Krásných pár dní

Možná to bylo tím vzácným zlatavým světlem, co zalil vesnici, jako si Ino zalévala ovesné vločky nízkotučným mlékem každé ráno. A taky rozespalostí. A klidem. Hinata otevřela oči, až když jí ošoupaný batoh začal sjíždět z klína, a při pohledu z poškrábaných oken Konožské MHD usoudila, že dnešní den bude nádherný. Naštěstí, ona ho prožije v zatemněné místnosti učebny informatiky.
Vstala a natáhla se k oranžové tyči na cestě ke dveřím. Za čelním sklem autobusu už bylo vidět novotou zářící stavbu Akademie, jejíž horní patra přitahovala Konožskou adolescentní generaci. Sklouzla pohledem níž a později jí to bylo líto.

***

„Dobré ráno. Nevstávejte, díky."
Shiho, novopečená profesorka informatiky na Konožské akademii, byla typický příklad srdečné roztržitosti; osoba, kterou studenti milují. S nostalgickým povzdechem položila na svůj stůl hromádku papírů v černé sloze, používanou jako praktický podnos pro kelímek s kávou, a pak letmo pohlédla na svou třídu. Obrovské mašiny - zvané počítače - vydávaly tichý, vrnivý zvuk, jako zvířata před rychlostním závodem. Vlastně celá místnost tonula v očekávání, až se prsty studentů budou moci rozběhnout po kulatých klávesách.
„Jsem ráda, že nikdo nechybí. Pokračujte v úkolu a nenechávejte se zdržovat - všechny prezentace chci mít do zítra u sebe!"
Jen co domluvila, dveře učebny se nejistě pootevřely a do šera proniklo venkovní světlo.
Chvíli trvalo, než se Shiho podařilo zaostřit na osobu za nimi. „Přejete si?"
Malá postava neslyšeně vklouzla dovnitř. „Omlouvám se, jdu pozdě."
Zaskočená Shiho se pokusila vylovit ze slohy ten správný seznam. To se jí nepovedlo a tak použila kus papíru. „Jméno?" zeptala se.
„Hinata Hyuuga," zašeptala v odpověď a vydala se ke svému místu.
Spolužáci ji přivítali pobaveným smíchem. Za obrovskými monitory bylo vidět sotva osvětlené vršky žákovských hlav, ale Hinata se za tím svým ztrácela přímo dokonale.
„Ty, Hin." Chouji k ní obrátil tvář se spokojeným úsměvem, aniž by jeho ruce přestaly pracovat.
„Hmm?" odpověděla.
„Jak se má Ino?"
„Má se stejně, jako se měla včera." Dopsala řádek tagů a několika přesnými údery text odentrovala. Zatímco vyduté obrazovky počítačů měly tvar a velikost elektrického grilu, klávesnice připomínala masivní psací stroj. Učebna Hinatě vždycky připadala jako úl - obrovský hluk a stálá teplota, udržovaná dvěma tucty přehřátých strojů. „Ptáš se na ni každý den, jaká výrazná změna by se podle tebe mohla stát?" dodala cynicky.
Chouji ji nevnímal, jen s rozšiřujícím se úsměvem kopíroval text. „Pořád ještě nosí ty fialové šaty?"
„Které fialové?"
Povzdechl si. „Promiň, já myslel, že jste obě holky a v tomhle si rozumíte..."
Uložila dokument a napila se z plastové láhve. Dřív nebo později se tu začal potit každý. „Napřed bych se na její šatník chtěla připravit. Postavit nějaké barikády a tak..."
„Ha ha ha!" odbil ji. „Ty máš ale dneska náladu. Co se stalo?"
Odložila láhev a pokusila se schovat hlavu v monitoru. Neúspěšně. „Nic."

