Katsu! 1. díl

"Crrrrrrrrrrrrrr..." ozýval se pokojem skutečně odporný zvuk, cinkání, ohlušující a nervy drásající. Rozzuřeně jsem vyskočil z postele hledajíc zdroj toho hrozného pazvuku. Pohled mi spočinul na podezřele vyhlížejícím přístroji.
Budík?
Na hraně sebeovládaní jsem budík vzal a stiskl vypínač. Nic. Hukot pokračoval dál. Šílený vzteky nad tímto hrozným probuzením ze země spánku, která mě přivítala po dlouhých dnech jsem malý přístroj roztříštil o protější stěnu.
Až konečné třísknutí ďábelského nástroje o stěnu probudilo viníka. Napůl v klidu jsem probodl naprosto nevinně vyhlížejícího Tobiho nemilosrdným pohledem.
"Tobi! Proč sakra natahuješ ten budík?!" zeptal jsem se ho stroze a raději se vrátil do své vyhřáté postele ze které jsem musel tak narychlo vyletět v...Ano, vstal jsem v půl sedmé. Po zjištění tohoto nepovzbudivého faktu jsem Tobiho obdařil dalším nepříliš laskavým pohledem.
"Senpai, ale když vy si v jednom kuse stěžujete že nestíháte snídani, tak jsem natáhl budík.." řekl provinile a zachumlal se do peřiny ještě víc.
Naprosto neuklidněně a zcela znechuceně jsem prohlásil: "Jasně Tobi, tak příště už ho nenatahuj!"
Tobi trochu vykoukl z pod peřiny. "Senpai, příště už nebude co natahovat." připomněl mi mile, avšak brzy jsem ho obdařil dalším intenzivním pohledem zabijáka před kterým Tobi zavřel oko. Naštvaně jsem něco zavrčel a snažil se zklidnit mysl a vrátit se do té úžasné země snů, ale můj, nechci říct partner, spíš bych řekl okupant mého pokoje, měl jiné úmysly.

Naprosto odpočatě a fit vyskočil z postele a za doprovodu vážně nechutného broukání nějaké jeho oblíbené písně si začal stlát a pohopkávat po pokoji. Sledoval jsem to všechno jedním okem přivřeným do škvírek s pohledem jež nedokáži sám popsat, ale Tobi mě okázale ignoroval a pokračoval ve svém malém osobním muzikále za doprovodu velice pozoruhodné choreografie skládající se převážně z přeskočení židle, úhybu polici a snad nějaké velice pokřivené piruety.
Oko jsem nad touto neslýchaností přimhouřil ještě více a stále trpělivě vyčkával zda Tobiho napadne že jsem chtěl původně spát.
"Lolipop, lolipop..." rozlehlo se pojednou když Tobiho přestalo bavit pouhé pobroukávání. Vesele si dal ránu do hlavy o polici které se pokusil, naprosto neúspěšně, vyhnout, avšak to ho povzbudilo aby zvýšil volume o další decibely. Po pěti minutách opravdu 'krásného' zpěvu a tance si konečně dokázal ustlat a odebral se do koupelny.
Uvolnil jsem svůj naštvaný pohled, mile se usmál na prázdnou místnost a znovu se pokusil usnout, ale to co mě čekalo bylo opravdu nemilé. Pokud jsem si chtěl stěžovat na Tobiho hlasitý zpěv, tak to jsem ještě nevěděl, že se za chvíli začne z koupelny ozývat vážně profesionální operní řev.
Namíru nas*aně jsem se přiřítil do koupelny aniž bych aktivoval mozek a uvědomil si že vletím do koupelny kde bude nahý Tobi ve sprše. Tento detail mi ale jakousi záhadou unikl a úplně bez sebe jsem rozkopl dveře a k mému obrovskému potěšení Tobi skutečně zmlkl. Nicméně fakt, že stojím před Tobim který na mě šokovaně hledí ze sprchy, mi došel až o nějakou chvíli později, kdy se můj mozek skutečně uráčil začít pracovat.
