manga_preview
Boruto TBV 07

Vzájemně

Nevedl špatný život.
Minimálně v porovnání s ostatními. Narodil se do rodiny oddaných ninjů. Otec zastával váženou pozici mezi elitními jednotkami a matka pendlovala mezi prací ve výzkumu a výuce na soukromé akademii. Starší sestra se uměla dobře prodat. Eventuelně přiměla jistého obchodního magnáta, který s ní zprvu pouze zamýšlel pár vášnivých nocí, aby se s ní oženil s veškerou pompou zbohatlických ceremoniálních procedur. Ze svatební cesty se už nevrátila. Údajně její pleti svědčilo spíše suché podnebí a z toho vlhka doma trpěla prý stejně bolestmi hlavy.
Sám si nemohl stěžovat. Nejlepší shinobi z ročníku. Hodnostmi proplouval bez větší námahy, doma na něj byli náležitě pyšní. Jejich devatenáctiletý syn se prostě povedl, jak si pochvalovali všichni vesničané. Kdyby tak můj Yuusuke byl takový! A děvče už má? Naše Seiko by mohla přijít příště s námi!
Na tváři se mu mihl úsměv. Ale jistě, budeme se na vás těšit! Bůh Hidana miloval. Dítě štěstěny. Mohl mít vše, na co jen pomyslel. Svět mu ležel u nohou, poslušně se mu ukláněl a čekal na každé jeho slovo, každý krok. Na Hidanově obloze slunce nezapadalo.
Hidan si protáhl ztuhlé tělo. Dlouhou dobu jen tak zíral před sebe. Z terasy jeho domu se skýtal pohled na zahradu. Dlážděná cesta vedla kolem fontány a květinami ověnčených lavic až k jezírku schovanému za mohutnými vrbami. Na tváři se mu odráželo slabé podzimní slunce. Ticho. Potáhl si ještě jednou a nedopalek vhodil do popelníku. Plíce se mu zalily ohněm. Nenáviděl cigarety.
Stál tam tak na té terase svého drahého domu a zíral na smaragdový závěs přírody před sebou. Stále si přehrával události a osoby ze svého života. Co výzva, to úspěch. Co boj, to výhra. Téměř se nahlas zasmál nad nespravedlností, s jakou byl tím vším obdařen, zatímco tisíce umíraly denně hladem. Necítil lítost, soucit, dokonce ani pohrdání. Směšné. Bylo to prostě jen směšné.
O to směšnější, když se před čtyřmi měsíci dostavil na povinnou lékařskou prohlídku. V ordinaci jej uvítal muž v letech páchnoucí dezinfekcí a bělobou. Letní ráno vytvářelo v budově nesnesitelné klima, Hidan sotva dýchal. Obecně ho ty parné dny poslední dobou zmáhaly. Posadil se naproti doktorova stolu a otřel si pot z čela. Pronesl pár neurčitých poznámek, jaké je hrozné horko a že ano, otec i matka se mají stále dobře, jistě, a jak se máte vy? Ne, sestra je stále v zahraničí. Povinné náležitosti formální konverzace.
Doktorovy brýle mu sjížděly po nose. Unaveně je odložil na stůl a zadíval se svýma světlýma očima na Hidana.
„Všiml jste si jakýchkoli změn ve svém zdravotním stavu? Bolesti, vyrážky, nechutenství, pocity deprese?“ spustil zcela rutinním způsobem doktor.
„Ne, pane.“
„Únava, nespavost, zpomalené reflexy?“ pokračoval, zatímco hbitě vyplňoval lékařskou zprávu.
„Ne, pane.“
Následovaly běžné záležitosti nutných vyšetření. Měření zraku a krevního tlaku, odběr krve, poslech srdečního rytmu. Muž vyzbrojený stetoskopem přiložil nástroj k Hidanově hrudi.
„Nádech. Výdech.“
Hidan se zhluboka nadechl i přes ten horký vlhký vzduch, který mu dráždil dýchací trubici. Nedával na sobě nikterak znát nepříjemný pocit připomínající skřípání pantů u dveří. Ani si neodkašlal.
Doktor na vteřinu váhal. „Nadechněte se znovu.“
Hidan si byl od určitého věku jistý, že v životě dokáže velké věci. Bylo by neskutečným mrháním, kdyby ne. Předpokládal, že se dá na politickou kariéru, až získá určité množství vojenských ocenění. Zaslouží se o pár významných změn, využije nabytých konexí, nahromadí dostatek majetku a stane se jedním z nejvlivnějších osobností světa.
