manga_preview
Boruto TBV 07

Zvláštní rána

Ležím ve své posteli, se sevřenými pěstmi, pevně stisknutýma očima, syčivým dechem, jen ztěžka se deroucím skrz zaťaté zuby, - a třeštící hlavou. Mermomocí se snažím usnout, přestože mi vzrůstající vztek sebral jakékoli naděje už před několika minutami.
Původ mého rozčilení? Okno. Lépe řečeno – otevřené okno. A děti, smějící se dole na ulici. Dospělí, vedoucí jakýsi nudný ranní rozhovor, který je však hlasitější, než by měl být. Pes, který dobrou čtvrt hodinu nechce přestat štěkat. Otravné sluneční paprsky. A studený vítr, ze kterého mě bude bolet za krkem. Proč jsem jen to okno já nána večer nezavřela?! Konečně odhodím deku a ztěžka se postavím na nohy. Tedy – jen na zlomek sekundy - musím se zachytit skříně, jinak by se můj obličej pozdravil s podlahou. Alkohol, kterým jsem včera – jako každý večer - zapíjela svůj žal očividně ještě nevyprchal. A stejně už mě bolí hlava jako střep. Zavrávorám několika nejistými krůčky k oknu, chmátnu po držadlu a zabouchnu je – o dost větší silou, než by bylo potřeba. Svůj účel to ale splní – v pokoji je konečně ticho, i když ho stejně s tou příšerně bolavou hlavou nemůžu ocenit.
Nechám své tělo po zádech spadnout zpátky do načechraných peřin. Do nosu mě uhodí pach cigaretového kouře a tvrdého alkoholu. Pach špinavé hospody. Pach mě. Pootočím hlavu, abych mu alespoň na chvíli unikla, ale mám smůlu. Možná jsem to okno přece jen neměla zavírat…
Crrrrrrr!
Trhnu sebou kvůli tomu nenadálému zvuku. Zatraceně, zase mi zvoní v uších. Otráveně zavrčím a otočím se na bok. Až usnu, třeba to přestane.
Crrrrrrr!
Znovu se ošiju. Ne, tohle vážně nemám ráda, zvlášť po ránu.
Buch, buch buch!
Ozývá se to ode dveří. To zvonění se mi asi nezdálo – někdo nejspíš přišel zkontrolovat, jestli ještě žiju. A vypadá to, že vzdát se nechystá. S vypětím všech sil se naštvaně vyhrabu z postele, zatímco se ta osoba před mým bytem, soudě dle hluku, snaží vyrazit dveře. Zachytávajíc se jakéhokoliv nábytku dovrávorám ke vchodu a rozmáchle chňapnu po klice. Muž s divokými bílými vlasy, stojící na liduprázdné chodbě, jen stěží zastaví ránu pěstí, která se místo na dřevěný povrch dveří chystala udeřit do mého obličeje. Jeho tvář, stažená obavami do nepřirozeného úšklebku, se uvolní do výrazu, jakým rodiče sledují malé děti. Rozzlobí mě to, a tak se bezděky zamračím.
„Tsunade.“ kývne mi starý přítel na pozdrav. S obočím stále staženým mu kývnutí oplatím a bez nejmenšího zaváhání se mu chystám zavírajícími se dveřmi zlomit nos. On však dřevěnou desku zkušeně zachytí a nonšalantně se pozve dál.
„Co si myslíš, že děláš?“ zasyčím na něj zlobně. „Už ses ujistil, že jsem ještě nechcípla, tak padej!“ S úsměvem mě obejde a zamíří si to přímo do mé ložnice. Zamotá se mi hlava, takže na nějaké násilné vyhánění rychle zapomenu. Místo toho ho nejistým krokem následuji. Když spatřím, jak drze otvírá okno, začnu vidět rudě.
„Okamžitě to zavři!“ zahromuji. On ale jako hluchý otevře o druhé křídlo, a mně z ledového závanu vzduchu přeběhne mráz po zádech.
„Radím ti dobře, zavři to!“ utrhnu se na něj znovu a pokouším se přestát náhlé zatmění před očima.
„Smrdí to tady jako v nějaké levné knajpě.“ Dolehne ke mně jeho hlas. „Trocha čerstvýho vzduchu ti nic neudělá.“
„Takhle po ránu ano.“ odporuji mu vytrvale.
„Klídek.“ zasměje se svým hurónským smíchem a tvrdě mě poplácá po rameni. Rezignovaně se svalím na postel a znovu se snažím propadnout do toho sladkého nevědomí, které by odplavilo tu odpornou bolest hlavy. Marně.
„V tomhle jsi spala?“ Bezpochyby naráží na kimono, které mám na sobě. Na kimono, které obvykle nosím přes den do práce.
