manga_preview
Boruto TBV 07

Jílový dům II

Slunce se nachýlilo k západu, když se bílý kůň objevil na křižovatce lesních cest. Šlo spíš o široké pruhy zmrzlého bláta, nyní pokrytého sněhem, které tu vyjezdily dřevařské povozy. Jediným značením tu byl napůl ztrouchnivělý ukazatel s vybledlými nápisy, krom všeho kázající, že tudy nikdo jiný než dřevaři nechodí. Deidara, přivázaný řemeny na červeném sedle, se natáhl přes koňský hřbet, ale z cedule nedokázal nic vyluštit. Navíc bylo přece jedno, kam půjde - dlouho žil mimo ninjovské vesnice a teď mu připadaly jedna jako druhá, shluk těch stejných domů se stejnými lidmi a žádnou perspektivou pro jeho talent.
Namátkou vybral cestu doleva a pokusil se oním směrem natočit koně tak, že posunul pahýl pravé nohy kupředu a levý dozadu. „Hni se!" poručil.
Kůň při jeho pohybu lehce ustoupil a pak se vydal k požadovanému cíly. Náhle však změnil směr a než se Deidara nadál, byli na prostřední cestě. Zanadával a pokusil se jej stočit zpátky, ale zvíře nedbalo jeho pokynů a šlo si svým poklidným tempem dál. Jestli je to jeho naučená trasa, nebo kráčí po stopách původního majitele, Deidara nevěděl. Nakonec zanechal snahy a jen podrážděně sykl: „Tak mě alespoň zanes někam do tepla, blbečku..."

