Hitominy narozeniny

Konečně nastal den, na který se Hitomi tolik těšila. Dvacátéhopátého července, den jejích patnáctých narozenin. V Konoze byl klid a Hitomi byla právě s Tokime v obchodě. Kupovaly jídlo na večer, jelikož se pořádal večírek. Když nakoupily, co bylo potřeba, odnesly to k Hit domů a připravily na večer. Nějakou chvíli jim to trvalo, obzvlášť když je Hitomi natolik zručná, že dokáže usídlit několik jídel na Tokimině hlavě. Takže pár sprch taky ubralo nějaký ten čas. Tokime doufala, že bude od ní odcházet plná energie a natěšená na večer, ale tomu tak bohužel nebylo. Jelikož byla unavená a naštvaná z kamarádčiny šikovnosti a zručnosti.
„Nezapomeň v šeest,“ volala za ní ještě od dveří. Ta se ani neobtěžovala otočit, jen zahrozila ve vzduchu pěstí.
Když si Hit doma pouklidila, přišla Ayano. Tak se hezky uvelebila v měkoučkém křesle a Ay se pustila do práce. Začala jí všelijak česat vlasy, lak smrděl ještě několik kilometrů za Konohou a po pár nezdařených pokusech bylo dílo konečně hotovo. Bohužel ne celé . Ještě chyběl make-up a oblečení. Po několika hodinách byla Hitomi ráda, že šla s Tokime nakupovat tak brzy, jelikož s tímhle se sekla na opravdu dlouho. Když už byla celá vyparáděná a podle Ayano perfektní, mohla se její kamarádka vrátit domů. Vlasy měla krásně sčesané do drdolu, sukýnku s tílkem, přes to krátkou vestičku a tvář jemně nalíčenou. Oblečení nebylo zrovna podle jejího vkusu, ale musela uznat, že vypadá dobře. Vše bylo připraveno a ona už jen čekala na první příchozí. Bylo pozváno několik jejích přátel a doufala, že se dostaví všichni. Jenže co už se tak stává, štěstěna naši Hitomi nesledovala. Uslyšela zvonek, což znamenalo první návštěvníky. S radostí přihupkala ke dveřím a otevřela. Byl to tým osm, což poznala hned po otevření, protože jí Akamaru přistál na hrudi a srazil k zemi.
„Akamaru!“ okřikl ho Kiba. „Ještě se nepřeje,“ dodal. Z představy, že něco podobného proběhne znovu se Hitomi moc nezamlouvalo, ale proč ne, byl to její velký den. Na rozdíl od Kibi, který se pozval dovnitř sám, venku čekali Shino s Hinatou, které okamžitě pobídla ke vsupu. Zavřela za nimi a chtěla se k nim přidat, ale rukávem se zachytla za kliku. Škubla a rukáv se roztrhl.
„Sakra!“ zaklela. Rychle kabátek sundala a sedla si k nim do obýváku.
„Můžeme ti popřát hned? Nechci čekat na ostatní,“ začal Kiba. Hitomi sklouzla pohledem k Akamarovi, ale nakonec přikývla.
„Tak Akamaru teď můžeš,“
„Ne, radši..“ a opět ležela na zemi s Akamarem na sobě. Ozval se zvonek, čehož náležitě využila.
„Omluvíte mě na chviličku?“ zvedla se a šla otevřít dveře.
„Ahoj,“ pozdravila formace Ino-Shika-Chou.
„Ahoj,“ vrátila jim.
„Máš hodně jídla?“ zeptal se Chouji, načež ho Ino šťouchla loktem do břicha.
„To je neslušný takhle se ptát,“
„Ježiš to je otrava,“ chytil se Shikamaru za hlavu a všichni tři vešli dál. Hitomi byla mírně zmatená, ale nakonec se rozhodla zajít do kuchyně pro dort. Opět ale někdo zazvonil. Chtěla nejdřív dort přemístit do obýváku, ale když se tam pokoušela dostat, přeběhl jí Kiba s Akamarem před nosem.
„Někdo je tu, jdem ho vystrašit,“ zasmál se kiba na Akamara a přitom dort na Hitomi zvrhli. Ta jen sledovala své špinavé oblečení od polevy s otevřenou pusou a nevěděla co dělat. Zničený dort položila na linku a vrhla se k telefonu.
„Tokime?“
„Jo,“ ozvalo se na druhé straně „Už k tobě jdu, neboj,“
„Ne!“
„Co, ne?“ nechápala.
„Nesmíš!“
„Nesmím?“
„Musíš mi sehnat jiný dort,“
„Ale..“
„Zatím,“ típla to a dort hodila do koše. V obýváku už se hromadil tým sedm s Ayano. Hitomi vykoukla zpoza rohu, aby jí nikdo neviděl.
„Hojky,“ zamávala.
„Nazdár Hitomii, dneska je ten tvůj velkej den, co? Tak to to pořádně oslavíme, ne?“ Naruto vyndal z mikiny flašku šampaňskýho.
„Určitě, ale teď mi dejte chvilku, ano? Jo a kdyby někdo zvonil, tak prosím otevřete, děkuju, jste zlatý,“ usmála se a vylítla nahoru do koupelny. Vchrstla si vodu do obličeje a úlevně si oddychla.
„Jak uklidňující,“ prohlásila těsně před tím než začala křičet. Když totiž zjistila, že řasenka, stíny, make-up a spousta dalšího, se jí rozmazali po obličeji, neubránila se výkřiku.
„Jsi v pořádku?“ ozval se Ayanin hlas za dveřmi.