„Co je ti do toho?“ Zamumlám mu z měkoučkých peřin v odpověď. Místo obvyklého rádoby vtipného komentáře tentokrát uslyším jenom hlasité povzdechnutí. Ticho, které vzápětí naplní místnost, mi na chvíli dovolí usnout mělkým spánkem, ten mi ale okamžitě ukradnou ruce, troufale se sápající po mém těle.
Dráhu pro facku dokážu propočítat dokonale i v tomhle stavu. Pěkně pleskne a zanechá na zvrhlíkově tváři horkou, červenající stopu. Muž si začne flek od mé ruky ublíženě mnout.
„Vždyť jsem tě chtěl jenom svlíknout!“
Plesk!
I druhá jeho tvář získává podezřele nachovou barvu.
„Zatraceně, špatně mě chápeš!“ stěžuje si ten chlípník. „Chtěl jsem tě jenom převlíknout do pyžama… a předtím se s tebou vykoupat…“
Můj skvěle nacvičený kop do rozkroku léty praxe zkušeně vykryje a pro jistotu ode mně o pár kroků ustoupí. Ten teda dopadl, už se bojí i nalité ženské! I když, ta nalitá ženská taky nemá moc co říkat.
„Vstávat, Hokage, jde se do práce!“ uhodí mě do uší jeho odporně veselý hlas a spustí další vlnu neodbytné bolesti.
„Nech mě spát.“ zakňourám, zase napůl ve snách.
„Ale no tak, na kocovinu teď není čas.“ přemlouvá mě. Poslouchám ho jen na půl ucha, jeho hlas beru jako ukolébavku, přestože podle slov by měl mít spíš opačný efekt. Muži to ale nejspíš dojde, a tak mě místo přemlouvání pevně chytí za ramena a nešetrně se mnou zatřese.
„Vstávej!“ křikne mi do ucha a rozespalá nálada je zase tatam. Ten dědek je úpornej jako zácpa.
Odevzdaně se posadím a chystám se vstát - kdoví, jestli by na mě nepřišel s kyblíkem ledové vody! Nohy mě ale stále neposlouchají a já se jen opilecky motám po pokoji. Chlapík se škodolibě zachechtá.
„Hokage, a jde do práce napařená jak hopodskej povaleč.“
„Něco ti uniklo, hochu.“ oznámím mu „Hokage je hospodskej povaleč.“ Muž se zasměje, přesto mi nabídne rámě a ochotně mě doprovodí do koupelny. Soudě dle jeho výrazu by mu nevadilo tam se mnou zůstat, já ho ale nemilosrdně vyhodím. Když už nic, vymůžu si soukromí alespoň v koupelně.
Ledová voda je osvobozující. Smívá ze mě zaschlý pot, špínu půlnočních ulic i opilecký opar. Dokonce i bolest hlavy ustupuje těm studeným proudům čiré tekutiny. Alkohol, opouštějící mou krev si ale s sebou bere i zapomnění, kvůli kterému ho vyhledávám. Teď už každý večer.
Každý večer piju. Piju, abych zapomněla na problémy, které se hromadí na stole Hokage – na mém stole; abych zapomněla na své blízké, kteří zemřeli mojí vinou, abych zapomněla na válku – a na chlapce, o jehož život je vedena. Ale hlavně piju proto, abych zapomněla, že piju. Je to ale prokletí! Nikdy nekončící kruh, ve kterém jsem uvízla jako ryba v síti – neschopna dostat se ven a uniknout tiše se plížící pomalé smrti.
Vytřu si z očí vodu – ani nevím, jsou-li to slzy, nebo snad jen zbloudilé kapky, které si tam našly cestu z mých vlasů. Vždycky je to takhle. Když zmizí alkoholová otupělost, dostaví se sebelítost následovaná depresí. A večer zase všechno nanovo…
pečlivě se omotám osuškou a vylezu z vany. Do očí mě okamžitě uhodí můj odraz v zrcadle. S hrůzou si uvědomuji, že už tu osobu, co na mě tak zamračeně shlíží, skoro nepoznávám. Má tělo s dokonalými křivkami a bílou, mladistvou, bezchybnou pokožkou. Její oválný obličej lemovaný dlouhými lesklými světlými vlasy září mládím.
Lže. Její rty lžou, její hladké čelo lže, stejně tak její bezchybné obočí a ňadra, dmoucí se z bezpečně omotaného ručníku. Ona celá lže. Jenom její unavené hnědé oči říkají pravdu o tom žalostném stvoření, co se skrývá v téhle zářící schránce. Jen v jejích očích se zračí stáří, které prostupuje mou duši a bere mi elán i jakékoli naděje na světlejší zítřky. Jen v těch hnědých tůňkách je vidět můj stesk a zoufalství, mé opravdové já, umírající touhou po smrti a životě zároveň. Po životě bez smrti. A po smrti bez života.