Staly se dvě věci. Jedna už před týdnem, když Hinata nastoupila do autobusu směrem k akademii. Všimla si ho u dveří a polovinu dne pak strávila myšlenkou, kde asi nastoupil. Byl krásný. Ne jako lidé, které tak posoudí většina populace. On měl půvab a ve tváři něco zvláštního. Nedokázala to specifikovat, ale byla si jistá, že ji to v té chvíli silně přitahuje.
Byl to jeden z těch světlých dnů, kdy mhouřila oči před dotěrným světlem ranního slunce, jemuž se pro jednou povedlo vnést mezi vesničany dobrou náladu. Ten den by nikdo nepoznal, že se nad Konohou rozpíná temná ruka klanu Uchiha a směruje její obyvatele pod jho své nadvlády. Lidé jaksi zapomněli na hradby a mříže a mluvili a smáli se, jakoby jaro znamenalo svobodu.
A on ji pozoroval. Několikrát na něj letmo pohlédla a ujistila se, že tam ty oči pořád jsou a míří jejím směrem. Skoro zapomněla vystoupit. Pak strávila druhou polovinu dne horlivým ujišťováním, že to, co viděla, nemohla být pravda.
Ne, ona byla neviditelná. Hinata Hyuuga, jejíž šatník obsahoval maximálně šest položek. Malá, podsaditá, s lehkou nadváhou z sedavého povolání a vlasy po pás, co si naposledy ostříhala v páté třídě. Nositelka velkých brýlí pro slabozraké a batohem plným návodů, jak správně uhasit hořící hardware. Holka, se kterou se nikdo neběžel seznámit, protože tu nebyla. Toužila nebýt. Ne, ani pro něj nemohla existovat. Ty oči se dívaly jinam, skrz ni na nějaký vzdálený a mnohem zajímavější bod.
Tuhle definici si opakovala neustále, ale zároveň si musela uvědomit vlastní rozdělenost. Chtěla mít pravdu a přitom se toužila mýlit.

„Ty nemakáš na prezentaci?" Choujiho hlas ji vytrhl z přemýšlení.
„Um, co?"
Zhoupl se na své židli a nahlédl jí přes rameno. „Co to je?"
Odstrčila ho a obrátila pozornost zpět k monitoru. „Moje černá skříňka."
„He?"
„Ino mě donutila si to založit. Na společnou síť napíšeš vzkaz a lidi ti odpovídají. Už si tak domluvila dvě rande."
Chouji zbystřil. „Cože? Jen tak?"
„Hmm..."
„To musí být pěkně idiotskej systém! Vždyť ani nevíš, kdo je na druhé straně..." Hmátl vedle sebe a nabral z průhledného pytlíku hrst brambůrek, co se mu v podobě drobečků hromadily v poznámkách a padaly do klávesnice. „Jak to dopadlo?"
„Co?"
„Inino rande."
„S jedním z těch kluků teď chodí..." Hinata se krátce zamyslela. „Alespoň myslím, že je jeden z nich."
„A tobě už někdo napsal?" zeptal se po chvíli mlčení a další dávky ochuceného cholesterolu.
Přikývla. „Jo... právě, že jo."
„A to je dobře, nebo špatně?" zajímalo ho, v přestávce mezi chroupáním.
„Neposílala jsem žádný vzkaz," vysvětlila. „Někdo tu musel najít moje jméno. Ale jak to udělal?"
„Co píše?"
Neodpověděla. Bylo až s podivem, že jí přečtení té jednoduché zprávy zabralo pět minut. Pod přezdívou -stormBREAKer0122- bylo jedno bezchybné slovo: AHOJ.
Nejdřív se podruhé napila z láhve a pak stránku zavřela. Naklikla uložený dokument s prezentací, aby si mohla uvědomit, že ji má už dva dny hotovou. Nerozhodně se opřela ve své židli. Znova se připojila k síti. Vzkaz tam stále byl.
Nejistě přejela prsty po klávesách, než napsala: KDO JSI? Pak text vymazala a nahradila ho: ODKUD MÁŠ MOJI DOMÉNU? Už skoro stiskla rozhodující enter, ale v poslední chvíli si to rozmyslela. Po další minutě usilovného přemýšlení se Hinatě konečně povedlo vytvořit správnou odpověď.
-e483sSpring1-
AHOJ.

