Ovládán Temnotou – Tíha tajemství – část 2.; 17

„Ale proč by se vydával za někoho jiného?“ Ryo trefil otázku s onigiri v puse. Ještě teď pro něj bylo vše hektické, informační proud ne a ne se zastavit.
„Dobrá otázka. Leč odpověď je daleko prozaičtější. Kdo znal Naokiho, věděl, že kvůli svému chátrajícímu tělu nemohl být shinobi, tak ho z Edoki poslali do Konohy, aby zde pracoval jako Archivář. Byla to pro něj osobní potupa, změnil si jméno a zřekl se svého klanu. Žilo se mu poměrně dobře, než se stala ona tragédie s pány,“ zakončil příběh nyní mrtvého muže, který mohl být setsakra dobrým spojencem.
„Potupa? Aspoň, že nezačal vraždit jako Kyuubi,“ Ryo si nemohl odpustit tuto poznámku. Za kterou dostal jen varovný úšklebek od svého kamaráda. Přeci jen, zde byli dva „muži“, co právě díky němu přišli o někoho blízkého. „Tak pardon,“ zamumlal na to.
„On pocházel z Edoki?“ Yamato zamluvil nevhodnou situaci. „To mi připomíná příběh jiného starce, kterého Sakura náhodou potkala v Edoki. Prý měl také jisté archivní znalosti a věděl o démonovi. Jmenoval se Genji. Bohužel než mohl nebohé Sakuře cokoliv prozradit, záhadně zmizel.“ Podotkl zadumaně kapitán.
„Genji? Vždyť to byl přece strýcův strýc. Tedy přes jedno koleno, rozdílná jména. Prastrýc se také tohoto jména vzdal, převzal si pratetino jméno za své, neustále opakoval, že klan Uzumaki je stižen kletbou démona. Asi mu ta změna štěstí nepřinesla. Dokonce mi jednou řekl, náš klan vymře společně se mnou. Vůbec netuším, co tím myslel.“ Miku přidal svoji trochu do mlýna.
„Cože? To snad není pravda,“ kroutil hlavou Jakkuro, na to si loknul řádnou dávku čaje. „Tohle už nemůže být náhoda. Od té vaší návštěvy v Edoki zemřelo tolik lidí, drtivá většina Uzumaki. Kyuubi se fakt mstí za tu pohanu a zabije každého, kdo o něm někdy něco věděl. Sice to dělá fikaně, ale musí mu být jasné, že tím se snáze prozradí. Protože pokaždé použije oheň na zahlazení stop. Kdo není jednobuněčný organismus, tak toto musí ihned odhalit.“
„Souhlasím. Když si vezmeme tyto informace, vyjde nám, že další na řadě je Kakashi. Jak je to nasnadě. Ovšem nepředbíhal bych tolik událostem. Nejdříve musí donutit Hinatu, aby si ho dobrovolně vzala a počít dítě, což nějaký ten pátek zabere, jakmile zavětří tuto šanci, požene se za ní. I přestože tuto chybu v minulosti již udělal. Když spunktoval manželství Kushiny-san a Yondaimeho. Jak to dopadlo? Oslabilo ho to na necelých pět let. Nyní se mu to nesmí podařit.“ Itachi zněl přesvědčivě.
„To je sice hezké, ale jak nám to pomůže. Nemůžu veřejně vystoupit před Radou a Hokage, říct jim, kdo je vrah. Všichni víme, co si Rada myslí o Narutovi, to bychom přilili olej do ohně a kamiví jak by to dopadlo. Musíme na něj postupně klást nenápadné pastičky. Hlavně bych si ho měl k sobě předvolat…“ Detektiv přesně věděl co dělat dál.
„Jenže to zabere spoustu času.“ Namítl Neji. „Ten mi, prosím, nemáme.“
„Ale máme, kolikrát musím říkat, že Hinata si musí Naruta nejdřív vzít.“ Itachi si stále trval na svém.
„A co když, logicky se zamysli, se vezmou už na tom výletě, kde čirou náhodou Hinata skutečně současně otěhotní?“ Pádný argument od Ryoa. „Nevím, jak jsou na tom Jinchuuriki s reprodukcí, ale hádám, že tohle bude brzy.“
„Ryo má pravdu. Dítě bude na cestě velmi brzy. A až se tak stane nebude pro Hinatu cesty zpět. To dítě ji zabije. Neříká se mi to lehce, ale budeme ji potom muset to břímě vyříznout rovnou z dělohy. Jedině tak ji můžeme zachránit. U Naruta už je pozdě. Na spoutávající rituál budu potřebovat čas a hlavně spolupráci Mikua s Miaki, jelikož oba dva pocházíte z jednoho rodu. Neji, Yamato společně s Jakkurem se postarají o mlžení, Ryo bude záložní doktor a Sasuke? Toho pošlu někam, kde nebude hatit naše plány. Jiná cesta už není.“ Itachi zhruba načrtl jejich plán, který by mohl – nebo respektive měl – fungovat.
