Král Ohnivé

Běžel a neotáčel se, sprintoval po zarostlých stezkách, skákal přes ohromné kořeny stoletých listnáčů, pronikal skrz hradby houštin a skláněl se pod nízkými větvemi. Tak zdolávali ospalou odpolední krajinu, člověk a pes, ve chvíli, kdy nezáleželo na ničem kromě rychlosti.
„Akamaru!" vyslovil mladý muž mezi pravidelnými výdechy. Odbočili na blátivou polňačku, vedoucí okolo rozbourané zídky, jenž se po několika metrech změnila v úzkou lesní cestu. Brzy minou svah nad jezerem, pak se před nimi vynoří nehnutý přízrak pily a zahalí je vůně dřeva - oběhnou ji rychle, jakoby se muž snažil vyhnout tomu, kvůli čemu sem chodí každý všední den. Nakonec se dostanou ke kopci. Akamaru vyběhne vzhůru s čenichem u země, jeho pán se bude odstrkovat od úzkých kmenů smrků. Vyrazí z lesa až na úsek, kde dřív vedla pěšina a tam se zastaví, jako už spoustukrát předtím.

Kiba Inuzuka hlasitě oddechoval, uprostřed široké příjezdové cesty, vedoucí k majestátní stavbě před nimi. Tou byl obrovský dům v tradičním stylu, od okolního světa chráněný šedivou zdí a masivní, dřevěnou bránou. V tak těsném sousedství lesa působila kouzelně a pohádkově, ale když jste se na ni chvíli dívali...
Kiba přimhouřil oči. To, co viděl: co se míhalo za okny a schovávalo se ve stínech pod krovem byla temnota. Narovnal se. Dech se mu už zklidnil, vlastně skoro dýchat přestal. Pomalu přistoupil k vratům a pak, jakoby se v něm něco zlomilo - opřel se o ně, přitiskl se co nejblíž a dlaní zasněně pohladil červené dřevo.
Akamaru zaštěkal.
Působilo to jako signál - varování, že už zašel příliš daleko. Trhnutím se probral z podivného snu a rychle ustoupil. „Pojď Akamaru, půjdeme domů."
Bílý pes se neozval, jen poslušně vykročil po pánově boku. Pokaždé, když spolu absolvovali tuhle trasu, vracívali se jakoby skleslí, už jen proto, že slovo domov mělo pro Kibu od jisté doby úplně jiný význam.
Ušli několik metrů, než zaslechli dusot kopyt a skřípání nápravy.
„Akamaru!"
Kiba ustoupil z cesty, ale Akamaru neměl koně rád. Naježil se a spustil zuřivý štěkot. Nakonec Kiba sevřel tu jemnou, bílou srst na šíji a odvlekl jej stranou. Za chvíli je minul tmavý kočár, s umně vyřezávaným rámovým a sametovými závěsy, tažený čtyřmi koníky. Mladý Inuzuka zůstal skloněný nad běsnícím Akamaruem a snažil se předstírat, že je příliš zaměstnaný na to, aby se o něco takového staral, ale přitom ho hlodala touha, která nakonec zvítězila.
Zvedl hlavu; mělo to být jen na chvíli, jenom letmý pohled a pak mohou všichni předstírat, že se to nestalo. Jenže zárověň s ním se v jednom z oknem zjevila bledá ruka a lehce odhrnula cíp červeného závěsu. Zahlédl kus bílé tváře a dvě světlé oči, tak neskutečně smutné, že je zprvu ani nepoznal, než se cestující opět ukryl ve stínu.
Akamaru přestal štěkat, místo toho za procesím výhružně vrčel, dokud se pach koní nerozplynul v letním vánku. Kiba se bezeslova otočil a pokračoval v cestě. Slyšel, jak kočár s rachotem zastavuje i vzálený skřípot otvírané brány.

Nynější dům Inuzuků stál za dvěma lány kukuřice a jedním obilným polem; polozhroucená cihlová stavba s červenou střechou, neupravenou předzahrádkou a malými okny; mezi třicítkou podobných, co se kupily blízko sebe jako malé, lidské mraveniště. Většinu jejich obyvatel znal Kiba osobně - muži pracovali na pile, jejich manželky chodily na pole s jeho matkou.
Na chvíli se zastavil a prohlédl přední stranu baráku, svým způsobem znechuceně a s náznakem vzdoru v očích, než se rozhodl vstoupit, aby našel Tsume - nyní již dělnici Inuzuku - v roztrhaném křesle a obklopenou smečkou psů. Jejích jediných přátel.
Pustil Akamarua dovnitř a zavřel dveře. „Tsume?"
Za širokým opěradlem se pohnula rozcuchaná hlava a ozvala se rána. K špičkám jeho zablácených tenisek se přikutálela prázdná láhev a on si vzpomněl, že se tohle už jednou stalo - tehdy, když to před ním Tsume přestala tajit. Tenkrát na láhev zaskočeně zíral, nyní to už nebylo žádné překvapení. Sklonil se, vzal ji a postavil stranou.
Tsume se s námahou vyškrábala na nohy. „Kibo..."
Začala se klátit jeho směrem, ale zachytil ji dřív, než mohla zakopnou o některého z psů. „Zbláznila ses? Chceš, aby tě Hana našla takhle!?"
Byl rozhodnutý křičet, ale Tsume se opřela o jeho rameno a vydala jakési bolestné zaúpění, takže se jen znova ujistil, že jí nikdy nebude schopen pořádně vynadat.
Rázně ji od sebe odstrčil, možná ze strachu z probuzeného soucitu. Přehodil si její ruku kolem ramen, odvedl do mrňavé koupelny a strčil jí hlavu pod sprchu. Jen doufal, že vydrží při smyslech až do Hanina návratu z Konohy, kam jeho sestra utekla za prací veterinářky, aby rodina vůbec vyžila a ona se zbavila neustálého tlaku beznaděje, co od první chvíle obklopovala jejich pozemek.

