Loď komediantů

Uchiha Shisui byl nejtalentovanější příslušník Klanu, plně oddán jeho snu o perfektním světě. Když jednoho krásného rána zazvonil u Yamanaků, aby sdělil pobledlé a nevyspalé paní domu, že by rád mluvil s jejím mužem, bylo to velké překvapení. Katsumi Yamanaka měla každopádně co dělat, aby vytáhla manžela z postele, narvala mu hlavu pod sprchu, tělo do slavnostního kimona a vědomí zpátky do reality. Přesto se Inoichi nacházel ještě napůl v bolavé říši kocoviny, zatímco mu Shisui svým mírným a nevtíravým hlasem vysvětloval, proč vlastně přišel.
„Jak jste jistě obeznámen, Inoichi-san, organizace Akatsuki je úhlavním nepřítelem naší země. V současné době si nejsme jistí, jak identitou jejích hlavních členů, tak i mnoha agentů. Máme však důvodné podezření, že se jeden z nich ukrývá právě tady, v Konoze."
Mladý Uchiha seděl na tatami v jejich obýváku a nerušeně hovořil, zatímco paní Yamanaková v duchu lomila rukama nad neutřeným prachem, a Inoichi dával bedlivý pozor, jestli mu nepadá hlava. Včerejší večer se hodně protáhl…
„Předávání informací obyčejně probíhá přímo, pomocí jutsu nebo prostřednictvím doručovatele. Všechny tyto způsoby lze ovšem snadno odhalit, proto Akatsuki přišla se zařízením na mechanickém základu," pokračoval Shisui a zdánlivě si nevšímal nepřipravenosti svých hostitelů.
Inoichi si uvědomil, že je na řadě, a věnoval mu nechápavý pohled. „A co si Klan přeje ode mě?"
Shisui neodpověděl. Krátce se podíval po Katsumi a pak zpátky na Inoichiho. Pán domu pochopil.
„Katsumi, nech nás o samotě."
Paní Yamanaková podezíravě svraštila čelo, přesto vstala a zavřela se do kuchyně.
„Ono mechanické zařízení se nám před několika dny povedlo zprovoznit. Tedy, jeho kopie," řekl Shisui nevzrušeně. „Vyskytly se však jisté problémy s napojením a..."
Zastavil jej zvednutím ruky. „Při vší úctě, Uchiha-sama, nemám ponětí, o čem to mluvíte..."
Shisui se jen usmál. „Zvěd Akatsuki tento druh přenosu vědomí jistě použije v nejbližších několika dnech. Abyste rozuměl, jedná se o podobný způsob, jako vaše klanové Shintenshin no Jutsu. Pokud ho použijete ve spojení se strojem, zřejmě dokážeme nejen objevit toho zvěda, ale napojit se i na samotné ústředí Akatsuki."
Inoichi poslouchal s očima upřenýma na podlahu a uvažoval o tom, jestli se mu to celé nezdá. Než Shisui dokončil větu, vstal a postavil se k oknu. Za jiných okolností by si takové porušení etiky nedovolil, ale dnes jej příliš bolela hlava na to, aby nad tím přemýšlel.
Naštěstí si to mladý Uchiha nevzal osobně. „Samozřejmě, přináší to s sebou jistá rizika…“
„Jako například?"
„Nemůžeme odhadnout přesnou dobu, kdy zvěd zařízení použije. Nezbývá nám tedy jiná cesta, než intenzivní používání Shintenshinu. To může trvat celý den, možná i více dní."
Inoichi si povzdechl. „Je to hodně dávno, co jsem to jutsu použil. Už nejsem shinobi."
„Váš odchod byl pro Konohu velká ztráta. Jako i pro bývalý tým." Shisui uhodil na citlivou strunu a věděl to. Přesto se rozhodl zajít ještě dál. „Nedávno se opět jednalo o osudu vyhoštěných nepřátel Klanu. Jistě chápete, že zájmy mé rodiny nemohou podobné případy tolerovat. Přesto by se můj Klan uvolil udělat jistou výjimku v zájmu vaší dcery."
„Ino!?" Hlas patřil Katsumi Yamanakové, která to už nevydržela a vřítila se dovnitř. Do očí jí vstoupily slzy. „Vy - vy byste ji pustili?"
„Katsumi!" Chytil ji za ruku a pokusil se ji vystrčit z místnosti.
Shisui založil paže. „V případě, že by se celá akce zdařila, mohli bychom jí nabídnout návrat. Samozřejmě by zůstávala pod malým dohledem..."
Katsumi věnovala manželovi úpěnlivý pohled. „Inoichi..."
Uchiha vstal a oběma se uklonil. „Rozmyslete si to. Zítra se vrátím pro odpověď."

Zítra znamenalo hned druhý den ráno. Inoichi měl za sebou krušnou noc, plnou pláče, deliria a Katsuminých proseb. Otevřel Shisuimu po dlouhých deseti minutách, během nichž se oblékal, aby mu odpověděl, že s novou misí souhlasí. Mladý Uchiha to musel už dávno předvídat - odvedl Inoichiho k továrnímu komplexu, konkrétně do haly číslo jedenáct, kde už čekali další účastníci experimentu. Celé akci pak vévodil jakýsi stroj s kulatým stupínkem, umístěný úplně vzadu.
„Říká se tomu Gentoshin," vysvětlil Shisui a ukázal na malé zařízení, vysící z útrob přístroje na hromadě kabelů. „Tato menší část se napojí na tok chakry ve vašem mozku. Zbytek Gentoshinu funguje jako vysílač a zesilovač. Předpokládáme, že vaše vědomí tak bude moci obsáhnout celou Vesnici."
Inoichi zařízení podezíravě obešel. „A ten zvěd? Jak ho mám najít?"
Mladý Uchiha pokrčil rameny. „To je vaše práce. Dosavadní experimenty nepokročily tak daleko, abychom mohli s jistotou říct, co a jak se stane."
Inoichi se neubránil kyselému výrazu, navzdory tomu však vykročil kupředu. Těsně před stupínkem jej zastavila dvojice shinobi - dovolili mu usednout, až když pod něj rozložili svitek s kruhovým textem. „Co to je?" zeptal se ještě.
„Přestože vám plně důvěřujeme, Yamanaka-san, nemůžeme si v tomto případě dovolit chybovat," odvětil Shisui věcně. „Až se ocitnete v mysli nepřítele, svitek zaznamená všechny získané informace."
Dál už se Inoichi na nic neptal. Někdo mu nasadil menší zařízení a ucítil tlak, jak se napojilo na jeho chakrovody. Jeho přední část byla větší a zakrývala mu výhled. Tak jen zabrblal nejasné: „Rozumím..."
„Jak už jsem řekl," ozval se Shisui z větší blízkosti. „Máte naši plnou důvěru. Nezklamte nás. Můžete začít!"
Zaslechl vzuk, jak se jednotlivá tělesa uvnitř Gentoshinu dala do pohybu. Sám pak vytvořil pečeť: „Shintenshin no Jutsu."