***

„Ahoj!"
Ino se nikdy nevracela do jejich společného podnájmu dřív, než hodiny odbily půl jedenáctou. Tentokrát na sobě neměla nic barevného ani vyzívavého, ačkoliv jí černé šaty s velkým výstřihem na kráse nikterak neubíraly. Pro dnešní schůzku si vyčesala vlasy do ohonu a jediná fialová věc, kterou měla na sobě, byl hedvábný šátek okolo krku. Vyklouzla z černých lodiček a s puberťáckým pohihňáváním se vrhla k oknu.
Hinata nakoukla přes okraj Zápisků o válce Sunské. „To je ten z internetu?"
„Jo!" Krásnější obyvatel bytu zatáhl závěs na okně a šel se odlíčit do koupelny. „A co ty? Už si něco napsala na síť?"
„Ne," odvětil neviditelný obyvatel bytu a obrátil stranu.
„Proč ne? Připadalo mi, že tohle je pro tebe ideální způsob, jak se můžeš s někým konečně seznámit! Nebo chceš sedět doma po zbytek života?"
Se zaujetím dočetla větu: V tom náhle zaútočila armáda Konožská a zdolávaje opevnění, ničiliž, co v cestě bojovníkům stálo.
„Myslím, že se nudit nebudu."
Odložila svazek a následovala blondýnu. Ta si zrovna zaujatě pohrávala s tenkým stříbrným kroužkem, ozdobeným dvěma čirými kameny.
„Už je to vážný, hmm?" ozvala se Hinata.
Ino sebou překvapeně trhla a schovala ho do černé kabelky. Povzdechla si. „Ještě pořád nevím, jestli chci, aby bylo... Hele, vážně bys to mohla zkusit."
„Zkusit co?"
Ino popadla tampón a počala si z obličeje stahovat masku make-upu. Moc ho nepotřebovala, ale i bez té trochy jakoby byla někým jiným...
„Někoho si najít. Už víš, co si vezmeš na večírek mediků?"
... nevýrazným, skoro neviditelným; napadlo Hinatu. Zavrtěla hlavou. „Nejdu tam."
„Cože?" vyjekla Ino a obrátila k ní svou pravou tvář.
„Chodím na informatiku."
„No a? Všichni tam budou!"
To jo. Chouji se bude hádat o důležitosti kvantové mechaniky s pestrou škálou svých vědátorských přátel, z nichž každý druhý připomíná karikaturu legendárního dr. Orochimara. Ino si naopak přivede svého současného přítele a využije oborové znalosti tlustého střeva, k nakopávání každého ze svých ex, jež by se pokusil přiblížit. A mezi tím vším bude procházet Hinata, kterou si kvůli oblým tvarům pokaždé pletli s Choujiho sestřenicí.
Ino otevřela skříň a kriticky přelétla očima po jejím obsahu. „Máš nějakou sukni, co je nad kolena?"
„Ne."
Povzdechla si. „Už jsi mi jednou říkala, proč si nechceš sundat ty brýle, že?"
Hinata přikývla. Brýle si sundávaly šedé myšky v milostných románech, když se z nich nějaká dobrá duše pokusila udělat královnu maturitního plesu. Ale žádná z těchto pomyslných dívek bez nich nevrážela do stěn.
„A co si zítra vyjít na nákup? Seženem ti něco... něco..." Ino s užaslým výrazem vytáhla ze skříně brčálově zelený svetr. „... modernějšího!"
„Ne, díky," odmítl čtenář a pohroužil se mezi zážitky začínajícího, patnáct set let starého masakru. „Nemám peníze."
„Neříkej! Co kapesné?" Teprve vteřinu po svém výroku si Ino uvědomila, do čeho se pouští.
Hinata po ní hodila nervózní pohled, jakoby se nemohla rozhodnout, kam se dívat.
„Promiň," dodala Ino tiše a to utnulo celou debatu.
Pro tentokrát.

***

-stormBREAKer0122-
DNES BYLO OPRAVDU KRÁSNĚ. BYLA JSI NĚKDY RÁNO NA MOSTĚ?

Byl už večer. Nebe zešedlo, otevřeným oknem vál do bytu chladný vítr a načechrával Hinatě prameny mokrých vlasů. Přes ramena si hodila ručník, ale stejně se nevyhla vlhkým stopám na šedé mikině. Ino odešla na schůzku a místnost byla, krom tichého vrnění Hinatina počítače, nezvykle tichá. Chtěla se ho zeptat, jak ji našel, ale na místo toho se cítila jaksi povinná mu odpovědět.

-e483sSpring1-
NE. ODKUD VÍŠ, KDO JSEM?

-stormBREAKer0122-
NEZNÁM MOC KLUKŮ, CO MILUJÍ JARO NATOLIK, ŽE BY SI HO PSALI DO NICKU.

-e483sSpring-
NEPOSLALA JSEM ŽÁDNÝ VZKAZ. JAK JSI MĚ NAŠEL?

-stormBREAKer0122-
INFORMATIK? JAK DLOUHO JSI NA AKADEMII?

