Hokageho Syn: Origins 013 - Po tolika letech

Tanma si myslel, že provede obyčejnou zastávku v Travnaté a zase se vydá svým směrem. Jenže nepočítal s příchodem starého soka. Tanma si ho pořádně přeměřil pohledem. Už to nebyl klučina s dredy sahajícími po lopatky. Teď předním stál někdo, kdo statečně připomínal uprchlého pacienta s těžkým popálením. Tanma si vybavil jeho tmavé dredy a opálenou pokožku. Měl i nějakou svalovou hmotu. Teď byl pobledlý a vyhublý, na obličeji a na břiše měl ještě nezahojené jizvy, které připomínaly dílo ohně. Měl na sobě jakési potrhané hadry, aby neběhal všude tak, jak ho příroda stvořila.
„Takže říkáš naše poslední střetnutí, jo? No, uvidíme, jak ses za těch osm let změnil,“ popichoval nově příchozí. Tanma těkal očima všude možně, věděl, co dokáže.
„Ale musím ti jedno uznat. Už jsem o tvých úspěších slyšel. Namikaze Tanma, Prvorozený žlutého bleska a Sjednotitel klanu Namikaze. Bravo, nezahálel jsi,“ promlouval muž dále, přecházel od jednoho stromu k druhému. Tanma měl smysly nastražené.
„Já nezapomněl. Kentaro Yari, vyšinutej psychopat,“ opáčil Tanma, což donutilo Yariho se zastavit. Vypadal pobaveně.
„Nemůžu být psychopat, když mi nesahali ani po kotníky,“ promluvil Yari, Tanma věděl, kam míří.
„Ani Jouninové si se mnou nedokázali poradit,“
„Jen se nevychvaluj. Osm let je dlouhá doba,“ odbyl ho Tanma ostře.
„Tak se ukaž!“ vyzval Yari s rukou na kmeni stromu.
Tanma nadával jak špaček, když uhýbal rychlým šlahounům. Měl se víc učit a přiučit se nějaký Katon. Oheň by se mu proti rostlinám dost hodil. Teď mohl jenom uhýbat a řezat je pomocí větru. Jenže Yari byl ve své doméně. V lese byl doma, byl rychlejší a silnější. Tanma si našel vhodný úkryt, ztratil se Yarimu z dohledu. Blonďák nevěděl, jak by rostliny zareagovaly na blesk. Při troše štěstí by mohla přeskočit jiskra, ale v tom neměl jistotu. Neměl proti rostlinám moc šancí.
„Hezky se ukrýt a analyzovat. Dobrý tah. Ale trvá ti to,“ promlouval Yari, když nevědomky stál pod Tanmou. Tanma vyčkával na vhodný moment, jenže něco ho šimralo na koleni.
„Sakra, ty stromy jdou s ním!“ uvědomil si blonďák, když strhl pomalu lezoucí šlahouny po jeho koleni a pomocí vylepšeného Hiraishinu se přemístil. Yari pořád nic netušil, Tanma hodlal využít svoji rychlost. Takových úspěšných a překvapivých úderů provedl asi šest. Při dalším pokusu ho Yari svázal šlahouny a začal s ním házet o zem.
„Myslel jsem, že budeš větší výzva,“ posteskl si Yari, když šlahouny Tanmu znehybnily. Tanma se nemohl vůbec pohnout, šlahouny ho držely za zápěstí a kotníky.
„Vůbec žádná změna. S nikým není žádná sranda. Jenom ta holka, ta se nevzdávala,“ promluvil Yari, když Tanmu zvedl pomocí šlahounů asi dva metry vysoko. Yari začal provokovat.
„Osm let zpátky, pořád na ni vzpomínám. Divoženka, jak se patří,“ Tanmovi to došlo.
„To mluvíš o Miko?“
„Jo tak takhle se jmenovala! Miko…“ Tanma hořce zavřel oči, znovu se zavzpomínal. Vzpomněl si na svoje zkoušky, následné prohlídky těl a tvrdý trénink, aby se dostal tam, kde je teď. Ale jeden detail mu neunikl.