„Konečně doma." Hana Inuzuka se s povzdechem protáhla. Ozářilo ji příjemné světlo zapadajícího slunce a vlasy jí načechral vánek, přestože si nešlo nevšimnout změny. Pohubla, zbledla a oči měla temnější než kdy dřív. Věnoval jí letmý pohled, když se usadila vedle něho, na nízký schod přede dveřmi. Cítil, jak je unavená a to v něm probouzelo vztek, který se za ty roky naučil dusit.
„Co je na tomhle tak úžasného?" zeptal se.
Hleděli na zaplevelený záhon s dvojicí uvadlých narcisů, s pozadím kopie jejich domu, s obyvateli, které možná potkal podobný osud.
„Je tam jako v kotelně. Za chvíli nevíš, co je kouř a co mraky." Zavřela oči a zhluboka vydechla. „Ptal se na tebe Shino."
Vstal, ještě než stihla větu dokončit. Dobře věděl, kam míří a odmítal ji tam následovat.
„Kibo!" Chytila ho za ruku a znemožnila mu útěk. „Podívej se na mě..."
Nemusel. Věčně ji měl před očima, unavenou a přepracovanou. A taky mámu, marně hledající útěchu v lahvích saké.
„Pořád jste přece přátelé," pokračovala Hana, když nic neříkal. „A co si vzpomínám, byl jsi to ty, kdo s tím začal. Čeho si cení Inuzuka?"
Prudce se k ní obrátil. „To bylo dřív! Teď už je pozdě..." zavrtěl hlavou. „Éra převaděčů skončila."
Na chvíli zaváhala, ale vzápětí její pohled ztvrdl. „Pět tisíc yenů."
Zastavil se uprostřed pohybu.
„Mámina léčba a zařízení ordinace." Znova se k ní otočil, ale nenechala ho promluvit: „Lepší příležitost už mít nebudeme."

Pod dehtově černým stropem se mísil dřevěný prach s vůní smůly, co zahalovala široké okolí, od otevřených vrat po konec blátivé cesty. Slabé hrčení pak náhle zesílilo, jak se neviditelné zuby pily zakousávaly do dřeva. Podlahu pokrýval měkký koberec třísek a pilin, na kterém přešlapovali dřevaři a těšili se, až jim skončí směna.
„Kibo! Kibo!" Kdosi mu nadzvedl sluchátka a posunkem ukázal na dveře. „Ptá se po tobě!"
Předal štafetu na dráze odletujících třísek, a se vzrůstající nedůvěrou vyhlédl ze vrat. Stál tam mladý Hyuuga, takový exemplář veškeré Hyuugovosti, kterou onen klan dokázal nasbírat. Dovnitř nešel, snad, aby se mu neusadil prach na saténovém plášti, nebo kousky kůry v dlouhých černých vlasech. Ale bylo vidět, že i tady venku si připadá nesměle a dokonce je nervózní při pohledu na člověka před sebou.
„Kiba Inuzuka?" vyslovil opatrně.
Byla to už dlouhá doba, co si přestal kreslit klanové značky na tváře. Přesto byl snadno rozpoznatelný podle černých očí a zubů, vhodných k trhání kořisti. Pokýval střapatou hlavou a oprášil si bundu. „K službám."
Návštěvník zvedl ruce ve smířlivém gestu. „V pořádku, jsem Hyuuga Kō. Hinata-san mě požádala, abych..."
Kiba se naježil. Nedá se přesně říct, jak to dělal nebo jak to vypadalo. Hlavní je, že když už k tomu došlo, lidé v jeho blízkosti kvapně ustupovali v předtuše něčeho hrozného. Tentokrát to byl Kiba sám, kdo ukázal zástupci Hyuugů záda a jen přes rameno zavrčel: „Proč?"
Kō nervózně polkl při vědomí, že se pohybuje na tenkém ledě: „Ona... viděla vás při příjezdu. Chtěla by se setkat..."
Kiba neodpovídal. Jakoby se stahoval čím dál víc do sebe, cosi mumlal pod límec bundy a nehty zatínal do odrbaných rukávů. Tohle nebylo vhodné téma! Minulost nikdy nebyla vhodné téma! Už od konce války, od toho pitomého převratu a nástupu Uchihů k moci, od té zatracené ideje rovnosti, se celý klan Inuzuka pokoušel zapomenout. Jejich minulost byla pohřbená a nezasloužili si, aby ji někdo vytahoval. V té chvíli bojoval Kiba sám se sebou, jeho hrdost proti sentimentu, síla vůči slabosti.
Hyuuga Kō si v jeho přítomnosti připadal nesvůj už od začátku, ale nějak se mu povedlo posbírat zbytky odvahy a přistoupit blíž: „Moc mě o to prosila. Celý večer byla jako... já ji nikdy neviděl tak bledou. A pak, dneska ráno... je zoufalá."
Ta věta nakonec rozhodla. Obrátil se zpátky, opět úplně tiše, protože nenacházel správná slova.
Ale Kō to zřejmě pochopil. „Až tu skončíte, nebo... - říkala, že kdyby to bylo možné okamžitě, tak..."
V té chvíli už ho Kiba míjel. Cestu znal velmi dobře.

Velký dům na samém vrcholu zalesněného kopce byl dřívějším sídlem klanu Inuzuka, domem, kde Kiba i Hana vyrostli. Teprve po nástupu klanu Uchiha k moci byl vyvlastněn a darován Hyuugům, kteří jej nyní používali jako své letní sídlo.
Celou cestu šel rychle, až mu Hyuuga Kō sotva stačil. Teprve těsně před bránou na okamžik zaváhal a změnil směr. Nebyl tu už víc jak osm let. Raději se vydal k zadnímu vchodu, nenápadné brance u západního křídla. Bylo odtud vidět rozlehlé hlavní nádvoří a z druhé strany zadní část, kde dřív stály psí kotce. Ty nyní nahrazovala vysoká maštal - z otevřených vrat právě kdosi vyváděl šedého koně s červenou ohlávkou...
Na okamžik se zastavil a přimhouřil oči. Poznal ji, malou Hyuugu Hanabi. To rozmazlené třeštidlo, z které si kdysi dělali legraci a ona na ně chodívala žalovat domů. Zastavila se na zabláceném prostranství a pohladila hřebce po šíji. Pak se Kiba rychle odvrátil a zmizel v domě, protože k němu otočila hlavu. Doufal, že si ho nevšimla.

