Hokageho Syn: Origins 010 - Následky

Sora čekal na jednotku ANBU. Asi před půl hodinou se vydali do různých skrytých vesnic vrátit jejich lidi. Pořád mu leželo v hlavě, co mu řekla Rin. Vždy k ní byl shovívavý, ale tentokrát byl bezradný. Vyčetla mu pomalu úplně všechno. Rozhodl se, že se polepší a teď to zkusí změnit.
„Pane, jsme připraveni“ ozval se za ním kapitán ANBU.
„Dobrá. Můžeme vyrazit,“
Nově vytvořená lesní mýtina pořád zela prázdnotou. V jednom z trnitých keřů ležel Tanma. Vypadal bez života, pod ním se rozprostírala pořádná kaluž krve.
„Hej, kluku! Prober se!“ Tanma se zvedl do sedu, voda mu sahala po břicho. Vypadal, jako kdyby ho převálcovalo stádo krav.
„Do h****u…“ zanadával Tanma slabě, když přišel k sobě.
„Ještě nejsi pryč, to je dobře,“ uznal Kyuubi v kleci za blonďákem. Tanma působil jako s kocovinou.
„Ou, hej, Kyuu. Máš se?“ Tanma si svojí návštěvy konečně všiml a s obtížemi se zvedl. Celé tělo ho bolelo.
„Život ti visí na vlásku a ještě vtipkuješ. Nikdy mě nepřestaneš překvapovat, kluku,“
„Co se stalo?“
„Dostal jsi slušnou nakládačku. Ten obří pavouk tě škrábnul, teď se ti tělem roznáší jeho jed. Daří se mi něco odbourávat, ale mám i tak problémy. Kdybys našel nějakou protilátku, dost by se mi ulevilo,“ spustil Kyuubi, když se k němu Tanma otočil. Na mýtině se Tanma konečně zvedl, všiml si velké kaluže krve pod sebou. S bolavým tělem se vymotal ze křoví a pohledal svoji brašnu na opasku. Z té vytáhl injekci s podivně zelenkavou tekutinou. Isshinův recept, univerzální protijed. Látku si vpravil do levé loketní jamky, přímo do žíly. Od škrábance, který schytal pár hodin zpátky, už šly zvýrazněné žíly.
„Mnohem lepší,“ oddechl si blonďák a v kleku chytal dech. Celý trup ho bolel jak čert. Všiml si, že od levého ramene se mu táhne obrovský a hluboký šrám, vedl až k pravému tříslu. Je možné, že šrám pokračoval ještě nad rameno, dál bohužel neviděl.
„Mnohem lepší. Nasbíral jsem tolik síly, abys odsud mohl vypadnout,“ ozval se Kyuubi, když Tanma sám sbíral síly.
„Ani náhodou,“ nesouhlasil Tanma a zajistil si roztržené kalhoty opaskem.
„Nechceš se pro ně doufám vracet, že ne?“ Tanma roztrhal to, co mu zbylo z trička, potřeboval jediný pruh látky.
„Jo,“ odpověděl s těžkým výdechem. Z volné látky si udělal provizorní škrtidlo, které si uvázal nad škrábanec.
„Vždyť se můžeš sebrat a jít. Co ti brání?“ Tanma se jakž takž zvedl, našel popruh s prázdnou pochvou, který si ihned hodil přes rameno.
„Já je tady nenechám. Smiř se s tím,“ odpověděl mu tvrdě Tanma a hledal svoji katanu.
„K čertu s tebou, Kushino! Víš aspoň, kde je hledat?“ Blonďák svůj meč konečně našel a zasunul na patřičné místo.
„Jo. Myslím, že vím,“ odpověděl ninja a zahleděl se do korun stromů. I přes hnusnou chuť do sebe dostal další pilulky na doplnění chakry a začal šplhat nahoru.
Tanma se pomalu a potichu plížil větvemi, které pokrývaly pavučiny. Minul několik zámotků, ty ale byly minimálně z poloviny ohlodané, nebo už úplně prázdné. Na starých zámotcích byla pavučina skoro jako beton, Tanma hledal čerstvé, ještě lepkavé. Minul další zámotek, ze kterého se následně ozval kašel. I slabý kašel Tanmovým uším neuniknul, rozhodl se ho prozkoumat.
