La chanson de la rue - 10/ Oni, já a tma

...
„Zejtra nepřijdu,“ oznámil jí, zatímco si zapínal knoflíčky košile.
„Fajn. Aspoň budu mít chvilku pro sebe,“ zamumlala nepřítomně.
„Ty někam jdeš?“ zarazil se.
„Ne, chci bejt do-,“ zarazila se, rozkošnicky přivřela oči a přes rty jí přeběhl škodolibý úsměv. „A kdybych šla?“ Trhl sebou. Proč ji vždycky tak bavilo ho provokovat?
„Ty někoho máš?“ přistoupil na její taktiku.
„Cože?“ Nehrála svůj údiv. Prostě ji to překvapilo. „Jak jsi na to přišel?“
Takhle otázka se mu nelíbila. Připadala mu podezřelá. Poslední dobou byl podrážděný, každé její slovo porovnával s dalšími a snažil se ujistit, že je na něm opravdu tak závislá. Chtěl, aby na něm byla závislá. Aby na něm víc visela. Aby byla svá, ale nemohla si tak vyskakovat.
„Máš?“ naléhal.
„Tebe přece,“ přivinula se k němu lísavě. Nelíbila se jí jeho reakce. Nelíbilo se jí, jak rychle vybuchl. Vždyť nic neřekla.
Odtrhl ji od sebe a držel ji na délku svých paží. Pozorně si ji prohlížel. „Nelhala bys mi, že ne?“
„Sakra, Kakashi, co s tebou dneska je?!“ vyjela. „Chceš slyšet, že se za tvejma zádama s někým slízám?! Proč bych to jako dělala?“
Protože se ti hnusím.
„Reino...“
„Pusť mě!“ vyškubla se a poodstoupila. „Hele, už mám fakt dost toho, jak si na mě děláš nárok. Zahrajem' si hru; co kdybych někoho měla?“
„Zabil bych ho,“ nezaváhal.
„To, že seš shinobi z tebe nedělá boha, co rozhoduje vo tom, kdo natáhne brka a kdo ne,“ vyštěkla.
„Tohle je směšný,“ odsekl.
„Jo, tohle celý je fraška. Ale uvědom si jednu věc, laskavě,“ zvedla varovně prst. „Nepatřím ti.“
„To je mi novinka.“
„Ty si to pořád neuvědomuješ. Já nejsem tvoje hračka. Můžeš si koupit hodně věcí, ale nikdy neovlivníš to, co si budu myslet! To, kým ve skutečnosti v sobě jsem, chápeš?“
„Fajn, chápu,“ vyštěkl a práskl za sebou dveřmi.
„Já si právě myslím, že moc ne.“

Večeře proběhla v tichu rušeném jen klapáním hůlek a posmrkáváním Miko. Když už to Reina nevydržela a hodila po ní kapesníky, Kakashi se pousmál. Ani ona neměla nervy v klidu.
„Měla bych pro tebe nabídku,“ pronesla ve dveřích poté, co uložila Miko do postýlky a on se natáhl s novinami.
„Ty pro mě?“ otázal se ironicky a nadzvedl udiveně obočí. Usmála se. Usmála se tím úsměvem, který se mu nelíbil, protože nevěděl, co si o něm myslet.
„Jo. Já pro tebe,“ vyslovila pobaveně. „Ptal ses na Udejchánka. Mohla bych tě vzít za někým, kdo o něm ví vo dost víc než já.“
„Copak, vyhodil ochranku a ta se mu chce pomstít?“
„Blbče,“ odsekla. „Ochranku zrovna ne. Tak chceš?“
„A co tak najednou, hm?“
„Prostě se mi líbí představa toho, že by před někým musel klečet a prosit o život. Ten chcípák!“ praštila pěstí do stolu.
„Fajn.“
„Vodkrágluješ ho potom?“
Vydechl a zhoupl se na židli. „Jo. Když mě vezmeš za někým, kdo o něm hodně ví, dost mi to usnadní práci. Ale taky odsud o to dřív odejdu.“
Medové oči se přivřely. „Hm… Tak fajn,“ zopakovala úmyslně jeho přechozí odpověď. „Tak si na zejtra seřiď hodinky.“

A kvůli jejím najednou tak sladkým slovům za ní teď ťapkal jako poslušný pejsek přes půl města. Mohl se jen modlit, aby ho nezavedla přímo do jámy lvové. Věřil jí jedno; že se chce toho grázla doopravdy zbavit.
„Nějakej skleslej,“ utahovala si z něho Reina. Nejprve odvrátil hlavu na znamení uraženosti, ale když se zasmála a přestala si ho všímat, obrátil ji zpět. Líbilo se mu ji pozorovat z profilu. Líbilo se mu, jak máchala rukama do stran, aby mu ukázala pro ni známé věci. Jak se ušklíbala na okolní lidi. Jak dýchala.
Stačilo jen to, aby žila. Ale když se její oči střetly s jeho, začínalo ho cosi obírat o tolik obyčejnou a důležitou dávku kyslíku. Ty oči... Ty oči. Objevovalo se v nich zvláštní světlo, které tam dřív neviděl. Určitě v nich dřív nebylo. Jako by věděla, na co myslí. Jako kdyby mu dokázala číst myšlenky a vysmívala se jim.
Ty oči ho dráždily. Ty oči... mu začínaly nesnesitelně vadit.