Kō jej zavedl přímo do Hinatina pokoje. Zdálo se, že už není z Inuzukovy přítomnosti tolik nervózní a zřejmě si oddechl, když se Kiba rozhodl pro nenápadný vstup.
„Počkejte tady." Nechal jej uprostřed místnosti a s úklonou vycouval ze dveří.
Sledovala, jak se rozhlédl kolem, přešlápl na vrzajících parketách a udělal pár kroků k oknu. Vedle zavrněl zapnutý počítač a Kiba leknutím ucukl - nejspíš ani netušil, co to vůbec je. Zkusil otevřít okno a zase jej zavřel, prsty přejel po oprýskaném nátěru parapetu - sám tudy často utíkal, jako po něm i Hinata. Věděla to, ale zůstala tiše, ačkoliv to od ní bylo tolik kruté. Tohle byl jeho pokoj...
Vrátil se do středu místnosti a byl by tam nakvašeně stál ještě dlouho, kdyby se za ním neozvalo: „Ahoj, Kibo."
Pomalu se otočil. Ano, byla to Hinata Hyuuga, usazená v koutě za rohem šatní skříně, tak tiše, že si jí ani nevšiml. Rychle po ní přejel očima a v mysli mu utkvěly pouze dvě věci: bledá a tlustá. Bylo toho samozřejmě víc, jako její neskutečně chladné byakuganové oči, ale to Kiba nedokázal a ani nechtěl vidět. Vlastně se mu ulevilo - bál se, že tu uvidí Hyuugovskou princeznu, ale na této Hinatě bylo minimum přitažlivosti.
Zapřela se dlaněmi o zem a kymácivě vstala. Na sobě měla volné šedé kimono, dnes nošené výhradně ke slavnostem a v případě, že si někdo mohl dovolit zůstat přes den v posteli. Sklopil hlavu a nervózně přešlápl - sám nebyl právě zpodobnění elegance, v ošoupaných montérkách a s pilinami v rozcuchaných vlasech. Raději ji sledoval od pasu dolů - vyhrnula si rukávy a mávla kamsi za jeho záda.
„Nechceš se posadit?"
Přikývl. Usedli naproti sobě a nastalo mezi nimi ticho. Nakonec sebral poslední zbytky odvahy a podíval se na ni. Sledovala jej dál, bez jakékoliv bázně nebo náznaku zkoumavosti, povrchně a bezelstně, že jej připravila o slovo.
„Skoro ses nezměnil," pronesla tiše.
Nebyl krásný, zato vypadal přesně tak, jak očekávala. Jen vlasy si nechal narůst po ramena a cik cak přes čelo, jakoby tím kompenzoval svoji starou kapuci. A jeho tvář byla ostřejší a hlubší...
„Ty ano." Nepřemýšlel nad odpovědí, už v úzkých chodbách domu se rozhodl nebrat servítky. Sklouzl pohledem na její ruce a všiml si prstenu. „Vdala ses..."
Přikývla. „A ty jsi pořád sám."
Neposlouchal ji. „Kdo je to?"
Povzdechla si. „Kibo..."
„Neji? Je to on, že?"
„Na tom nezáleží..."
Natáhl se k ní. V první chvíli reflexně ucukla, ale jen co se jeho ruka dotkla bledé kůže, zůstala nehybně nakloněná vzad. Odhrnul pramen černých vlasů a odhalil starou modřinu nad pravým obočím.
Na to měl jen jednu otázku: „Proč jsi to udělala?"
Chvíli mlčela a snažila se najít trefnou odpověď. Ale nakonec ho jen chytila za nataženou ruku a vrátila mu ji do klína. „Protože mi to za to stálo."
Vztekle zatnul zuby. „Nikdy jsi do toho nepatřila... Vždycky to byla jenom jejich špinavá hra!"
Seděla tiše a nechávala ho mluvit, což Kibu ještě víc rozčílilo - Hinata, kterou kdysi znal, byla jiná. Uplakaná, nesmělá, snad i naivní, ale nikdy ne chladná. Tento fakt v něm probouzel doposud zapovězené city - to, že mu na ní ještě stále záleží, přestože se snažil ji i celou její rodinu ze svého života vytěsnit.
Zavrtěla se a spravila si límec. „Tak teď je, boužel, i moje."
Nic na to neřekl a z jeho výrazu se dalo vyčíst, že ani nechce. Vstala a z otevřené zásuvky psacího stolu vytáhla vyřezávanou krabičku. Při pohledu na ni se Kibovy mírně roztáhly zornice.
„Tohle je asi tvoje." S obřadní grácií položila předmět k jeho kolenům. Bosou nohou zkusila vrzající prkna. „Našla jsem to pod podlahou. Neboj se, neotevřela jsem ji..."
Trvalo mu několik dlouhých tichých vteřin, než přejel prstem po ornamentu na víku. Schopnost mluvit ztratil docela, ale ta mu teď byla stejně k ničemu.
Dveře se totiž prudce otevřely a dovnitř vpadla Hyuuga Hanabi. „Já to věděla!"
V tu chvíli už neváhal, popadl krabici a postavil se jí čelem. Hinata zůstala sedět - jen naznačila Kō u dveří, aby zavřel a skryl tak výstup její sestry.
Hanabi ukázala prstem na Kibu a její přimhouřené oči kmitaly z jednoho na druhého s tou samou zlobou: „Věděla jsem, že je to on! Co tu chce!?"
Hinata se ani nehnula, skoro se zdálo, že Hanabi nevnímá: „Uklidni se."
„Nemá tu co pohledávat!" pokračovala nejmladší Hyuuga a s rostoucím zápalem se obrátila na sestru: „Je to nepřítel! Už že s ním vůbec mluvíš je ponížením pro nás všechny! Chápeš to konečně!? Odpověz!"
Ale Hinata neodpověděla. Věnovala Kibovi unavený pohled: „Pozdravuj ode mě Tsume-san."
Vyšel ze dveří, následovaný Hanabiným řevem: „Kami! Jsi vážně tak blbá, nebo ti to ještě nedošlo!"
Minul pobledného Kō a teprve pár metrů od hlavní brány se zastavil a znova prohlédl zavřenou krabičku. Pak jej náhlá bolest zlomila v pase a kdyby si nenacpal rukáv do úst, nahlas by křičel. Místo toho byl celý Kibům emocionální převrat ukryt do smůlou páchnoucí látky.