Ožení se pravděpodobně brzy. Vezme si Reiru a ta mu připraví domov, kam se bude moct po náročném dni budování kariéry vrátit. Budou mít pár disciplinovaných dětí, kterým připraví stejnou budoucnost, jakou měl on sám. Ona bude dobrá matka i manželka. Přemýšlel samozřejmě i nad tím, že by si našel někoho z mocnějších rodů, ale nakonec od takových nápadů upustil. Život stráví s Reirou. Tak se rozhodl; a když už jednou rozhodnutí padlo, nehodlal jej měnit.
Byl si jistý, že takové manželství bude dlouhé a spokojené. Jednoho dne potom zemře obklopen tím, co dokázal za život nashromáždit – lidmi, jměním, respektem, slávou. Zanechá po sobě nějaký odkaz, díky kterému se na něj jen tak nezapomene. Reira mu zůstane věrná i po jeho odchodu a poklidně zemře roky po něm. Věděl, že to vše ho čeká. Viděl takovou budoucnost před sebou jasně, se všemi detaily. Bylo mu to souzeno. Bůh ho miloval.
„Dostavte se na další vyšetření za týden. Zatím nevíme, o co se jedná.“
Týdny ubíhaly jako voda. Vyšetření střídalo vyšetření, jeden doktor střídal druhého. Přestože léto odešlo a vzalo s sebou všechen teplý vtíravý vzduch, ta výhružná bolest při dýchání stále zůstávala tvrdohlavě na svém místě.
„Je nám to velice líto, ale léčba není možná.“
Bůh Hidana miloval.
„Vaše dýchací ústrojí se rozkládá. Buněčná tkáň odumírá a nelze ji obnovit. Nicméně stále je možné postup zpomalit.“
Byla to zvrhlá láska.
Dlouhý namáhavý výdech. Po cigaretě se dýchání měnilo na nejhorší trýzeň. Ještě pár nádechů a bolest se vrátí zpět do snesitelných mezí, uklidňoval se Hidan, zatímco dále stál na terase a pozoroval nehybnou scenérii před sebou. Měl tu zahradu rád. Posledních pár měsíců se sem chodil ukrývat před hlukem reality. Jen tak nečinně seděl a celé hodiny pozoroval vodní hladinu a kůru stromů, po které lezli mravenci.
Podstatnou část času v tomto tichém zákoutí trávil rozjímáním nad svou budoucností. Tou, jež si tak pečlivě vymaloval nejpestřejšími barvami života, a také tou, která se nad ním vypínala ve své absolutnosti. Hidan ani tentokrát necítil lítost nebo smutek. Dostal vše, o čem kdy mohl kdokoli snít. Všechny ty krásné barvy mu ležely v klíně. Jediné, co mu bůh odmítl, byl čas. Barvy, ale žádné plátno. Směšné. Bylo to prostě jen směšné.
Jen smích už byl příliš bolestivý, a to i na takovou komedii.
Hidan se rozhodl. Domníval se, že si byl jistý už dřív, ale teprve v ten podzimní den na terase docílil naprostého smíru se svou volbou. Nespočet hodin posledních týdnů trávil hledáním způsobu, jak se tomu prázdnému absolutnu stojícímu na zápraží vyhnout. Poprvé za velmi dlouho dobu byl nyní Hidan klidný.
Reira zpozorovala, že se něco děje, už na počátku. Měla tolik pochopení, že se zeptala pouze jednou. Hidan jí řekl pravdu před měsícem. Bez zbytečných sentimentalit, bez zbytečných slov útěchy. Dokonce Reiru v duchu podezíral, že to už věděla nebo snad tušila dávno předtím.
„Je něco, co bych pro tebe mohla udělat?“ zeptala se Hidana toho večera. Byla klidná, stejně jako on. Znali se od dětství. To, že spolu eventuelně začali spát, pro ně byla samozřejmost. Naprosto přirozený průběh věcí.
Seděli naproti sebe u stolu a panovalo ticho. Neodpověděl. Jejich vztah se od té chvíle nijak zásadně nezměnil. Oba se chovali, jako by se nic nestalo. Jako by před sebou stále měli desítky let soužití. Jenže neměli. Hidana to poznání zasáhlo. Okolí si toho všimlo. Zbyla z něj jen nádoba. Choval se stále jako dřív, pronášel stejná slova, rty mu kreslily stejné mihotavé úsměvy, ale z očí zírala tma. Za okny do jeho duše se usídlilo to nekonečné absolutno, které spolklo celou tu barevnou malbu budoucnosti, jíž si byl Hidan natolik jistý.