„Tanmo?“ ze zámotku vykoukl Genichiro, ještě žil.
„Genichi! Sakra, jak jsem rád, že žiješ! Můžeš se pohybovat?“ promluvil Tanma, když se pavučinami konečně prodral.
„Ne, necítím nohy. Tanmo, že nás tady nenecháš?“ odpověděl Genichiro, když Tanma řezal sítě.
„To víš, že ne. Neboj, něco vymyslíme. Pojď,“ zavelel blonďák, když svého druha vysvobodil. Genichiro se mu se zbylými silami položil na ramena. Tanma hledal cestu zpátky na zem, snažil se nenadělat zbytečný hluk.
„Tady budeš muset vydržet. Nehodlám s váma trajdat kdo ví kam,“ promluvil blonďák, když Genichira usadil k jednomu stromu.
„Jsem rád, že nás v tom nenecháš,“
„Nikdo nezůstane pozadu. Teď mě budeš nenávidět,“ Tanma musel Genichira doslova donutit, aby si lehl, než mu podal svoji katanu a zakryl ho hlínou.
„Nevím, v jakým spektru ti hnusáci vidí, ale radši tě schovám. Zkus zůstat vzhůru a nedělej prudký pohyby. Ještě se vrátím,“ připomněl Tanma, když odhrabal trochu hlíny a popela, aby mohl Genichiro dýchat a něco vidět. Hned na to odběhl. O chvilku později se vrátil s dalším tělem, byl to Daisuke. Sebral i jeho batoh se zásobami. Hodil do sebe další chakrovou pilulku a zase odběhl. Další cesta mu trvala o trochu déle, ale vrátil se i s Isshinem. Únava už byla na Tanmovi znát.
„Promiň, Tanmo,“ zamumlal Genichiro, když se Tanma snažil nějak urovnat Isshina vedle Daisukeho. Doslova mlel z posledního.
„Chyby se stávají,“ utrousil Tanma polohlasně a začal prohledávat jejich věci. Potřeboval se napít.
„Ještě zbývá Rin,“ poznamenal blonďák, když do sebe vrazil další pilulku. Znovu se vrhl do prohledávání věcí.
„Něco ti tu nechám, kdyby náhodou. Radši s tím moc neplýtvej,“ poradil Tanma, když si upravil nátepník na levém předloktí, který byl podobný Listovým ANBU. Znovu si převzal katanu a snažil se ignorovat bolest, kterou měl po celém těle. S tak hlubokým šrámem se mu špatně dýchalo.
„Ta rána vypadá hnusně. Víš jistě, že to zvládneš?“ zeptal se Genichiro, když si všiml, jak Tanma vypadá. Z oblečení mu zůstaly pouze kalhoty, které byly roztržené u pravého třísla, opasek, boty, rukavice a jeden nátepník. Všiml si, jaký má Tanmův šrám rozsah. Začínal mu kousek pod levým uchem a táhl se po levé straně krku, přes klíční kost, kolem bradavky se stáčel víc do středu těla a od žeber se stahoval napravo, kde končil u třísel. Blonďák vypadal strašně, celý od krve, špinavý, zaprášený a zpocený. Ale přesto měl pořád vůli bojovat. Od šrámu na levé ruce, který začínal pod ramenem a táhl se k loketní jamce, se táhly vystouplé a načernalé žíly. Ať už měl v těle cokoliv, nebylo to dobré.
„Na to s**e pes. Drž se vzhůru!“ nakázal Tanma, než se opět vydal do korun stromů.
Tanma se dostával hlouběji a hlouběji do hnízda. Přímo do středu kolonie. Kolem míjel různé staré zámotky.
„Ještě zbývá ta tvoje šťabajzna, co?“ na Kyuubiho otázku Tanma jen přikývl a pátral dál.
„Doufej, že nejdeš moc pozdě,“ ozval se ještě démon, než se Tanma zastavil. Úplně ztuhl. Všiml si jednoho pavouka, jak balil do sítě další tělo. Další tělo, s jasně červenými vlasy.
„Ne…“
„Není to doufám ten, kdo si myslím, že to je,“ ozval se Kyuubi, když pavouk motal. Tělo se mu pod nohama točilo jako cívka, na kterou se namotává drát. Tanma věděl, kdo tam je. Zničeně klesl na kolena, přišel pozdě.