„Tady?“ Nevěřícně si prohlížel menší domek s čistou bílou fasádou a upravenou před zahrádkou v jedné z lepších čtvrtí města.
„Ne, o kilometr dál. Jasně že tady. Numajiri je na úrovni,“ zasmála se Reina jeho údivu a zazvonila na zvonek vedle dveří.
Čekal leccos. Čekal vyschlou starou ženskou nad hrobem. Čekal mohutný kolos ověnčený miliony šperků. Smířil by se i s šedou, nevýraznou myší, přičemž pochyboval, že něčemu takovému by Baron věnoval svoji pozornost.
„Fjiú, to je kohoutek! Takže to je von, zlatíčko?“
Rozhodně však nečekal Reininu kopii v starším blonďatém vydání s průzračně zelenýma očima.
„No, moc se necukej, mladej, tady tě nikdo neukousne. Výhoda pro tebe, škoda pro nás,“ zasmála se dobrosrdečně.
Kakashi se neměl k odpovědi, jen konsternovaně zíral na ženu před sebou a snažil se získat zpátky ztracenou rovnováhu. Teď už chápal, proč chce Baron Reinu. A chtě nechtě mu musel přiznat, že má zatraceně dobrý vkus.
„Tak pojďte dál, nerada bych vo tom mluvila venku. Tak vo Baronovi? No jo, copak Cvalda... Víš, já byla první. První, co si takhle vydržoval. Byl vo hodně mladší než teď. A já taky vypadala úplně jináč,“ mluvila Numajiri celou cestu až do obýváku. Tam se spokojeně zabořila do tmavé sedačky a mrkla na Kakashiho.
„Máš dost odvahu. Je dost hlídanej, myslí si vo sobě totiž, že je hodně důležitej. Myslíš, že ho zvládneš oddělat?“
Do týhle doby jsem si myslel hodně věcí.
„Nemyslím. Vím,“ odpověděl klidně.
Reina v křesle naproti se nepatrně pousmála.
„Hm, to se mi líbí,“ pokývala Numajiri hlavou. „Tak co všechno vo něm chceš vědět?“

Přesně, Kakashi, co všechno chceš o něm vědět? Co všechno už víš? A co všechno už víš o mně? ptala se Reina v duchu, zatímco se nepatrně usmívala a sledovala Kakashiho, jak se soustředí na Numajiriny odpovědi.
Co bude, až ho zabiješ? A ty ho zabiješ, to víme všichni. Dodržíš slib? Necháš mě jít a sám potáhneš, odkud ses vzal? Nebo se nás taky pokusíš stáhnout dolů? Ale my všichni už se tam dole plácáme, zlato. Nepřidávej se k nám.

„Nevím, čím to je. Jestli že seš shinobi nebo je to přímo tebou, ale hodíš se sem. Na Cvaldu i k ní,“ kývla Numajiri hlavou k Reině, když se zvedali z měkkých křesel. „Nemám strach, že bys to nedokázal. Možná to pro tebe bude jednodušší, než se zdálo.“
Kéž by.
„Díky,“ kývl jí ještě na pozdrav. U dveří se k němu naposledy přitočila a klidně pronesla: „Hele, a až ho píchneš, přines mi ten medailon, co má na krku. Je pro mě dost důležitej.“