Konoha. Vesnice, opředená závojem exotičnosti pro každého venkovana, a mlhou smogu pro všechny ostatní. Pořád se zbrojilo - továrny, které se za dob Senju otevíraly jen výjimečně, teď chrlily nepřetržitou zásobu zbraní. Na okrajích vyrostla nová sídliště s malými byty pro dělníky a jejich děti, co se teď uplatňují na akademii v rámci všeobecné branné povinnosti.
Tyto věci se Kibovi míhaly v hlavě, zatímco vlak se skřípotem zastavoval na hlavním nádraží. V ulicích se tlačily zástupy lidí o polední pauze.
S Hanou se rozloučili na hlavní ulici. Vadily mu šílené davy lidí na zastávkách VHD, takže to vzal pěšky.
Shinův dům se nacházel ve staré čtvrti. Dlážděné uličky vedly Kibu kolem úzkých domů, kde se od jara do zimi držela vlhkost. Minul asi pět malých náměstí, spíše předělů, kterých tu bylo neuvěřitelné množství. Na každém z nich však nechyběl alespoň malý pomník vládnoucího Klanu.
Shino se narodil na opačné straně Listové, v sídle váženého klanu Aburame, který sem přišel odkudsi z jihu a stál za snem Uchihy Madary. Alespoň do doby, než někdejší senior, Aburame Shibi, změnil názor a byl odsouzen na doživotí jako vlastizrádce. Shino teď obýval přízemí starého činžáku a živil se prací na půl úvazku v továrně na výbušné lístky. Sice mu tak tak zbývalo na nájem, ale zato měl víc času na svůj druhý život.
„Nevěřil jsem, že přijedeš." Shino pokýval svou kudrnatou hlavou a zacouval do potemnělé chodby.
„Já taky ne," odvětil Kiba a vydal se směrem ke kuchyni.
Zde se mezi zaneřáděnou kuchyňskou linkou klínil psací stůl. Na stole uprostřed místnosti stála mísa salátu a další talíře, plné hnijících potravin. Z pootevřených dveří do sklepa se linulo hučení a sladká vůně. Na všech volných místech seděly snad všechny druhy hmyzu, na něž si člověk vzpomenul. Občas bylo vidět, jak se některý brouček vynořuje a opětovaně ztrácí v Shinových vlasech a několik si našlo pěkné místo na Kibově rameni. Doufal, že tu tentokrát nechytne blechy.
Shino vzal ze stolu štos papírů a přešel na druhou stranu. „Pojď, zrovna jsem něco začal."
Vstoupili do sklepa. U stropu létala celá hejna drobných mušek, dalšími byly obsypány dokumenty, rozležené na stolech podél stěn. Byla to ta nejdivnější a přitom nejkvalitnější padělatelská dílna kontinentu.
„Tak o co jde?" Za dobu jejich přátelství si Kiba na tohle prostředí už zvykl, což ovšem neznamenalo, že by začal mít brouky rád. Nikdy tu nevydržel dlouho.
Shino mu ukázal záda a sklonil se nad jedním 'vyráběným' dokumentem. „Jmenuje se Kurenai. Potřebuje vzít přes severní hranici."
Kiba zbystřil: „Kurenai? Tamta Yuuhi Kurenai?"
Aburame přikývl. „Naše drahá sensei. Napsala nějaký článěk, tak ji prý vyhodili z práce. Ale asi si nedala říct..."
„Proč jí neuděláš pas?"
„Je na seznamu majoritně hledaných. Kontroly se od posledně dost zpřísnily - Uchihové, Hyuugové, sensibilové. Vystrčí nos a je s ní konec."
Nenápadně ustoupil ke dveřím. „Víš, že jsem s tím už přestal."
„Ano. A taky, že je na tom Tsume dost špatně."
Kiba se zamračil.
Shino oklepal papíry od hmyzího dělnictva a složil je vedle na hromadu. „Nikdo nezná celou oblast tak dobře, jako ty. Kolik ti bylo poprvé? Jedenáct, dvanáct?"
„Deset," zavrčel Inuzuka a toužil jen po tom, aby odtud už konečně vypadli. „Uběhla spousta času. Drží to celé v šachu..."
„Celé ne. Některé cesty jsou pořád tvé tajemství."
Na chvíli zavládlo ticho.
„Hana říkala, že je to pět tisíc."
„Sedm. Dva dostanu já."

Když se Kiba vrátil domů, Tsume Inuzuka jej přišla přvítat ke dveřím ve svém otrhaném županu, a podle nažloutlého obličeje a tmavých vaků pod očima seznal, že se už nenapila delší dobu.
„Ptala se po tobě ta malá byakugaňka."
„Byakugaňka?" zopakoval nelibě, jen co se zavřeli uvnitř. Sundal batoh z ramene a tvářil se, že v něm něco usilovně hledá. „Hinata?"
Tsume založila ruce na hrudi a opřela se o stěnu chodby. Možná se nacházela někde u brány do abstinenčního pekla, ale myšlenky svého syna rozpoznat ještě uměla. „Ne, ta malá, říkám. Co za váma vždycky furt běhala... Jak se kruci jmenuje?"
Nechápavě nakrčil čelo. „Hanabi?"
„Jo, Hanabi... Přijela sem, jako nějaká královna. Teda, byl to moc hezkej kůň..."