Kdyby to mohl Inoishi popsat, nejednalo by se o prolétání ulicemi, ani o sledování lidí, jak si původně představoval. Před očima měl tmu a věděl pouze to, co se mu prohánělo mozkem a proudilo chakrovody. Nejprve to byla prázdnota. Zdálo se mu, jako by se vznášel v chladné vodě a přitom měl poprvé možnost volně dýchat. Netušil, jak dlouho tato situace trvala. Samotnému mu to připadalo jako několik minut, ale zároveň si uvědomoval, že ve skutečnosti to mohou být pouhé sekundy či naopak celé hodiny. Na chvíli jej dokonce napadlo, jestli by se z této situace mohl dostat běžným přerušením jutsu nebo vyčerpáním chakry. Vzpomněl si u toho na své dětství, kdy mu otec líčil četná rizika, jež s sebou technika přináší. Vlastně by tu mohl klidně navždy uvíznout... Při té myšlence jej málem popadla panika, ale něco se změnilo. Do jeho mysli se opřel cizí proud a oba se spojily, záhadně přitahovány jeden k druhému.
Chvíli trvalo, než se s ním sžil - co však pochopil hned v prvním okamžiku bylo, že je ten proud zlý. Ochromila jej vlna nenávisti a sobectví, změt radostného násilí a zvrácenosti - zkrátka vše, označující danou osobu jako odpornou. Pak přišly vize, rychlé jako sen. Ve spojení s danými pocity jej téměř ovládly a jen s vypětím sil je dokázal překonat. Konečně dorazil k vytouženým informacím - jednalo se o myšlenky, nad kterými vlastník proudu uvažoval nejčastěji. Vzpomínky, jména, čísla. Hromadily se jedna přes druhou a Inoishi cítil, jak je svitek pod ním vytahuje z proudu chakry a zaznamenává na bílý povrch. Pak se z cizího proudu odpojil a dostal se jinam. Nemohlo to být lidské vědomí, na to to bylo příliš rozsáhlé. Sled informací nabil na rychlosti a Inoichi si uvědomil, že jestli z této sféry okamžitě nezmizí, jeho mozek to nepřežije. Napnul tedy poslední psychické síly a soustředil se. Tok informací se jakoby obrátil a zdálo se mu, že stoupá vzhůru a odlehčuje se.
Pak spatřil Inino jméno. Stalo se to zrovna ve chvíli, kdy se už chystal z cizího proudu odpojit a ochromilo jej překvapení. Paradoxně ke slibu, který mu Uchihové dali, Ino byla v Konoze. Škubl sebou a pokusil se tuto nebezpečnou informaci potlačit, ale než se mu podařilo jutsu zrušit, bylo už pozdě.

Konečně dostal cit do rukou a sundal si menší, kovovou část. Hlavou mu u toho projela bolest. Měl pocit, že mu zařízení pěkně zasukovalo chakrovody. Zamžoural před sebe: Ino Yamanaka, mise, Konoha, teď, stálo na svitku, otočeno k němu vzhůru nohama. Chvíli na nápis zaraženě zíral, zatímco se mu pozvolna vracelo ostré vidění. Když o chvíli později vzhlédl, spatřil Shisuiho. V Uchihově bledé tváři byl na chvíli znát úžas. Text na svitku se pomalu rozplynul.
Inoichi zavrtěl hlavou: „Ne..."
Uchiha Shisui se otočil na patě a odcházel, jakoby se nic nedělo. Ale to mu Inoichi nemohl dovolit.
„Ne!" Původně se za ním chtěl rozběhnout, ale jeho tělo se ještě zpamatovávalo z úbytku chakry a celkového ochromení, takže se spíš doplazil k Uchihovým nohám a jednu chytil. „Prosím! Ne! Slíbili jste..."
„Ze získaných informací je víc než pravděpodobné, že se Ino Yamanaka vrátila do Konohy - nejen bez vědomí Klanu, ale s pověřením Akatsuki." Shisui se na něj ani nepodíval. „Tím je automaticky považována za nebezpečného zvěda."
Zoufalý Inoichi se zachytil okraje Shisuiho uniformy a vyšplhal po ní vzhůru. „Udělal jsem, co jste chtěli... prosím, nechte ji být... prosím!"
Uchiha se mu elegantně vysmekl a pokračoval k východu. „Je mi líto. Teď mě omluvte..."
Inoichi klesl na čtyři a nechal se ovládnout vyčerpáním. Než se úplně zhroutil, zaslechl nějakého shinobi:
„Uchiha-sama, co s ním teď?"
„Vezměte ho pryč, už je nám k ničemu," odpověděl Shisuiho vzdálený hlas. „A zavolejte mi Naru Shikaku, stínové techniky se budou hodit..."

Dvojice ninjů vyvedla Inoichiho z továrního komplexu a nechala v nejbližší uličce. Stál tam a sledoval je, jak se rychle vrací zpátky a mizí ve tmě. Teprve po chvíli nabral dostatek sil a pomalu zamířil k domovu.
Jeho cesta vedla po popraskaném chodníku, skrze svažující se ulice, lemované domy s malými okny a odrolenou omítkou. Jejich obyvatelé byli většinou tovární dělníci, ubytovaní tak, aby to měli blíž do práce. Nyní tvrdě spali ve svých malých bytech, ještě poslední hodinu, než jim zazvoní budíky. Ale to Inoichi nevěděl. Domy byly příliš vysoké a nemohl tak spatřit první paprsky vycházejícího slunce.
Pokračoval ještě asi dvě stě metrů, pomalu a klátivě, s bezduchým výrazem. Nakonec si jeho tělo vynutilo přestávku. Ztěžka usedl na nízkou zídku, zády se opřel o drátěný plot. Pálily ho ruce a v hlavě cítil slabé hučení, které mu zabraňovalo myslet. Nevadilo mu to. Dokonce si začal přát, aby tu mohl sedět navždy.
Ale pak to pocítil. Netušil proč - možná za to mohlo předchozí praktikování Shintenshinu, nebo to způsobil ten zatracený stroj… Náhle věděl, že je ta technika opět používána, navíc docela blízko. Jeho mozek se toužil postavit a rozběhnout, ale tělo se nechtělo podvolit. Téměř silou vůle zatnul svaly a začal se belhat zpátky, vzhůru do kopce, který před chvílí sešel. Byla to Ino. Musela být!
Konečně dorazil k prvním budovám, kde jej zastihlo naprosté vyčerpání. A to bylo dobře. V té chvíli se totiž hala jedenáct rozletěla na cucky, cihlu po cihle, v doprovodu načervenalých plamenů a ohromného rachotu. K nohám mu dopadl ohořelý trám, kolem se prokutálelo rozžhavené ocelové kolo a zarazilo se do stěny protějšího domu. Pak začaly z nebe pršet cihly a třísky. Nevšímal si jich - jednak stejně neměl sílu na útěk a jednak ji uviděl. Byla to jen nenápadná silueta, krčící se za rohem o pár metrů dál. Prozradily ji zlaté vlasy, svázané v dlouhém ohonu na temeni hlavy. Jeho tělo se několikrát otřáslo.
„Ino!" zavolal na ni, ale sípavý hlas zanikl v okolním rámusu.
Do pravého oka mu začala stékat teplá krev. Chtěl udělat první krok, místo toho však ztratil rovnováhu a spadl na bok mezi trosky. Zaslechl výkřiky:
„Neblázni!"
„Ne, pusť mě!"
„Musíme vypadnout! Tak pojď, sakra!"
„Nenechám ho tady!!"
„Fajn, vyliž si, krávo pitomá!"
„Tati? Tati!"
Byla blízko. Když otevřel oči, klečela vedle něho a snažila se jej zvednout. Netušil, jestli se mu to zdá nebo ne, ale jestli ano, byl to nádherný sen. Převalil se na záda a pohladil ji po holé paži. Na dlani mu ulpěla krev. Chytil ji za ramena a z posledních sil zašeptal: „Utíkej, holčičko…“