„Rin,“ zašeptal do ticha. Únava a nervy začaly vyplouvat na povrch.
„Je mi to líto, kluku,“ Kyuubi byl upřímný, vážně to myslel. Jenže od blonďáka nedostal žádnou odpověď.
„Tanmo?“ Kyuubi sotva zaslechl, že Tanma něco mumlá. Znovu to zopakoval, tentokrát byl hlasitější.
„Ty sv**ě! Všechny je zničím! Všechny je zabiju!“ Tanmovy oči červeně zableskly. I Kyuubi zůstal zaražený. Nečekal, že ho to tak vezme.
„Všichni jsou mrtví!“ zavrčel Tanma a opět měl červené oči s protáhlými zornicemi.
„Tak tohle zní jako zábava. Jen jim dej něco, čeho se budou bát,“ Kyuubi pochopil jeho záměr, ihned přehodil na škodolibého.
„Rvi a trhej, dokud není hotovo!“ Kyuubi v Tanmově podvědomí doslova zařval, až to bylo ohlušující. To bylo jediné, co Tanma slyšel. Těžce se zvedl a vytasil katanu, přiblížil se k pavoukovi.
„Vypadni od ní! Hned!“ zavrčel Tanma, vztek ho úplně přemáhal. Pavouk pustil svoji oběť a zavřeštěl na jeho protivníka. Útok přišel náhle, pavouk nestihl zareagovat. Už letěl na zem, rozsekaný na kousky. Tanma se začínal víc a víc prodírat vztekem, jenže kolem něj bylo pusto.
„Tak co teda?!“ zakřičel z plných plic do ticha a tím spustil vodopád událostí. Všude kolem se začínali slézat pavouci.
Sora prohledával les. Jednotka ANBU plnila každý jeho příkaz. V korunách stromů zaslechli hluk mnoha kroků, jenže do korun nebylo vidět.
„Pane, podívejte se tady!“ ozval se jeden z ANBU, Sora následoval. Našli Genichira, který se snažil udržet vzhůru.
„Genichiro! Vydrž, hochu,“ ozval se Sora, když k raněnému doběhl.
„Soro, tys taky přišel,“ promluvil Genichiro, už poněkud unaveně. Sora ho rychle přejel pohledem.
„Ti se nepohli už od doby, co je tu Tanma dotáhl. Nevím, jestli se ještě vzbudí,“ hnědovlasý rychle uvedl do děje při pohledu na svoje druhy. Sám se sotva držel.
„A co ty?“
„Já necítím nohy. Ti malí pavouci mě párkrát pokousali, asi tím to bude,“ odpověděl Genichiro a víc se opřel o kmen.
„A co Tanma? Kde je?“
„Šel ještě pro Rin. Nenechá nás tady,“ odpověděl Genichiro, hned na to spadly ze stromu kousky pavouka, následované Tanmovým křikem a dvěma výbuchy.
„Jde na to ve velkém stylu, koukám. Tak jo, musíme je odsud dostat!“ nakázal Sora a společně s kapitánem ANBU zvedl Genichira.
„A co ti poslední?“ zeptal se kapitán, když Genichira podepřel a zvednul.
„Tanma je profík, poradí si,“ odpověděl Sora a všichni vyklidili les. Mrtví pavouci jenom dopadali na zem.
Tanma stál v postoji, ze kterého by byl kdykoliv připravený zasáhnout. Pavouci se kolem něj srocovali a nepříjemně syčeli. Jeho ochranný blesk lítal kolem jeho těla a chránil ho. Kolem něj lítaly oštěpy a jedové trny.
„Někde tady je,“ proběhlo blonďákovi v hlavě, když se otočkou vyhnul trnu a přeseknul jednoho pavouka. Máchal mečem a pohyboval se tak rychle, že pavoučí vnitřnosti a sítě neměly možnost se na něm udržet.
„Asi bych tomu fakt mohl dát jméno,“ pomyslel si, když bouchnul levačkou o větev a následná větrná vlna odhodila všechny možné pavouky z dosahu.
„A kdyby to už mělo nějaký bejt, tak jedině Namikaze,“ proběhlo mu opět, když vlnou odhodil přibíhajícího hybrida, který se následně nabodl na ulomenou větev.
