In the end

docela mi to vinutilo pripomenut si moju uhm nie najlepsiu situaciu kedze nie moc doverujem ludom az niektorych priam nenavidim a jeden snich je moj rodič...tym ze ma dost ludi sklamalo, oklamalo ci sa ku mne blbo spravalo bud to boli rodicia alebo kamoši a tak sa to na mne odzrkadlilo na povahe a tym viac to vraciam naspäť aj ked su chvile ked sa mi podlomia kolena az natolko ze myslim na rozne sposobi jak sa vyparit stohto blbeho sveta ale aj tak to ustojim nech uz mi v mysli prebehuju somariny a žijem ďalej v mojej situacii je to skor tak ze mlčim ked mam problem namiesto toho aby som sa zverila aj ked ludia su vraj stoja pri mne ale aj tak pre mna su vzdialenyma :)

Docela mě zarazila věta „je ubohé žádat o pomoc“. Nevidím na tom nic ubohého. Je normální, že každý z nás někdy potřebuje pomoc, a je normální, že v takovém případě nám lidé v okolí pomohou, tak jako bychom pomohli my jim, kdyby to potřebovali.
Potkávám dost lidí, kteří z hrdosti nebo studu nežádají o pomoc, mají pocit, že všechno musejí zvládnout sami, i když jim jejich problémy přerůstají přes hlavu a hroutí se z nich. A považuji to od nich za hloupé, protože okolí by většinou pomohlo rádo, kdyby to věděli. Jsou bohužel i lidé, kteří ve svém okolí nemají na koho se obrátit, ale to je zase jiný případ.
Když jsem byla na nižším gymplu, tak ve vedlejší třídě spáchal jeden kluk sebevraždu. Bylo mu 14 let. Ten kluk měl rodiče, se kterými aspoň podle učitelů vycházel lépe, než je v jeho věku zvykem, prarodiče a další příbuzné. A pokud rodina i přes vnější zdání nefungovala dobře, tak měl spolužáky a další známé. Ale nikdo z nich o ničem dopředu nevěděl. Možná, že kdyby za někým z nich zašel a řekl: „Něco mě trápí a to tak, že to nedokážu snést,“ tak by mu dotyčný pomohl a ten problém se řešil, dokud byl čas. Možná že zrovna v tomto případě by to nepomohlo, ale vážně mám pocit, že jsou případy, kdy je špatné stydět se požádat o pomoc.