„Moment, a co já?“ ozval se mladý Tokugawa dotčeně.
„Ach ano, na Vás bych zapomněl. Vy se budete ucházet o své dědické právo na vládnutí naší zemi. Ovšem někdo Vás bude muset doprovázet a mít s sebou listiny, co potvrzují Váš původ. Jistě, Sasuke půjde s Vámi, i s těmi papíry. Mám je tady nachystané. Arata – tedy Naoki – mi je svěřil ještě téhož dne, kdy jsme se oba náhodou střetli. Jakoby dopředu věděl, co se stane. Protože od té doby jsme se neviděli.“ Uchiha mu podával jeho vlastní původní rodný list. Mladému pánovi se třásla ruka, když si kus sebe sama bral do rukou. Na jednu stranu je nechtěl vidět, ale na tu druhou… strašně po tom toužil.
„Co když tomu neuvěří?“ zapochyboval Iemasu.
„Uvěří, je tam i Naokiho doznání, že Vás včas vzal do bezpečí a ukryl u Kirisakiho doma, protože se už nějaký čas znali. Ze strachu o tom nikomu neřekl, ani detektivovi. Řekněte, ať ho klidně povolají.“ Itachi to měl do detailu promyšlené.
„Vy tam přijdete, řeknete pravdu. Nevěděl jste, kdo jste, sice očerníme Naokiho, a z Jakkura zase uděláme obětního beránka, ovšem pochopil by to, děláme to pro vyšší dobro, tedy pro Vás. Vy máte plné právo usednout na trůn. Sice budete malinko lhát, jenže Vám budou věřit. Pravdu známe jen my a nikdo jiný. Další záznamy z té noci neexistují. Takže si to nebudou moci jak dál ověřit. Ani Druhý Archív nemá žádné další svitky. Jak příhodné, až to hezký není, že Kyuubi zničil První Archív, tam byly totiž další důkazy. Dopadne to dobře.“
„Co když se mě zeptají, proč si nárokuji práva až teď? Tohle jim bude divné, ba až podezřelé, nemyslíte pánové?“ povytáhl jedno obočí vzhůru, ťukal prsty o desku stolu, čekal s jakou odpovědí se vytasí.
„Zkrátka a jasně. V den svých patnáctých narozenin jste dostal od Naokiho dopis, ve kterém se psalo o Vašem původu, součástí toho byl Váš rodný list a Naokiho omluva. Nesvěřil jste se mi, protože jste mi už nevěřil, jak moc Vás to zasáhlo, vztekem jste ten první dopis roztrhal, šel pátrat na vlastní pěst, a když se pravda potvrdila, rozhodl jste nárokovat si trůn. Co Vy na to?“ Kirisaki se dmul pýchou za tak rychlou odpověď. Na tu druhou stranu mu to tak milé nebylo.
„Zní to věrohodně, strýčku,“ pokrčil rameny, uvědomil si jak ho nazval. „Promiň, starý zvyk, nemůžeme to vrátit zpátky? To však neznamená, že se nezlobím, hodně se zlobím, leč odpuštění ještě nečekej, ovšem chápu, jak těžké muselo být vzít si cizí dítě a starat se o něj.“ Iemasu malinko pookřál, došla mu spousta věcí. Nikdo nebyl bez viny. Nebýt detektiva, skončil by na horším místě, neměl by takové zázemí…
„To nic nebylo. Aspoň jsem nebyl tak sám. Což se rychle změní, až zaujmete své místo.“ Posmutněl.
Nyní zavládla poměrně tížívá atmosféra.
„Nechci vám do té rodinné chvilky kecat, ale Miku během toho vašeho kujme pikle, pikle kujme, usnul,“ poukázal Neji na tento malý detail.

„Kam, že to vlastně jdeme?“ ptala se snad po sté Hinata, která z tohoto výletu byla celá nadšená. Konečně se dočkala! Jak moc dlouho na tenhle zvrat v jejím životě čekala? Nekonečně dlouho. Čekání se vyplatilo. Pro sebe se usmála. Proto si okolí po většinu času nevšímala. Možná, že by měla. Jenže byla tak zabraná do svých romantických úvah… náhle z ní byla poblázněná dívka s růžovými brýlemi. Ani tenhle fakt neviděla. O to mu celou dobu šlo. Udělat z ní poslušnou loutku.