„J-jistě, hned budu dole, zatím prosím běž za ostatními, ať se nenudí. „Jo a už je tady Kotetsu?“
„Proč se ptáš? Copak to není tvůj „kamarád“?“ zasmála se.
„S-samozřejmě, jen mě to tak napadlo,“ bránila se.
„Ne, promiň Hit, ale má misi a dneska to nejspíš nestihne,“
„Aha,“ posadila se na okraj vany.
„Ale to nevadí, ne? Přeci všechna zábava nestojí jenom na něm, bude prča i bez něj, navíc už je tady Gaiův tým,“ snažila se jí povzbudit i přes dveře.
„Jo, máš pravdu,“ snažila se znít sebevědomě. „Tak tam už běž,“ řekla ještě a pak uslyšela její pomalé kroky na schodech. Po chvíli se zezdola začala ozývat hlučná hudba. Byla smutná, milovala Kotetsua jen nevěděla, jak mu to říct. Bála se, že zničí jejich přátelství, takže pro ní bylo důležité, aby s ním alespoň byla jak jen to šlo, pomáhala mu, smála se s ním, trpěla s ním a podpořila ho, když potřeboval. Chtěla ho na své oslavě, ale mise je mise. Všechen make-up odlíčila a vzala si obyčejné džíny s tričkem, vlasy rozpustila a rozhodla se přidat k ostatním. Už byla na schodech, když v tom jí podjela pravá noha a ona se skutálela ze schodů jako pytel brambor. Ucítila palčivou bolest na nártu levé nohy. Bála se za ni chytit, ale bolest ji přímo lákala k uchopení. Nevykřikla, nechtěla nikoho vyděsit a přes všechnu tu muziku, která hrála, by ji nejspíš ani nido neslyšel. Všichni momentálně obývali kuchyň a nandavali si jídlo. Chouji si nabíral mísy chlebíčků s kuřetem. Ino si vzala salát, Shikamaru ujídal jednohubky, Ayano slintala nad rámenem po boku Naruta, Sakura byla připravena ke křiku na Naruta za poslintannou podlahu, Sai si maloval všechnu tu zábavu, Neji radši nejedl, Lee si nandal zmrzlinu, Tenten si vzala brambůrky, Tokime právě přinesla dort, Hinata začala jíst ovoce, Shino také nejedl a Kiba s Akamarem hledali granule. Hitomi se k nim po jedné noze došourala. Jako první jí zahlédla Tokime, která se vláčela přes půlku Konohy s novým dortem, ale alespoň měl úspěch.
„Hit? Ses v pořádku?“ zeptala se. Naruto se začal prát s flaškou šampáňa.
„Proč mi to nejde otev..“ * Rána *.. chudák Hitomi dostala špuntem ránu do hlavy a ztratila vědomí.
…
Když se probrala, ležela v nemocnici. Měla nohu v sádře a obmotanou hlavu. Na stolku měla papírek.
Hitomi, vážně mě mrzí, jak to dopdlo – i přes ten blbej dort, co jsem ti musela přinést!. No, kde jsem to skončila, jo... Naruto byl moc smutnej, že tě strefil do hlavy a poslintal podlahu. Všichni jsme si řekli, že to oslavíme někdy jindy, až ti bude líp nebo se na to budeš cítit a vytře se – Shino se po tvém poranění opil a zanechal ti pěkný vzkaz na podlaze, též i Akamaru, ale ten nepil. Všechny dárky jsme ti nechali doma, takže se neboj, že bys o ně přišla. Čekali jsme do jedenácti, ale všichni už potřebovali domů, takže až se probudíš, tak ti tímto přeju všechno nejlepší... Tokime. PS : Ayano snědla celej dort po cestě, potřebovala se nějak uklidnit a dort jí přišel vhod, takže stížnosti posílej na její adresu a ostatní pozdravujou. Ať se noha brzo zahojí.
„Ach jo, to byl teda vydařenej večer.“ Nebylo jí nejlíp a když si rozvzpomněla, co všechno se dělo, byla taky pěkně naštvaná. Všechna snaha byla k ničemu a ta bolest za to taky nestála.
„Tohle jsou ty nejhorší narozeniny vůbec,“ řekla, ačkoliv v místnosti nebyl nikdo, komu by si mohla postěžovat. Když v tom kdosi vešel do pokoje.
„Stihl jsem se vrátit až okolo jedenáctý a dozvěděl se, co se stalo, tak jsem tady.“ Hitomi jen zírala. „Je teda už skoro půlnoc, ale když mi řekli, že jsi vzhůru, tak teda... Všechno nejlepší kočko,“ Kotetsu jí podal květinu a políbil.
„Zítra tě pustí, takže si pro tebe příjdu a pěkně se o tebe budu doma starat, jen se těš,“ zasmál se a odešel z místnosti. Hitomi za celou tu překrásnou chvilku nic neřekla, pouze ho sledovala a to jí stačilo.
„Miluju tě,“ řekla velice potichu.
„Já tebe taky,“ ozvalo se jí u okna. Byl to on. Seděl na otevřeném okně a sledoval jí. Ladně slezl dolů a nahnul se k ní. Políbil jí do vlasů.
„Jak dlouho ti to trvalo.. Moc te miluju... Zítra,“ zašeptal a zmizel. S jeho zmizením se zavřelo okno. On... Byl to vážně on a řekl, že jí miluje. Miluje jí. Opravdu je to tak, nezdá se jí to, ta bolest je tomu svědkem. Opět mu nic nedokázala říct, ale byla tak nadšená. Přičichla si ke květinám.
„Ne, byly to ty nejlepší narozeniny vůbec,“ usmála se.
„Počkat! Jak jako .. Jak dlouho ti to trvalo, proč mě?!“ ...