Najednou jí došlo, že čím víc se snaží o něm něco dozvědět, tím víc on zjišťuje o ní. Naštvaně ukončila konverzaci. Ještě mu sama nahrávala informace - normálního člověka by nenapadlo zkontrolovat, jestli je jeho jméno na seznamu uživatelů. V jejím případě to bylo to první, o čem se musela ujistit. Vstala a protáhla se, pak přešla do kuchyně a nahlédla do ledničky. Možná za to mohlo balení bílého jogurtu - každopádně, při pohledu na něj si uvědomila, že třeba právě proto. Byl to někdo, kdo si uměl najít i člověka, který se pokoušel schovat. Proto jí napsal?
Vběhla zpět k počítači a pokusila se připojit. Program se načítal neskutečně pomalu. Na Akademii by měla rychlejší spojení, ale bála se, že by jí Chouji koukal do zpráv.

-e483sSpring1-
JAK SES O MĚ DOZVĚDĚL?

Nic. Počkala pět minut, při kterých si nervózně okusovala nehty. Člověk, co tohle dokázal, to musel mít buď jako práci, nebo hodně oblíbeného koníčka. Vsadila by se, že studoval a možná i do teď studuje na akademii. Třeba jsou i v jedné třídě - bezejmenní jedinci s chybějícím obličejem, které by poznala jenom ze zadu. Uběhlo dalších deset minut bez odpovědi. Nevydržela to.

-e483sSpring1-
CO JE NA MOSTĚ?

Vídávala kus té nevábné konstrukce z oken kuchyně, železobetonové monstrum, které se tiše klenulo nad šedivými vodami v řece. Ať se snažila sebevíc, nenacházela na něm ani krapet poezie, natož pak něco skutečně nádherného.
Odpověď přišla téměř okamžitě.

-stormBREAKer0122-
KRÁSNÝ VÝHLED.

***

„Ahoj!"
Chouji s úžasem sledoval, jak rozzářená Hinata proskakuje učebnou a snáší se na židli, s elegancí primabaleríny labutího jezera. Věnoval zaražený pohled předmětu, který mu přistál vedle klávesnice, a od něj zpět na Hinatu, která tou dobou již zuřivě datlovala. „Co se stalo?"
Na chvíli se stal středobodem jejího periferního vidění. „Nic. Co by se mělo stát?"
Rozhořčeně jí zamával před obličejem balením brambůrek. „Ty mi koupíš chipsy a řekneš nic!?"
Krátce se nad tím zamyslela. „Nemáš náhodou narozeniny?"
„Ne. A k těm od tebe obyčejně dostávám ponožky!"
„Hmm, tak to asi bude jen tak."
Bylo slyšet, jak Akimichi roztrhl obal. „Jen tak!? A co tvoje včerejší přednáška o ucpaných cévách!?"
Ruce jí s rachodem sklouzly z klávesnice. Povzdechla si. „Hele, jestli se ti to nelíbí, sním si je sama."
„Ne!" Pohotově odstranil pytlík z jejího dosahu.
Spokojeně se zabořila do vysokého oběradla židle a protáhla se.
„Ale stejně jsi divná," dodal po chvíli bedlivého pozorování.
Navzdory jeho dosavadním znalostem Hinaty Hyuugy, k němu obrátila hlavu a počastovala jej nejzářivějším úsměvem za poslední desetiletí. Na vypouklé obrazovce se objevilo šedě orámované okno a nadpis v dolním pravém rohu oznámil, že spojení bylo úspěšně navázáno.

***

Psali si pokaždé, když Ino odešla na schůzku, nebo když byl Chouji příliš zaměstnaný na to, aby Hinatu sledoval. Mohla se připojit třeba o půlnoci a on tam byl, jakoby nikdy neodešel. Bavili se o všem, aniž by znali svá pravá jména. O několik týdnů později jí připadalo, že ho zná celý svůj život. Svěřila se mu se spoustou věcí, včetně své rodiny.

-e483sSpring1-
MÁŠ RODINU?

Když se ho na to zeptala, ani nečekala, že odpoví. Netušila, že to spustí její vlastní zpověď, sérii odpovědí na otázky, které si roky nechtěla položit.

-stormBREAKer0122-
JISTĚ.

-e483sSpring1-
JSOU Z KONOHY?

-stormBREAKer0122-
NE, ODSTĚHOVALI SE UŽ DÁVNO. DOCELA MI CHYBÍ.
TY BYDLÍŠ S RODINOU?

-e483sSpring1-
NE.

Zarazila se. Rodina byla pomyslná hranice všeho, co Hinata považovala za osobní a tajné. Mohl se jí ptát jak vypadá, co má a co nemá ráda, dokonce i na přátele, ale o tomhle věděli pouze Ino a Chouji - jediní dva lidé, kterým důvěřovala už od základní školy. Ale ať už na ni její já křičelo sebevíc, ona se rozhodla hranici překročit.