Když si Tobi uvědomil co se děje, nestačil nic udělat protože já, rudý až za ušima, pochopitelně vzteky, jsem se uráčil dveře s ohlušující ránou zabouchnout. Díky bohu že to panty vydržely, nerad bych znovu něco opravoval. Při cestě do postele jsem se přestal soustředit na Tobiho tělo, ale obličej. To vážně nosí masku i ve sprše? Vážně to jen dokazuje jeho stupiditu.
Nadmíru happy, protože Tobi ve sprše už ani nepípnul, jsem se uvelebil v posteli a znovu zavřel oči. Pojednou se sotva slyšitelně otevřely dveře a z koupelny přišel Tobi věnujíc mi jeden nepřirozený pohled. Nicméně jsem mu pohled nemohl opětovat, jelikož mě skutečně nadmíru zaujala pavučina na stropě a tak jsem celou svou pozornost věnoval pouze jí.
Tobi sotva slyšitelně opustil místnost a s jeho odchodem okamžitě odešel i můj zájem o pavučinu. Pomalu, velice pomalu jsem se odebral do koupelny a v rychlosti se umyl. Poté jsem se oblékl a pomalu, řekl bych až slimáčím tempem jsem se dostal do jídelny. Konan tu jako obvykle po ostatních členech házela talíře. Samozřejmě v tom nebylo nic zákeřného, jenom nám podávala snídani.
Uhl jsem před letícím talířem s rohlíkem a šunkou který se roztřískl na stěně těsně vedle Hidana, který si tuto vydatnou snídani vyžádal. Hidan se podíval na snídani, na Konan, na svou kosu, zpátky na Konan a nakonec se vděčně usmál a sehl se pro svou snídani aniž by zapomenul hlasitě a velice zdvořile Konan poděkovat.
Ta se jen mile usmála a obratně hodila snídani i po Kakuzovi. Ten měl o něco větší štěstí, talíř se zastavil o jeho tělo. Také se vděčně usmál a pustil se do vařených vajíček s příchutí jeho oblíbeného prášku na praní a jeho nové voňavky.
Při své cestě k lednici jsem se vyhl ještě dvěma nebezpečným talířům až jsem se probojoval k lednici, vzal si jogurt a odebral se do bezpečné vzdálenosti od Konan, která právě před Peina jemně položila snídani (naprostá hostina) a ignorovala podrážděné vrčení ostatních jejichž snídaně, obsahující pouze jeden chod, se rozprskla na stěně či někde jinde.
Usadil jsem se tak, aby na mě Konan nic nedohodila a v přiměřené vzdálenosti od Tobiho. Ač jsem si myslel že ho ranní incident snad nějak poznamenal, tak to jsem se mýlil. Tobi byl stále stejný jako včera, možná přece jen se to dotklo jeho mentálního stavu a pošouplo ho to ještě víc k jeho dětské stránce. Právě hopkal kolem Kisameho a se zájmem skenoval každý Kisameho pohyb, jako kdyby šlo o přepólování země, a zaujatě se na vše ptal.
Kisame, již sahající po své Samehadě byl již na dně se svým ovládáním. Otázky typu "A proč jste teď položil tu ruku na stůl?" byly daleko za hranicí jeho možností a Tobi stále ještě žil jen díky Kisameho uvědomilosti že Tobi je na tom skutečně mentálně úplně jinak než ostatní, ale nyní už Tobiho zaostalost nemohla zachránit. Kisame vytasil Samehadu a okamžitě se po Tobim ohnal.
Tobi se prvnímu, a zcela očekávatelnému útoku, ladně vyhl a začal couvat před hrozivě vyhlížejícím Kisamem.