Hanabin kůň byla ve skutečnosti klisna se zapletenou hřívou. Mladá Hyuuga ji vedla za vínově rudou ohlávku skrz pšeničné pole, v záři západního slunce v barvě tmavého zlata. Foukal silný vítr od západu a celý lán se vlnil kolem obou, zatímco se přibližovaly k nehybnému Inuzukovi. Čekal je na prašné polňačce, oddělen od nich linií vlčích máků, a představoval si, jak je asi Akamaru naštvaný, že jej dnes nechal doma.
Hyuuga se zastavila pár metrů od něj a po koňském vzoru pohodila hlavou. Rozpuštěné vlasy se jí rozlily kolem ramen jako dehet. „Pořád nechápu, jak by někdo jako ty mohl být členem váženého rodu!"
Pomalu vydechl. „To jsi zničila půl pole, abys mi řekla tohle?"
Nelibě protočila oči. „Sestra je divná. Od doby, co odešla z akademie a vzala si Nejiho..."
Pokrčil rameny, přestože mu Hinatin osud nebyl úplně lhostejný. „A co já s tím?"
Nadechla se k odpovědi, dolní ret vystrčila kupředu v nazlobeném šklebu a zřejmě se připravovala, nazvat jej nějakým nelichotivým jménem. Ale neřekla nic.
Otočil se k ní zády a pomalu odcházel. „Na tohle nemám čas..."
„Ty idiote!"
Její nadávka ho nezastavila.
Ale Hanabi pustila koně a vyběhla na cestu. „Pošloucháš mě!? Celou dobu byla jako ledová socha! Hnusná, prázdná socha! Ale pak jsi přišel ty! Vrátila se! Slyšíš mě, Inuzuko!?"
Pokračoval dál, aniž by zpomalil.
„Kibo! Byla zpátky! Rozumíš! A dokonce mi i vrazila! Vážně!"
Prudce se otočil a pevně sevřel její zápěstí. „Tak co po mě sakra chceš!!?"
Oba ztuhli v jakémsi udivení. Při pohledu do Hanabiných mléčných očí mu připadalo, že se v nich utopí. A jí se zas zdálo, že jsou Kibovy úzké zornice malými dveřmi do temnoty.
Podlomily se jí nohy a padla před ním na kolena. Pak se začala mazlit s jeho rukama; těmi mozolnatými, zhrublými klouby, jenž stále objímaly její úzká zápěstí. Otírala o ně tváře a dlouhé řasy, chvíli na to do nich už krápěla slzy. „Prosím, odpusť mi! Já chci - chci zpátky - onee - onee-chan!"
Vytrhl se jí a ustoupil o pár kroků vzad, neschopen jí na to cokoliv odpovědět.
Přepadla kupředu, na zvlhlé dlaně se jí nalepil žlutý prach. Nejdřív se k němu natáhla, ale vzápětí se jí na tváři usadil předchozí Hyuugovský škleb. „Myslíš, že jsi něco víc, než já? Že jsme všichni jenom ubozí posluhovači Uchihů!? Zapomeň na to!" Rozhořčeně vstala. „Nemáš ponětí, jaké to je! Každou chvíli čekat, jestli se všechno neobrátí vzhůru nohama!" Znova spadla na všechny čtyři a rozplakala se: „Chci jen svoji sestru, zatraceně! Chci, aby mi odpustila, do háje..."
Zpamatoval se. Pomalu k ní přistoupil, chytil v podpaží a postavil na nohy. „Stůj rovně..."
„Ne, ne..." Přepadla znova kupředu. Byl ochotný nechat ji spadnout, ale chytila se lemu jeho síťové košile a nehodlala jej pustit. „Kibo!"
„Pusť se!"
„Ne!"
Objala jej pevně kolem pasu a smíkla s ním do strany. Dopadli na tvrdou zem, mezi vlčí máky a bodláčí. Najednou ležela těsně u Kibi a on cítil, jak její tělo pomalu dosahuje maximální teploty a nadýmá se, jakoby mělo každou chvíli prasknout. Dlouze na sebe koukali, ale ne tak dlouho, jako předtím. Tentokrát ji políbil a ona ho přijala. Chutnala po jablkách a voněla po koních. Chytil ji za úzké boky a odhodil za oponu klasů. Lezla pozpátku a on ji následoval na čtyřech, až připomínal hladového lva.
Obloha potemněla a zakryla ji mračna. Kiba netušil, jestli je to znamení nebo náhoda, ale přísahal by, že se při každém jejich polibku zlověstně zablesklo. Pršelo dlouho. Líbal ji, zatímco se nořila do jezírka ze zlatých klasů a dešťové vody.
Zašpinili se bahnem a déšť je pak omyl, když ruku v ruce stáli a zírali na bouřící nebe. Sami nechápali, proč tu jsou a co je vlastně tolik spojilo, ale bylo jim to jedno. Přítomnost jediného kousku okamžiku překonala nekonečnost budoucnosti. Obloze se to nelíbilo, přesto je nechala žít.
Šedá klisna byla pryč. Zřejmě se polekala blýskání a vrátila se domů.

Neji Hyuuga neměl s venkovem žádný problém. Vlastně od začátku své puberty došel k závěru, že je lepší nepovažovat za problém ani věci, které naprosto nesnáší, a svůj vztek vůči nim pohřbít pod povrch chakrových rozvodů. Neměl tedy problém s městskou aglomerací, klanem, vlakovým zpožděním, ani se svou ženou. Byli mu lhostejné. Přijel sem a seděl teď naproti ní - své vzdálené sestřenici Hinatě - jen proto, že jej k tomu nabádaly zlé jazyky. Říkaly, že by si ji měl držet víc u sebe. Že nemusí být tak nevinná, jak se zdá.
„Je to zapnuté pořád?" Mírně kývl k rozsvícenému monitoru. Počítačům nerozumněl a proto ho dráždily.
„Ano," přisvědčila.
„Vypni to," nařídil.
Vstala a cosi naklikla. V tichu čekali, až obrazovka potemní. Na čele měla stále známku jeho minulé prevence. Nemlátil Hinatu proto, že by ji nenáviděl, nebo ho to nějak uspokojovalo. Bylo to pro všechny případy, aby si uvědomila, po čím boku teď vlastně stojí.
Obrátila se zpátky k němu. Seděla rovně, jak se mu to vždy líbilo. „Jaká byla cesta?"
Neodpověděl jí. „Hiashi se zmínil, že u toho trávíš až moc času."
Nenechala se vyvést z rovnováhy: „Může to být velmi užitečné. Z hlediska informovanosti. A propagace."
Vstal a odešel k oknu. Sledoval, jak se západní branka pootevřela a dovnitř proklouzla Hanabi. Dosud mokré vlasy se jí lepily na zrůžovělý obličej.
„Hanabi se zmínila o Inuzukovi. I v Konoze se objevily nějaké zvěsti. O Králi Ohnivé..." Měl silnou chuť se otočit a přistihnout ji při tom, jak znervózněla.
K jeho údivu odpověděla pouze unaveným povzdechem: „Přestaň si se mnou hrát. Řekni to."