Opatrně si odkašlal a konečně opustil terasu i celý ten lákavý výhled. Slunce se třpytilo nad obzorem a zvěstovalo brzký podzimní soumrak. Věděl, že tenhle večer bude jedinečný. Již nějakou dobu dával své záležitosti do pořádku, zbývalo ještě jediné – rozloučit se s Reirou. Čekala na něj v restauraci, kam vždy chodívali. Vstoupil do dveří a ucítil závan tak známého tepla a jídla. Lampy zalévaly stoly tlumeným světlem. Napříč podnikem se linula tichá symfonie hlasů několika málo přítomných hostů.
Zahlédl ji hned, když vešel. Seděla tam jako vždycky, hlavu natočenou k oknu. Nedokázal říct, čím ho ten pohled na ni naplňoval, každopádně něčím ano. Tolikrát se mu už naskytl naprosto stejný výhled; kdo by řekl, že tomu bude kdy konec.
Posadil se naproti ní.
„Doufám, že jsi nečekala dlouho.“
Reira se ponořila do Hidanových očí. V jeho hlase žádné doufám neznělo.
„Jak jsi se dnes měla? Ani mi neříkej, že jsi zase celý den strávila v knihovně. Víš, že máš i jiné povinnosti, že ano? Co tam pořád děláš?“ Hidan se krátce zasmál a po chvíli pokračoval. Vyprávěl o dopise od sestry, ve kterém oznámila těhotenství, a ptal se na Reiřina studia. Vtipkoval a mluvil a usmíval se. Kolem nich tančila obsluha a světlo a čas, zatímco Hidan nepřestával mluvit o všem možném.
„Kam bys chtěla jít teď?“ zeptal se, když se jejich večer chýlil ke konci.
Reira z něj nespouštěla oči. Netušila, kolik času uběhlo. Povětšinou jen naslouchala a přikyvovala a dívala se. Upřeně ho sledovala. To, co viděla, ji naplnilo bezmeznou prázdnotou. Vtékala do ní. Všechno to, co se Hidanovi skrývalo v očích, teď mrazilo Reiru v žaludku.
„Pojďme domů,“ navrhl vzápětí.
Moment na sebe zůstali tiše viset pohledem. Moment naplněný nevýslovným.
Vydali se ruku v ruce na cestu k Hidanově domu. Reira strnule kráčela vedle něj. Hidan pokračoval ve vyprávění, ale Reira nic neslyšela. Nebylo co slyšet. Hidan papouškoval naučené fráze. Ve skutečnosti k ní nepromlouval. Šli v tichosti. Tichosti plné jeho hlasu.
Čím blíže domu se nacházeli, tím těžší se zdály Reiřiny nohy. Jeho dlaň ji studila. Vzduch byl řídký. Sledovala jeho tvář očima raněné laně, zbitého psa. Jen málokdy Reiru zradila intuice. Pochybovala, že by tentokrát nastala výjimka.
Dorazili k domu.
Hidan ji nechal vstoupit první. Rozsvítil světla. Reira si zula boty a vstoupila bosa na dřevěnou podlahu. Neotočila se a vydala napříč chodbou. Šla pomalu, vážila každý krok. Hidan také odložil svou obuv. Vešli do místnosti na konci chodby. Reira se rozhlédla po těchto známých prostorech a pohledem sjela na Hidana. Ten za sebou zavřel a zamknul dveře.
„Dáš si něco k pití?“ zeptal se, když přecházel k baru. Reira se ani nepohnula. Hidan se mezitím pustil do přípravy drinků. Otevřel skříňku a vytáhl dvě sklenice, zběžně zkontroloval, zdali jsou dostatečně vyleštěné. „Nic nezkoušej, prosím,“ pronesl tiše, „nezhoršuj to.“
Reira očima stále lpěla na zamčených dveřích.
„Tady, posaď se,“ pokynul jí Hidan vyrovnaným hlasem. Oba se usadili na pohovce. Reira alkohol beze slov přijala. Ruce se jí netřásly, ale srdce bubnovalo na poplach. Stále sledovala Hidanovu tvář s očima otevřenýma dokořán. Zračila se jí v nich hrůza, bolest a střípek naivní naděje. Střípek příliš zjevný, aby si ho Hidan nepovšiml.
„Už jsem se rozhodl.“
Reira neplakala. Napila se a prázdnou skleničku postavila na stůl.
„Já tě tady zabiju.“
Nedokázala být v šoku. Nedokázala zuřit. Nedokázala se ani bránit. Ten ostrý střípek naděje jako by jí přeřezal hrdlo. Mysl měla v jednom ohni.
„Kéž by to šlo jinak.“ Věděla, že nejde. Věděla, že v něm nezbyla lidskost, na kterou by mohla apelovat. Už dlouho věděla, že vedle ní nekráčí člověk, živá bytost. Hidan se stal něčím úplně jiným.
V ruce se mu zablyštila ocel. Nebolelo to.
Bůh Hidana miloval. Nyní miloval i Hidan boha.
„Vznešený Jashine, přijmi mě do své náruče. Jako dar přináším oběť nejvyšší.“