„Řvala jak siréna, ale pocitově byla dobrá. Mohla vydržet dýl,“ pokračoval Yari, než mu z ruky vyjel kus zaostřeného klacku. Tanma si dal dohromady svoje vzpomínky a Yariho řeči. Blafoval.
„Příště si vymysli lepší lež, jestli mě chceš vyprovokovat. Byl jsem i u prohlídky těl, nebyla poskvrněná. Lžeš!“ útočil Tanma, co mu momentální situace dovolila. Yari ho snížil na svoji úroveň, Tanma před ním klečel. Blonďák viděl, jak se ostrý kus klacku blíží k jeho tělu. Riskoval sice vykloubení ruky, ale pohnul se. Klacek se roztříštil o kovový nárameník. Hned na to Tanma schytal ránu kolenem do obličeje.
„Fakt ses za ty roky nezměnil,“ pronesl Yari a z ruky mu vyjel další kůl. Tanma se podíval na Yariho, na rtech mu hrál vítězný úšklebek.
„Arogance tě zaslepuje, co?“ vyjel Tanma, Yari nezaslechl kroky za sebou. Otočil se na poslední chvíli, na něj letěl druhý Tanma s levačkou obklopenou blesky. Svázaný Tanma se rozplynul v kouř.
„Kage Bunshin!“ došlo Yarimu, než mu Tanmovo Raikiri provrtalo hruď.
„Sichr je sichr,“ řekl Tanma jen tak, když prošel Yariho hrudníkem naskrz.
„Chytrý. Ale ne dost,“ opáčil Yari a změnil se na svoji podobiznu vytvořenou ze šlahounů. Šlahouny znovu zachytily Tanmovu ruku a ze šlahounů vyjelo cosi, co připomínalo obří mucholapku. Čelisti mucholapky se rychle zavřely.
„Jaká nuda. To se tady fakt nenajde nikdo? Kdokoliv!“ Yari podléhal zoufalství, když se vynořil ze země. Obří mucholapka rozevřela svoje čelisti, vypadlo z ně jen pár kusů špalku.
Tanma se objevil za nedalekým stromem.
„Do h****u, to bylo o fous!“ oddechl si Tanma, když Yari naštvaně zakřičel. Na poslední chvíli použil Kawarimi.
„Očividně jsi ho naštval, kluku. Už si hrát nebude,“ varoval Kyuubi, Tanma uznale přikývl. Obhlížel okolí, potřeboval vymyslet plán. Yari ovládal rostliny a byl s nimi za jedno. Stejně, jako Tanma dokázal ovládat vzduch. Navíc, neměl z něj dobrý pocit. Něco z něj cítil. Něco povědomého.
„No nic. Vzal roha. Najdu si někoho jinýho,“ zaslechl Yariho lamentování po chvilce. Tanma se rozhodl vylézt ze svého úkrytu. Nemohl pořád utíkat před svou minulostí. Musel se jí postavit. A Yari byl součástí jeho minulosti.
„Hej, Yari! Ještě jsme neskončili!“ ozval se Tanma, když vylezl z úkrytu. Dýku držel v ruce, byl připravený na všechno. Yari položil ruce na zem, u Tanmy začaly vyskakovat různé šlahouny, aby mu nějak uškodily. Tanma to všechno posekal svojí čepelí, kterou napustil větrnou chakrou. Jenže přicházely další a další. Některé z nich měly na sobě dokonce i květy.
„Kluku, dej si pozor na ty květy. Ten plyn je mi povědomý,“ varoval Kyuubi, když Tanma přesekl další šlahoun.
„Dokážeš zjistit, co je zač?“ zeptal se Tanma a pár přemety se dostal z dosahu šlahounů. Jenže ty šly dál, některé začaly dokonce i vystřelovat otrávené trny. Blonďák se musel hodně soustředit. Kryl se bleskovým štítem, přesekával šlahouny a pomocí Namikaze odhazoval další mucholapky, co se na něj řítily. Potřeboval dát Kyuubimu čas.
„Mám to! Ten plyn je podobný tomu pavoučímu jedu!“ Kyuubi konečně přišel na výsledek. Dlouho pátral v paměti.
„Myslíš, že s tím má něco společnýho? Yari a ti pavouci?“ zeptal se Tanma v podvědomí, když pomocí větru posekal tucet blížících se šlahounů.
