manga_preview
Boruto TBV 07

Bohům padají z talířů drobky

Haku si pamatoval ty ulepené ruce, pamatoval teplé slunce ve svých dlaních. Na hlavu se mu sypaly studené mokré vločky, vůně rybí polévky lákala a otevřené dveře zvaly k úprku. Poslouchej, šeptala maminka nábožně, když budeš poslouchat, uslyšíš, jak padá sníh. A tak poslouchal, protože byl zvyklý poslouchat. Proč měla maminka tolik ráda sníh? Jemu přišel náladový, rozmarný, sypal se z nebe po malinkatých roztomilých vločkách, tu po větších mokrých kuličkách, a někdy dokonce zběsile útočil ze všech stran a snažil se vniknout za límec.
Farmářům se zima nehodila do krámu a měli důvod se mračit jako třeba táta, který žádnou zimu neopomněl alespoň jednou tiše zahartusit, jaká je se sněhem otrava. Maminka se vždycky usmála, ale tak nějak smutně. Když se však Haku ptal, sám otec uznal, že sníh zajišťuje vodu a farmáři si přes zimu odpočinou – i tahle slova však provázel kradmý pohled na jejich chudé zásoby uložené ve spíži. Haku se snažil všechno chápat a pomáhat, rozeznávat výhody a nevýhody věcí, ale sám měl naprosto jiný důvod, proč mít ten podivný sníh rád.
Miri se zahihňala a znovu se ho pokusila strefit sněhovou koulí, jenže se svou špatnou muškou jako vždy minula. Haku neminul a holčička znovu vyprskla, tentokrát pobouřeně. Sníh se jí dostal za halenu. Ale Miri se nikdy neuměla zlobit, naopak se k němu radši prudce rozběhla a objala ho, čímž ukončila bitvu po svém.
„Stuu-íí.“
„Studí, já vím,“ kývl hlavou. On sám ho poslední dobou skoro necítil. „Půjdeme se zahřát?“
„Báábi áás eká,“ chytila ho za ruku. „Po, po.“
„Jdu, jdu,“ souhlasil. Miri se ho celou cestu až k domku držela jako klíště. Stará paní se choulila na lavici u skomírajícího ohně, pozorovala tři ubohé hořící třísky a plamínky se jí odrážely v opuchlých očích.
„Vždyť jsem vám přece nanosil dříví,“ zvolal Haku, ale pohled do kouta mu prozradil, že se tam krčí jen pár nanicovatých větví, které bezpochyby přitáhla Miri, on je nedonesl.
„Chlapče, jako bys nevěděl, jak je oheň hladový,“ usmála se na něho Miriina babička.
„Proč jsi neřekla, pomohl bych ti sehnat další,“ otočil se Haku na Miri, ale ta cosi hledala ve skříňce a stála k němu zády. Miri nerada prosila o pomoc, a tak o ni neprosila prakticky vůbec. Byla o rok starší a styděla se, že zvládne méně věcí, že není silná a obratná jako on, že kvůli nehodě při porodu dokonce ani nedokáže správně mluvit a že se jí ostatní smějí. Miri se styděla za strašně moc věcí a jeho to i při jeho klidné povaze naopak strašně moc vytáčelo.
„Miri.“
Došla k němu s širokým úsměvem na krásné tváři. „Vvvšech-o ej-eepšíí,“ podala mu balíček pečlivě zabalený v novinách a převázaný kouskem motouzu a znovu ho objala. „Muáám tě áá-aa.“ Za projevy náklonnosti se Miri nestyděla.
„Nemuselas mi k narozeninám nic dávat, vždyť to víš,“ zamračil se na ni.
Jen se tiše usmívala jako sluníčko. V balíčku odhalil ručně pletené rukavice ze stejné zelené vlny, z jaké byl upletený maminčin svetr, kterému se před časem podezřele zkrátily rukávy. „Vesta je při práci na zahradě mnohem praktičtější, netáhne mi na záda a mám volné ruce,“ řekla tehdy maminka. „Víš, že mi skoro není zima.“
„Tos upletla pro mě?“ zeptal se zbytečně.
Potěšeně kývla. „Měl sii ty souuje oossthaunéé, musííš míí uuce v tepue.“
Ruce v teple. Zíral na pečlivě upletené rukavice a teplo se mu rozlévalo v hrudi i břichu. Stará paní toho Miri mnoho naučit nemohla, ale co mohla, o to se pokusila. Tentokrát Miri objal on a nakonec i babičku. „Děkuju. Moc děkuju.“
„Všechno nejlepší, chlapče, hlavně zdraví, zdraví je tu potřeba,“ pohladila ho po tváři. „Ať se ti v životě daří.“
„Přál bych si, aby mi už bylo víc, o hodně víc,“ svěřil se Miri na zápraží. Starou paní skolil kašel a musela si lehnout. Děti pozorovaly padající vločky a chytaly je do pusy. „Abych už byl velký a mohl pomáhat.“
„Pomácháášch uch teee,“ stiskla mu konejšivě rameno. „A je-nooou vyoosteš.“
„Jenže to není dost, nestačí to,“ povzdechl. Trápil ho kašel staré paní, trápily ho vesnické děti posmívající se záplatované Miri, trápilo ho nepříznivé počasí během roku, trápily ho tatínkovy propadlé tváře a maminčiny řídké polévky. Trápilo ho zavření fabriky na výbušné lístky, kde mohli s Miri pracovat, dokud nezačala rozepře mezi dalekým Mizukagem v Mlžné a tou lávovou čarodějnicí, jak ji všichni nazývali, dokud se nezačalo myslet na morální stránku práce dětí a nakonec se některé továrny pod nesmyslným tlakem neuzavřely nadobro. Haku příliš nerozuměl obratům jako etické dilema a tržní hospodářství, ale rozuměl tomu, že nepřinesl pár drobných domů na přilepšenou, ačkoliv se mamince nepochopitelně ulevilo, a Miri s babičkou stěží vyšly. Kdyby byl větší, silnější, zvládl by toho víc.