Kiba si naposled zkontroloval přezky na zelené vestě a odhodlal se k činu. Obešel nechápavého Akamarua, zpod madrace vytáhl dřevěnou krabičku a otevřel ji. Nepamatoval si, co všechno do ní kdy dal - svůj první zub, štětec z Akamaruových chlupů, matčinu starou sponu. A fotky. Z Akademie, jednu se svou třídou a Yuuhi-sensei, co učila první stupeň. Z letních prázdnin, on, Shino, Hinata a malá Hanabi, téměř celá schovaná za jejich zády. Ty černobílé rozmazané obrázky mu náhle vrátily vzpomínky. Byli jen děti, bez nenávisti a útlaku společenských vrstev. Nebylo to k Hanabi fér - to, že si z ní dělali legraci a odháněli ji. Tak moc chtěla nějaké kamarády...
Víko krabičky s klapnutím zapadlo na své místo. Schoval ji zpátky pod madraci a kývl na bílého psa. „Jdeme?"
Akamaru vstal.
Na cestě ke dveřím byl Kiba tolik zamyšlený, že si ani nevšiml Tsume. Stála uprostřed obýváku, jakoby tam byla už dopředu nachystaná. „Nechci se s tebou loučit," pronesla ostře.
„Tsume -"
„Kaa-san! Proč mi tak už neříkáš?" Prsty si promnula čelo a na chvíli přivřela oči. „Víš, že se už nemusíš vrátit? Myslel jsi na to?"
Potlačil nečekanou tendenci před ní ustupovat. „Myslel jsem na vás. Hana -"
„Hana tohle nechápe!" Přímo to vyštěkla. „Takhle jsem vás přece nevychovala! Dávat přednost celku před sebou samým - to je neúcta Konožanů! Neúcta Uchihů k samotnému životu! Nic z toho není Inuzukovské!"
Kupodivu se na ni nerozkřičel. Mohla si pít jak moc chtěla a ta silná slova z jejích úst mohla znít tak prázdně, přesto... „Ale vychovala."
Zarazila se. „Co?"
Usmál se a pevně ji objal. „Čeho si cení Inuzuka, mami?"

Kiba Inuzuka nikam neodešel. Zůstal v náručí své matky, jako stará vůně. Dům opustila osoba jiná, přezdívka pro nepolapitelný noční přízrak. Ztělesnění svobody a nespoutanosti desetiletého kluka, tedy všeho, co si pravý Inuzuka může přát. Jméno, které mu kdysi darovali Konožští hraničáři, když nepozorovaně převáděl utečence přes Zvučňáckou hranici. Král Ohnivé.

S Kurenai se sešel na domluveném místě, známém pro všechny Konožské disidenty. Nemělo žádný název ani přesné hranice a vědělo o něm jen několik málo lidí, k nimž se dalo dostat pouze přes známé, přátele a ještě důvěrnější přátele. Když Kiba dorazil, našel ji čekat na okraji lesa, schovanou mezi nízkými křovisky, že si jí skoro nevšiml. Asi měla strach, neboť se zdála být naprosto soustředěná a podezíravá. Jeho příchod ji ovšem překvapil.
„Kiba Inuzuka. Ty... Já - věděla jsem, že Shino, ale..."
Nebyla to ta vitální, mladá žena, kterou si pamatoval. Zestárla a vypadala nevyspale, přesto se na ní její situace nějak výrazněji nepodepsala.
Nezdržoval se řečmi, jenom ji popadl za ruku a zamumlal: „Nemáme čas, sensei."
Rychle se vnořili do temnoty - nebyla mu cizí, s každým krokem se mu vracely staré návyky a reflexy. Kousek od sebe zachycoval Akamaruův pach, což bylo jediné vodítko, že tu pes ještě je a zkoumá cestu. Pomalu přestal vnímat čas. Na zrak v té tmě nespoléhal. Byla to pořád ta samá, stará stezka? Nezměnila se? Žádné nové kameny, spadané kmeny? Zachytil nohou o vzrostlý kořen a zapotácel se, přesto dokázal udržet tempo. Ne, něco málo tu bylo nové.
Akamaru tlumeně zakňučel, jako pokaždé, když narazil na cizí stopu. Nezáleželo na tom, jestli ji tu zanechal opilý dřevař nebo ozbrojený shinobi - museli se vyhnout všem! Trochu změnil směr. Kolem kotníků ucítili malé lístky borůvčí.
Její dlaň byla teplá a suchá...
Další zakňučení, delší a naléhavější. Odpočítal deset kroků, pak seběhl ze svahu na blátivou cestu. Ucítil Akamarův bok - pes do něj slabě strčil. Přeběhli přes cestu a vnořili se mezi vysoké stvoly kopřiv. Kurenai hekla, když jí popálily holé ruce. Jakmile se ocitli venku, zaslechl potok. Malá říčka tu protékala asi třicet metrů od nich - vydali se nahoru, proti proudu.
Pak Akamaru štěkl. Kuranai to pochopila až ve chvíli, kdy se Kiba zastavil a strhl ji k nejbližšímu stromu. Nastalo ticho, jen nad nimi občas zavrzaly větve. Tato část lesa byla ze vzrostlých buků a oni seděli na staletých vrstvách suchého listí. Kurenai přestala dýchat, Kiba se neodvažoval pohnout. Čekali, dokud nepřišel Akamaru a nestrčil do svého pána vlhkým čumákem. Netušili, co zapříčinilo zdržení, ale bylo na čase vydat se dál.
Konečně přišel úsek malých smrčků, mnohem hustší, než si Kiba pamatoval.
„Tady si můžeme odpočinout..." zašeptal a pustil její ruku.
Sedla si a chvíli se rozkoukávala. Ze všeho na světě by nejmíň čekal, že řekne právě tohle: „Je ti osmnáct..."
„Ano," přisvědčil.
Nastalo opět ticho. Pak bylo slyšel, jak se Kurenai tiše rozplakala. Nechápavě se na ni podíval - šedivou siluetu uprostřed tmy. Chvěla se jako osika.
„Sensei?" Natáhl k ní ruku - sám netušil, jestli se jí chce dotknout, ale ona rozhodla za něj.
Sevřela jeho dlaň, jejich prsty se nepravidelně propletly. „To je - to je v pořádku..." Otřela si slzy a popotáhla. Pak se narovnala, natáhla se blíž a pohladila jej po tváři. „Zase jsem si na vás vzpomněla... Dnes nechápu, proč jsme... Jak jsme si mohli myslet, že budete mít alespoň vy krásný život."
Přivřel oči pod jejím dotykem. Bývala tak krásná... „Vždyť máme. Nikdy jsem si nic víc nepřál."
„Mohli jste toho tolik získat... Celý svět měl být jen váš."
Opětoval jí dotek - vlasy kolem obličeje jí zvlhly potem, slzy se zachytily na řasách. Přiblížil se k ní, až se tvářemi skoro dotkli: „Nepotřebuju celý svět," zašeptal. „Jsem Král Ohnivé."
Zavřela oči. Byl tak blízko, že si nevšiml poslední, lítostivé slzy. „Odpusť mi to, Kibo. Prosím, odpusť mi..."
Akamaru zakňučel. Odtrhli se od sebe. Cesta pokračovala.