Slunce zapadlo, oblohu zakryla hustá mračna a začalo sněžit. Po půl hodině už nebylo vidět na krok a z Deidarova bambusového klobouku co chvíli opadávaly kusy sněhu. Začala jím procházet zima - na sobě měl také jen letní tříčtvrťáky s konci vázanými na tlusté uzly, hrubou halenu na síťovém tryku a dlouhou vestu s černým opaskem. Rukávy měl během chvilky rozmočené, až musel pustit uzdu a obejmout sám sebe, což bylo o něco snesitelnější. Kůň si toho naštěstí nevšímal. Deidara litoval, že nemá alespoň baterku nebo lampu, jaká kolem náhle panovala mrazivá temnota, z níž k nim přicházel jen průdký vítr a hnal mu do tváře sněhové vločky. Navíc pocítil hlad. Původně myslel, že narazí na kus civilizace a utratí část Kakuzova dárku ještě před večerem, ale to byla moc optimistická představa.
Sklonil hlavu a pokusil se přebít narůstající pocit zimy nějakou myšlenkou. Kéž by tu tak byl Sasori, pomyslel si trpce. Sasori by to dal všechno dopořádku, vždycky věděl, co je potřeba udělat. Nejspíš by Deidraovi zhotovil nové nohy - nemusely by být lehké, možná ani na chakru, ale hlavně, aby ho nesly. A nedovolil by Konan, aby z ničeho nic rozhodovala! Chudák Sasori... Představil si jejich bývalou základnu s mrtvolou svého parťáka a zamrazilo ho.
Raději se ponořil hlouběji do své mysli. Napadlo jej, že by si mohl opakovat nějaký příběh, co kdy slyšel nebo četl. Jenomže Deidara už všechny pohádky z dětství zapomněl nebo si je pamatoval velmi útržkovitě. A knihu měl v ruce jen jednou - jmenovala se Encyklopedie mineralogie a geofyziky a Deidara si ji půjčil z knihovny ve Skryté Kamenné, když mu bylo třináct. Přečetl sotva úvod a pak už jej zajímaly jen obrázky, což byly vesměs inkoustové a pastelové kresby. Kniha pak u něj ležela netknutě ještě měsíc, než si vzpomenul na její vrácení.
Najednou si vybavil svou starou školní čítanku. Byla to drahá věc, ale Deidarovi zaplatili rodiče dobrou školu s lepšími pomůckami. Tak se mu dostal do rukou úzký, novotou páchnoucí svazek, vázaný v pevných deskách. Literatuře nikdy moc nedal, bylo to pořád dokola nějaké haiku a básně o kytkách, což ho nudilo k smrti. Pamatoval si jenom to, jak začali probírat Příběh prince Genjiho a dostali za úkol přečíst si úryvek. Bylo to o ženatém chlapovi, co má milenku, která kvůli němu spáchá sebevraždu, což Deidaru neskutečně naštvalo. Jeho rodiče žili už delší dobu odděleně - on s matkou a otec s jistou ženskou, co nosila hrozně vysoké dřeváky a když šla ven, celá ulice se z ní mohla zbláznit. Proto měl odnepaměti vžitou představu, že ten princ Genji musí být pěkná sv**ě. Pod úryvkem bylo pár básní a pak dobový dřevořez samuraje, který je napaden démony. Pod obrázkem bylo napsáno jeho jméno, ale na to si Deidara nedokázal vzpomenout, tak si ho pojmenoval sám, prvním jménem, které ho napadlo: Tasurawa Reikatsu. Tento samurai stál uprostřed tradičně zařízené místnosti a bojoval se dvěma zelenými hady, nebo snad draky. Ostatní démoni seděli kolem něj. Vypadali spíš směšně, jako staré, svrasklé ženské. Měly takové nóbl oblečení a načesané vlasy a smály se - spíš než boj to vypadalo, že začnou co nevidět pít saké a hrát přitom na shamisen, zatímco je Tasurawa Reikatsu bude svým marným bojem bavit.
Deidara na chvíli procitl z myšlenek a uvědomil si, že se té představě nahlas směje. Znova ho ovládl vtíravý chlad a rychle se vrátil zpátky do obluzujících snů.
Tasurawa Reikatsu si to určitě zasloužil. Na obrázku vypadal jako zatrpklý čtyřicátník, co se s nikým moc nebaví a myslí si o sobě, kdo ví jak není skvělej lovec démonů. Otec byl taky takový - pořád Deidaru jenom poučoval o tom, jak se musí snažit, aby z něj něco bylo a současně dělal rodině ostudu s Vysokým Dřevákem. Ne, jen ať mu ty staré démonické ženské dají co proto. Možná ani ten princ Genji není tak špatnej, jako Tasurawa Reikatsu! Třeba je jeho opravdová manželka ve skutečnosti pěkná kariéristická mrcha, co jde jen po penězích a on si ji musel vzít. To ostatní ženské ho vážně milují, zatímco on chce bejt třeba chvilku sám. Chvilku sám...
Deidarovi zakručelo v břiše tak hlasitě, až se probudil a litoval toho. Někde slyšel, že hlad se zaspí a neznal důvod, proč by se nedala zaspat i taková zima, nebo bolest v sedacích svalech. Museli už cestovat dobrou hodinu ve vánici a stále nenarazili na živou duši. Kůň však dál poslušně kráčel a jen občas pohodil hlavou, aby setřásl sníh. Deidara ho začínal mít rád. Vsunul prokřehlé ruce do podpaždí a znova zavřel oči. Jeho představa byla milná - jízda nocí trvala už přes čtyři hodiny.
Duchem se vrátil k Příběhu prince Genjiho a začal být zvědavý, jak asi skutečně dopadl. Byla tam alespoň nějaká bitva? Nebo Genji jenom proháněl sukně? A vůbec, proč by si to nemohl domyslet sám? Tak! Princ Genji se dozvěděl, že jeho milenka spáchala sebevraždu. Nechala mu něco... dopis na rozloučenou. Píše... Píše mu, že... Píše mu, že to udělala, protože se k ní nechtěl přiznat. Ten aristokratickej srab! Určitě si s ním nebrala servírky, když si kvůli němu podřízla krk. Prince Genjiho to mrzí. Celé noci nespí, volá ji. A jeho manželka si z toho dělá legraci, tak ji shodí z balkónu. Jo, z balkónu - je bouřka, přehodí ji přes zábradlí a nikdo to neuslyší, ani neuvidí. Genji řekne, že uklouzla. A pak se bude moct vydat na cestu, aby porazil toho namyšlenýho samuraje Tasurawu. Stojí naproti sobě. Genji se už naučil spoustu tajných ninja technik, ale Tasurawa podvádí, nebo tak něco... Vytahuje katanu. Genji se rozbíhá do útoku. Detail ostří zbraně, jejich rukou, nohou, očí. Záblesk. Genji padá mrtvý k zemi...