O tři dny později:

Loď brázdila bahnité vody Konožské řeky už několik let. Byla velká, mnohem větší, než ostatní lodě a mnohem nebezpečnější, než samotná posádka tušila. Písečná o její přítomnosti věděla; v Akatsuki se šeptalo o tom, že tam je; Uchihové se ji snažili vypátrat. Přesto všechno byla neodhalitelná. Proč, to věděli tři lidé - malý ochrnutý chlapec, žijící v podpalubí; vysoký muž se zelenými vlasy, který jej často navštěvoval; a člověk jménem Gatou, kapitán.
Posádku tvořili ostřílení veteráni ze Země Měsíce a bývalí pašeráci cukru, jejichž loď potopila Konožská fregata předloni na podzim. Jedním z nich byl Zouri, vlastník vychytralého obličeje, nápadného tetování na tvářích a šedých vlasů, o nichž zapáleně tvrdil, že jsou stříbrné. A právě jemu bylo dnes v noci řečeno, aby všeho nechal, sedl do člunu a vyzvedl pravidelného návštěvníka ze západního břehu. Spojení se souší bylo kupodivu velmi časté - loď potřebovala zásobování lidmi a lidé potřebovali zboží z lodi. Jako Shino Aburame.
Seděl na břehu už čtvrt hodiny a kochal se impozantním výhledem na dvojité nebe - tmavě modré a hvězdnaté nad hlavou a jeho dehtově černý odraz, co se mu pomalu rozplýval pod nohama. Hodinky nevlastnil, pouze odhadoval dobu, kdy má zapálit starou petrolejku, polepenou červeným papírem. Zvedl ji ze země a udělal s ní kruh - dvakrát doprava, jednou naopak.
Zouri byl jako vždy přesný. Za chvíli už byl naložený člun zpátky a oba vylezli po provazovém žebříku nahoru do temnoty. Svítit bylo zakázáno.
„Tady pojď klidně vedle mě, ty balíky z minula si už dávno někdo rozebral..."
Shino pevně tiskl Zouriho zpocenou dlaň a nechával se vést temnotou. Místní posádka byla plně obeznámena s každou překážkou, do níž by mohl v husté, černé tmě narazit.
„Furt tady něco mizí, ale že by někdo dovez něco na přilepšenou, to zas ne! Jako by na to nebylo dost místa." Námořník jej popadl za zápěstí a položil mu ruce na hromadu balíků. „Tak tadyhle… máš to?"
Ucítil balící papír vpravo a kartonovou krabici vlevo. „Jo."
„Vem si kolik chceš. A nezapomeň mi dát hotový lupeny! Nebudou dneska a Gatou nás podřízne! Dones jsi je, že jo?"
Vytáhl z krabice lahvičku tuše a pohladil vroubkování víčka. Jedině tak mohl rozeznat příslušný odstín. „Jistě."
„Fuj, na chvilku se mi fakt zhoupl bachor! Teda, myslím, že po tom roce tady bych dostal spíš soušovou nemoc. Já už venku nebyl, ani nepamatuju!"
Když našly příhodné lahvičky úkryt v kapsách Shinovy bundy, obrátil svou pozornost k měkkým balíkům úřednických čtvrtek. Zouriho žvanění jej kupodivu uklidňovalo. Alespoň věděl, kde se jeho průvodce přibližně nachází a necítil se ztracený. „Hmm."
„A řekni taky něco! Chlapi jsou zvědaví, jak to venku vypadá - ať jim mám co vyprávět."
„Zítra se koná poprava," odvětil Shino svým klidným, nezúčastněným tónem.
„C-co? Koho?" zakoktal se Zouri. „A vůbec, ví o tom šéfové?"
„Ne." Shino sbalil papíry a obrátil se k místu, odkud slyšel námořníkův hlas. „Právě proto potřebuji s Gatem mluvit. Hotové dokumenty mu při té příležitosti předám osobně."

***

„Ty, Waraji?"
Svítalo. Nebe dnes bylo jasné a mlha minimální. Dva námořnící, rozvalení na zádi v hromadách smotaných lan a zcela ignorující fakt, že mají hlídkovat, mohli spatřit neposkvrněný východ slunce nad řekou. Ale na to byli oba moc líní a nepoetičtí.
Oslovený se neochotně zavrtěl. „Co-e?"
Zouri si upravil kulicha a dal ruce za hlavu. „Víš, jak tady byl včera v noci Shino? Jak si vymoh schůzku se šéfem, kvůli tý popravě…?“
„Hmm. A co jako?"
„No, prej jde o nějakou holku. Pomáhala Yamanace -"
„Kdo je Yamanaka?"
„Ta, co jsme ji vyzvedli před týdnem. Tu si musíš pamatovat - blondýna, slušný melouny…“
„Jo tá! Ju ti -ráci taky dostali?"
„Jo. Ale chcou popravit jen její kámošku."
Waraji neodpověděl. Své jediné oko měl zavřené a svalnatá hruď se mu mocně nadýmala. Na jeho zjizvené tváři se náhle objevil slastný výraz. „No jo, kámo. Ta fakt byla…“
Zouri si uvědomil, že je jeho partner zpožděný nejméně o dvě věty a naštvaně do něj kopl. „Poslouchej mě aspoň jednou, debile!"
Nazvat debilem někoho, kdo denně posiluje s pivním sudem a je si schopen vlastnoručně potetovat i místa, kam slunce nesvítí, není právě nejlepší nápad. Ale alespoň to Warajiho vzbudilo. „Cos to řek, zmrde!?"
Zouri obezřetně vyskočil a začal s couváním. „Co jsi slyšel!"
„Já tě roztrhnu!" To se Warajimu naštěstí nepovedlo - při pronásledování se zamotal do lan a při pádu se uhodil o pokovovanou kotevní patku. „-rva!"
Zouri k němu starostlivě přiskočil. „Seš celej? Tak sorry, vomluvám se!"
Waraji vstal a bez odpovědi prohlížel, jestli nekrvácí.
„To máš zas z toho, že mě neposloucháš!" Pomohl mu na nohy a pokračoval v předchozí diskuzi. „Hele, já nad tim v noci přemejšlel. Na celý lodi docházej zásoby a to by v tom byl Kyuubi, aby pro ně Gatou někoho neposlal! Tak sem si řikal, že bysme se přihlásili už dneska, že tam zajedem."
Warajimu chvíli trvalo, než onu informaci vstřebal. „A proč jako?"
„Protože bysme se cestou mohli jít podívat na tu popravu, v**e," vyvodil Zouri jasný závěr s vítězným úsměvem.
„Mně se to moc nezdá." Waraji nerozhodně potřásl hlavou. „Co když budem někomu podezřelý, nebo tak… prostě, mně se do toho nechce!"
„No tak, Wari! Kdo by si nás všimnul!?" zařehnil se Zouri na celé kolo.
Waraji se uraženě vydal pryč. „Že nejsem studovanej neznamená, že sem blbej!"
„Promiň, já to tak nemyslel… Ale pudeme tam, že jo?"
„Řek sem ne!"