„Je to možné. Budeš se muset na to podívat,“
„Jasně, jak budu mít čas,“ Tanma si uvědomil, že se od Yariho vzdaluje. Hrál si s ním na kočku a na myš. Yari se ani nepohnul. Jen ho pozoroval. Tanma formuloval plán. Vytáhl z kapsy dvě dýmovnice, jednu hodil směrem k Yarimu, druhou pod svoje nohy.
„Zase se schováváš?“ zeptal se Yari, když vylezl z kouře. Hned na to se svezl k zemi. Cítil kopanec. Za ním další a další.
„A dost! Vylez ven!“ Tanma se zjevil ze zlatavé záře na jeho pokyn. Stál pevně.
„Tak to zakončíme, co ty na to?“ vyzval Tanma svého soka. Tentokrát útočil Tanma.
Yari měl co dělat, aby mohl vykrýt aspoň jednu ránu. Tanma zvolil neznámý styl. Byl hodně pohyblivý, hodně využíval akrobacii. Údery byly rychlé, tvrdé a nečekané. Tanmu bylo těžké zasáhnout, když se pořád pohyboval. Skoro jakoby tančil. Byl k nezastavení, Yari nemohl vůbec nic udělat.
„Tak musím uznat, že ses zlepšil,“ uznal Yari, když se asi po páté ocitl na zemi. Tanma se zatím udržoval v pohybu. Yari pozměnil taktiku.
„Tak pojď!“ zakřičel, když se zvedl. Tanma se blížil pomocí různých přemetů a jiných akrobatických triků. Jenže Yari měl nachystanou past. Sotva Tanma dopadl na zem, asi tři metry od Yariho, věci se začaly dít. Tanma se propadl do měkké hlíny, hned na to vyrašily doslovné větve. Rázem se doslova zvedl strom. Vysoký a statný.
„Zrození stromů!“ zakřičel Yari, když držel pečeť hada. Strom se zvedal výš a výš, s uvězněným Tanmou mezi větvemi. Vznikl nový strom a podle povídaček, První Hokage takhle vytvořil celou Listovou.
„No a teď mysli, chlape!“ povzbuzoval se Tanma, když se vůbec nemohl pohnout. Větve byly až moc silné.
„Byls slibnej, fakt že jo. Aspoň jsi prokázal potenciál, na rozdíl od tvýho kámoše,“ ozval se Yari, když se vynořil z větve nedaleko Tanmy.
„Slibnej? V čem?“
„Ve schopnostech. Víš, něco málo se ke mně doneslo, během tvých výprav. Nadělal sis dost nepřátel a většina z nich má kvůli tobě plný gatě,“ vysvětlil Yari a ležérně se opřel o větev. Tanma se zkusil vymanit, ale marně.
„A kdo má bejt ten můj kámoš?“ zeptal se Tanma znovu, kupoval čas, aby mohl něco vymyslet.
„Ten zrzek, co si před osmi lety hrál na hrdinu. Jak se jenom jmenoval?“
„Kenjin. Co je s ním?“ vyzvídal Tanma, stále formuloval plán.
„Jo takhle! No, řeknu ti, že na to, jaký silácký řeči měl, moc dlouho nevydržel, teda. Jo, jo, na pysku silní, ale v rukou ne,“ pronesl Yari pobaveně a zvedl se, aby došel k Tanmovi.
„Co je s ním? Pokud vím, tak už nežije, ne?“ dožadoval se blonďák dál odpovědi.
„Ne tak docela. Řekl bych, tak na půl. Už ale není to, co býval,“ odpověděl Yari a u Tanmy si přidřepnul.
„Co je s ním?“
„No, no, klid. Nejsi zrovna v pozici, kdy bys mohl vyjednávat. Ale budu hodnej. Přišel za mnou, prosil mě, abych mu dal taky sílu. Stejnou, kterou vlastním. Přišel dobrovolně,“ odpověděl Yari a vítězoslavně se zvedl a pozvedl ruce k obloze. Jakoby to považoval za svůj největší úspěch.
„Lžeš, nevěřím ti,“
„A co na tom? Stejně se odsud už nedostaneš,“ vysmíval se Yari, když se k Tanmovi znovu snížil. Blonďákovi hrál na rtech taky pobavený úšklebek.