„Hej! Ty tam!"
Deidara prudce zvedl hlavu a jeho tvář se stáhla v bolestný škleb. Byl ve stejné pozici, jako včerejší noc, s rukama strčenýma do podpaždí. Nebo spíš přimrzlýma. Jak pohnul hlavou, z kloubouku na záda mu sjela sněhová závěj. Přesto necítil chlad. Jeho tělo bylo ztuhlé na kost a jakoby mrtvé. Trochu se při jízdě nahnul a v sedle jej držely jen napnuté řemeny.
Bylo ráno. Kůň se zastavil na zasněžené mýtině uprostřed lesa, v jejímž středu bylo vidět nějaké vozy, pohybující se postavy lidí a koní a velké, vyhaslé ohniště. Odtud šli směrem k Deidarovi dva muži a malý chlapec s tmavými vlasy.
„Hej, hej!" zopakoval první muž utěšitelsky, když kůň nervózně přešlápl ze strany na stranu. Měl krátké rozcuchané vlasy a kolem pravého oka podivnou šedou skvrnu.
Deidara tiše zaúpěl, neboť hrozilo, že jestli se kůň ještě pohne, sletí ze sedla dolů.
Naštěstí to neznámý s koňmi uměl a za chvíli už držel uzdu a hladil ho po hlavě. „Klídek, jenom klídek..." Předal zvíře svému společníkovi a sám přistoupil k jezdci. „Co jsi zač? Jak dlouho nás sleduješ?"
Deidara pomalu rozlepil fialové rty. „T-tr-trhni si nohou..." sykl.
„To je špión, tati?" zašeptal tmavovlasý chlapec, s úžasem hledící na Deidarovy chybějící končetiny.
Muž si jich musel všimnout až teď, takže jen rychle odstrčil syna za sebe a přistoupil blíž. „Tohle jsem jakživ neviděl... Jak dlouho už takhle sedíš, kamaráde?"
Deidara neodpověděl. Nechal si rozepnout přesku u improvizovaného popruhu a byl stažen k zemi.
Chlap se skvrnou mu zacloumal rukama. „Jestli tě mám nýst na zádech, radši je vytáhni! Nebo chceš do náruče?" Zasmál se.
„N-ne, ne..." vydechl Deidara, zatímco s námahou odděloval ruce do zbytku těla.
Bylo vidět, že naléhavost v jeho hlase muže překvapila.

Za chvíli už seděl u plápolajícího ohně, nad kterým bublal kotlík s čajem, jedl studenou rýži a sushi, a snažil se nevnímat pohledy lidí okolo. I kůň dostal k snídani pytlík ovsa a seno. Muž se skvrnou na tváři poznamenal, že to pěkně zanedbanej kůň a poslal okounějícího chlapce, ať ho vyhřebelcuje.
„Já jsem nějakej Kandachi," představil se bez průtahů, když usedl vedle Deidary k ohni. „A tamto byl Tanishi, můj synek."
Chvíli bylo ticho. Deidara se napil horkého čaje, málem se zakuckal, ale nakonec si užil pocit příjemného tepla v žaludku. „Darei," zachraptěl zkomoleninu vlastního jména. Nebyl si jistý, jestli zrovna tihle lidé neviděli ANBU plagáty s jeho podobiznou.
„Darei..." zopakoval Kandachi přemýšlivě. „Co tě vyhnalo ven v takovým nečase?"
„Nic," odsekl Deidara a dál upíjel.
„Nic?"
„Nic mě nevyhnalo."
„Nic ve zlym, ale málem zmrznout se nejezdí jen tak." Kandachi se na něj vážně zadíval.
„To nejezdí. Pokud nejsi beznohej špeh." Deidara se vážně zadíval na Kandachiho.
Kandachi se dal do smíchu. „Nesmíš mýmu klukovi skočit na všechno! Má jenom bujnou fantazii!" využíval nepřítomnosti svého syna, který se tak nemohl bránit.
„No jo, děti," souhlasil Deidara a poprosil o další čaj.

Poznámky: 

Všechny uvedené postavy a příběhy skutečně existují. Teda, kromě Encyklopedie mineralogie a geofyziky, tu jsem si vymyslela.