„Cože!?" Gatou si spravil lenonky a znova pohlédl na dvojici před sebou. „Takže sandálová dvojka nejen dostane nápad na výlet na souš, ale ještě si to přijde domluvit do mé kajuty o půl osmé ráno! Víte hoši, jak tomu říkám?"
Sandálová dvojka - tedy Waraji a Zouri - se rozhodla chvíli předstírat usilovné přemýšlení, aby nakonec zavrtěla hlavami. „Ne..."
„Nehoráznost! Prachsprostá nehoráznost tomu říkám!" Kapitán lodi se obrátil ke stolu se snídaní a znova vybuchl. „A proč tu sakra není ta slanina! Kolikrát jsem těm -kotům z kuchyně říkal, že bez slaniny nedokážu fungovat!? Může mi tohle někdo -aně vysvětlit!?"
Zouri sebral odvahu a zvedl ruku. „Hmm, šéfe...?"
„Co zas!?" zaburácel Gatou. Jako velitel lodi plné namakaných svalovců dobře věděl, že si se svou podsaditou figurou může vydobýt respekt jen dvěma způsoby: řvaním a ječením.
Námořník se sladce usmál. „My vám pro ni klidně skočíme, že jo?"
„Jo," pípl Waraji.
Gatou si jednou rukou podepřel hlavu, druhou začal nerytmicky bubnovat o stolní desku. „Máte štěstí, že bez slaniny neumím normálně uvažovat. A oblíkněte se alespoň jednou jako lidi! Padejte!"
„Dík, šéfe!" neodpustil si Zouri a oba piráti koukali zmizet, než si to Gatou rozmyslí.

Zatímco Zouri už v Konoze pro zásoby párkrát byl, Warajiho příliš nápadný zevnějšek nebylo radno ukazovat. Nyní se ho pokusil skrýt pod hrubou halenu, která sice nesmírně svědila, ale alespoň zakrývala většinu jeho tetování. Svůj tradiční klípec nahradil šátkem, uvázaným šikmo přes čelo, a výjimečně si rozpustil hnědé vlasy. Tato úprava byla velmi důležitá - dokázala změnit dvojici pirátů v prosté rybáře.
Dopoledne obvykle probíhalo dost jednotvárně. Aby se ukázali Konoze v tom pravém světle, museli napřed na rybí trh. Prodávali se většinou kapři, pstruzi a okouni, tedy vše, co bylo možné v místní řece nachytat. Nebylo toho moc, navíc oba dorazili příliš pozdě, kdy už byla obsazená dobrá místa. Ale to jim nevadilo. Okouklo si je tu několik hlídkujících shinobi, takže měli jistotu, že se nebude nikdo vyptávat. Stejně se všude řešila hlavně poprava, největší událost dne.
V poledne zakryli koš s neprodaným úlovkem a prošli několika ulicemi směrem do středu Konohy, kde byly stánky s jiným zbožím.
„Rybáři si vždycky něco koupí. Jako pro holku, nebo prostě ženskou…“ vysvětlil Zouri a část utržených peněz ihned utratil za čokoládu. „Taky si něco vyber. A pohni, poprava má bejt ve dvě, ať se ještě stihnem najíst…“
A říkal ještě něco jiného, ale Waraji neposlouchal. Uchvátila ho nabídka ozdob a doplňků, které měla na starosti mladá dívka s kulatým obličejem. Trhy už dávno nebyly záležitostí obživy - tyto věci měl pod správou Klan. Začalo to před několika lety, v době největšího hladomoru, kdy lidé z menších osad a vesniček chodívali do Konohy prodat svůj malý majetek, aby za něj dostali něco k jídlu. Později se to změnilo v tradici a ani Uchihové nebyli tak mocní, aby tomu zabránili.
„Nech toho - prostě něco vem!" Zouri už byl netrpělivý.
Waraji se ale tvářil, jakoby ho nevnímal. Jemně uchopil dlouhou červenou pentli do svých hrubých prstů a položil ji před prodavačku. „Kolik?"
Do teď si pamatoval Yamanaku Ino jako rozzostřenou siluetu s chybějícím obličejem a velkými prsy pod fialovou halenkou. Kdo ví proč, prostředí Konohy nečekaně oživilo jeho vzpomínky. Jakoby stála přímo před ním, první den, co se oba setkali...

***

Pod fialovou látkou bylo vidět síťovou košily a její bledou kůži, vybízející k doteku. Odbilo poledne, v nejsevernějším Písečném přístavu mnohem parnější, než byla zvyklá a trochu se potila. Jen od moře občas zavál osvěžující, slaný vánek. Nehodila se sem, neměla ten typický Písečný rys ani osmalou pleť lidí, trávích život na moři. Asi proto ji žertem překřtili na Hime, Princeznu.
Waraji, Zouri a několik dalších právě dostali na starost obstarožní džunku. Zatímco se v podpalubí vršily zásoby, oni utahovali lana, spouštěli plachty a starali se, aby byla připravena vyplout.
Nastoupila společně s jedním klukem, hubeným a tady blonďatým, dokonce měl i podobný účes jako ona. Posádce to přišlo nesmírně vtipné a celou plavbu až do Země Řeky si z nich utahovali. Na začátku se zdála být poněkud bázlivá - při rozhovoru s námořníky se raději dívala stranou, na jejich oplzlé poznámky a pohledy reagovala většinou úskočně a snažila se to maskovat znechucením. Postupem času si ale zvykla. Brzy z ní opadl strach, jevila se spíš jako chladná a lhostejná.
Námořníkům se to nelíbilo - často se nudili a tak rádi provokovali oba cestující, aby byla nějaká legrace. To se celou dobu obešlo bez odezvy, až do dne, kdy se pár chlapů vloupalo do jejich kajut a vyměnili oběma kufry právě v době, kdy se sprchovali. Tak vyšla na palubu Ino Yamanaka, oblečená v černých kalhotách, síťové košili a zelené vestě, která jí nepadla přes hrudník, pročež se tato oblast povážlivě nadouvala. Posádka vyprskla smíchy při představě, co si asi oblékne její přítel.
Princezně však došla trpělivost. Zamířila přímo k sandálové dvojce, když už pro nic jiného, tak kvůli Zouriho mazanému obličeji.
„Okamžitě mi vraťte věci!" pronesla hlasem, ostřejším než katana.
Šedovlasý námořník zvedl ruce v smířlivém gestu. „Klídek, slečinko! Já s tím nic nemám, vážně!" dušoval se s úsměvem.
Loupla očima z jednoho na druhého. Pak Zouriho popadla za límec a přitáhla k sobě, zatímco si její koleno našlo stanoviště u jeho žaludku. „Mně je úplně jedno, kdo to udělal! Já jen přísahám, že jestli se mi věci nevrátí do pěti minut, odskáče to vaše mužství!"
S tímto odkráčela do své kajuty a Zouri začal vybízet ostatní, aby napravili svůj omyl, dokud má ještě možnost zasít sémě potomstva. Samozřejmě, do její kajuty se už podruhé nikomu nechtělo a tak onou misí pověřili jediného námořníka, co se nezmohl na protesty. Warajiho.