-e483sSpring1-
NEMÁM RODINU. JENOM KLAN.

Na chvíli zavládlo naprosté virtuální ticho. Moc dlouhé na napsání odpovědi a moc krátké na to, aby se nad tím její protějšek pozastavil.

-stormBREAKer0122-
V TOM NENÍ ROZDÍL.
TEDY, POKUD SPOLU VYCHÁZÍTE.

Neodpověděla.

-stormBREAKer0122-
JSI TAM?

-e483sSpring1-
DŘÍV MI TO PŘIPADALO VŠECHNO NORMÁLNÍ. CHÁPEŠ - MÁMA JE TA HODNÁ, OTEC TEN VÁŽNÝ.
PAK JSEM ZJISTILA, ŽE TO TAK BÝT NEMUSÍ.

-stormBREAKer0122-
TUŠÍM, KAM MÍŘÍŠ.

-e483sSpring1-
NE. JE TO HORŠÍ. OD JISTÉ DOBY - VŠAK VÍŠ.

-stormBREAKer0122-
MÁŠ NA MYSLI UCHIHY?

Málem spadla ze židle. On to skutečně napsal? Tady, v Konoze? Představovala si ohromnou budovu, kde sedí v jedné místnosti kontroloři a pročítají veškerou korespondenci, která se na síti objeví. Zpanikařila a málem se odpojila.

-stormBREAKer0122-
NEBOJ SE. ONI NÁS NEVIDÍ.

-e483sSpring1-
CO TÍM MYSLÍŠ?

-stormBREAKer0122-
JSI V TOM DOCELA DOBRÁ, VÍŠ. SCHOVAT TU SVOJE JMÉNO NENÍ HRAČKA.
ALE DÁ SE UDĚLAT JEŠTĚ VÍC.

-e483sSpring1-
JAK JSI TO UDĚLAL?

-stormBREAKer0122-
HÁDEJ.

Trvalo jí ještě dlouho, než dokázala zklidnit dech. Vlastně to celé dávalo smysl. Dokázal ji najít, tudíž...

-e483sSpring1-
JE TO ZAŘÍZENÍ?

-stormBREAKer0122-
ANO.

-e483sSpring1-
NĚCO, CO DOKÁŽE NAŠE ROZHOVORY ZAKÓDOVAT NEBO PŘEPSAT.

-stormBREAKer0122-
JSI HODNĚ DOBRÁ.

-e483sSpring1-
ALE JESTLI JE MANUÁLNÍ

Nedopsala větu a zůstala překvapeně sedět.

-stormBREAKer0122-
A DÁL?

Smazala předchozí a začala od začátku.

-e483sSpring1-
VÍŠ KDE BYDLÍM? SLEDUJEŠ MĚ?

-stormBREAKer0122-
ANO A NE.
PŘÍSAHÁM, ŽE MY DVA JSME SE JEŠTĚ NIKDY NESETKALI.

-e483sSpring1-
ALE VIDĚL JSI MĚ?

-stormBREAKer0122-
JEDNOU.
PŘI INSTALACI.

Zavřela okno a počítač vypla.
Matně si vybavovala, když si s Ino našly tenhle podnájem. Počítače byly něco nového a moderního, z celé ulice byla jediná, komu tu instalovali připojení. Chytila se za hlavu a ze všech sil přemýšlela, kdo všechno tehdy prošel jejich bytem. Nedokázala si však vybavit ani jedinou tvář.

***

Tu noc se Ino vrátila až pozdě v noci. Hinata slyšela cinkání klíčů a to, jak se její kamarádka potmě převléká a rozestýlá. A nakonec, už v polospánku, cosi podobného vzlykání.

Usnula a zdál se jí sen o jízdě skrz Konohu. Přestupovala a běhala z jednoho autobusu na druhý a snažila se dostat do akademie, nebo alespoň někam, kde to znala. Cítila se zoufalá a ztracená. A pak se tam objevil on - tvář s jakýmsi tajemným půvabem, který nedokázala určit. S elegancí se opřel o stejnou oranžovou tyč a řekl: „Musíš čtyřiapadesátkou zpátky na hlavní. Pak ti zas napíšu."

Probudila se. Byla ještě tma, svítící digitálky ukazovaly půl čtvrté ráno. Usnula znova a beze snů.