„Namikaze, vlna větru…čemu ne,“ Tanma byl neústupný, zabíjel každého pavouka a hybrida, co se mu postavil do cesty. Ničil každý vaječný vak, co našel. Topil se ve vlnách vzteku, toužil po pomstě. Chtěl ničit, stejně jako ti pavouci zničili jeho cíle. Chtěl je zničit. Adrenalin mu plnil žíly a dodával potřebnou sílu a rychlost. Byl jako vítr. Kombinoval svoje znalosti šermířství, svoji znalost elementární manipulace a přesné hody výbušnin. Kam se Tanma pohnul, tam zbývala jenom zkáza. Byl hodně rychlý a přesný. Každý úder se rovnal jisté smrti.
„Brzdi, kluku! Ať to s tebou nesekne,“ varoval Kyuubi, který si všiml, že se Tanma až moc přepíná.
„Čas to ukončit!“ proběhlo Tanmovi hlavou a zabodl katanu do větve vedle sebe. Spojil dlaně k sobě a pořádně zatlačil, než se pořádně nadechl. Vdechnutý vzduch si následně foukl do dlaní a zatlačil proti sobě ještě víc, jakoby v dlaních něco držel a odmítal pustit.
„S pozdravem, Namikaze, vy sv**ě jedny!“ zařval Tanma a oddělil ruce. Les, co byl před ním, byl málem pokácen. Uvolnil velké množství větru, ostrého a rychlého, který prošel čímkoliv. Další zkáza, kam jen oko dohlédlo.
„Tak fajn, konec blbin, nebo se k nim brzo přidáš!“ ozval se Kyuubi, když Tanma klesl na jedno koleno a hodně těžce oddechoval.
„Jo. Čas se vrátit,“ uznal blonďák, jeho modrošedé oči se mu vrátily.
Tanma nechal za sebou celou kolonii, celé hnízdo. Udělal, co musel.
„Rin! Rin, vydrž, holka! Vydrž ještě chvilku, prosím!“ žadonil Tanma, když se vrátil k Rininému bezvládnému tělu. V rychlosti, co ještě zvládl, ji zbavil veškerých pavučin a v náručí zvedl. Chystal se na útěk, kdyby ten obří pavouk nezačal ničit stromy.
„Takže tys to ještě přežil. H****e jeden!“ prskal Tanma a dal se radši na útěk. Odrážel se z větve na větev jako opice. Místy pár větví sjel, jako kdyby sjížděl svah na prkně.
„Ty jseš teda pěkně neúnavnej, co?“ utrousil blonďák při pohledu za sebe, pavouk pořád za ním. Přežil jeho ničivou větrnou vlnu. Tanma si musel Rin přehodit přes rameno, aby měl aspoň jednu ruku volnou. Tou volnou rukou za sebe házel všechny možné výbušniny, co našel, jen aby pavouka zpomalil. Kdyby se povedlo ho nějak zabít, bylo by to nejlepší, jenže měl dost tuhý kořínek. Tanmu už opouštěla ta nezranitelnost a znovu se odstavovala bolest a únava. Měl štěstí, další várka hozených bomb připravila pavouka o polovinu očí, což ho dostatečně zpomalilo.
„Zvládli jsme to, Rin! Teď už jenom musíme ven, vydrž to!“ ozval se Tanma v naději, že na to Rin nějak zareaguje. Bylo ticho. Tanma se zastavil a znovu si Rin přehodil do náruče. Měla slabý tep.
„Vydrž to, holka. Prosím!“ zašeptal a vtisknul ji jemný polibek na čelo, koutky očí se mu už leskly slzami.
„Vydrž to!“ Tanma se znovu vydal na útěk. Skákal z větve na větev, sjížděl, všechno možné, co na stromě dokázal. Jenže s každým krokem byl slabší a slabší.
„Už jsme skoro tam! Skoro tam, Rin! Už jsme…skoro tam. Už…skoro tam… Skoro…“ poslední skok už nevyšel a Tanma dopadl tvrdě na zem, při pádu mu Rin vyletěla z rukou.
„Skoro…tam! Rin!“ vydral ze sebe Tanma slabě, snažil se k Rin doplazit, jenže levá ruka mu už vypověděla službu.