„Uvidíš, je to takové překvapení s dalším překvapením uvnitř.“ Naruto/Kyuubi poměrně mlžil. I když teď starý lišák nechával kontrolu svému hostiteli. Chtěl, aby to vyznělo více realističtěji. Ovšem mu stále podsouval své myšlenky. Nenápadně, aby to vyznělo jako nápad blonďáka.
„Dobře, ale-,“ chtěla pokračovat, Naruto ji umlčel prstem na rtech. Poté se k ní sklonil a smyslně zašeptal: „Pst, holubičko.“ Po tomhle se kamiproč Hinatě rozbušilo srdce na plné obrátky. Pokývla hlavou, hlasitě polkla.
Naruto se usmál. „Tak je hodná.“ A věnoval ji lehkou pusu na ucho. Odtáhl se, znovu se usmál, otočil se, pak pokračoval v cestě. Zvesela si začal pískat.
Hinata jakoby vzrostla na místo. Z toho co se teď stalo byla úplně konsternovaná. Pohladila si políbené ucho a pomalu se vydala za Narutem a svým osudem, co jí byl určen. To nemohla vědět, co za hrůzu prožije po boku svého vyvoleného… to daleko předbíháme.

Po asi další hodinové domluvě na Itachiho plánu, bylo vše dohodnuto. Aby Sasuke nedělal problémy během cesty, tak si ještě Itachi malinko pohrál s jeho pamětí, než ho vrátil k sobě. Vymazal informaci, kdo zabil Sakuru a přidal vše potřebné, nechtěl Sasukeho pochybnosti o neúčasti na „poradě“…

Následující kroky byly tyto:
1) Přesvědčit Tsunade k povolení cesty Iemasa (a Sasukeho; o něm nemusela vědět)
2) Nejiho úkol bylo nyní se postarat o Mikua (a současně pátrat a luštit písmo ze svitků)
3) Yamato a Ryo musí být vždy po ruce (už tak měli práce nad hlavu)
4) Itachi a Jakkuro se měli postarat o ty drobné pastičky, až se Naruto vrátí; radši se dřív připravit (to zahrnovalo od Itachiho plné utajení, přece mrtvola nechodí, že?)
5) A nakonec Miaki se měla vydat po stopách těch dvou; dohlédnout na celkovou situaci (tedy spíše podávat hlášení, byla na sledování ta nejlepší)

„To zní dobře, tedy až na tu naší cestu,“ postěžoval si Uchiha. Který už nebyl pod Itachiho jutsu. Ostatní slíbili, že mu neřeknou pravdu o Sakuřině vrahovi.
„Co se ti na ni zase nelíbí?“
„Všechno, měl bych být tady a pátrat po jejím vrahovi,“ snažil se vymluvit Sasuke.
„Tak to ani náhodou. Tohle je můj případ a nechci, aby mi tu pobíhal nějaký samozvanec. Nic proti.“ Ohradil se Jakkuro.
„Má pravdu, navíc je tvoje povinnost chránit svého pána,“ dodal starší Uchiha k mladšímu.
„Jo, proč by měl chodit se mnou? Dokáže mě vůbec genin ochránit?“ Trefně si rýpnul mladý daimyo. Malinko se informoval.
Bylo vidět jak Sasuke rudne a chystá se k urážlivým slovům, celé osazenstvo čekalo, co bude. Bylo toto:
„Hmpf, to, že jsem stále pořád genin neznamená, že nemohu porazit chuunina. Přesvědčíme se o tom?“ vyloženě hozená rukavice. Tohle nikdo nepředpokládal.
„Nemám zájem,“ naoko zívl. „Pokud se za tebe zaručí tvůj bratr, tak tě beru.“ Začal si uvědomovat své postavení. Tudíž vykázal Sasukeho do patřičných mezí.
„Co si to dov-,“ nebylo mu dopřáno tuhle větu dokončit.
„Ale jistě, můj bratr je velmi schopný. Můžete mi věřit, že s ním budete v naprostém bezpečí, že?“ Obrátil se na svého sourozence s úsměvem, který prozrazoval tohle: ještě-cekni-něco-dalšího-a-si-synem smrti.
Uchiha v duchu soptil. V bezpečí? Pche! To se ještě uvidí. Už vymýšlel jednu vraždu za druhou. Zabralo to, uklidňoval se při nekonečných představách jak ho vraždí. Poté se také usmál. „Buďte ujištěn, že udělám vše pro Váš blahobyt během cesty.“
„No, pokud jste si to už vyříkali. Považoval bych za nutné náš spolek rozpustit. Než se tak stane mám pro všechny ještě dvě věci. První je jasná. Nikomu ani muk. A druhá. Kakashi byl bys tak laskav a konečně vylezl?“ Už ho nebavilo to předstírat.