Domů se nehledě na své narozeniny vracel ve skleslé náladě, kterou nezvedl ani pohled na rozsvícený útulný domek, co tolik miloval. Ale najednou tu byly otevřené dveře a vůně rybí polévky – žádné zelí nebo hrách, ale ryba, opravdová tučná ryba. Měl s sebou vzít Miri, proběhlo mu hlavou. Později jí přinese misku. V otevřených dveřích se objevila maminka a Haku se rozběhl, aby ji objal.
„Všechno nejlepší, prcku,“ dopadla mu na hlavu tátova dlaň a rozcuchala vlasy. „Hleď, ať z tebe vyroste řádný mužský.“
Pochyby udusila maminčina náruč. „Dala ti Miri rukavice? Ukaž. Nevím, jak to ta malá dělá, takové neuměla plést ani moje babička a že se napletla věcí,“ zkoumala znovu použitou vlnu.
„Díky, mami,“ zabořil tvář do jejích svátečních šatů a nasál vůni rýžového pudru.
„Taky pro tebe něco máme,“ pokračoval táta a zavřel za oběma dveře. „Na stole.“
Kromě kouřící mísy polévky, zeleninou plněných knedlíčků a dalších dobrot ležel na desce malý balíček zabalený ve voskovaném papíře. Stáhlo se mu hrdlo. Poznal by ten květinami jemně dekorovaný papír kdekoliv na světě. Medové cukrátko se ve světle svíčky zlatě lesklo.
„Máš radost?“ zeptala se maminka. „Ty jsi náš mlsoun, viď.“ Přezdívala medové sladkosti tekuté slunce a od své matky se naučila, že dokáže tišit duši. Totéž předala synovi, kterému teď vyhrkly do očí slzy. Miloval tuhle sladkou věcičku, kterou si mohli dovolit jen výjimečně, a tak o ní často jen snil. Bylo to slunce a slunce spolu se vším, co ho provází, potřebuje člověk k životu.