"Tobi je hodný kluk, Tobi už bude hodnej!" rozlehlo se když Tobi přestal stíhat Kisameho zuřivé útoky mířící na krk maskovaného.
Vše jsem pobaveně pozoroval, nebylo mi Tobiho líto. Škoda by ho nebyla, alespoň přestane zamořovat vzduch v mém pokoji a nebudu se muset dělit o koupelnu. Zastavil jsem se u této představy a s úsměvem na tváři se věnoval svému jogurtu.
Kdyby ten zatracený Tobi tak nekřičel, byla by to vážně povedená snídaně. Tobi však neměl v úmyslu zmlknout a mezitím co pobíhal po pokoji a ječel jako smyslů zbavený, zavolal i mé jméno.
"Deidara senpai!! Deidara senpai, pomozte Tobimu!"
Znechuceně jsem se pohledem odlepil od jogurtu a zabodl se do Tobiho. Po tom ranním výstupu jsem neměl nejmenší chuť zachraňovat Tobimu zadek před naštvaným šermířem. Podíval jsem se na Kisameho, Tobiho, Kisameho a na jogurt. Ten byl mnohem víc zajímavý než ti dva dohromady.
Tobi něco zklamaně zaskučel snad v domnění že to ve mě probudí výčitky, ale to se nestane! Já ráno nejenom kňučel, ale také mluvil ve smysluplných větách kterým musel porozumět i Tobi se svým malým mozečkem, ale i tak mu bylo z hloubi duše jedno že JÁ chci spát. Mě je tedy jedno že JEHO chce Kisame zabít.
Když jsem v klidu dojídal svou Jogobelu s extra velkými kusy ovoce (Kakuzu to měřil a s tím co si představuji pod pojmem "extra velké kusy" to nemělo nic společného.) se Tobi konečně zachytil Itachiho v roli zachránce.
"Kisame, odcházíme." oznámil mu a vydal se na odchod z obýváku přímo ven. Kisame, jako poslušná ryba odplaval za Itachim a společně se ztratili v chodbách našeho úkrytu. Tobi, na smrt vyděšený se zhluboka nadechl, uklidnil se a zase se posadil ke stolu. Chvíli bylo ticho, bylo slyšet pouze Kakuzovo mrmlání nad neskutečným skandálem s výše zmiňovaným extra velkým ovocem v Jogobele a Zatsuův vášnivý spor který vedl sám se sebou.
Po chvíli, kdy Tobi oskenoval všechny přítomné až nepříjemně zvídavým pohledem, se podíval na Kakuza, který za neustálého nadávání na Danone, nepřítomně sledoval ranní zprávy. Zbystřil Tobiho pohled a beze slova se obrátil na mě.
"Hlídej to svoje štěně, já nebudu Hidana tak poslouchat jako Kisame Itachiho. Nejsem cvičená ryba. Samozřejmě že Hidan by se mě ani nepokusil zastavit, takže ti radím dobře, odtáhni si TO někam."
Řekl zatím zcela poklidně a po svém výhružném proslovu, který zakončilo Hidanovo náruživé kývání, se otočil zpět k televizi. Podíval jsem se naštvaně na Tobiho a zvedl se s úmyslem vyhodit prázdný kelímek do koše. Než jsem zmizel z pokoje ještě jsem se otočil na Kakuza stále obývajícího gauč.
"Není TO moje štěně. Dělej si s ním co chceš, nemám zájem dělat TOMU mámu." pronesl jsem a vytratil se do kuchyně.
Ve chvíli kdy jsem měl v úmyslu vrátit se do pokoje se ke mě zase nahrnul Tobi. S křikem mého jména se za mnou hnal chodbou doprovázen známými černými nitěmi, které šmátraly po Tobiho tělě aby jej konečně zbavily života. Za nitěmi se nakonec vyhrnul i Kakuzu s pohledem skutečného zabijáka. Otřásl jsem se a smutně se podíval na Tobiho který se mě snažil dohnat.