Ta válka mě jednou zabije

-

-

Mladý muž se podrbal na bradě, kde mu už jakž takž vyrostlo nějaké to strniště, které se ale jen vzdáleně podobalo tomu jeho vysněnému. Chtěl mít bradku po svém otci, který ji měl po svém otci a ten určitě také po svém, ale i přes to, že mu byl už nějaký ten pátek a tím pádem by měl mít bradku jak se patří, ji jednoduše neměl. A proto si vysloužil přezdívku Koza.
"Kozo, podej mi tam ten skalpel, prosím tě." uslyšel za sebou škádlivé oslovení a naštvaně zrudnul.
"Ticho, Kaemone." sykl a mezi zuby křečovitě stiskl hořící cigaretu, ze které pravidelně potahoval. Železný skalpel pak podal svému kolegovi u vedlejšího lůžka.
"No jó no, tak se hned nenakrkni, Isamu, já jsem to nemyslel špatně, to víš. Jo a díky." omluvil se Kaemon a Isamu se díky tomu maličko uvolnil.
"Jasný, v pohodě. Ale není zase až tak hrozná ne?" zkusil to nejistě a ukazováčkem ukázal na svou poněkud holou bradu. Kaemon obdařil Isamua posměšným pohledem, který ale po jeho reakci okamžitě vyměnil za omluvný.
"Hele, Isamu, nebudem teď řešit tvoje chmýříčko. Támhle ti právě nesou pacienta." kývl Kaemon směrem ke vchodu do zdravotnického stanu a potom Isamua probodl očima.
"A zahoď tu cigaretu."
"Pane bože, ta válka mě jednou zabije." protočil panenky, cigaretu si vytrhl z pusy, hodil na zem a pořádně zašlapal.
"No nic, stejně už byla k ničemu. Tak co to tady máme?!" obrátil se směrem k lůžku, na které mu právě položili nějakého muže. Měl popáleniny čtvrtého stupně a Isamu se obával, že už ho nebude možné zachránit, jelikož jeho dolní polovina těla byla celá zuhelnatělá a byly postiženy i svaly, šlachy a v nejhorším i kosti. Tvář měl muž také zohavenou, nejspíš se stal terčem nějakého velmi silného ohnivého útoku a nejspíš před ním díky utržené noze ani nemohl utéci.
Isamu chvíli váhal, jestli má muž ještě šanci na přežití, ale potom spatřil další čtyři mediky, kteří do zdravotnického stanu nesli na nosítkách nějakou mladou ženu. Ano, i ženy musely za čtvrté války ninjů bojovat.
Isamuovi připomínala žena jeho matku, matku, která zemřela při jeho porodu. Nemohla si vybírat, ale tenhle muž snad ještě může.
"Prosím, zabij mě! Zabij mě!" vzepřel se najednou a chytil Isamua křečovitě za rukáv.
"Klid, pane, my vám pomůžeme. Zbavíme vás té bolesti a budete ještě žít." chlácholil ho a potom kývl na Kaemona, který právě dostal na lůžko onu ženu vypadající jako Isamuova matka. Byla mrtvá.
"Kaemone, postarej se tady o tohohle, chce to led a studené obklady." přikázal mu ve spěchu, protože Kaemon byl na popáleniny odborník.
"Okay, jdu na to." kývl na srozuměnou a s pomocí dalších mediků odnesl popáleného muže do zadní části stanu, kde bylo více potřebných věcí pro jeho záchranu.
Isamu si oddechl a jeho pohled směřoval znovu ke vchodu, kterým do stanu napochodovali další lidé s někým na nosítkách. Isamu už toho měl dost, ztěžka oddechoval a z čela si otíral kapičky potu, ale věděl, že nemůže selhat. Teď ne, všichni ho potřebují.

Isamu si polil ruce dezinfekcí a otočil se k muži, kterého mu položili na jeho stolek. Muž měl také popáleniny, ale ty byly oproti jeho roztrhanému břichu jako dětské odřeniny. Isamu se zadíval na ránu a hledal, jak by muže ošetřil. Bohužel věděl, že to nepůjde.
"Isamu." ozvalo se najednou a Isamu obrátil hlavu k jeho tváři, které předtím nevěnoval příliš pozornosti. Byla také popálená, jako celé jeho tělo, ale popáleniny na obličeji byly minimální. Isamu párkrát zamrkal, aby z očí vyhnal prach a špínu, a v muži, který tu před ním ležel, poznal svého otce.
"Tati..." vydechl Isamu, zavzlykal a oči se mu zalily slzami. Asuma mu najednou položil ukazováček na rty a tiše zašeptal.
"Miluji tě, synu." řekl a Isamuovi to vyrazilo dech. Nebyl schopný cokoliv říct, jeho otec mu umíral na stole a on věděl, že mu nemůže nijak pomoci, i kdyby sebevíc chtěl.
"Měj na paměti, chlapče, že tě nade všechno miluji a zemřu tady teď pro tebe a pro dobro tvé a vesnice, ve které žiješ, stejně jako tvá maminka. Budeme tu navždy s tebou. Tady." ukázal Asuma na Isamuovo srdce a Isamu pevně zavřel oči, aby z nich vyhnal slzy.
"Ty neumřeš, tati." řekl rozhodně.
"Shousen no jutsu." zašeptal a stále hleděl otci do očí plných bolesti. Isamu přiložil svoje ruce k otcovu roztrhanému břichu a čerpal do něj poslední zbytky své chakry. Isamu věřil a doufal, že Asumu zachrání. Nedovolí přece, aby umřel, je to jeho otec!
Najednou se ale Asuma dotkl jeho ruky a tím synovi naznačil, aby přestal.
"Počkej, Isamu, je tu ještě spousta ninjů, kteří potřebují tvou chakru. Já už ji nepotřebuji."
"Ty ji potřebuješ nejvíc, tati!" zakřičel v návalu zoufalství. Isamu byl, stejně jako jeho otec, vždy vyrovnaný. Ale teď, když mu na stole umíral, to nešlo.
"Isamu, synu, pamatuj na mě, budu tu navždycky s tebou." řekl a naposledy se mu na tváři objevil úsměv. Potom ale zavřel oči a jeho tvář ztuhla. Isamuovi se zrychlil dech a padnul na kolena.
"Tati!!!"