Nerozhodně zaklepal na dveře a čekal, dokud jej nevyzvala ke vstupu. Seděla na úzké posteli, opřená lokty o vlastní kolena. U nohou se jí povalovalo rozházené šactvo z otevřeného kufru. Když vstoupil, narovnala se a upřela na něj chladné, modré oči. „Ano?"
Nervózně se ošil. Vesta byla těsná, její vnady velké. „Um, chlapi se vomlouvaj... Já jenom..."
Došla mu slova, tak ji rovnou obešel a sklonil se k rozházeným kusům oblečení. V první chvíli trochu znejistěla, levou rukou zajela pod polštář. Když je na břehu vyzvedávali, bylo jim řečeho, že jde o shinobi, takže by se nedivil, kdyby odtud vytáhla kunai.
Rychle věci pozbíral, zavřel do zavazadla a nervózně se usmál. „Hned to donesu!"
Při zaklepání na dveře druhé kajuty se dlouhou chvíli nic neozvalo. Když se konečně otevřely, stál v nich v druhý cestující s ručníkem okolo pasu. Do dámského se odmítal obléknout.
Waraji ukázal kufr. „Ehm..."
Blondýn mu hodil k nohám druhé zavazadlo, přebral svoje a bezeslova zabouchl.
„Tak tady to je..." ohlásil svůj návrat a zarazil se.
Stála uprostřed kajuty zády ke dveřím, zahleděná do holé zdi, a objímala se přitom rukama, jakoby jí byla zima. Nepatrně pootočila hlavu. „Díky. Jak se jmenujete?"
Nečekal, že se na něco takového zeptá. „Já?"
Do hlasu se jí vrátila předchozí uštěpačnost. „Je tu snad někdo jiný?"
„Eh, jsem Waraji," odpověděl nejistě.
„Dobře, Waraji - kdy dorazíme do Ohnivé?"
Pokrčil rameny. „Zejtra večír bysme se měli dostat na řeku. Loď popluje naproti."
Bylo slyšet povzdechnutí. „Díky."

Po této údálosti se o podobný žert pokusil jen jeden námořník, a toho následující den našli s utrženou nohou a popáleninami druhého stupně. Inin spolucestující se jmenoval Deidara a měl zvláštní zálibu ve výbušninách. Začalo se šeptat, že jde o agenta Akatsuki, ale když se k těmto drbům přidaly i historky o rukách s lidskými ústy, Zouri je označil za naprosté bláboly pro pověrčivé idioty. Waraji raději držel hubu a byl rád, že to neschytal sám.
Nálada na lodi se rychle změnila, nejen proto, že už se nikdo neodvažoval podobně vtipkovat. Jakmile se ocitli u břehů Země Řeky, Ino se zavřela do své kajuty a nevyšla celou dobu. Ale to už nebyla Warajiho věc.
S Lodí se potkali kousek od hranic. Oproti její velikosti byla džunka třetinový zakrslík, jejich dřevené čluny náprstky. Narozdíl od předchozích dní, svou kajutu Ino opustila pevným krokem, připravená navštívit starý domov s hlavou vztyčenou. Od nalodění až do chvíle, kdy loď opustila, ji nenápadně sledoval. Ona se na něj ani nepodívala.