Nazítří se mohl pouze olíznout při pohledu na vystavené pomeranče, které sem dovážely pro hrstku bohatých, a představovat si, jestli jsou stejně medové, když také připomínají slunce. Měly naleštěnou slupku a zblízka se mu zdálo, že se v nich může vzhlížet jako v zrcadle. Už už čekal prodavačovo okřiknutí, jenže místo křiku přišlo nečekané drcnutí.
„Promiň,“ houkl kluk asi v jeho věku s obrovskou šálou omotanou téměř kolem celé hlavy, „spěchám.“ Pak se zničehonic otočil na patě a čapl ho za rameno. „Nebo počkej.“ Zpod šály mu vykukovaly bílé vlasy a měl podivně ostré zuby jako žralok v Miriině staré obrázkové knížce. Teď se zubil na něho. Haku se nemohl rozhodnout, jestli se mu líbí nebo ne.
„Hele, nevíš, kde je tady hospoda?“
„Nejsi na to moc mladý?“ neudržel se ani přes tátovo nabádání, ať se nebaví s cizinci.
Kluk se rozesmál. „A nejseš ty moc mladej na poučování druhejch? Hele,“ zvedl ruce na obranu, „rozdělili jsme se s bráchou a jestli ho mám v tomhle zapadákově někde najít, tak určo v hospodě, on má strašnou mánii na ochutnávání místních jídel. Jo, to jsme takhle jednou byli v Mokuzu – tam ti maj strašně dobrej rámen – a brácha tehdy ještě chodil s Fumiko, co pocházela z Šedejch skal, no děsná megera, tam se prudérie snad dědí, no a ta si vymyslela, že má jako alergii na nudle, protože před bráchou nechtěla přiznat, že drží nějakou přiblblou dietu, takže -“
Haku sotva stačil vnímat. Cizinci se místním téměř vyhýbali a místní se cizincům radši vyhýbali úplně, natož aby kdy potkal člověka, který by tolik mluvil.
„A proto má od těch dob strejdův pes kratší ocas. Chápeš? Takže kde je nějaká hospoda, hm?“
Znovu ucítil šťouchnutí. „Hm?“
„Kaitou-san vede podnik U Makrely, je to jen o ulici dál,“ vzpamatoval se. „Támhle mezi domky doleva.“
„Díkes!“ mávl kluk.
„Ty... Proč tolik mluvíš?“
„Moc mluvím?“ zatvářil se malý žralok zmateně. „To ty seš jak sešněrovanej. Celá tahle vesnice je divná. Lidi jako my snad můžou mluvit, jak chtěj, ne? Seš přece jako já, ne?“
Jako ty? Haku nebyl jako tenhle kluk.
Mokré prádlo ho plácalo po tvářích, když druhý den pomáhal mamince věšet, ale místo aby se zlobil, myslel na toho kluka, co se mu nakonec představil jako Suigetsu. Seš přece jako já, ne?
Voda u jejich domu plynula klidně. Řeka se vlnila, hutná voda přelévala přes kamení a pohled na tmavou zčeřenou hladinu uklidňoval.
Máš to taky, ne? Cejtím, že to v sobě máš.
Tolik uklidňoval.
Poslouchej, říkala vždycky maminka, když budeš poslouchat, uslyšíš, jak padá sníh.
Haku uměl poslouchal, byl zvyklý poslouchat, a proto slyšel. VOLALO TO.
Máš to taky, ne? Poslouchej a uslyšíš. Máš to taky, hele, taky, taky.
Kdy vlastně zvedl ruku? Ledová koule se třpytila jako podivné studené slunce. A on věděl, věděl a chápal.
Užasle ji upustil a udělal další, vytvořil, stvořil. Byl jako nějaký kouzelník a tohle bylo to nejprímovější kouzlo, jaké kdy viděl, byl objevitel nové země, kterou si s Miri vysnili, měl TO taky, taky, a musel TO ukázat tomu splašenému klukovi, hned poběží do vesnice a ukáže mu TO, jestli tam ještě je, ukáže Miri, ukáže TO všem a TO jim vydělá peníze, všichni přece mají rádi kouzla.
„Mami! Já jsem kouzelník!“ zvolal nadšeně.
Matce se doširoka rozevřely oči, ale chlapec si jejich hrůzného uvědomění nevšiml. Haku se culil. Teď by dokázal cokoliv na světě. Nechtěl být nenasytný a sobecký, ale řekl si, že za tohle by zasloužil druhé cukrátko. Však za chvíli se jim bude dařit lépe.

Často, víš, strašně často nám nad hlavami tančí bohové, smějí se, popíjí a z talířů jim padají drobky, které lidé chytají ve víře, že jim vydrží.

5
Průměr: 5 (5 hlasů)

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele Senpai-sama
Vložil Senpai-sama, So, 2020-01-11 18:13 | Ninja už: 2658 dní, Příspěvků: 2989 | Autor je: Gaarova tykev