Poznámky: 

V první řadě děkuju, že jste to dočetli až sem. Potom se omlouvám, že to není FaF, ale momentálně na tuhle povídku vůbec nemám náladu. Popravdě, jsem ráda, že jsem napsala aspoň tohle.
Co se téhle povídky týká, půdodně měla být asi o stránku a půl delší, ale jelikož jí to neprospívalo, rozhodla jsem se ji useknout už v tuhle chvíli. A k ději - přeberte si ho, jak chcete. Nebudu vám vnucovat nic, co jsem tím chtěla říct, protože si myslím, že si tam každý najde něo jiného.

5
Průměr: 5 (12 hlasů)

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele nettiex
Vložil nettiex, St, 2012-09-05 15:57 | Ninja už: 5877 dní, Příspěvků: 3653 | Autor je: Editor všeho, Kankurova kosmetička

V poslední době zjišťuji, že... nevím, jsem s Tsunade a Jiraiyou tak nějak... hotova. Přečetla jsem si i napsala všechno, co jsem chtěla. Vždycky je budu mít ráda, vždycky budou mít u mě zvláštní místo, jako žádný jiný pár - ale je čas říct Dost.

To je důvod, proč jsem tuhle povídku sice přečetla, ale nekomentovala.
Ona je naprosto výborná. Je realistická a uvěřitelná, ale... a já si jen můžu přát, aby přišla dřív.

Obrázek uživatele TheMissUzumaki
Vložil TheMissUzumaki, Pá, 2012-08-24 21:12 | Ninja už: 4762 dní, Příspěvků: 400 | Autor je: Prostý občan

Tsunade je jedna z mojich najobľúbenejších postáv a prečítať si túto jednorázovku bolo... Veľmi zaujímavé. Nazrieť do Tsunadinej hlavy sa ti podarilo, naozaj veľmi dobre. Vyjadriť jej pocity z nekončiaceho sa kolobehu, z ktorého sa nedá vyjsť, jej zúfalosť zo života... To všetko si úžasne popísala. Jednoducho super FF. Kakashi YES

Obrázek uživatele Lee
Vložil Lee, So, 2012-08-18 18:44 | Ninja už: 4682 dní, Příspěvků: 2392 | Autor je: Moderátor, Manga tým, Tsunadin poskok

Ale hlavně piju proto, abych zapomněla, že piju.

Piju, abych zapomněl.
Zapomněl na co?
Zapomněl, že se stydím.
Za co?
Stydím se, že piji.

Ten občasný smutek z Malého prince na mě z téhle povídky přímo dýchl. Moc pěkná povídka, uvěřitelná a svým způsobem dost tragická. Ale vážně se mi líbí.

Už jsem čekal dost! Dvanáct let! Na Konoze!