***

Ráno se Ino okamžitě zavřela do koupelny a nezdálo se, že ji ještě někdy opustí. Hinatě to nevadilo. Monitor se jí nikdy neptal, jestli si ráno čistila zuby. Sbalila věci a opustila byt s tím, že si s Ino promluví později. Jestli měla Yamanaka nějaké citové problémy, určitě je nechtěla řešit, dokud byly příliš čerstvé.
Nasedla na autobus a nebyla překvapená, když tam byl znova. Na svém místě, jak musela v duchu poznamenat. V té chvíli se zařekla, že se na něj už nepodívá a svůj slib splnila.

***

„Co je ti?" Chouji minimalizoval textový editor a naklepl server s výsledky mezinárodního kuličkového turnaje. „Vypadáš jako po rozchodu."
Hinata odplepila tvář od stolní desky. Dnes ráno jí připadala hlava tak těžká. „Cože?"
„No, po rozchodu. Začneš s někým chodit, je to všechno úžasný a pak voilá - rozchod!" Zvedl hlavu a zahleděl se kamsi do tmy před sebe. „Teda, teď mě napadá, že jestli je to skutečně pravda, máš právo mi dát po hubě, ale..."
Hinata se tlumeně zasmála a položila tvář na původní místo. „V klidu. S nikým se nerozcházím."
„Takže?"
„Takže co?"
„Co se událo tak děsnýho?" Výsledky nahradilo okno s nově zaběhnutým internetovým zpravodajstvím.
„To nestojí za řeč. Ale Ino vypadala dnes ráno dost rozhozeně, jestli to chceš vědět," dodala, aby to zamluvila.
„Hmm, to mi dává opravdu velkou šanci ji dostat," podotkl ironicky a na chvíli se začetl.
Na druhém konci učebny se otevřely dveře a dovnitř vstoupila dvojice postav. Shiho jim vyšla vstříc.
„Hele, tady píšou, že už zase někoho zatkli. Další radikální skupina, nebo tak něco..."
Hinata ho neposlouchala.
Jeden z návštěvníků se obrátil čelem ke třídě: „Hinata Hyuuga!"
Chouji jí věnoval vážný pohled. Vstala. „To jsem já."
„Pojďte s námi."
Popadla batoh a vydala se uličkou ke dveřím. Ještě si uvědomila, jaké je v místnoti najednou ticho.

***

Na Konožskou strážnici ji dovedla dvojice místních shinobi, v ponuré vyslýchací místnosti v suterénu ji ovšem převzali dva Uchihové. Za jiných okolností by byl jeden z nich Hyuuga, ale to nemohli připustit pro její příslušnost.
„Poznáváte tohoto muže?" Podali jí fotku vážně se tvářícího mladíka, s vlasy staženými na temeni hlavy.
„Ne."
„Jmenuje se Nara Shikamaru. Slyšela jste to jméno?"
Zavrtěla hlavou.
Na stole přistála nová sloha a Uchiha z ní vytáhl novou fotku. „Ale svou spolubydlící, Yamanaku Ino, určitě znáte."
Ino na fotce šla po ulici, zmíněný Nara Shikamaru kráčel po jejím boku. O něčem se spolu bavili.
Hinata nemohla na chvíli popadnout dech. „Co-co s tím má Ino?"
Druhý Uchiha vytáhl malou žlutou obálku a z ní prsten. Stříbrný, se dvěma průzračnými kameny. „Viděla jste to už někdy?"
Strnule přikývla.
„Je to znak pro jistou radikální organizaci, vystupující proti zájmům Ohnivé země a Klanu. Stejný byl nalezen dnes ráno při domovní prohlídce vašeho bytu."
Hinata se otřásla. Byli tam. Dnes ráno. Poté, co odešla? Prohledali počítač? Vnořili se hluboko do její historie a vytáhli na povrch vše, co bylo napsáno mezi ní a jím? Objevili to neznámé zařízení? A Ino? Proto v noci plakala? Čekala je a střásla se celou noc strachy?
„Kde je Ino?" vydechla roztřeseně.
„V cele předběžného zadržení. Prozatím."
První z Uchihů sbalil věci, druhý ji vzal za loket a zvedl ze židle. „Přišel pro vás Hyuuga Kō. Čeká venku."