„Ještě kousek!“ blonďák prosil všechny svoje síly o trošku navíc. Už zbýval jen kousek, aby byl u ní.
„Ještě…kousek…“ povedlo se mu ji chytit za ruku a trochu víc se přitáhnout.
„Promiň mi to,“ zašeptal slabě a položil hlavu na její hrudník. Poslední, co viděl, než odpadl, bylo několik bot běžících směrem k nim.
„Promiň mi, Rin,“
Ještě téhož večera byla v Konožské nemocnici plná pohotovost. Tanma byl ve vážném stavu. Sora stál přede dveřmi, čekal, co bude. Dělali na něm už několik hodin.
„Sakra, ztrácíme ho! Podejte další sérum!“
„Vydrž to, Tanmo. Vím, že to zvládneš!“
„Blouzní, Tsunade-sama! Je v deliriu!“
„A sakra! Dvojitou dávku, honem!“ zdravotníci s Tsunade v čele běhali po sále jak diví. Tanma nijak nereagoval, jenom se zmítal a cosi mumlal.
„No tak, vydrž to, chlape! Dostaneš se z toho!“
Sora seděl u Tanmy na pokoji snad celou noc, co ho odvedli. Doufali, že se jim povedlo ho zachránit. Přece jen, měl dost ošklivou ránu přes celé tělo a dostatek jedu, který by vymýtil celé města. Sora se podíval na mladíka, který byl jeho zástupce ve velení, jak ležel na lůžku, tělo pod obvazy.
„Prokázal jsi větší sílu než já, kluku. Nemám tu čest se nazývat vůdcem,“ promluvil Sora, když přiložil Tanmovi ruku na rameno.
Tanma prospal dva dny. Tělo muselo jed patřičně vstřebat. Z klidného spánku ho probraly hlasy.
„Dej mu ještě čas. Pokud je jediný, co přežil, mohl by to být hodně velký šok a to by mohlo napáchat ještě větší škody,“ rozeznal hlas Páté Hokage. Zněla pevně, jako pravý medik.
„Bohužel, je. Už podruhé. Měl by se to dozvědět,“ to byl Sora. Tanma na chvilku ztratil přehled o dění, znovu usnul. K plnému vědomí se probral asi až kolem odpoledne.
„Tak jsi konečně vzhůru,“ ozval se Sora sedící na židli vedle. Tanma se chytil za hlavu, šíleně ho třeštila.
„Jak dlouho jsem byl mimo?“ zeptal se Tanma s námahou. Sora odvrátil pohled, jakoby se snažil někde najít odpověď.
„Teď už je to třetí den. Považuj se za dítě štěstěny, kluku,“
„Co se stalo?“ zeptal se Tanma, když zvedl hlavu. Sora na něj upřel svoje oči.
„To mi řekni ty, co se konkrétně stalo. Kde se to stihlo pokazit?“ zeptal se Sora a Tanma se dal do vyprávění. První padl Ganryu, když čistil cestu a nevědomky sejmul jeden vak. Pak měli pokračovat v úkolu a příležitostně zničit nějaké další vaky. Tím to nejspíš bylo. To musel být kámen úrazu.
„Pak se někde vytratil Daisuke, pak odtáhli Genichira, ale toho jsem potom našel. Isshin nevím, Rin jsem našel, ale měl jsem za to, že je jenom v bezvědomí,“ promluvil Tanma s nepřítomným pohledem.
„Daisuke chytil kousnutí plný jedu, Isshina předávkovali s tou jejich paralýzou, Genichiro to nezvládl, byl moc slabý…“ začal Sora a náhle odvrátil pohled. Věděl, že tohle bude nepříjemné.
„A co Rin? Co je s ní?“ Sora nevěděl, jak se vymáčknout.
„Je mi to líto, kluku…“
„Soro, co je s Rin?“ Tanma byl neúprosný. Sora se nadechl pro odpověď.
„Je mi líto. Taky to nezvládla. Podlehla zraněním, kterých měla, a že jich nebylo málo,“ odpověděl Sora konečně, na blonďáka dopadl obří balvan.
„Chtěla jít za tebou a pomoct ti, ale přecenila svoje schopnosti. Promiň mi to,“ Tanma sklopil pohled. Už zase. Další tým, co měl na povel a je zase pryč. Teď to bylo horší, protože přišel i o někoho, koho miloval.