„To si jen myslíš,“
Blonďák využil Yariho nafoukanosti, aby načerpal dostatek sil. Měl na to jediný pokus. Soustředil se, konečně se mu levačka obalila blesky.
„Nevím, o co se snažíš. Dřevo nevede,“ vysmíval se Yari, když se Tanma úspěšně dotkl dřeva.
„Já vím, že ne. Ale může chytit jiskru,“ odpověděl Tanma odhodlaně. Hned na to se mraky zatáhly a ozval se hrom. Yari vzhlédl k mrakům, Tanma se víc soustředil. Padly další dva hromy, než do mohutného stromu udeřil blesk. A za ním další a další. Spodní část kmenu pohltily plameny, Tanma přidal trochu vzduchu, aby se oheň víc rozhořel.
„Povedlo se ti to, kluku! Ovládl si blesk!“ zaradoval se Kyuubi, když se strom uvolnil natolik, aby Tanma vyklouzl ven.
„Jo, vypadá to tak, Kyuu. Teď to dodělat!“ uznal Tanma a pozvedl ruce k obloze. Na strom, který ho věznil a kde se schovával Yari, dopadlo několik dalších blesků. Ač zrovna nešel touhle cestou, přece jen se pomstil.
„Ještě to neskončilo, Namikaze,“ zachrčel Yari, když se vyplazil z plamenů. Celý strom už byl v plamenech a Tanma směřoval vítr, aby se oheň nerozlezl dál, než chtěl.
„Co je s Kenjinem? Mluv!“ vyžadoval Tanma svoje odpovědi, kterých se doposud nedočkal. Yari byl skoro na uhel.
„Už není, co býval. Však uvidíš sám!“ stihl ze sebe Yari vydat, než podlehl. Aby měl Tanma jistotu, zabodl svoji dýku Yarimu do krku, ale žádná další reakce už nepřišla. S pomocí větru dotáhl ještě další mraky, aby následný déšť uhasil vzniklý oheň.
„Tady už mám hotovo. Teraz se už konečně můžu vrátit domů,“ uznal Tanma, když oheň ztrácel sílu. Rozpršelo se opravdu hodně.

Trvalo mu další den, než měl celou Listovou na dohled. Zjizvené rty mu zdobil úsměv.
„Zase doma,“ oddechl si, než sešel nedaleký kopec. Rozhodl se ale nejít hlavní cestou. Měl domek hned na okraji vesnice, odkud se mohl dostat rovnou do lesa a tam spokojeně trénovat. Tam směřoval. Pocítil menší změnu, prošel ochrannou bariérou, hned na to ukazoval svoji čelenku týmu ANBU, který se vzápětí objevil. Průchod se obešel bez problémů.
„Sakra, když si vzpomenu na tu dřinu. Jo, ta nostalgie,“ povídal si Tanma pod nosem, když míjel několik stromů, které měly úplně ohoblovanou kůru po různých úderech a kopech. Vzpomněl si i na trénink rychlejšího pohybu. Stromy na sebe dokonale navazovaly. Některé stromy dokonce i nesly stopy po zbraních.
„Zažil sis už lepší časy, starej brachu,“ pousmál se Tanma při pohledu na tyč, která stála opřená o jeden strom. Byla už značně opotřebovaná, Tanma si vzpomněl na svůj trénink. Z rozjímání ho ale vytrhlo nedaleké chrochtání a následný dívčí výkřik. Tanma uchopil bo pevněji do ruky a vydal se za směrem. Pro jistotu se ukryl, aby měl moment překvapení. Ze svého úkrytu spatřil blonďatou dívku ve fialovém topu a sukní téže barvy, jak v panice vyšplhala na strom. Hned za ní si to pelášila naštvaná prasnice. Tanma si všiml nedaleko ukrytých selat. Celý ten obrázek mu přišel vtipný. Blonďák se zaměřil na dívku na stromě, rozeznal dědičku klanu Yamanaka, Ino. Prasnice nevypadala, že by chtěla jen tak odejít, Tanma musel přijít s plánem. Tyč hodil jako oštěp na prasnici, trefil se. Hned na to přidal kvílivý vítr, aby zvíře odstrašil. Prasnice se vydala na útěk s pomalu hysterickým kvičením, selata pelášila za ní.