Kō starostlivě přešlapoval na chodbě a když ji pustili, chytil ji za ruce, jako by očekával, že se zhroutí. Byla za to ale vděčná. Jednak k tomu neměla daleko a jednak byl Kō jediný, koho měla z klanu alespoň trochu ráda.
„Chce s vámi mluvit otec. Vlastně už od rána, co přišli pro Yamanaku-san," řekl, jen co se ocitli venku na ulici. V tuto denní hodinu byla téměř liduprázdná.
Sklopila hlavu. „Takže on o tom věděl..."
„Hinata-san..."
Obratně se mu vysmekla. „Ale já s ním mluvit nechci. Ne teď... Nashledanou, Kō."
„Počkejte, vezmu vás domů!"
„Ne, zvládnu to sama!"
Chtěl nejspíš něco namítnout, ale nakonec ji nechal být. „Nashledanou, Hinata-san."
Vydala se pryč k nejbližší zastávce, přestože neměla ponětí, co tam jezdí. Když nastupovala do autobusu, měla na chvíli pocit, že zahlédla zvláštní tvář na rohu ulice. Ale to bylo asi jen zdání...

***

Projezdila celý den, všemi možnými prostředky, od autobusu přes tramvaj a nazpátek vlakem, neboť se dostala až někam za město.
Když se vrátila domů, byla už tma. Byt byl stejně prázdný, jako když se Ino vypravovala na schůzky. Akorát teď někdo odnesl i všechny papíry z jejího pokoje, včetně anatomických příruček. Museli procházet i Hinatiny, ale ty byly alespoň pečlivě složené na jejím stole.
Posadila se na židli a jen stiskla vypínač u počítače, rozplakala se.

-stormBREAKer0122-
VÍM, ŽE JSEM TĚ NAPOSLEDY NAŠTVAL. OMLOUVÁM SE.

-e483sSpring1-
TO ZNAMENÁ, ŽE MI PŘIJDEŠ TU VĚC ODINSTALOVAT?

-stormBREAKer0122-
NE. ALE KDYŽ SI PŘESTANEME PSÁT, VADIT TI NEBUDE. NIKDO JI NENAJDE.

-e483sSpring1-
JSI SI AŽ MOC JISTÝ.

-stormBREAKer0122-
VÍM, CO DĚLÁM.

-e483sSpring1-
MĚLA JSEM DNES TĚŽKÝ DEN...

-stormBREAKer0122-
TO BÝVÁ.

-e483sSpring1-
ZATKLI MOJI KAMARÁDKU.

-stormBREAKer0122-
I TO BÝVÁ.

-e483sSpring1-
MÁM HROZNÝ STRACH.

-stormBREAKer0122-
TAK SE NA NĚJ SOUSTŘEĎ.

-e483sSpring1-
COŽE?

-stormBREAKer0122-
SOUSTŘEĎ SE, AŽ SE BUDEŠ BÁT TOLIK, ŽE PROPADNEŠ BEZNADĚJI.
A AŽ PROPADNEŠ BEZNADĚJI, UŽ TI BUDE JEDNO, JESTLI TĚ ZABIJÍ NEBO PUSTÍ.

-e483sSpring1-
VÍŠ O TOM HODNĚ.

-stormBREAKer0122-
POZNAL JSEM HODNĚ LIDÍ. VŠICHNI SE BÁLI.

-e483sSpring1-
JÁ CHCI JEN ŽÍT V KLIDU. BEZ DOBRODRUŽSTVÍ.
NE JAKO INO. ONA MUSELA VŽDYCKY VYŽDÍMAT Z JEDNÉ UDÁLOSTI CO NEJVÍC. TAKOVÁ JÁ NEJSEM.

-stormBREAKer0122-
ALE JSI.
PÍŠEŠ SI S NĚKÝM, KOHO ANI NEZNÁŠ. KDO TĚ MOŽNÁ SLEDOVAL A NAVÍC PROVÁDĚL EXPERIMENTY S TVÝM POČÍTAČEM.

-e483sSpring1-
TO JE NĚCO JINÉHO.

-stormBREAKer0122-
NE. JE TO TO SAMÉ.

Neodpověděla. Zahleděla se na bílý hrnek s čajem, kterým zamyšleně otáčela v rukou. Když o chvíli později vzhlédla, už od něj přišla nová zpráva.

-stormBREAKer0122-
CHCI SE S TEBOU SETKAT.

A opět, přes křik vlastního já, mu odpověděla.

-e483sSpring1-
SOUHLASÍM.