Poznámky: 

eh, já prostě už nemám trpělivost na zdlouhavé rozepisování a pak je tempo úplně mimo mísu
navíc asi pár věcí nedává smysl, pokud ovšem tedy nečtete mé myšlenky Ty kámo, co sis dal?!

každopádně jsem potřebovala ventilovat a co si budem, ve 13 jsem zveřejňovala mnohem pochybnější počiny Chcíp

po neskutečně dlouhé době jsem tedy na Konoze! yay! cítím se doma>>

5
Průměr: 5 (5 hlasů)

Kategorie:

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele Hyō Sensu
Vložil Hyō Sensu, Čt, 2021-08-19 15:28 | Ninja už: 5178 dní, Příspěvků: 366 | Autor je: Propadlý student Akademie

Mise O2:
Vďaka za originálny zážitok. To ako hovoríš že to nedáva zmysel, veľmi dobre sedí s mojou predstavou Hidanovho vnímania sveta. Stále sa neviem rozhodnúť či je tak hlboké, že nie som schopný mu porozumieť, alebo naopak presne také jednoduché a povrchné akými sa zdajú jeho činy.

Jediné, čo ma trochu rozptýlilo bol ku koncu prechod do Reirinej mysle. Ak to bol zámer, neviem, kedy sa to presne stalo. Ak nie, možno by lepšie vyznelo keby jej emócie vyplývali z Hidanovho pozorovania.

Okrem toho výborné. Páčilo sa mi že od začiatku čakám, kedy sa Hidan stane Hidanom, potom som prekvapený že sa to nestane a nakoniec som prekvapený, že sa to predsa len stane. Dobré opisy, voľba slov. Dobre sa to čítalo. Smiling

Suicide is painless...game of live is hard to play, im gonna lose it anyway...but i can take or leave it , if i please

Obrázek uživatele Rahzel
Vložil Rahzel, St, 2019-11-20 19:14 | Ninja už: 2298 dní, Příspěvků: 745 | Autor je: Student Akademie

Na to, že túto postavu fakt nemám rada, je to perfektné. Áno, má to tempo a hodí sa mu. Veľmi rýchlo bolo jasné, že Reire ide o život. Pripomínala mi laň. Je to taký paradox, že Hidanov hrob strážili v zakázanom lese práve jelene.
Najlepšia časť: "Barvy, ale žádné plátno. Směšné. Bylo to prostě jen směšné." Dokonalý obraz vystihujúci slepú ulicu v živote človeka, ktorý žije len pre materiálny svet, úspech, pôžitok - skôr či neskôr dôjde plátno.
Ďakujem za umelecký zážitok.
Jediné, čo ma vyrušuje, je záver, ale je to spôsobené tým, že Jashina nevnímam ako boha, skôr ako démona. Kým sa v texte objavovalo tvrdenie "boh Hidana miloval", dalo sa to chápať, pretože je rozšíreným omylom myslieť si, že práve úspech, bohatstvo a zdravie sú prejavom Božej priazne. V závere máme ale "boha", ktorý dáva len niečo za niečo. A to nie je láska, ale obchod.

Obrázek uživatele Sayoko
Vložil Sayoko, Út, 2019-11-19 22:33 | Ninja už: 5831 dní, Příspěvků: 2209 | Autor je: Editor všeho, Editor FF, Manga tým, Naháněč jelenů

Tož vítej doma! Smiling

Psaní je úžasný způsob, jak ventilovat své pocity a fascinují mě díla, která tímto způsobem vzniknou. Vždy mě zajímalo, jak Hidan ke své víře přišel a tohle mi zní jako velmi uvěřitelný důvod. Moc hezky napsáno, jen co je pravda. Smiling