„Cože? Jak? Proč? Co? Kdy? Kakashi-sensei,“ reakce byly různé, jedna zůstala stejná. Sborové zalapaní po dechu. Jen další Itachi to věděl.
Ani se nemusel ptát. „Kdy si plánoval se vyjevit?“
„Právě teď. Bylo mi jasné, že během naší debaty něco skrýváš. Do toho jsem úplnou náhodou vycítil chakru Sasukeho. Nedalo mi to, abych se v tom neangažoval. Jinak, ahoj Sasuke.“
„Ani mě vaše chování nepřekvapuje.“ Odbyl toto přivítání jeho bývalý žák.
Kakashi také nic menšího od něho nečekal.
„Takže co? Potřeboval bych už uložit malýho.“ Ozval se po dlouhé době Neji. K tomu se velice rychle vžil do role otce, až ho to samého zaskočilo.
„Jistě, zdali pro nás nemá Kakashi žádné další informace.“ Měl, dost podstatné.
„Vlastně mám. Hned několik. Kushina-san mi odkázala svůj deník. Mám ho doma. Četl jsem ho a nemohl jsem uvěřit co čtu. Je tam jakési staré proroctví jejího klanu, pak divná abeceda, nakonec obsahuje zápisky z toho jak Kushina marně bojovala o naprostou nadvládu s Kyuubim.“
„To by nám mohlo pomoct s tímto.“ Poukázal na tento fakt Yamato.
„Přesně, to jsou ty znaky,“ souhlasil.
„Takže to fakt znamená, že Naruto je můj bratranec?“ zeptala se zoufale.
„Bohužel. Mohu tě však ujistit, jaká je škoda, že si nepoznala oba své rodiče za doby, kdy spolu byli nejšťastnější. To pomohlo tvému strýci se vypořádat s faktem o postavení v klanu.“
„Díky moc.“ Lehce se pousmála Miaki.
„K velice pokročilé hodině bych si dovolil odejít. Nespal jsem už skoro tři dny, abych mohl fungovat, potřebuju spánek.“ S posledním slovem si mohutně zívl. Už dál nedokázal skrývat únavu.
„Samozřejmě. Navrhuji další setkání za dvacet hodin, když máme tu půlnoc. Tou dobou už budou Iemasu-sama a Sasuke na cestě, Miaki na sledovačce. Domluveno?“ rázné pokývání hlavami oficiálně ukončilo první poradu.
Jako první odešli Ryo, Neji s Mikuem v náručí. Něco ze spaní zahuhlal. Svitky uložila Miaki, pak je uložili zpátky do Nejiho batohu.
Další pak Yamato s Miaki, ta se ještě stihla rychle rozloučit se svým dlouholetým kolegou, přítelem, spolužákem, možná i něčím víc. Popřála mu hodně štěstí, než bys řekl kami byla najednou pryč. Byla vnitřně zdrcená. Jak moc tato noc dokázala převrátit její život naruby? Nepředstavitelně. Nyní bude trpět ještě víc kvůli ztrátě milované osoby. Ani si neuvědomila slzy, které tam byly už u loučení. Nechtěla je vidět. Ještěže vyrážela dřív než on. Druhé kolo by nedala.
Iemasu to vnímal stejně. Rvalo ho to na kusy. Zdali to dopadne dobře, možná už jí nikdy neuvidí… z neveselých úvah ho vytrhl Kirisaki.
„… budete spát?“ zbytek věty neslyšel.
„U tebe, kde jinde?“ tím to bylo hotové.
„Dobře. Můžete jít napřed, potřebuju si ještě promluvit s Itachim a Kakashim. Mají-li na mě čas.“ Kladná odpověď.
Na úplný závěr tu zůstala ona trojice. Sasuke se také omluvil.
„Tak, co od nás potřebuješ?“ zajímal se Hatake.
„Nic moc velkého. Napadlo mě to s tvým vstupem.“ Pak jim to řekl. Oba sborově vykulili oči.
„Ty ses musel zbláznit. Do toho nejdu!“ zhodnotil jeho plán.
„Naopak, je to zcela geniální,“ usmál se Itachi od ucha k uchu. „Tohle nebude nikdo čekat! Navíc nám to získá tolik potřebný čas. Naruto a Hinata se budou chtě nechtě vrátit.“
„Tobě se to říká, když nemusíš předstírat vlastní smrt.“
„Díváš se na někoho, komu se to daří již několik let.“ Trumfnul ho Itachi.
„Tak co?“ Detektiv trpělivě čekal na odpověď, kterou však už dopředu znal. Nepletl se.