„Tady, Rin mě jednou požádala, abych ti to dal, kdyby se jí náhodou něco stalo,“ promluvil Sora a natáhl ruku v pěst, něco držel. Tanmovi do dlaně spustil stříbrný prstýnek na stejném řetízku. Tanma si vzpomněl, že ten prstýnek nosila Rin. Vídával ho na ní, hlavně po večerech, kdy neměla tričko až ke krku.
„Její prsten. Poslední, co jí zbylo od rodiny,“ promluvil Tanma tiše a přejel prstem po obvodu. Sora jenom chápavě přikývl.
„Co bude včil?“ zeptal se náhle Tanma, když schoval prstýnek do dlaně.
„No, za tuhle akci nás oba povýšili. Mě za plánování, tebe za činy v poli. Oba jsme teď kapitáni, Tanmo. Ale kéž bych to mohl vrátit, zasloužíš si to víc než já,“ odpověděl Sora s povzdechem. Tanma věděl, na co naráží.
„Ale je zbytečný tu jednotku držet, když jsme zůstali už jenom my dva a ještě k tomu na velitelský pozici. Nechám to rozpustit a každý se vydáme svojí cestou. Bude to tak lepší,“ odpověděl Sora a zvedl se k odchodu. Tanma jenom nepatrně přikývl.
„Tak třeba ještě někdy, Tanmo Namikaze,“ s těmito slovy se Sora rozloučil. Tanma už jenom slyšel klapnutí dveří. Znovu rozevřel pravou dlaň, řetízek omotaný kolem prstenu do spirály. Pohnul rukou, prsten mu vyklouzl pod malíčkem, než se zastavil. Tanma si zaťatou pěst zapřel o čelo. Nechal emoce plynout, vypustil je ven.
V nemocnici strávil ještě další dva dny, dostával se z toho dobře. Ale ještě musel odpočívat a nabrat dostatek sil. Neměl moc možností, co mohl dělat, tak hlavně dospával, co zameškal.
„K***a, to se tu člověk nemůže ani na chvilku prospat?“ zuřil Tanma, protože ze střechy k němu doléhal zvuk čehosi, co připomínal souboj.
„Do h****u se vším!“ Tanma s doslovným prasknutím zavřel okno, bohužel, skleněná výplň praskla.
„P**i…“ utrousil blonďák, když se díval na praskliny. Za ním se otevřely dveře.
„Tak koukám, že jsi zpět při síle,“ poznamenala Tsunade při pohledu na škodu, co napáchal.
„Godaime-sama? Omlouvám se za to okno…“ utrousil Tanma, když se vrátil k posteli.
„No, nechám dělníky, ať to vymění a to ti strhnu,“ pronesla Tsunade ledabyle, načež Tanma svěsil hlavu. Fyzicky byl možná zpátky, ale psychicky ne. Neměl náladu nějak argumentovat.
„Ale aspoň je to dobrá zpráva, že jsi zpátky při síle,“ Tanma mlčel, nechtěl nic rozebírat.
„Ale vzhledem k tomu, co se odehrálo, budeš ještě pár dní na rekonvalescenci. Tanmo, nechceš se svěřit?“ Tanma nereagoval. Věděl, že udělal chybu, když takhle vybouchl, ale musel toho vstřebat ještě hodně. Tsunadin pokus o mateřský tón nepomohl.
„Je mi líto, Tsunade-sama. Nejprv se s tím musím vyrovnat sám,“ Tsunade chápavě přikývla.
„Jasně, chápu. No, víš, kde mě najdeš, až se na to budeš cítit. Můžeš si sbalit věci a jít,“ Tanma znovu zůstal sám na pokoji. Aspoň už mohl vypadnout.

Blonďák bloudil ulicemi. Nechtěl se s nikým bavit, chtěl jen místo, kde mohl být sám se svými myšlenkami. Nevnímal pohledy ostatních, nereagoval na pozdravy. Myšlenky mu proudily v hlavě jako voda z protržené hráze.
„Ale podívejme se! Jestli pak to není můj nejoblíbenější sparing parťák!“ ozvalo se za Tanmou, ten jen nespokojeně zamručel.