„Ironie. Zažene tě na strom to, co znamená tvý jméno,“ nemohl si Tanma odpustit poznámku, když vylezl z úkrytu.
„Už jsou pryč?“ zeptala se Ino vylekaně. Tanma se podíval kolem, přikývl na souhlas.
„Co tu vůbec děláš?“ zeptal se Tanma, když došel blíž.
„Potřebovala jsem jenom nějaké bylinky, ale na zvěř jsem úplně zapomněla. A asi máme problém…“ odpověděla Ino, při poslední větě ale lehce zčervenala. Tanma se na ni otočil se zájmem.
„Nemůžu dolů,“ špitla dívka, Tanma se málem rozesmál.
„Ninja a bojí se seskočit. Ach jo,“ posteskl si Tanma v podvědomí, i Kyuubi se zasmál.
„Tak pojď, chytím tě!“ nabídl se Tanma a nastavil ruce. Ino si všimla, jak se druhý blonďák zapřel a opustila úkryt větve.
„Tady nám někdo zanedbal trénink, co?“ zeptal se Tanma rýpavě, když Ino položil na zem. Místo odpovědi ho Ino objala, když zjistila, s kým mluví. Byla ráda, že je zpátky. Tanma se nabídl s doprovodem zpět do vesnice, přece jen, taky tam musel.

Uběhly dva dny, co se Tanma vrátil do vesnice. Ale klidu si moc užít nemohl. Písečná hlásila pohotovost, Gaara byl obětí skupiny zvané Akatsuki. Šli po jeho ocasatém démonovi. Konoha se rozhodla odpovědět. Tsunade vyslala Tým 7 a Tým Gai na pomoc. Tanma se zúčastnil taky. Jejich první kroky mířily do nemocnice v Písečné, protože na urgentním přijmu ležel Kankuro plný jedu. O jeho vyléčení se postarala Sakura. Než se Kankuro zotavil, měly oba týmy volnou ruku.
„Hej, Naru. Vypadáš, že tě něco žere,“ pronesl Tanma, když přišel za Narutem na jeden z balkonů.
„Nevím, Niisan. Přišlo to tak náhle, nikdo nemohl nic udělat. A teď je Gaara pryč. A my tady tvrdneme!“ Naruta pomalu převládaly emoce, Tanma mu jenom položil ruku na rameno.
„Nikdo to nevěděl předem, Naru. Ani ty ne. Musíme počkat, bo jsme bez vodítek. Gaara je silnej, zvládne to ještě chvilku,“ povzbuzoval Tanma při pohledu na vesnici. Gaara udělal vše, co bylo v jeho silách, aby ji ubránil.
„Vím, že máš o něj strach. Ale vlítnout někam po hlavě mu nepomůže. Potřebujem stopu. Zkus nespěchat a hlavně, neudělat nějakou blbost,“ poradil Tanma, než odešel zjistit výsledky.
Oba týmy se o pár hodin později vydaly na cestu, kterou jim určoval Pakkun. Společně narazili na podivnou pečeť, která měla pojistku v tom, že po okolí byly čtyři další pečetě a musely se strhnout najednou. O pečetě se postaral Tým Gai, který následně musel bojovat se svými dvojníky. Skrýš Akatsuki byla nalezená, čekal na ně pouze blonďák, který následně odletěl na podivném jílovém ptákovi, a zrzek, který se ukázal jako zběhlý loutkář z Písečné. Kakashi s Narutem se vydali sledovat blonďáka, co se jim vzdaloval, Sakura, Tanma a člen starších z Písečné, Chiyo, zůstali u skrýše, aby se vypořádali s loutkářem. Bitva působila spíš jako bitva mezi loutkáři a mezi babičkou a vnukem, neboť Chiyo a Sasori byli příbuzní.
Po dlouhé bitvě se Tanma rozhodl, že najde Kakashiho s Narutem. Chiyo byla z bitvy unavená, vzhledem k pokročilému věku, a Sakura ji chtěla zůstat po boku. Tanma znovu vystřelil jako raketa. Kakashiho dohnal rychle.
