Podivné věci - 2. "Inuzuka"

Zaku se ocitl v polovině svitků. Noc musela hodně pokročit, ale necítil se unavený. Tedy, kromě těch malých výkyvů vidění. Už ani nevěděl, jestli dlaždice na podlaze skutečně změnily barvu a velikost, nebo se mu to jen zdálo. A byl to on, kdo spravil tu díru? A ta malá fontána u protější stěny tu byla už předtím?
Popadl další pouzdro na svitky. „Ještě tři police..."
Fontána měla tvar nahého chlapce s králičíma ušima a čajovou konvicí, ze které vytékal třpytivý pramínek vody. No jo, ti jejich Hokage museli bejt úchylní...

***

Sídlo Inuzuka klanu se drobet změnilo. Tak trochu připomínalo renesanční palác v kombinaci historické architektury kanibalů. Většina uměleckých motivů, kterými byl dům obsypán, byla právě kosti.
„Změnilo to celý dům..." uvažovala Sakura.
„Jak to asi změnilo jeho obsah?" dodal Kakashi nejistě. „Vážně chceš jít dovnitř?"
Sakura vystoupala po širokém schodišti a vzala za kliku v podobě klíční kosti. Dveře, zdobené řadou křišťálových lebek, se lehce otevřely. Otočila se ke svým třem společníkům. „Tak na co čekáte!?"
Vešli do dlouhé chodby, lemované obřími zrcadly v masivních zlatých rámech. Mezi nimi ležela dlouhá medvědí kožešina, po které přešli až k trůnu u protější stěny. Na něm seděla postava s tmavě šedými vlasy a měřila se je podezíravýma očima. „Čeho si v mém sídle žádáte?"
„Haf haf haf!" Jeden z Kibů zaštěkal na odraz v zrcadle, ve kterém se ukazovaly hlavy všech klanových psů.
„A ty jsi kdo?" zeptal se Kakashi.
„Já jsem Inuzuka!" zaburácela postava. Byla oděná od hlavy až k patě v kožešinách a Sakura nedokázala rozeznat, jestli je to muž nebo žena.
„Přišli jsme tě poprosit o pár vodítek," řekla Sakura.
Inuzuka zalovila v záhybech svého chlupatého oděvu a hodila jim hromadu řemenů z bílé kůže. „Chcete k tomu nějaké náhubky?"
Kakashi, který se po celou dobu třásl za Sakuřinýma nohama, začal couvat ke dveřím. „To je dobrý, my radši pudem... jdeme!" sykl.
Sakura chvíli přemýšlela. „Tohle je šance zjistit, o co tu jde... Ehm, Inuzuko-san?"
Inuzuka zvedla hlavu. „Ano?"
Sakura si dávala dohromady otázku. Vůbec netušila, jak má postavu oslovovat a jestli vůbec dokáže pochopit smysl věty: „Kde se tu vlastně bereš?"
Postava výrazně nadzvedla obočí.
Kakashi popadl cíp Sakuřiny sukně mezi zuby a pokusil se ji odtáhnout. „Tech by kom mcheli opchrachdu chít!"
V tom se Inuzuka zatvářila zamyšleně. Kdybychom měli shrnout význam její existence, byla tu odedávna. Akorát zatím nepřišla na to, co tu vlastně dělá, kromě sezení na trůně. Ale zároveň jí do teď něco říkalo, že neexistuje žádný důvod, proč nad tím přemýšlet. „Byl tu nějaký hlas," řekla.
Ale to už byla Sakura odtažena ke dveřím. „Aha, tak díky! Moc nás těšilo!"
Oba Kibové, kterým se velice zalíbila medvědí kůže na podlaze, se za ní nechápavě podívali. A pak vyběhli ven taky. Což neměli dělat, protože jim Sakura před domem nasadila vodítka. „Haf, vrrr vrrr... haf!"
„Nějaký hlas?" zopakovala ke Kakashimu. „To by přece mohla být nějaká speciální formule pro jutsu!"
Kibové zanechali pokusů se osvobodit, neboť spatřili velkou zelenou ropuchu na chodníku a vesele se za ní rozběhli.
„Teď už chápu, proč mi rodiče nikdy nechtěli koupit psa!" zavzpomínala Sakura, která byla tažena za nimi.
„Dovol!?" ozval se Kakashi, který to bral osobně.
Ropucha mezitím zpanikařila a odskákala do vedlejší ulice. Sakura trhla vodítkem a podařilo se jí zabrzdit. „Támhle vidím čtyři! A hned vedle zmizelo dalších šest! Zajímalo by mě, proč směrem k lázním... Kakashi?"
„Proč asi? Je to Jiraya!" Jmenovaný se vynořil z nejbližšího kontejneru a hodil Sakuře prázdnou láhev od saké. „Slíbil jsem to Morinovi. Přes jeho ulici je to kratší!"