Blížilo se ráno. Světlající horizont znamenal, jsou již blízko. Kličkovali podle Akamaruových instrukcí, zastavovali se při hledání nejschůdnější cesty, oddechovali během krátkých přestávek za stromy. Přesto nastala ta chvíle, kterou Kiba nečekal. Král Ohnivé si nikdy nemohl dovolit zlé předtuchy.
Byli už tak blízko, ale Kurenai se přesto zastavila. Zatáhl za její ruku, ale nepohla se ani o píď. Mrštně vyklouzla z jeho dlaně a začala se vytrácet, jako barená pára, rozfukovaná větrem.
„Tolik mě mrzí, že zrovna ty, Kibo..."
Sledoval jak mu mizí před očima, zprvu trochu nechápavě, než mu to došlo. Akamaru se naježil a vrčel. Nebyl čas přemítat nad zradou, nad tím co byla a co nebyla iluze. Okolí se vlnilo a stáčelo, jako špatně rozmíchaná malířská barva. Byl tu jen on a Akamaru, člověk a pes, dva nerozdělitelní.
„Běž!"
Vyrazili, přestože jim nebylo dovoleno utéct daleko. Ozval se zvuk, který Kiba už dlouho neslyšel - ostří, pronikající vzduchem, stále blíž a blíž. Obrátil se a na poslední chvíli uhnul. Něco tmavého se přesunulo po větvích nad jeho hlavou. Další kunai, znova a znova. Vstal na poslední chvíli, ale to už byli oba obklopení ninji v barvách Konohy.
Akamaru zakňučel. Bolestně a naléhavě. Bílá srst se zbarvila rudou krví.
„Akamaru!"
Jakoby se v té chvíli vše zastavilo, jakoby i hraniční shinobi nějak pochopili, co to vůbec znamená ztratit to jediné, co bývalo jisté v jeho životě... Nevšímal si, že je zraněný; vlastně to oba dva v první chvíli nechávali plavat. Věděli jen to, že je to naposled a že nemají moc času. Akamaru se z posledních sil přikradl blíž. Inuzuka objal jeho nádhernou šíji a rudá barva mu znova nakreslila značky na obě tváře.
„Akamaru..."
Slyšel hlas, nevýrazný a tlumený: „Kibo Inuzuko."
Pomalu položil mrtvého psa, v kleče se narovnal. Slunce vyšlo. Mezi stíny vzdálených jehličnanů stála šedá klisna s rudou ohlávkou. Na pozdrav zaržála, pohodila hlavou a rozběhla se pryč.
Shinobi; s tváří bledou jako křídový papír, v níž se dalo vidět něco zvláštního a hlubokého; s aurou, jakou se snad smí honosit pouze smrt; přistoupil blíž. „Byl jsi obviněn z napomáhání nepřátelům Ohnivé země, podvracení Klanu a zájmů Konohy, jako velezrádce a zvěd, dopaden a odsouzen."
Kiba zvedl oči - pak pochopil to, že je Smrt jeho přítelem, že jej obdivuje a ctí, a byl ochoten se jí vydat. „Rozumím."
Ostatní shinobi to nechápali. Neměli ani ponětí, proč jejich velitel vytáhl svůj sai, obešel tak dlouho pronásledovaného Krále Ohnivé, rukou sevřel rozcuchané, hnědé vlasy a dokonalým pohybem mu přeřízl hrdlo.

***

Hinata Hyuuga seděla uprostřed svého pokoje a zírala na rozdělaný kus dopisního papíru. Pak si jej strčila za černý obi, vstala a prošla celým domem až do otcovy pracovny, kde byli Hiashi a Neji.
Nechápavě se po ní otočili, ale než stihli položit nějaké otázky, rázně pokynula ke dveřím. „Hanabi!"
Netušili, co přesně tím myslela, ale z jejího tónu šlo poznat, že je to naléhavé. Následovali ji k pokoji nejmladší Hyuugy.
Hinata se neobtěžovala klepáním, jednoduše rozrazila dveře a zůstala stát na prahu, s očima upřenýma na svou sestru. Podobně se zastavil i Hiashi, ačkoliv jenom na chvíli. To Neji byl daleko praktičtější.
„Kami!"
Popadl Hanabi za nohy a zvedl ji vzhůru. Oběšené tělo se zlomilo v pase, dokud jej opět nezastavila stažená smyčka. Hiashi se rozmáchl rukou a využil znalost rodinných jutsu na přeseknutí provazu. Zbytečně - Hanabi vypočítala správnou délku lana, aby si při seskoku ze židle zlomila vaz.
Hinata počkala, až položí tělo na podlahu a zahleděla se do sestřiny tváře. Ta byla bledá, uvolněná a ve tvářích trochu, jen trochu nehyuugovsky růžová.