„Co se stalo?“ zeptal se Tanma, sotva dopadl. Kolem něj byla pořádná spoušť.
„Ten blonďák utekl, ale Gaara je náš. Bohužel, Naruta to dost vzalo,“ odpověděl Kakashi unaveně a ukázal na svého žáka. Naruto dřepěl na kameni, obalený démonickým pláštěm. Měl dva ocasy a zvířecí instinkty měly kontrolu.
„V tomhle stavu nám nepomůže,“ utrousil Tanma, Kakashi vytáhl z brašny kousek papírku.
„Tohle mi dal Jiraiya. Prý to potlačí Kyuubiho, stačí mu to jenom položit na čelo,“ vysvětlil Kakashi, Tanma si papírek hned vzal.
„Nech to na mě,“ Tanma se blížil ke svému bratrovi. Naruto o něm zatím nevěděl.
„Hej!“ starší blonďák zakřičel z plných plic, aby si získal jeho pozornost. Naruto zlostně zavrčel, než skočil s úmyslem zabít. Tanma jen ukročil na stranu a doslova plesknul Naruta do čela. Ten zůstal nehybně ležet, když Kyuubiho chakra ztrácela na síle. Do té doby se sešly oba týmy a domluvili se nad dalším postupem.
Gaara byl úspěšně nalezen i zachráněn, i když to stálo starou Chiyo život. Listové týmy zůstaly v Písečné ještě pár dní, aby měli jistotu, že je všechno skutečně v pořádku. Ovšem ani cestou zpátky si Gai nemohl nevymyslet něco, čím by cestu urychlil a zároveň si dal do těla. Kakashi, který se mu vezl na zádech, ovšem stejný názor neměl. Gai s Tanmou stanuli u Tsunade, když Kakashiho vysadili u nemocnice.
„Tomu říkám dobře odvedená práce. Gaaru jsme stihli včas vytáhnout z problémů a utužit vztahy s Písečnou. Ale máme tady novou hrozbu ze strany Akatsuki,“ pronesla Tsunade, když si pročítala záznam z mise.
„Pokud vím, Gaara měl v sobě Ichibiho. To může být jeden z důvodů,“ dumal Tanma nahlas, přesto stál v pozoru jak voják.
„S takovouhle hrozbou nemůžeme otálet,“ přidal se Gai živě. Tsunade to jenom uznale odkývala.
„No, další starosti, které musíme vyřešit. Gaii, můžeš jít a říct jak svému týmu, tak Kakashiho týmu, ať si užívají volno, dokud jim neřeknu. Co se týče Kakashiho týmu, podívám se po lidech, co by mohli zaplnit chybějící místa,“ zakončila Pátá rozhovor, Gai kývl na souhlas a odešel.
„Ty tu ještě počkej, Tanmo,“ zarazila blonďáka, který se taky otočil ke dveřím.
„S tebou mám jiné plány,“ dodala, když uložila zprávu do patřičné přihrádky.
„Čemu to, Tsunade-sama? Shinobi národy jsou teď v ohrožení, musí obdržet zprávu!“ nesouhlasil Tanma, jenže s Tsunade to nepohnulo.
„Já vím, já vím. O to se postarám později. Nejprve ti ale chci říct, že s nálezem klanu Namikaze jsi udělal dobře. Zvládnout takovou práci jako jeden člověk, ještě k tomu v tak krátké době si zasluhuje uznání,“ začala Tsunade klidně. Tanma zaslechl to uznání v jejím hlase.
„Jakožto TokuJo jsi skončil. Ukázal jsi, že máš na víc,“
„Co tím chcete naznačit, Tsunade-sama?“
„Že se už nemusíš specializovat. Vítej mezi Jouniny,“ odpověděla Tsunade se skoro stejnou hrdostí, jako by byla matka hrdá na vlastního syna. Tanmovi po rtech přeběhl úsměv.
„Ale moc se neraduj. Tvoje práce teprve začíná,“ Tsunadin pohled ztvrdl. Tanma věděl, že nemá smysl odporovat.