Obrázek uživatele strigga
Vložil strigga, Pá, 2012-08-17 19:55 | Ninja už: 4923 dní, Příspěvků: 1637 | Autor je: Konohamarova chůva

Bože... kruhy. Kruhy.
Chvíli na to hledím jako opařená a nevím, co říct. Od jisté doby mám z kruhů - nekonečných koloběhů stále se opakujících, stejných věcí - svým způsobem hrůzu. A tady je to tak výstižně popsané, že ani nevím, co na to říct.
Je to jiné. Není to nadějeplné. Je to.. uvěřitelné, realistické. Strašné. A je to skvělé.

Pamatuj, tenhle svět není jen pro silný, stvořen byl pro všechny ztracený duše
a počítá se, jestli tě tvá cesta posilní, a ne to, jak rychle jsi ji ušel
~ Radůza

Obrázek uživatele Camelia
Vložil Camelia, Pá, 2012-08-17 14:48 | Ninja už: 4687 dní, Příspěvků: 1469 | Autor je: Pěstitel rýže

Moc hezký Smiling

Ach ten sentiment...

Obrázek uživatele Tall
Vložil Tall, Čt, 2012-08-16 23:15 | Ninja už: 5877 dní, Příspěvků: 2469 | Autor je: Tsunadin poskok

Tahle povídka má atmosféru. A víš, co ono to úplně stačí a hlavně to vypovídá o tom, že autor ví co, a jak psát. No a to je tady vzácnost. Navíc Tsunade jako postavu mám strašně rád.
Jen pro příště. Trochu se ti rozchází u Tsunade styl přímé řeči.
„Už ses ujistil, že jsem ještě nechcípla, tak padej!“
Má v sobě určitou hovorovost.
„Takhle po ránu ano.“
Je zase skoro bych řekl extra spisovné. (Kdo by tam to ano fakt řekl? Všichni spíše jo.)

"Naděje je ječmen!"

Na to, abys poznal že svíčková je připálená, jí nemusíš umět vařit.
Po dlouhé době nová FF - Opakování.

Obrázek uživatele Kimm-chan
Vložil Kimm-chan, Čt, 2012-08-16 20:50 | Ninja už: 5929 dní, Příspěvků: 759 | Autor je: Obsluha v Ichiraku

"Někdy mám pocit, že jsem zapomněla, jak se tohle dělá. Že jsem zapomněla psát."

Pamatuješ? Popůvky a noční seance? Právě v tuhle chvíli totiž nějak nevím, jestli se mám smát nebo brečet. Jako první emoce mě přepadla zuřivost. Chtěla jsem tě rozčtvrtit, uškrtit, rozsápat, prostě tě jakýmkoli způsobem zabít. Víš proč? Přečti si ještě jednou tu první větu. A potom si přečti znovu svoji povídku.
Popravdě, zrovna od tebe bych tohle téma nečekala. Téma chlastu a kocoviny, téma únavy ze života, to zoufalství, tragédie... Nemyslela jsem si, že se k tomuhle někdy dostaneš. Ale ty ses dostala. A i když to asi není to, co by většina autorů chtěla slyšet (přece jen, kdo kdy koho chválí, pokud se jedná o cestě k chlastu?), prospělo ti to. Nebudu si tu hrát na člověka, kterej všechno ví, všechno zná, všemu rozumí, ale... je to tím, žes dospěla. Někde hluboko uvnitř. I když to možná nechceš, i když o to nestojíš, už nejsi tím naivním dítětem. Obě už nejsme. Už jsme zkrátka vyrostly z časů, kdy jsme kreslily lva s goniometrickýma funkcema v poslední lavici.
K postavám... Tsunade byla taková, jaká by měla po noci s chlastem být. S kocovinou, nevrlá, uvěřitelná. A Jiraiya... jeho řeči mě zkrátka bavily ^^.
I když to není FaF, i když to není Housenka (přečetla jsem jí celou, detaily osobně) nebo Děláš si srandu?, i když je to jednorázovka, kterou jsi neměla v plánu, jsem za to ráda. Tyhle věci... jsou nejlepší. Hlavně pro tebe. Proto prosím, zkus se zase vrátit. Zkus pochopit, žes psát nezapomněla, že je tady pro tebe pořád místo - a že vždycky bude.


• There'll always be people out there who will tell you that you can't. All you have to do is turn around and say: "Watch me!"
• Vždyť usmát se nebolí.
• Nejnovější myšlenka v text ... Voda není krev, Voda je voda