***

„To sis nemoh koupit třeba něco sladkýho? Já jen, že by to chlapi na lodi dost ocenili," prohodil Zouri podrážděně, zatímco se tlačili dlouhým zástupem. „Teď nám budou nadávat do -aných fetišů..."
„Promiň," odvětil Waraji prostě. Rudou pentli - tenký, hedvábný proužek - měl smotaný v kapse a neustále si s ním pohrával.
Před nimi už byly vidět otevřené dveře Konožské Akademie, obrovského sálu, schopného pojmout celou vesnici. Jenomže oba piráti do vesnice nepatřili - zůstali tedy bezradně stát v těsné uličce, mezi přeplněnými tribunami. Naštěstí se už zavřely dveře a ztlumila světla, takže si jich málo kdo všímal. Ozval se potlesk. Na obrovské pódium vystoupila řada Konožských shinobi, středem pak prošla žena s hnědými vlasy, oblečená do modrého kimona.
„Kdo to je?" zeptal se Waraji.
„Má mikrák. Asi moderátorka…“
„Voni to ají komentujou?"
Než stihl Zouri odpovědět, žena začala mluvit. Její hlas byl rozvážný, svým způsobem dokonce příjemný, ale přesto by se oba dva v tu chvíli shodli, že je to prostě mrcha. „Konoho," oslovila sál.
Lidé jí odpověděli potleskem a výkřiky, z nichž se dalo snadno dozvědět, že se jmenuje Namonai Shizune a je hlasem lidu.
Počkala, až se dav utiší a začala znovu: „Konoho!"
Výkřiky nebraly konce. Na chvíli se zdálo, jako by tu probíhala veřejná soutěž o nejhlasitějšího diváka. Shizune se párkrát uklonila a dav znova ztichl. Waraji doufal, že nadobro.
„Má milovaná Konoho," zvolala potřetí. „Stal se vážný zločin! Zločin, který nemůžeme akceptovat! Nemůžeme prominout! Nemůžeme nechat nepotrestán!"
Opět se zvedaly vlny rukou a hlasů, tentokrát spíš podle toho, na kterou stranu se otočila.
„Ptáte se proč? Neboť jsme to my, Konožský lid, který se provinil!" Nechala krátkou pomlku pro všeobecné zděšení, načež znovu přiložila mikrofon k ústům. „Ano, jsme to my, kdo celé roky neviděl Haruno Sakuru, zrádkyni naší milované vlasti! Mnozí z vás byli jejími sousedy, spolužáky a možná i přáteli. To díky nám, díky Klanu a jen a jen díky našemu milovanému vůdci, Fugaku Uchihovi, mohla mít domov a bezpečí. Přesto jsme ji neviděli - neviděli jsme nebezpečí, nepřikládali jsme důležitost tomu slabému článku, který Haruno Sakura představuje! Konoho!"
Dav opět bouřil - někteří začali vstávat ze sedadel a zbytek publika to po nich ihned zopakoval, asi aby nezůstali pozadu.
„Konoho! Nyní znáš pravdu a tvé srdce je plné bolesti. Plné bolesti ze zrady, jenž se na tobě udála. Ale věz, že Haruno Sakura, nepřítel Ohnivé země a Klanu, nenávidí Konožský lid a usiluje o jeho zkázu! Nyní, lide Konohy, stojíte před rozhodnutím!"
„A je to tady!" ozval se Zouri, jakmile spatřil dvojici ninjů, vedoucí odsouzenou.
Waraji měl sice jenom jedno oko, ale to bylo naprosto bez chybičky. Viděl ji jasně - růžové vlasy, bílé šaty jako na nějakou slavnost… Trochu se třásla, ale bylo poznat, že se snaží působit uvolněně. Nechali ji stát uprostřed pódia a Namonai Shizune ji několikrát obešla širokým obloukem.
„Konoho! Co můžeš říct svému nepříteli!? Jaká jsou slova pro zmiji, jež sis tak dlouho hřála na prsou!? Jaký je trest, hodný pro vlastizrádce!?"
Nyní se nesouvislé výkřiky spojily v jeden: „Smrt! Smrt! Smrt!"
Narozdíl od Warajiho, Zouri se o pódium dávno nezajímal. Spíš ho bavil pohled na diváky a jejich upjaté obličeje, široce otevřené oči a zaťaté pěsti. Chvílemi to až vypadalo, že by nejraději vtrhli na pódium sami a roztrhali obviněnou na cucky. „Takhle popravujou jen svoje vlastní," zašeptal Warajimu do ucha. „Cizí zvědy a ninji odpraví hezky v tichu, ale domácí ne…“
Waraji ho opět nevnímal. Jeho zpomalená mysl byla jinde. „Je nádherná…“
Na to Zouri nemohl adekvátně reagovat - na řadě byl příchod kata. „Hele, není to Hyuuga? Jo, na tuty je to Hyuuga! Divný, většinou jim usekávají hlavy. Ale proč Hyuuga? Nemá ani meč."
Dav ztichl. Onen Hyuuga se zastavil na kraji pódia a začal předvádět cosi jako tanec. Roztáhl ruce, které pak s nádechem pozvedl vzhůru, při výdechu sepjal dlaněmi k sobě a nechal poklesnout do úrovně ramen. Pravou ruku pak natáhl od sebe, soustředěně zakroutil zápěstím a přitáhl zpátky. Totéž provedl i s levou, zatímco se pomalu pohyboval po jevišti směrem do středu. Nikdo přesně netušil, o co půjde, takže se sál utápěl v napětí. Nakonec všem došlo, že jen procvičoval ruce. Stačil jeden rychlý pohyb - jeho dlaň udeřila do Sakuřiny hrudi, tak jemně, že se odsouzená skoro nepohnula. Dokonce na i zem dopadla s jakousi elegancí.
Tak rychlý průběh událostí lidé zřejmě nečekali a zvedali se ze svých sedadel mnohdy s otráveným brbláním.
Kolem dvojice pirátů prošel stařec s berlemi, sdělující širokému okolí svoji neposkojenost: „Za našich časů se s něma tak nepárali! Pakáž jedna! Nejmíň osm hlav za den…“

Slunce pokročilo k západu, když se oba piráti vydali dolů po břehu řeky. Zouri nejprve cosi žvatlal, ale protože mu Waraji odpovídal jen zamyšleným bručením, většinu cesty spolu nepromluvili. Poprava zanechala na Warajim hluboký dojem. Bylo to pro něj poprvé, kdy něco podobného viděl a musel teď na ni pořád myslet - na Haruno Sakuru, vznešenou zrádkyni Listové. Stále jej nějak zaráželo vědomí, že zatímco oni dva z akademie odešli živí, ona prostě zemřela. Vrazil ruku do kapsy a omotal červenou pentli kolem ukazováku. Bylo toho na něj pro dnešek moc.
Nakonec se zastavili v přístavní krčmě, nesoucí název Modrá oliheň. Byla to spíš malá dřevěná chajda s kamennými základy. Interiér tu tvořilo pár stolků a lavic, doplněných o mastný pult, za nímž postával majitel podniku - obtloustlý muž s nevýrazným obličejem, který si pamatoval všechny a skoro nikdo si nepamatoval jeho.
„No né, Zouri! Už ses tu dlouho neukázal!" Pozdravil nového návštěvníka a doutíral sklenici špinavým hadrem. „Co to dneska bude?"
„Jako obvykle." Zouri usedl na židli hned u dveří. Z kapsy vytáhl obálku a nenápadně ji strčil přes pult. „A slaninu navíc, máš?"
Krčmář ji pohotově sebral a pod pultem zkontroloval její obsah. Bývaly v ní tradičně Mlžňácké peníze, které měníval za Konožské jeny s každým, kdo měl zájem. „Jistě, jistě, pro kluky od řeky všechno." Všiml si zamlklého Warajiho. „Ten je tu dneska s tebou?"
„Jo, Waraji..."
„Hmm," přikývl předmět rozhovoru nezúčastněně. Zahloubal se do výběru alkoholických nápojů v regále za pultem. Nabídka byla stejně chudá, jako celá Konožská výroba.
„To jako, sandálová dvojka?" rozesmál se hostinský a na chvíli zmizel pod pultem. „Saké, saké, saké… To chtějí, abychom se z něho zbláznili, nebo co? Pořádní chlapi si vypijou tohle!" Když se narovnal, v ruce držel skleněnou láhev čirého obsahu. „Koštněte, to vás postaví na nohy. Já zatim pudu připravit… to ostatní."
Vypili první skleničku a málem se z toho udusili. Už to vyvolalo vlnu smíchu celé putyky a hned si přiťukli další. Atmosféra se uvolnila. To však následně zkazil příchod nového zákazníka.
Byl to muž se smutnou, opálenou tváří, a velkou náplastí nad pravým okem. Pozornost však budil dlouhými blond vlasy, co se mu v mastné a zacuchané záplavě valily přes ramena. Barový pult byl krátký, takže usedl nedaleko dvojice, opřel se o něj lokty a už se ani nepohnul. Dlouho bylo ticho. Waraji zaujatě sledoval nového návštěvníka, který o tom věděl, ačkoliv se zdálo, že ho to nijak netrápí. O pár minut později popadl Waraji láhev za hrdlo. Cizinec se otočil.
Zouri uchopil svého kámoše v lokti a chtěl jej přitáhnout zpátky. „Hej, co je? Neblbni! Tady přece…“
Ale Warajiho statná postava byla proti zásahům vnějšího světa imunní. Snadno ho odstrčil a vstal.
„Ne, ty idiote!"
Zouri byl už několikrát přímým svědkem parťákovy slabé chvilky. Většinou to přicházelo, když si Waraji přihnul a někdo v blízkém okolí jej nějak naštval - řečmi, gesty, nebo prostě pouhou přítomností. Za jiných okolností to nechával být, někdy se i rád připojil, aby nebyla nuda. Jenomže tentokrát nebyli doma, v zemi Vln, ani na své lodi. Tohle bylo nepřátelské území a každý z přítomných potencionální donašeč…
I přes jeho protesty stanul Waraji před blonďákem v celé své muskulaturní výšce. Ve chvíli, kdy už se Zouri připravoval Warajiho něčím praštit a zabránit tak nadcházejícímu konfliktu, pirát se naklonil přes pult pro jednu ze skleniček, položil ji před cizince a nalil do ní průzračný destilát. „Napij se."
Čas kolem nich zamrzl. Blonďák uchopil skleničku, přičichl k obsahu. Pomalu - z části s podezřením, z části s odevzdaností - ji přiložil k ústům a naráz vypil. Jako první se dostavil zhrozený výraz, potom úpěnlivý kašel. Krčma se rozesmála na celé kolo.