„Chcete po mně, abych zjišťoval informace o Akatsuki?“
„Na to už mám své lidi, neboj se. Je tady ale pár zpráv, které se týkají vztahů s různými společnostmi, vlivnými lidmi a ostatními vesnicemi. Možná ti přijdou jako maličkosti, ale tuším v tom větší záměr,“ odpověděla Tsunade a ukázala Tanmovi jednu zprávu. Tanma se přišel podívat blíž.
„Takový akce vyžadují tým. Sám to nezvládnu,“ uznal Tanma, když přečetl zprávu z Deštné o dopadení uprchlého Nukenina.
„Ideálně další blázni, jako já. Co jsou postradatelní,“ dodal, když položil zprávu. Tsunade hrál na rtech pobavený úsměv.
„Je mi to jasné. Večer se ti po někom poohlédnu. Do doby, než se ti ozvu, máš volno. Můžeš jít,“ zakončila Tsunade rozhovor. Tanma se patřičně rozloučil, než vyšel ven.
Mladý Namikaze znovu kráčel lesem, kde trénoval. Když už tam netrénoval, tak tam rád chodil přemýšlet. A že měl o čem. Měl na starost už tři týmy a všechny tři dopadly špatně. Přesto mu Tsunade přidělila další. A mají se starat o ten nevyřešený binec, na který nezbyl čas. Tušil, že zadavatelé budou už pěkně nakrknutí, takže Tanma a jeho nový, potenciální tým, bude muset napravit reputaci. O to víc se mu to nelíbilo, kvůli nové hrozbě, která začala lovit všechny Jinchuuriki z okolí. A jedním z nich je i Naruto. Během procházky mu padl pohled na bo, které před pár dny vrhl po prasnici, ještě vydrželo.
„Dobrej trénink nic nepokazí,“ utrousil, když vzal tyč do ruky a došel na svoje cvičiště.
„Aspoň přijdu na jiný myšlenky,“ pomyslel si blonďák, když tyč párkrát protočil v ruce, aby se dostal do toho pohybu. Chvilku si protáčel tyč v rukou, zkoušel různé styly a rychlosti. Když už měl jistotu, udělal výpad. Pohyboval se rychle a mířil přesně, i když narážel na holý vzduch. Nevnímal okolí, doufal, že je sám. Kombinoval různé údery, akrobacii a do toho stihl protáčet tyč v rukou. Mohl si to dovolit, věděl, co jeho tělo dokáže. Jenže tyč už další údery nevydržela. S Tanmovým bouchnutím do země se roztříštila.
„Jo, zažil sis už lepší časy,“ utrousil Tanma při pohledu na ten zbytek, co mu zůstal v ruce. Levačkou chňapl po čutoře na levém boku, trošku upil.
„Nepotřebuju se úplně ožrat, stačí, když se k tomu jenom přiblížím,“ poznamenal v mysli a cítil, jak mu tuhnou obličejové svaly, sotva čutoru zavřel. Alkohol měl sílu. Chůze už byla trošku kolébavá, to ale Tanmu neodradilo. Nadále si nacvičoval údery a kopy, co uměl. Vůbec nepůsobil přiopile, ale i tak byl těžce nepředvídatelný. Stále věděl, co dělá a byl při vědomí, že je sám. Nevnímal okolí.
Jenže smysly byly otupělé, brzy měl návštěvu. Návštěvník Tanmu pozoroval z větví, podle pohybů usoudil, že je velmi nebezpečný. Navíc, Tanma neměl viditelnou čelenku, o to větší riziko. Návštěvník nehodlal riskovat. Vzduch proťaly dva kunaie, kterým se ale Tanma s lehkostí vyhnul. Návštěvník zkusil další, Tanma opět uhnul. Při třetím pokusu už Tanma vytasil dýku a kunaie odrazil.
„Sakra!“ zaklel návštěvník, Tanma zaslechl ženský hlas. Ihned začal pátrat po okolí, dýku připravenou na obranu.
„Dobrý, nehrajeme na schovku, jo? Navíc, jsem jeden z Konohy, tak nechápu, o co ti jde,“ promluvil Tanma do ticha, které nastalo.
„Do háje!“ ozval se znovu ženský hlas a následné žuchnutí do křoví.