„Co tak sklesle v tak pěkný den, Tanmo?“ Tanma ten hlas rozeznal.
„Teď ne, Gaii. Prosím,“ požádal Tanma, ale nechal Gaie, aby s ním srovnal krok.
„Vypadá to s tebou vážně,“
„Jo, je to vážný. Osobní věc, musím se s tím neprv vyrovnat sám, jestli mě chápeš,“ Gaie překvapilo, jak Tanma najednou mluvil. Věděl, že je klidný, ale z hlasu mu vždy zněla jistota. Teď byl ale až moc tichý.
„Rozumím. Myslíš, že by se našlo něco, co bych pro tebe mohl udělat? Jsi můj oblíbený sparing partner,“ trval Gai na svém, Tanma se zamyslel. Věděl o něčem, co by se mu teď nejvíc hodilo.
„Jedno by se našlo. Nevíš, čirou náhodou, jestli někde není nějaký prázdný dojo, nebo tělocvična? Ideálně nějaká, pro kterou by nikdo nebrečel, jestli se zřítí,“ uvažoval Tanma nahlas. To teď potřeboval nejvíc.
„Prázdné a nikomu by nevadilo zničení? Hmm, z takového požadavku soudím, že tě zmítá vztek a lítost. Jo, to musí ven. Nadělalo by to více škod, kdybys to v sobě držel,“ dumal Gai ve svém typickém přemýšlejícím postoji.
„Tak víš o něčem, nebo ne?“
„Před chvilkou za mnou někdo došel s tím, že mezi cvičišti 3 a 4 je opuštěné dojo, má ještě nějaké zachovalé vybavení. Zároveň ti tam i něco nechal. Údajně,“ odpověděl Gai, když si vzpomněl.
„Jo? Kdo?“
„Promiň, Tanmo, ale slíbil jsem, že to neřeknu,“ Tanma si jen povzdechl. Věděl, že Gai nedokáže udržet tajemství.
„Fajn, měj si svý tajnosti. Každopádně díky,“ s tímto se blonďák rozloučil a odešel. Hledal oné dvě cvičiště.
Gai nelhal. Dojo, které doporučil, se už nějakou dobu nepoužívalo. Dřevo už bylo zčernalé, stačil jediný úder, aby se rozpadlo na třísky. Hned za hlavním vstupem ležel batoh a za batohem byla hlavní cvičná hala, kde stálo několik dřevěných panáků, zavěšených kůlů a pár pytlů. Tanma by se nejraději užíral dál, než aby někomu ublížil nebo něco zničil. Věděl ale, že ven to prostě musí. U batohu si všiml malého lístečku se zprávou.
„Vím, v jakým jseš teď rozpoložení, a čeho jseš schopnej. Vím, že ve vzteku máš ohromnou sílu a rychlost, a že se před ničím nezastavíš. Nedrž to v sobě, je to jako trhavina. V batohu máš roznětku a akcelerátor. Využij to,“ stálo na lístku, Tanmovi hned došlo, kdo to tam dal.
„Sora,“ utrousil a prohledal batoh. Našel tam šest láhví saké, co Sora nejspíš ukradl Tsunade z kanceláře a svůj skicák. S hořkostí vzal jednu láhev a svůj skicák, než se opřel o stěnu. Sjel až na zem, než otevřel oba předměty, nervy a lítost začínaly působit. Saké bylo roznětkou a skicák akcelerátor. Prohlížel si svoje kresby, kde měl zážitky z misí a svoje vzpomínky. S každou stránkou mu bylo hůř a hůř, saké chutnalo odporně, ale pokud měl zapomenout, tak snad mu to pomohlo. Víc a víc se propadal do úzkosti a pochyb o sobě samotném.
„Už druhej tým, co jsem měl a jak to dopadlo. Měl jsem radši zůstat sám, nikoho si nezasloužím,“ hlesl Tanma a prohodil už třetí láhev zdí. Naproti němu už zela pořádná díra.
„Nevyčítej si to, kluku. Takový věci se prostě stávají,“ ozval se Kyuubi s neočekávanou péčí v hlase.
„Co ty o tom můžeš vědět? Jseš z******j démon, kterýho vytvořila lidská nenávist! Jseš plnej nenávisti, tak čemu mi říkáš tohle? Nejradši bys mě viděl trpět!“ rozkřičel se Tanma a prudce vstal.