***

Druhý den nešla do akademie. Zůstala doma a nezvedala telefon, protože jí pravděpodobně volal Chouji. Bylo to k němu nefér, ale nedokázala by s ním mluvit.
K večeru si dala sprchu a z Inina šatníku vybrala volnější černé šaty, do kterých se ještě vlezla. Dokonce si i stvořila na hlavě něco, podobné drdolu. Netušila proč to dělá; nejspíš chtěla sama sobě dokázat, že předstírání nemusí být jen za monitorem.

Sešli se pozdě odpoledne, na mostě. Nebyl to ovšem ten, který celou dobu myslela. Šlo o malý cihlový přechod nad vlakovými kolejemi. Kolem rostla suchá tráva, listí na stromech si udržovalo barvu zlatavé hnědé. Opřela se o rezavé zábradlí a čekala.
Přišel. Byl oblečený do černé, takže vynikala jeho pleť, bílá jako křídový papír. Černé vlasy měl trochu do čela a ve tváři něco zvláštního. Zatímco k ní přicházel, začala se neovladatelně třást. Ale nedošel k ní.
V té chvíli ji kdosi chytil ze zadu za ruku a pohladil po vlasech. Otočila se.
Byl to někdo jiný. Kulaté brýle a šedé vlasy byly to první, co na něm registrovala. A nejvíc, najednou v něm poznala sama sebe.
„Ty..." Nedokázala vyslovit nic dalšího.
Jemně jí shrnul vlasy z tváře a políbil ji na koutek rtů. Chtěla ustoupit, jak by to za jiných okolností určitě udělala, ale kdo ví proč se nezvládla ani hnout.
Mírně se pousmál: „Mrzí mě to, Hinato."
Na obou stranách mostu zůstali stát dvojice shinobi, vždy jeden Hyuuga a jeden Uchiha. Nebylo úniku.
„Yakushi Kabuto." Zvláštní tvář přišla až k nim. „Zatýkám tě z důvodného podezření z virtuálního terorismu, podvracení zájmů Klanu a velezrady na Skryté Listové. Vyzívám tě, aby ses opřel o zábradlí a nehýbal se."
Hinata stála jako přimrazená a upínala se k myšlence, že se jí to celé jen zdá.
Kabuto se k ní ještě jednou sklonil a zašeptal do vlasů: „Překonej svůj strach. Překonej svoji beznaděj. A pak se nebudeš bát ničeho..."
Zacukala jí brada, do byakuganových očí se vedraly slzy. „Tak ty... ty se jmenuješ Kabuto..."
Přikývl. „Já dnes končím. Slyšíte, Sai-sama? Ale musím ti poděkovat. Bylo to krásných pár dní."
Dole pod nimi sílil kovový hukot. Za zatáčkou se objevil vlak. Nikdo z shinobi se ani nepohnul, celou scénu sledovali naprosto neiniciativně. Nepohnula se ani Hinata, když Yakushi Kabuto přeskočil zábradlí a zmizel pod skřípajícím kolosem.

***

Yuukushi Kabuto žil posledních pár týdnů kdesi na předměstí Konohy, ve sklepním úkrytu staré tovární haly, odkud po celou dobu nevyšel ven. Až kvůli ní. Protože to už nemohl vydržet...

***

Když ji propustili z vyslýchací vazby, Kō ji odvezl přímo do sídla Hyuugů. Usadila se na tatami v pracovně svého otce, Hyuugy Hiashiho, s nímž celé tři roky nepromluvila a od něhož si nechtěla vzít ani yen. Otce, který ji nikdy nepovažoval za dceru.
Věděl, proč náhle svolila k návštěvě a také, že jeho nabídku přijme. Jakmile jí pohlédl do očí, poznal, že se Hinata přestala bát. Bylo jí jedno kým je a co s ní bude.
„Yakushiho ostatky jsem nechal spálit. Urna bude uložena zde, v Konoze. Yamanaka Ino a Nara Shikamaru budou vyměněni za několik našich lidí ve Skryté Písečné, která jim určitě blahosklonně poskytne azyl." Odmlčel se a čekal její odpověď.
Ani nemrkla. „A já?"
„Ty se příští měsíc vdáš za toho, koho ti určím. A necháš akademie."
Sklonila hlavu, špičky prstů zaryla do sklavnostního kimona, které jí Kō přivezl na strážnici. Křečovitě se usmála. „Chci zpátky svůj počítač. Jako svatební dar."
„Dobře," odpověděl.
Vstali a uklonili se, jako dva neznámí obchodníci, co právě uzavřeli výhodnou smlouvu.

Když se vracela do svého starého pokoje, zastavila se v chodbě mezi papírovými stěnami. Pak jednu z nich prorazila pěstí.