolik z nich za tebe položí život, přijdou-li si pro tebe Akatsuki? Šibuki, pravděpodobně. Pár nindžů, možná. Vesničan? Žádný.

„Naruto?“ stisk dlaně zesílil, dívka opět zastavila, přinutila zastavit i jeho. „Skončí tohle někdy?“

Až budeme mrtví. „Ano.“

Dívala se na něj důvěřivýma očima. Narutovi věřit mohla. Byl stejný jako ona. Poznačen na celý život démonem, kterého si nepřál, démonem, který den co den tiše našeptává. Propusť mě ven, nech mě jít, budeš volná.

Jak by to mohla udělat? Pustit zrůdu ven, nechat ji zabít všechny, na kterých jí záleží? Nikdy. Proč to nikdo neviděl? Že za ně bojuje? Každý den, sama se sebou, se svým démonem. Každý den je pro ni utrpění jen proto, aby oni mohli žít. Proč to nikdo z nich nechápe?

Chápe. Naruto to chápe. Naruto vždy chápal. Je stejný. Ví, jaké to je. Rozumí jí. Naruto ano, on vždycky. Pousmála se, tenhle člověk jí dával naději, jistotu. Sílu jít dál. V náhlém popudu se vytáhla na špičky, vztáhla po něm ruce, položila je na ramena. A políbila ho. Takřka dětsky, nevinně, přitiskla se rty k těm jeho, oči zavřené.

Naruto pozvedl obočí. Aha…? Fú ho políbila odvážněji, víčka křečovitě semknutá k sobě. Nejspíš sama netušila, co dělá. Otírala se o něj měkkými rty, příjemně horkými. Lehce přivřel oči, položil ji dlaně na boky, nechal je tam, i když původně zamýšlel ji od sebe něžně odtáhnout. Naznačit, že tohle není dobrý nápad. Nechal ji, aby ho líbala ještě chvíli. Její dlaně se obtočily okolo jeho krku, přitiskla se mu na tělo. Naruto polibek oplatil.

„Naruto...!“ zavrčel Kurama varovně. „Ani to nezkoušej...?!“

Bez obav, zašklebil se na něj Naruto.

Přerušil polibek. Nic při něm necítil.