„Nechápeš to, kluku,“
„Tak mi to vysvětli! Nebo ti za to nestojím? Bodejť, dyť jsem jenom pouhej lidskej červ, co ti nesahá ani po špičku drápu, co?“ Tanma se nořil hlouběji a hlouběji. Kyuubi mlčel.
„Víš co? Zalez do tý ďury a dej už pokoj! Drž už hubu!“ zařval Tanma z plných plic a čtvrtou, poloprázdnou láhev hodil do zdi, jako kdyby tam stál samotný Kyuubi. Láhev se tentokrát roztříštila. Kyuubi nevěděl, co na to říct. Z jeho blonďatého hostitele mluvil vztek, lítost, výčitky a alkohol. Za střízliva a s klidnou hlavou by mu to neřekl, ať už si o něm myslel cokoliv. Věděl, že bude lepší ho nechat tak. Ať se vyřádí.
„Nesnáším svůj život! Nesnáším tě!“ mumlal Tanma vzteky a napil se z další láhve. Hned na to padl na kolena a zahleděl se na svůj odraz v rozlitém saké.
„Zasluhuješ trpět, ty s***i! Nic si nezasloužíš! Slyšíš mě? NEZASLOUŽÍŠ SI NIC!“ Tanma byl na hranici nepříčetnosti, protože do odrazu zakřičel. Vztek ho kompletně ovládl.
„Hnusíš se mi! Radši zdechni!“ blonďák udeřil do svého odrazu, dřevěná podlaha ten nápor nevydržela a ruka mu zajela po loket do dřeva. Kyuubi věděl, že teď přijde doslovný hurikán.
Tanma doslova vyrval kus podlahy, který mrštil do stěny za sebou. Nechtěl nic, jen ničit. Alkohol mu vlezl do hlavy.
„Do h****u se vším!“ zavrčel Tanma, než vyhodil svůj skicák ven a znovu se napil. Pak si uvědomil, že cvičná hala je plná vybavení. Motavým krokem se postavil k jednomu panákovi.
„Co čumíš, k***a? Nějakej problém?“ Tanma byl jako smyslů zbavený. Vedl úder, který by člověku dopadl do břicha. Dřevěná konstrukce začala praskat. Hned na to vedl úder na hlavu, panák se rozletěl. Tanma takhle dál ničil ostatní panáky. Vždycky se rozletěli po dvou úderech. Kyuubi to celé sledoval v čirém zoufalství. Sice ho bolelo, co Tanma řekl, ale někdy k tomu dojít muselo. Měl toho kluka rád, ale nedával to tak najevo.
„Tanmo…“
„Zavři zobák!“ Tanma utrhl pytel z řetězu a hodil ho o zeď za sebou. Zaslechl, jak zeď praská. Hodlal si vybít zlost na oné zdi. Letěly další pytle, rychle a tvrdě, zeď už zdobila jedna díra.
„Nechte mě bejt! NECHTE MĚ BEJT!“ letěla poslední prázdná láhev, další pytel, zbytek panáka, jeden z kůlů. Dalším kůlem začal mlátit o zem kolem sebe, máchal jako amatér s řemdihem. Chtěl celou budovu zničit a strhnout ji na sebe. Jenže kůl v půlce prasknul, načež zbytek opět letěl do zdi. Tanma se podíval kolem, nezbylo mu už nic, všechno zničil, nic jeho počínání nevydrželo. Mix tolika emocí a alkoholu přinesl svou daň. Tanma unaveně klesl na kolena a nechal to všechno na sebe dolehnout. Křik, který ze sebe vydal, byl jako časová puma. Dírami ve zdech se prohnal silný vítr, který tvrdě narážel do zdí. Okna už byly tatam. Dřevo neuneslo nápor, dojo se rozletělo na třísky. Tanma se narovnal, z únavy sotva viděl, jak kolem něj všechno zpomaleně dopadá. Byl večer, došlo mu, jaké škody napáchal. Nechtěl myslet na to, kdyby se mu někdo v takovém stavu postavil. Unaveně sebou práskl o zem, nechal se troskami zasypat. Usnul ve vteřině, nedoufal, že ho někdo najde. Chtěl být sám.