Opilej ninja vylez k ránu,
čelenku na bok, v botách slámu,
opilej ninja vylez k ránu
a klátil se dál!

Z čajovny domů dlouhá cesta
a padá kunai, padá vesta,
z čajovny domů dlouhá cesta
a k ženě se bál!

Se saké v srdci žádný strachy,
v kapsách už nemá svoje prachy,
se saké v srdci žádný strachy,
tak z cesty sešel rád!

Že měl kuráž a že to byl chlap,
aby svět viděl, že není srab,
že měl kuráž a že to byl chlap,
šel si zaplavat!

Tak plave ninja v řece ladně,
duše vzhůru, tělo na dně,
tak plave ninja v řece ladně,
o tom je třeba zazpívat!

O hodinu později nebylo po nějaké podezíravosti ani památky. Všichni zákazníci se sesedli k jednomu stolu, dopíjeli druhou láhev krčmářovy speciality a nacházeli štěstí pod zaprášeným stropem a shnilými trámy. Dva piráti, tři rybáři, děda s tahací harmonikou a nový návštěvník, jménem Inoichi. Toho si oblíbil obzvlášť Zouri, protože byli jediní dva, co uměli obstojně zpívat, a Inoichi se rychle učil námořnické odrhovačky. Řvali na sebe ve šťastném opojení, plkali o naprostých nesmyslech a cítili se přitom jako králové.
Šťastnou společnost vyrušil až hostinský. Zaťukal pirátům na ramena a nenápadně je upozornil, kolik je hodin. Rozloučili se tedy se společností, což doprovázel další smích, zpěv a pití. Když se konečně ocitli venku, Inochi byl shodou náhod s nimi. Oba piráti si zrovna rozebírali náklad v režných pytlích, nanošených venku, a jeho přítomnost je značně překvapila.
Zouri se s vakem přes rameno zapotácel a narazil do stěny krčmy. „Jej, von je tu taky..."
Inoichi se podrbal v rozpuštěných vlasech. „Teda, co to máte?"
„To jsou to, no... zásoby," odpověděl Waraji, na každém rameni jeden pytel.
Inoichi pomalu zamrkal. „Nechcete s tim pomoct?"
Oba piráti uznali, že jo. Pytlů bylo moc, takže i s Inoichiho pomocí museli trasu ke svému člunu třikrát opakovat. Nakonec se vyčerpaně usadili na kamenitém břehu a sledovali, jak k nim proud donáší listí a odpadky.
„Ty, Inoichi," začal Zouri obvyklou frází. „Jak ty se vlastně jmenuješ?"
Inoichi mu věnoval kamenný, skelný pohled. „Yamanaka."
Chvíli bylo ticho.
Zouri zvedl obočí: „Fakt?" řekl a dál se o to nezajímal.
Zato Waraji se zarazil. Jeho váha a výška mu dávala výhodu větší odolnosti na alholické nápoje, což zapříčinilo, že se jeho nálada z dnešního odpoledne opět vrátila. Vzpomínka na tu růžovovlásku, kamarádku Ino Yamanaky. Bez přemýšlení vstal, obešel Inoichiho a zvedl jej ze země za límec košile. „Yamanaka-san," zabrblal tiše a hodnou chvíli netušil, jak pokračovat. „Yamanaka-san. Nám je líto... Ino... Vaší dcery…“ dodal a vtiskl překvapenému blondýnovi do dlaně červenou pentli. „Tohleto... Omlouváme se…“
Inoichimu se ještě nikdy nestalo, že by vystřízlivěl tak rychle. Věnoval Warajimu chladný pohled. „Moje dcera je ve vězení… Jak o ní víte?" Zapotácel se a aby udržel rovnováhu, udělal několik kroků vzad. „Kdo… kdo vůbec jste?"
Zouri vstal. „Jdem, Waraji..."
„Hej! Dívejte se na mě, když s váma mluvim!!" zařval Inochi. Bolest, kterou se předchozí dny snažil potlačit, se vrátila.
Ale piráti už dávno vytlačili naložený člun na vodu a zmizeli z dohledu. Brzy bylo vidět jen červené světlo lampy.
Opilý Yamanaka klesl na všechny čtyři, rukama do kalné vody Konožské řeky. Kolem zápěstí se mu jako had omotala červená pentle.