„Tolik k utajení,“ utrousil Tanma, když nechápavě zakroutil hlavou a schoval dýku. Chtěl se na neznámého návštěvníka podívat. K jeho překvapení seděla ve křoví dívka, zhruba o dva roky mladší než Tanma. Měla hnědé vlasy, které jí lehce přesahovaly úroveň ramen, trochu divočejší účes. Na sobě měla bundu, která připomínala džínovou a sahala jí po žebra, tmavé barvy, černé tričko s bílým límcem, šedou sukní a černými ninja sandály. Když si dívka všimla stínu nad sebou, polekaně sebou škubla.
„Nechceš mi říct, co to všechno mělo bejt?“ zeptal se Tanma s ledovým klidem. Dívka těkala svýma hnědýma očima všude možně, snažila se najít nějakou únikovou cestu.
„No, no, uklidníme se. Řekni mi, proč jsi na mě útočila a pak se uvidí,“ promluvil znovu Tanma, když viděl dívčiny marné snahy. Dívka rezignovala, ale Tanma ji nehodlal pustit.
„Nikdy jsem tě tu neviděla a neměl jsi u sebe čelenku, tak jsem si nebyla jistá. Navíc, procvičoval ses, to mi na bezpečí moc nepřidalo,“ vydala ze sebe dívka podrážděně. Tanma musel potlačit smích, protože dívčin vzteky nafouklý obličej mu přišel strašně vtipný a roztomilý.
„No, tak jsme si to hezky ujasnili. Hop na nohy!“ řekl Tanma a natáhl ruku, kterou dívka přijala.
„Namikaze Tanma,“ představil se Tanma, když dívka našla svoji stabilitu.
„Ahura Elika, ráda tě poznávám,“
„Hele, nebudu kecat, pamatuju si drtivou většinu z vesnice, ale tebe jsem tu ještě neviděl,“ řekl blonďák po představování. Dívka se mu zamlouvala, nebyla to žádná šedá myška, uměla se ozvat.
„Jo, jsem tu asi čtyři roky, možná pět. Přestěhovala jsem se tu s mámou z Mlžné. Neboj, oficiálně už jsem taky Listová. Tohle bylo jenom nedorozumění,“ vysvětlila Elika a nervózně se podrbala ve vlasech. Na tohle její gesto nebyl Tanma připravený.
„V Mlžné se zdravíte útokem normálně?“ to bylo to první, co Tanmu napadlo. Čekal cokoliv, ale takovouhle reakci ne.
„Jo, na denní bázi. Potrvá mi dlouho, než si zvyknu,“ odpověděla Elika pobaveně. Tanma se taky odhodlal k menšímu úsměvu.
„Ale ještě tu pořád nikoho pořádně neznám,“ dodala spěšně, když Tanma navrhl odchod z lesa.
„No, udělal bych menší začlenění, ale měl jsem dlouhej den a rád bych se natáhnul. Třeba to přijde samo,“ navrhl Tanma a protáhl se. Všiml si, že Elika, zatím jako jediná, není na větvi z toho, jak vypadá, nebo z jakého je klanu.
„Nevadí. Třeba to někdy vyjde. Tady bydlíš?“ Tanma došel ke svému obydlí na kraji vesnice. Měl dobrý výhled a samota mu nevadila.
„Jo. Ani mi to nevadí, mám tu svůj klid,“ odpověděl blonďák a zastavil se na okraji kopce, kde měl výhled na celou vesnici.
„Já jsem tam, poblíž centra. Co bych dala za klid, co máš ty,“ sdělila Elika a ukázala na jeden dům v centru vesnice.
„Jo, někdy si člověk nevybere,“ utrousil Tanma s pokrčením ramen.
„To je fakt. No, jsem ráda, že jsem tě mohla poznat, Tanmo, a nebudu teda dál rušit, když jsi měl dlouhej den. Určitě se zase někdy sejdeme,“ pronesla Elika na rozloučenou a pomalu se vydala stezkou do vesnice, kterou jí Tanma ukázal.
„Jo, taky jsem tě rád poznal. A určitě se ještě sejdeme,“ zamumlal si Tanma pro sebe, když mu dívka zmizela z dohledu. Rozhodl se prospat, ať nabere síly na další den a zároveň, aby trošku popřemýšlel nad Tsunadiným návrhem. Během půl hodiny nevěděl o světě.