Podivné věci - 4. Já, Ino

Kakashi visel ve vzduchu. To by nebylo tak špatné, kdyby s ním ta dlouhá liána nemávala sem a tam. A on nebyl hlavou dolů! „Sakuróó!"
„Sensei!" vykřikla jmenovaná.
„Můžeš mi pomoct!?"
„Ráda, až někdo pomůže mně!"
Kakashi se na chvíli ocitl ve stabilizované poloze (ačkoliv pořád vzhůru nohama) a spatřil Sakuru v zajetí obrovských slunečnic. „Asi budu za chvíli zvracet..."
„Pokud vás nesežere tamto?" podotkla Sakura.
Otočil hlavu ke velkému červenému květu, který po něm snaživě chňapal. Uprostřed měl díru, lemovanou malinkými zuby... „Ne! Já nechci umřít! Víííí!"
Vypadalo to, jakoby si liána dělala z červené masožravky legraci. Chvíli mávala s Kakashim přímo u okvětí, ale když se masožravka natáhla, okamžitě se vrátila zpět.
Sakura se pokusila vymanit ze sevření listů a stonků. Ty se naopak ještě víc stáhly. Otočila se ke Kibům. Kromě toho, že je stále velmi zaměstnával pípající kapesník na podlaze květinářství, byli přivázaní u vozíku. A navíc Sakura pochybovala, že by vůbec přišli na způsob, jak ji a Kakashiho osvobodit, aniž by je při tom nezabili svým Gatsuuga. A Kakashi se pořád vznášel nad tou masožravkou a kňučel jako pes...
V tom se odněkud ze stropu ozvalo: „Hanakotoba no kazukazu!"
Květinářství Yamanaka mělo velké střešní okno, kterým momentálně prorůstal strom. Přesto tu zbyl dostatečný prostor pro Ino, která se po jedné z lián spustila dolů. Ozval se autentický zvuk letících shurikenů a pak se Kakashi ocitl na zemi, protože přesekly liánu. Červené masožravce chybělo jen pár listů, ale i tak ztratila o Kakashiho zájem a obrátila květ k Ino.
„Jsem v nebi?" zeptal se Kakashi, když se mu podařilo postavit na nohy. Sice se mu pořádně točila hlava, ale krásnou polonahou blondýnu rozeznal bez obtíží.
Sakura už měla pár snů o Ino - ve většině případů se buď změnila v divočáka, nebo v nočních můrách odešla se Sasukem. Ale ani ve snu by si ji nedokázala představit oblečenou do hromady svázaného listí!
Ino vytáhla velké zahradnické nůžky a s obvyklým pokřikem se vrhla na masožravku.
Červené okvětní listy dopadly na zem v okruhu pěti metrů. Odstřižená část rostliny se ještě chvíli zmítala na podlaze. Když se Ino přiblížila s nůžkami v rukou, slunečnice to vzdaly předem a rychle se stáhly.
Ino si Sakuru chvíli prohlížela. A pak řekla: „Já Ino!"
Sakuře poklesla ramena. „To vidím..."

***

„Doprava, Shizune, doprava!" Hlavní Konožskou ulicí procházela židle, na které seděl plyšový medvídek. „Pozor na toho fialového leguána!"
Židle se zastavila, když se ozvalo: „Ehm, promiňte, že obtěžuji, ale vypadáte jako inteligentní... ech, tvorové."
Shizune se začala zmateně točit na místě.
„Ne, tady nahoře!"
Tsunade sklouzla po opěradle a nahlédla do větví blízkého dubu. „Izumo?"
Izumo v maskáčové uniformě, s ostříhanými vlasy a padákem, zaseklým mezi větvemi, zasalutoval. „Člen pátého výsadkářského praporu, desátník Izumo!"
„Izumo, prosím..." zazněl druhý hlas.
Izumo vytáhl z kapsy termosku a otevřel ji. Z ní se vyvalil zlatavý oblak a Tsunade se Shizune byly v mžiku obklopeny pronikavou vůní kávy. Z oblaku se stal nahý, poloprůsvitný Kotetsu. „Dobré ráno. To jsem já, Kotetsu! Známe se? Chci říct, kdo vy račte být?"
„Tahleta židle je Shizune a já se jmenuji Tsunade," dopověděl plyšový medvídek sarkastickým tónem.
„Hokage-sama!?" Kotetsu si dal rychle ruku na pusu a snažil se zadržet smích.
„Víš co, nechcete slézt dolů a promluvit si na zemi?" navrhla Tsunade.
„Jo, ale to to musíte Izumovi přikázat. Poslouchá totiž jen rozkazy, ale ne ode mě, protože jsem pro něho jenom civilista v termosce," vysvětlil Kotetsu.
„Shizune, pojďme blíž!" řekla Tsunade a obrátila se k Izumovi. „Desátník Izumo!?"
„Zde!"
„Hokage Tsunade! Slezte z toho stromu!"
„Rozkaz!" Izumo vytáhl nůž a začal přeřezávat provazy.
„Pohyb, pohyb, pohyb!"

***

Tajná mise! Tajná mise znamená, že člověk půjde někam, kde by být neměl a bude dělat, že tam není. Jenomže to nejde tak snadno, hlavně když na ono místo míříte v Akatsuki hábitu a jediným převlekem je pro vás poutnický klobouk s vlajícími fáborky. A pokud máte opravdu smůlu, jdete tam s masochistickým šílencem, který s sebou tahá velkou trojbřitou kosu...
„A to musíme zrovna do Konohy..." zabručel Kakuzu.
„Co jsi říkal?" ozval se Hidan.
„Abys tím přestal máchat a snažil se být alespoň trochu nenápadnej!" Nikdo by nebyl zrovna nejšťastnější, kdyby mu za celou cestu hrozilo vypíchnutí obou očí... pětkrát!
Svědek Jashinův na to odpověděl univerzální otázkou: „A proč?"
Hidanovi nezáleželo na tom, kolikrát ho něco zabije - na to tu měl Kakuzu, alias pojízdný šicí stroj. Důležité pro něj bylo, koho zabije on. Kakuzu nevěřil, že Hidan by mohl mít alespoň čtyři mínus z matematiky, ale přesto byl jeho život jednoduchou rovnicí o třech neznámých - Hidanovi, kose a znaku nekonečna, zastupujícím jeho potenciální oběti. Tři neznámé v tomto případě zastupovaly veličiny, jako: čas, místo a způsob smrti a do těch si Hidan dosazoval, což mu přinášelo rychlé a jednoduché výsledky, kterými byly kusy mrtvol pod jeho nohama.
Tak raději řekl: „Zapomeň na to," a pokračovali v cestě.