***

Vězení v Ohnivé bylo největším komplexem široko daleko. Posádka se skládala z mnoha skupinek ninjů, jež se navzájem skoro neznali. Byli shinobi, mající na starosti vnější obvod vězení, shinobi v prvním vnitřním obvodu, ve druhém, ve třetím, ve čtvrtém… Vše podle toho, jak se zvyšovala jejich hodnost.
Tsuzumi Sarugaku tu byl teprve krátce, takže měl na starosti hlídání vnějšího obvodu, konkrétně sektorů pět a šest. Jenomže byla noc, střídaly se směny a dozorci tradičně uvázli na krátkém rozhovoru o nepodstatných věcech.
„Tady, vezměte si." Tsuzumi s úsměvem podal starším shinobi kameninovou misku, zakrytou ubrouskem.
„Co je to?" zeptal se jeden z nich, jménem Hayase.
„Cukroví, z narozenin Fugaku-sama. Doma to vždycky oslavujou a spousta zbyde... Máma mě tím zásobuje už týden."
„Takže maminčin mazánek!" neodpustil si další, Daikoku. Natáhl se a rozdrbal Tsuzumimu kštici světlých vlasů.
„Dejte pokoj!"
Od hloučku se ozýval smích, přestože si nabídnuté sladkosti pochvalovali. Ale pak se něco změnilo. Ninjové zvážněli, začali se nechápavě otáčet. Chvíli na to dopadla miska na zem a rozbila se.
„Co se to, sakra..." začal Hayase, ale větu už nedokončil.
Daigoku vytáhl kunai a naučeným pohybem mu rozřízl hrdlo. V té chvíli jej už ale Tsuzumi povalil na zem a zabodl mu vlastní zbraň do srdce.
„Hej! Co se to tam děje!?"
Na scénu přibíhali další dva shinobi. Tsuzumi neváhal, vytáhl z pouzdra po dvou shurikenech a mrštil je jejich směrem. Jednoho zabil okamžitě, druhý to schytal do nohy a teď se snažil odplazit. Tsuzumi jej snadno dostihl a zlomil mu vaz.
Vzápětí ucítil, jak jej kdosi vystrkuje z vlastního těla a přebírá nad ním úplnou kontrolu. Dál už se mohl jen dívat. Na to, jak vytáhl klíče od hlavní brány, otevřel ji a vstoupil dovnitř. Prošel prázdnou halou, poté několika chodbami do pozorovací místnosti prvního okruhu. Na zemi ležela bezvládná těla ninjů. Našlapoval opatrně, aby neuklouzl po četných karmínových loužích. Překročil ubodaného shinobi na protějším schodišti a sestoupil o patro níž. Minul cely prvního okruhu a teprve v chodbě druhého jej zastavila dvojice ninjů.
„Stát! Kdo jsi?" promluvil starší z nich, ruku obezřetně připravenou u otevřeného pouzdra.
Tsuzumi mu místo odpovědi vrazil kunai do břicha. Když chtěl druhý z ninjů zaútočit, pevně sevřel jeho rukojeť a využil nabodnutého těla coby štítu. Pustil tělo a udělal pečeť: „Shintenshin no Jutsu!"
Katana v rukou druhého shinobi zasáhla jen zmateného Tsuzumiho. Sotva si uvědomil, že má své tělo opět pod kontrolou, ostří mu useklo hlavu.
Druhý ninja, vysoký čtyřicátník s tmavými vlasy, zůstal chvíli stát. Pak se otočil a vydal se zpátky chodbou, směrem odkud přišel. Na hranici mezi třetím a čtvrtým obvodem potkal další ninji a oznámil jim, co se stalo. Mnoho vyděšených shinobi tehdy udělalo chybu, že jej nechali projít dál, zatímco se sami rozběhli záhadu bezhlavého vraždění vyšetřit.
Konečně vešel ninja s katanou do strážní místnosti pátého obvodu - nejvnitřnějšího a nejtajnějšího ze všech. Spatřilo ho asi dvacet nechápavých jouninů, rozsazených po místnosti u kávy a sušenek. Upustil zbraň a vytvořil pečeť. „Shinranshin no Jutsu!"
Než se jouninové vrhli jeden na druhého, vycouval z místnosti s zavřel za sebou dveře.
Když se o pět minut později vrátil, našel tu jen hromadu mrtvých těl. Zbyl jediný shinobi, co se pomalu zpamatovával z účinků techniky, zatímco se třásl uprostřed svých zmasakrovaných druhů. Ostří katany jej zastudilo na krku.
„Kde je Yamanaka Ino?" zeptal se příchozí ninja.
„Ce-ce-cela 22…“ vykoktal tázaný, než jej ostří ozdobilo šerpou červené krve.
Ninja sebral z podlahy svazek klíčů a sestoupil do chodby, lemované železnými dveřmi.
Číslo dvacet dva nesly dveře skoro na konci. Chvíli mu trvalo, než objevil správný klíč a zámek povolil. Místnost byla čtvercová a skoro prázdná. Jen ysoko na zadní stěně spatřil jakousi kovovou konstrukci a u stropu se s lehkým vrzotem pohupovalo něco, podobného háku na maso. Uprostřed stálo kovové křeslo, vybavené popruhy a řetězi. Osoba na něm byla nahá, napůl zhroucená, a když vstoupil, pokusila se schoulit. Světlé vlasy měla krátce ostříhané a na očích černou pásku. Navzdory tomu vycítila, že se přiblížil. Z úst se jí vydralo vyjeknutí.
„To nic," promluvil pološeptem. „Přišel jsem tě odtud vzít. Neboj se."
„Co jsi zač?" sykla, když jí sundal pásku z očí a mohla si jej prohlédnout.
Bez odpovědi ji zbavil pout a pomohl vstát. Snažila se najít poslední zbytky sil, přesto napadávala na pravou nohu a musel ji podpírat. Vydali se zpět prázdnými chodbami. Po cestě vysvékl jednoho z mrtvých, aby měla co na sebe. Až ve druhém obvodu musel použít další Shinranshin, čímž se jejich cesta zdržela. Nakonec se oba zastavili u brány.
„Zůstaň tady. Počkej deset minut, pak jdi," rozkázal a zmizel venku.
Neměla ani nejmenší ponětí o čase, prostě zůstala stát v tísnivém tichu. Když se později odhodlala vyjít bránou ven, přivítala ji mrtvá těla a holá noční krajina.
Z nedalekého remízku se ozval zvuk kroků. Mužská postava vystoupila na cestu a šla jí naproti. Že je to otec poznala, až když je dělilo pouhých pár kroků. Byl na smrt bledý, s unavenýma očima po intenzivním praktikování ninjutsu. Napadlo ji, jaké jsou teď oba dva trosky...
„Tati."
Chtěl jí něco říct, vlastně si nachystal proslov už po cestě z Konohy, ale náhle nevěděl jak. „Ino," vydechl tiše.
Sledoval tu bílou tvář, velké kruhy pod očima a nezahojenou ránu nad pravým obočím. Jakoby už ztratila schopnost plakat, stáhla obličej do strašidelné grimasy, plné bolesti a potlačovaného dojetí. Nakonec ukryla hlavu v dlaních, jelikož si uvědomovala vlastní odpudivost. „Já... já..." zavzlykala.
Chtěl jí oznámit, že je mu už všechno jedno - jestli je spolu chytí, jestli mají kam jít, co je čeká, pokud je dostanou. Chtěl ji poprosit o odpuštění za všechno a požádat, aby se vrátila. Chtěl jí vylíčit všechny své pocity, ale když ji viděl, nemohl. Objal ji. Reflexně sebou cukla, jak ji nenadálý kontakt překvapil a očekávala s ním i něco hrozného.
Všechny jeho věty se náhle smrskly do jediné: „Mám tě rád."
Už se nepohnula. Slyšel, jak šeptá: „Tati... Nemáš ani ponětí, o co tu jde."
Odstoupil do ní, chytil ji za ruku a kolem zápěstí uvázal červenou stuhu. „Ne. To mě netrápí."
Byla svěží zářijová noc, z nedalekých luk zněl cikádí koncert. Ve vzduchu se vznášela sladká vůně rozšlapaného cukroví ninji Tsuzumiho.