Drahá Hin, žij za nás za obě, žij za něj.
Hanabi

***

Čekal. Nejprve to byly hodiny, pak dny, později týdny. Nechali ho čekat dlouho, snad proto, aby jej zlomili, ale už neměli co. Seděl v té chladné prázdné místnoti a nechával se oplétat pavučinami, jako muž, který už nemá co ztratit. Který si nepřipouští, že by mohl. Ale bylo tu také něco, co narozdíl od Uchihů nedomyslel. To, že je to on, koho může ztratit někdo jiný...
„Sarutobi! Je čas!"
Dveře se otevřely, temnotou proniklo světlo. Nebyl na ně zvyklý - dlouho mu trvalo, než se na vězeňské chodbě dokázal rozkoukat. Byl čas... ale na co vlastně? Na další výslech? Vždyť mu už naposled téměř vymlátili duši. Na popravu? Po tak dlouhé době?
Náhle si uvědomil, že jej nikdo nedrží, jen jeden z dozorců mu sundává pouta. Pak všichni ustoupili. Nechápavě se po nich rozhlédl.
Dozorce zachřestil svazkem klíčů a pokynul na druhou stranu chodby. „Nezírej a jdi!"
Někdo tam stál. Zatímco se přibližoval, viděl je čím dál jasněji, hlavně postavu uprostřed skupiny ninjů... „Kurenai?"
„Asumo..." šeptla.
Rozběhl se, přestože mu to moc nešlo. „Kurenai!"
Čekal, že je to jen jeden z mnoha snů ve studené cele, že ji obejme a ona se mu v náručí rozplyne. Ale to se nestalo. Byla horká a uplakaná. Byla živá a byla s ním. A hlavně, nikdo ho nezačal mlátit za to, že porušuje zákaz doteků. Veškeré okolní zvuky byly neostré; vnímal jen ji, když srdceryvně plakala do jeho ramene...
„Sarutobi Asumo, tímto jsi propuštěn do domácího vězení! Můžete jít!"
Jít? Propuštějí ho?
„Jsem tady! No tak, co je ti?" zeptal se.
Zavěsili se jeden do druhého, ale ona cestou z vězení stále jen plakala a nedala se utišit.
Až venku, u hlavní brány, byla schopná mu odpovědět: „Udělala jsem hroznou - hroznou věc..."

***

„Vyrostl jste na konožských ulicích. Už v pěti letech si vás našel Shimura Danzou - v patnácti jste prošel tajným výcvikem elitních jednodek ROOT. Přesto jste organizaci opustil a dal se na naši stranu. Proč?"
Morino Ibiky, mistr v oboru výslechů a mučení, zaklapl kožené desky s údaji o osobě před sebou. V Saiově sněhobílé tváři nebyl ani náznak strachu, což bylo samo o sobě divné. Ninja, pozvaný k Morinovi na kobereček, měl obvykle velký problém. Na stole mezi nimi se pomalu otáčel pásek diktafonu.
„ROOT je výrobce nejlepších ninjů v Ohnivé. Právě proto jsem se jaksi nepohodl s některými jejich praktikami. Přestože mne dokázaly tolik zocelit."
„Ztotožňujete se s cíly Klanu?"
Normální ninja by odpověděl ano. „Ne. Popravdě mi jsou lhostejné."
Nastala pomlka, ale Ibiky byl už zvyklý na ledascos, takže se nezvyklou odpovědí nedal vytočit. „Co tedy považujete za svou službu?"
„Plnění rozkazů," odvětil Sai.
„Žádné osobní cíle?"
„Být dobrý ve své práci."
„Vaše poslední mise byla dopadení Krále Ohnivé, legendárního převaděče severní hranice."
„Ano."
„Měl být odveden do Konohy a zde veřejně popraven. Pár hraničářů se ovšem vyjádřilo v tom smyslu, že jste popravu vykonal na místě."
Nastalo ticho.
„Vaše odpověď, Sai?"
„Ano."
„Klan totiž velmi zajímá, proč jste to udělal."
Bývalý příslušník ROOTu na chvíli sklopil hlavu. Když ji zas zvedl, vévodil jeho obličeji mírný úsměv. „Kladete špatné otázky, Morino-sama."
Morino z něj nespouštěl oči, ať už byl Saiúv výraz sebeděsivější. „Vážně?"
„Správná otázka není, proč jsem to udělal, ale co by se stalo, kdybych to neudělal? Správná otázka je také, kdo to byl Kiba Inuzuka? Věděl o důvodu Kurenainy zrady? Byl jí schopen odpustit? Miloval Hyuugu Hanabi víc, než Hyuugu Hinatu? Vydal se na svou poslední misi skutečně jen kvůli penězům? A nakonec, Morino-sama, nezasloužil si Král Ohnivé zemřít právě tam?"
Ibiky si přitáhl diktafon a vypl nahrávání. „Výslech je u konce."

***

Poznámky: 

Uf, není to plná verze, kvůli délce jsem byla nucena vymazat Jiraiyu. Ale snad postačí

Co jsem poslouchala při setkání Hanabi a Kibi: Head high - a u Kibovy závěrečné scény:
Death is the Road to Awe

Věnování

- Všem, co tuhle příšerně dlouhou povídku dočetli do konce
- Nám, kteří teď milujeme Kibu Inuzuku o něco více, než dřív
- Anime Naruto, jako důkaz, jak moc velké drama z něj může vzniknout
- A samozřejmě HimiTsume ;)

Navazující povídky:
Krásných pár dní
Padla kosa na kámen
Smíšek
Vzbuď se, Konoho!