***

Shikamaru se změnil. Od určité doby přestal být nadprůměrně inteligentním ninjou a stal se inteligentním na plný úvazek. A tím pádem ho vůbec nezajímalo, proč, jak a kdy se to stalo - čas byl fyzikální veličina, která se odehrávala mimo něj. Nacházel se v jedné z menších ulic, kterou zrovna procházeli společně se Shinem a Hinatou, když se něco změnilo.
Shino teď visel na stěně v podobě několika obřích úlů, z jejichž otvorů proudil zástup různě světélkujícího hmyzu do jiných otvorů. Shikamaru je už označil nápisy "enter" a "exit". Netušil proč, ale jeho slovník se již trochu upravil.
„Dobře Shino..." poklepal na stěnu jednoho z úlů. „Teď prosím změň směr letu zelených chrobáků."
V úlech to zahučelo, což si Shikamaru vykládal jako: ANO, a brouci se na místě obrátili. Další zahučení a z úlu vylezla hromada zelených housenek, které se začaly zakuklovat.
Shikamaru vytáhl zápisník a poznamenal si: Změn. směru = obrác. kontinuita času pravděpod.
K úlu dorazil roj modrých včel. Největší chumel byl okolo psacího stroje a za ním se táhl zástup bílých papírů.
Shikamaru si promnul ruce. „Výborně, polož to prosím sem. Ty papíry na hromadu. Díky."
Psací stroj se snesl na zem a roj se vrátil zpět do úlu.
Hmyz mnoh. silnější, než předpokl.
„Jdeme na to!" řekl Shikamaru a strčil stroj přímo pod úl.
Jeho spodní část se protrhla a ven se spustily řetězce červených mravenců. Popadli věci a zmizeli opět uvnitř. Chvíli se ozýval jen úpěnlivý bzukot, následovaný hlasitým cink a ven vypadl papír: JFHU´ENW JHFVUZ4 DKJ56WEH.
„Shino?" Shikamaru zabouchal na stěnu úlu. „Jak se cítíš?"
Klapot, cink: UŽ MI BYLO LÍP.

***

„Už mě hodněkrát mučili, ale tohle je opravdu... Au!" Povrch černé louže se zachvěl. „Jako bych byl na několika místech po kouskách!"
Kakashi sledoval Sakuru, jak nabírá plné dlaně Morina a lije je do lahve. „No jo, ale hejbat se nemůžeš a brčko taky nemáme."
„To je láhev od saké!? Nemohli jste ji alespoň vypláchnout?"
„Promiň..."
Kolem nich proletěl červený šátek s květinovým vzorem. Sakura popadla jeho konec a stáhla ho dolů. Textilie vyděšeně pípala, když s ní začala vytírat silnici. Vykroutila ji do lahve a odhodila na zem.
Šátek se odplazil stranou, otřásl se, roztáhl cípy a opět vzlétl. Pak se připojil k další skupině barevných šátků, které letěly ke Konožskému náměstí. Jenomže se ozval rachot a než se šátky stihly rozprchnout, několik z nich popadla obrovská ruka. Jak si naše skupinka uvědomila, její zvláštností bylo, že se kovově leskla. Za rukou se objevila velká hlava, s kovovým skřípěním otevřela pusu a všechny šátky snědla.
Sakura s Kakashim byli tentokrát zajedno: „Chouji?"
Chouji, nyní tvořený ozubenými kolečky, kovovými pláty a písty, se majestátně tyčil nad vesnicí (měl zhruba deset metrů na výšku) a snažil se pochytat zbytek šátků, které mu pravděpodobně zachutnaly. Za ním bylo vidět rozbouranou restauraci. V tom se ozvalo další skřípění a Sakuru s Kakashim minul tank, ze kterého vyhlížel Akimichi Chouza - respektive k němu byl přimontován. Stejně jako u jeho syna, se jeho tělo kovově lesklo.
Z vnitřku láhve se ozvalo bublání. „Co se děje? Nic nevidím!" postěžoval si Morino.
Skupina se odklidila ke stěně nejbližšího domu (kromě Kibů, kteří se chtěli nadšeně vrhnout do hry, a které musela Sakura odtáhnout).
Kakashi začal tlumočit: „Akimichi Chouza se vytasil s hromadou podivných trubek, ze kterých létají ohnivé koule přímo na jeho syna. Chouji ztrácí zájem o jídlo a pokouší se Chouzu zašlápnout."
Sakura přivázala oba štěkající Kiby k okapové rouře (ze které se z neznámého důvodu ozývaly operní árie) a na poslední chvíli se jí podařilo odsunout dřevěné sofa z dráhy Choujiho obrovské boty.
Kakashi se pokusil překřičet zvuk střelby a Choujiho demolování okolních domů: „Co to do háje děláš!?"
„Co když je to sofa třeba Iruka!?" odpověděla. „To ho mám nechat zabít!?"
„Na druhou stranu, co když je to Gai!?" odpověděl Kakashi.
Kolem Choujiho se začal obtáčet sytě žlutý břečťan a na jeho ocelovou hlavu se vyloženě snesla temnota.
„Tak se zdá, že Ino - Shika - Chou je stále kompletní," okomentoval to Kakashi.
Po těchto útocích se Choujinátor začal pomalu řítit k zemi. Vedle nich popadala hromada cihel a střešních tašek, které zbrzdily pád kovu. Od Choujinátora se ozvalo: „Arrrrgggghhh!" a pokusil se zase vstát.
Sakura strčila láhev s Ibikim do krabice se žábami, popadla vodítka a takto obtížena se vydala po ulici nazpět. „K lázním to vezmeme jinudy!"