Čo napísať... Tancujú mi nad hlavou bohovia Wow, tak tohle je vážně krutě hustý!! Nečudo, že Haku bol taký jemnulinký a vnímavý, keď vyrastal v biednych pomeroch, kde ľudia boli závislí od prírodných podmienok. Sneh i dážď môžu mať rozmanité formy a zvuky. Miri je roztomilá postavička, veľmi úprimná a emocionálne otvorená. Najprv som myslela, že je taká malá, že nevie hovoriť a ona má vadu reči. Veru, oheň je hladoš riadny. Dojímavá scénka s darčekom zabaleným v novinách – rukavice upletené z maminho svetra Cry Smutnééé, čo všetko Hakua trápi Hrozná tragédie... No, kto by sa v dnešnej dobe tak radoval z medovej sladkosti ako náš Haku Puzzled Pekne povedané: „Přezdívala medové sladkosti tekuté slunce a od své matky se naučila, že dokáže tišit duši.“ Wow, tak tohle je vážně krutě hustý!! Hihi, Haku sa pýta Suigetsua, prečo toľko rozpráva hihihi Sui má ozaj dar výrečnosti. Ooo, Haku ako pozorne načúvajúci začal vytvárať svoju povestnú techniku Wow, tak tohle je vážně krutě hustý!! A hneď, zlatinko naše, by išiel zarábať ako kúzelník, aby vyplnil všetkým priania Úpa boží!!! Lenže maminu obliala hrôza, lebo vedela, aké budú následky. Záverečnú vetu vnímam ako memento o prchavosti hodnôt mnohých ľudských chcení. Aku, tvoja poézia v próze je vždy lahôdka Božíííííííííííííííííííí Tento komentár smolím od vydania poviedky a je len slabým odvarom toho, čo mi lieta hlavou Hehe... Je to čosi také, ako radila Hakuovi mama, alebo po vypočutí obľúbenej hudby, tak pozorne počúvaj a určite moje tóny sa k tebe dovejú, vďaka Ino ti gratuluje!  

Obrázek uživatele Rahzel
Vložil Rahzel, Ne, 2020-01-12 19:30 | Ninja už: 2298 dní, Příspěvků: 745 | Autor je: Student Akademie

Že? Aj ja som chcela do komentára napísať niečo hlbšie, niečo osobné, ale neviem to vyjdriť. Táto poviedka v duši rozospievala detskú jemnosť, vnímavosť, krásu. Som vďačná, že som mala také detstvo.

Obrázek uživatele Senpai-sama
Vložil Senpai-sama, Ne, 2020-01-12 20:15 | Ninja už: 2658 dní, Příspěvků: 2989 | Autor je: Gaarova tykev

Naša Aku je na takéto nadzmyslové a ťažko slovami vyjaviteľné vnímanie čitateľa expertka Jofuku pro tebe :-) Je tu viac veľmi sofistikovaných autorov, veru komentíky prežúvam a prežúvam, a to dakedy aj trvááá, kým dačo zosmolím hihihi

Obrázek uživatele Rahzel
Vložil Rahzel, Po, 2020-01-06 10:26 | Ninja už: 2298 dní, Příspěvků: 745 | Autor je: Student Akademie

Pocit šťastia sa nerovná zábave, okatému nadšeniu. Často je prchavý ako kvet, ktorý postriebri mráz, no s prvým oteplením jeho krása prestáva byť viditeľná. Zmení sa však na živiny, z ktorých sa dá čerpať. Obzvlášť jemný, pokojný, priam nadpozemský Haku sa mi spája so šťastím prežívaným hlboko vnútorne. A to sa Ti podarilo. Či už s kamarátkou Miri alebo pri objavení svojich schopností. Páči sa mi aj úvodný opis krajiny, ľudí, vôní, chutí, nálad, presne ako by ich zachytilo jeho pozorné oko.

Obrázek uživatele Akumakirei
Vložil Akumakirei, Po, 2020-01-06 15:41 | Ninja už: 5620 dní, Příspěvků: 2346 | Autor je: Editor všeho, Editor FF, Prostý občan

Krásně jsi to popsala, ano. Právě jeho klidná, vyrovnaná povaha, slušnost, naděje, jemnost mi dala spolu s neznámým prostředím u rodičů poměrně zabrat; nechtěla jsem ho nechat dělat nějaké lumpárny, nemohl příliš vyvádět, tak alespoň takhle... Jeho štěstí sice pomíjí, ale stále na něj lze po letech vzpomínat. (Popravdě měla na samém konci následovat ještě asi čtyřřádková scéna z hostiny ve Vlnkové, kde by Haku reagoval na určitý popud, který by (snad) podpořil scénu s rodinou, ale nakonec jsem ji po dlouhém váhání smazala.) Jsem ráda, že se líbilo a děkuju za citlivý komentář, Rahzel Smiling

.Seznam FF, Poslední FF: Šampioni těžké váhy | Na kočku a na myš | Rozkaz zněl jasně | Bohům padají z talířů drobky
. • V noci jsou všechny kočky černé.
.Some days, some nights...