Podivné věci - 8. Sasuke! Kakashi! Naruto?

„Konečně jsme sami, má lásko!" Sasuke si prohrábl své černé vlasy a vystavil obnaženou hruť paprskům zapadajícího slunce.
Sakura, zaujímající pozici na plážovém lehátku, k němu jen zvedla zamilovaná kukadla. „Och, Sasuke..."
Sklonil se a vzal ji za ruku. „Nic neříkej! Miluji tě už od první chvíle, kdy jsem tě potkal! Tvé oči jsou jako dvě hvězdy a tvé vlasy jako západ slunce nad oceánem!"
Sakura zavzdychala. „Och, Sasuke..."
Sasuke před ni poklekl do plážového písku a vytáhl krabičku na snubní prsteny. „Sakuro, vezmeš si mě?" otázal se, za zvuku příboje azurových vln v pozadí.
„Sasukéé!" Sakura mu vletěla do náruče.
„Lásko!" Věnoval jí vášnivý polibek a potom další a další...
„Och, Sasuke." A další a další... „Ehm, Sasuke?" A začal ji olizovat.

„Sasuke!?"
Sakura otevřela oči a naskytl se jí pohled na oba Kiby, kteří jí už pět minut zuřivě olizovali obličej. „Kibo!?"
Svou radost z jejího probuzení dali ihned najevo: „Haf haf haf vrr haf haf!"
S rukou na hlavě se jí konečně podařilo posadit. Kibové byli stále přivázaní u červeného hydrantu, akorát úplně promočení, takže se čile oklepávali. Ve vzduchu se vznášel nezaměnitelný odér mokrého psa. Dveře lázní byly dokořán a na poničených pantech visely už jen silou vůle. Zatímco ze sebe začala odstraňovat nános mořských řas, vybavila si obrovskou vlnu, která ji sem musela odhodit. Hmm, ale kde je v tom případě...
„Kakashi!?" zarazila se.

„Ibiki!? Ibiki!"
Kakashi nevěděl, kam dřív. Vlna vyhodila Sakuru ven a rozrazila s ní dveře. Ale narozdíl do Ibikiho, Kakashi alespoň věděl, kde Sakura zůstala ležet. Vlna se rozlila do širokého okolí, zanechajíc hromadu louží v dírách rozbité asfaltky a prohlubních chodníku. Nezbývalo, než běhat od jedné ke druhé a snažit se vzkřísit živou vodu.
Přiběhl k další louži. „Ibiki!"
„Tady jsem!" ozval se Morinův hlas. Z louže vyplavala jedna barevná želva.
„Ibiki?" Kakashi k ní přiložil ucho. „Tak ty jsi v tom taky?"
„Ne! Jsem tady!" Z blízkého kanálu se vyhrnul gejzír černé vody.
„Dokážeš se dostat zpátky do lahve?" zeptal se Kakashi.
„Vy nějakou láhev máte?" zabublal Ibiki.
„Um, ne..."
„Já jen, že tady dole to začíná docela dost téct a mě stahuje proud..."
„Tím chceš říct, že skončíš někde v čističce!?" vyhrkl Kakashi.
Ibiki byl chvíli zticha. Černý pramínek se zmenšoval. „Udělejte pro mě něco - dejte věci do normálu. Nashle!"
„Počkej!" zařval Kakashi do kanálu, ale to už byl Ibiki pryč.

***

„Kterej chorej mozek tohle vymyslel!"
Kakuzu stál na hradbách a zoufale bušil do velké, skleněné stěny, která ohraničovala celou vesnici, jako obrovské sněžítko. Bylo to tlusté, neprůstřelné sklo, které se rozhodně nechystalo prasknout, ale Kakuzu byl Akatsuki, takže se jeho myšlenky zabývaly pouze možností totální destrukce. A kdo byl v těchto věcech lepší, než...
„Hidane?" Kakuzu se rozhlédl kolem. Ze své pozice měl trochu lepší výhled, takže se mu podařilo zahlédnout svého parťáka, než zmizel za nejbližším rohem. „Co si do háje myslíš, že děláš!?" Seskočil dolů a dohonil Hidana asi o dvě ulice dál.
„Je tohle do -ele možný?" Hidan odhalil své zářivé zuby v širokém úsměvu. Stáli mezi hromadou prapodivných domů, mezi nimiž byl volný prostor s nízkým kulatým stupínkem. V něm byl vyryt Jashinistický znak. Hidan na něj radostně vyskočil. „-aně, tohle je -rva úlet!"
„Hidane, slez dolů!" okřikl ho Kakuzu.
Hidan učinil několik tanečních kroků. „Proč?" Popadl kosu a udělal s ní elegantní piruetu.
„Protože jsme tu do háje uvízli!" zařval zoufalý akatsuki.
„Tak vidíš! Nikam jít nemůžem!"
„To je právě ten problém! Potřebuju, abys tam urychleně naklusal a rozbil to zatracený sklo, než se naštvu!"
Hidan mu nevěnoval jediný pohled. „Hele, je tu i držák na kosy!" To už se Kakuzovi odpojila ruka a srazila Jashinistu k zemi. „Au! To bylo zákeřný!"
„To byl taky záměr!" Kakuzu si připojil ruku zpátky. „Jdeme!"
Hidan se naštvaně otočil. „N-er si!"
„Kašlu na tebe!" Akatsuki si povzdechl a šel hledat něco, čím by se dokázal prořezat ven.

***

Kakashi se se staženým ocasem doplížil k Sakuře. Ta seděla na schodech do lázní a s nepřítomným výrazem si podpírala hlavu. Posadil se vedle ní. Přes tichou ulici přeskákala jedna zmatená žába.
„Kde jsou Kibové?" zeptal se Hatake, všimnouc si osamělého hydrantu.
„Pustila jsem je," odvětila Sakura. Šaty jí ještě neuschly a proto se trochu třásla. „Celá vesnice je vzhůru nohama. Někoho tady hlídat je blbost..."
Kakashi si povzdechl. „Jo, to je fakt..."
Na tmavém nebi se zablesklo a k zemi se snesly první bonbóny v pestrobarevných obalech. Ale oni dva toho už zažili tolik, že je to ani nepřekvapilo.
Po chvíli ticha k němu otočila hlavu. „Kakashi? Kam jdeš?"
Kakashi se ani nezastavil. „Nechám si to projít hlavou..."
A ona se ho zastavit nepokusila. Z vlasů si vylovila jeden 70% s nugátovou náplní a pokusila se opít čokoládou. „Do háje!" vykřikla sama pro sebe.
„Eh, Sakuro?" ozval se povědomý hlas Sakuře za zády.
Pomalu se otočila. „Naruto?"
Před Sakurou teď stáli dva Narutové - jeden v podobě rádoby Kyuubiho a druhému bylo alespoň osmadvacet. A měl na sobě zimní kabát.