5
Průměr: 5 (14 hlasů)

Kategorie:

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele Tolpen
Vložil Tolpen, St, 2014-06-11 18:14 | Ninja už: 3745 dní, Příspěvků: 46 | Autor je: Prodavač v květinářství Yamanaka

já vím, že nemáš dei-chan moc ráda, ale toho zase naopak žeru já, tak to dočtu. když on vypadá trochu jako kira...

...jinak, ta encyklopedie minerálů a geofizyky... naprosto přesně znám ten přístup k ní :3

If a tree falls in the forest... I'll kill the bastard what done it.
- Jaheira
I don’t want to seem c-confrontational, but could you be a little less…well…evil.
- Khalid
When the going gets tough, someone hold my rodent!
- Minsc

Obrázek uživatele Avárt
Vložil Avárt, St, 2014-06-11 20:54 | Ninja už: 5619 dní, Příspěvků: 785 | Autor je: Asistent pošťáka

No, to je trochu přehnané, mně Deidara nijak zvlášť nevadí. Ale bez nohou je to stejně lepší Smiling

Obrázek uživatele SumiyaKirie
Vložil SumiyaKirie, Ne, 2013-02-03 16:05 | Ninja už: 4408 dní, Příspěvků: 423 | Autor je: Prostý občan

Zatím se to vyvíjí zajímavě. Těším se na další kapitolu. Jsem zvědavá, jak to s Deidarou skončí Smiling

Obrázek uživatele suzzana17
Vložil suzzana17, St, 2013-03-13 22:09 | Ninja už: 4434 dní, Příspěvků: 443 | Autor je: Prodavač v květinářství Yamanaka

aj ja Smiling

KAŽDÝ, KTO JE ZA HOKAGE SASUKEHO (ČI UŽ Z RECESIE, ALEBO ÚPRIMNE), NECH SI OKOPÍRUJE DO PODPISU BEZ TÝCH HVIEZDIČIEK: [img*]http://th09.deviantart.net/fs71/150/f/2013/143/f/9/new_canvas_by_annria2002-d66ca3y.jpg[*/img]

Obrázek uživatele Tory
Vložil Tory, Út, 2013-01-29 19:38 | Ninja už: 4296 dní, Příspěvků: 788 | Autor je: Konohamarova chůva

Dobře to pokračuje Kakashi YES

[/hide]

Občas si tak večer ležím v posteli, dívám se na hvězdy a říkám si: Kde mám ku**a střechu?!
Tobiho syn je hodný chlapec! Ne! Tobiho dcera je ještě hodnější chlapec!! *by Somča Laughing out loud *
Gaiův táta: Sobečtí lidé jsou... jako kočky. Gai: A chlupatí lidé? Gaiův táta:Taky jako kočky. xDDD

Obrázek uživatele HiTomi-chan
Vložil HiTomi-chan, Po, 2013-01-28 21:23 | Ninja už: 4523 dní, Příspěvků: 1154 | Autor je: Pěstitel rýže

O těch příbězích jsem už slyšela. Nebo možná něco podobného, ale vím, že mi to něco říká. No ale to je detail... Čekala jsem, kdy na někoho narazí. Byla to asi jen otázka času, jak se tak říká... No nic, takže. Etoo, už jsem chtěla napsat 'Moje maminka', nechápu, jak to sem souvisí, ale na chvíli jsem se podívala bokem a napsala tohle.. No to je jedno, mám strašnej zlozvyk odbíhat od tématu.
Kapitola byla fajn, líbí se mi to. Těším se na další díl. Smiling

Přátelé jsou jako brambory, když je sníte, tak zemřou...
Ne všichni, kdo bloudí, jsou ztraceni.
Hloupost a pýcha na jednom dřevě rostou..

Obrázek uživatele Misuraki
Vložil Misuraki, Po, 2013-01-28 20:10 | Ninja už: 4136 dní, Příspěvků: 112 | Autor je: Pěstitel rýže

Pri opise tej búrky a mrazu ma normálne striaslo a Deiove vymýšľanie príbehu tiež stálo za to. Už sa teším kam sa dostane nabudúce a či na neho niekto príde ako na hľadaného zločinca a on bude musieť vziať nohy na ramená (pokus o dosť hnusný vtip).

Umenie je to čo ním spravíš ty, nie to čo hovoria druhý že to je!