Numajiri se stala cennou pokladnicí plnou informací. Všechno do sebe zapadlo. Dnes v noci město očistí od jednoho z nejodpornějších lidí země a on aspoň bude mít víc času na Reinu.
Připevnil si na záda katanu, překontroloval zásobu vrhacích nožů a tiše za sebou zamkl. Předpokládal, že bude od krve a navíc unavený, takže by neměl návrat k Reině cenu. Spíš by ji vyděsil, i když chvílemi pochyboval, že se vůbec něčeho bojí.
Šedý, honosný dům se zdál být opuštěný. Kakashi se opřel o kmen stromu a chvíli ho zamyšleně pozoroval. Vlítnout tam a udeřit? Nebo prostě čekat někde ve stínu a zkusit ho zrušit z dálky? Bude tam zase mít hromadu poskoků... Jak to má, sakra, udělat?
Perfektní...
Dva se namanuli hned u vchodu. Rozkaz zněl jasně: zabít Sabura a vzít s ním co nejvíc jeho přívrženců. Nikdo je nebude postrádat. Po pár prázdných řečech se sice pokusili o jakýsi takýsi výpad, ale podcenili ho, což si uvědomoval už od začátku. Dvě máchnutí katanou, zvuk bezvládných těl spadených na zem, stisknutí kliky už nehlídaných dveřích a... Vstup do temnoty.
Proč vůbec dělá tak hnusnou práci?
Nedalo by se říct, že by jeho tělem prostupoval nějaký adrenalin, zatímco se pomalu přesouval k nenápadnému světlu na konci chodby. Cítil se jako nezúčastněný divák. Hlavně nesmí udělat žádnou chybu. Má svoje povinnosti.
Máš se za kým vrátit.
Teprve teď se tělo zachvělo nervozitou. Nesmí udělat chybu.
Světlo se přiblížilo.

Krev.
Křik.
Bolest v pravé noze, které si nesměl všímat.
Cinkání zbraní.
A znovu.
Krev.
Křik.
Krev.
A řev. Řev. Řev.

Jako poslední trojice chlápků v černém hrající před dveřmi karty. Trojice ostřílených samurajů v nejlepších letech. Numajiri ho varovala, že se Cvalda rád spoléhá na staré, osvědčené metody. Pokud nebude chtít zbourat dům a přilehlé okolí, musí na ně jít taky jenom přímo.

Trvalo mu to dlouho. Příliš dlouho. Na to, kolik jich posekal cestou sem, mu tihle tři dali příliš zabrat. Posledního prohodil dřevěnými dveřmi, ale bylo to jen z pocitu zadostiučinění, ne že si to mohl tak lehkovážně dovolit. Krvácel, starost o vlastní tělo však přehlušil ženský výkřik vycházející z pokoje.
„Řek' jsem, aby nás nikdo nevotravoval! Kdo se vopovažuje -“
„Klid, Cvaldíku, ať si neudusíš vlastním jazykem, i když bys mi tím dost usnadnil práci,“ přerušil ho Kakashi znuděně, otřel si ostří o oblek mrtvoly a klidně vešel dovnitř.
Do háje.
V pokoji na něho hleděly dva páry očí. A jedny byly ženské.
Saburo seděl v trenýrkách na velké posteli a vedle klečela snědá žena. Když Kakashi vyrazil s mužem dveře, dopadl přímo za ni, takže se teď choulila do klubíčka a zděšeně na něho poulila tmavé oči. Drobná ramena se jí otřásala pod potlačovanými vzlyky, na rudá ústa si přitiskla dlaně.
Tohle byla chyba. S civilistou se v plánu nepočítalo.
„Kdo sakra seš, chlape?!“ zařval Cvalda, vzepřel se rukama o pelest postele a snažil se od něho odtáhnout dál. Tukové zásoby na bříšku se rozlily do všech světových stran a Kakashimu připomněly nechutný želé-pudink od Madam Cože. Cvalda. Zasloužil si svoji přezdívku. Navíc si dokázal představit, proč ho šlapky poctily ještě přídomkem Udejchanej. Dělalo se mu z něho zle.
„Tvoje smrt, břicháči. Poslední přání? Bože, nemohl by sis něco voblíct?“
„Taiki! Satachi!“ pištěl Saburo na posteli. Kakashi se uchechtl.
„Ti už nepřijdou, ale jestli je chceš tak honem vidět, doporučuju ti se vode mě nevodtahovat,“ postoupil o krok. Žena zděšeně vyjekla, překvapivě hbitě vstala a přitiskla se ke zdi. Nebyl čas ji ujišťovat o tom, že jí nic neudělá. Tratila by atmosféra strachu.
„Co chceš? Prachy? Vem si ji kolik chceš. Všechno! Vem si všechno. Chceš ji?“ mávl rukou k prostitutce, „vem si ji. Ale padej vodstud! Vypadni!“
„Ty nejseš ten, kterej mi bude dávat rozkazy,“ odpověděl Kakashi líbezně. Saburo se mezitím doškrábal na konec postele a když zjistil, že dál už to nejde, začal se sunout na její kraj. Kakashi to pokojně sledoval. Nebylo, kam by utekl. Nebyl nikdo, kdo by mu mohl pomoct. Byl myší v krabici, do které pustili kočku. Jednoduchá rovnice s jasným výsledkem.
„Něco na tebe musí platit!“ vyštěkl Cvalda, který dorazil k okraji, namáhavě se zvedl a zamířil ke zdi jako vzlykající žena. Kakashi si povzdechl. Proč vždycky všichni chodí na to samé místo? Vytáhl kunai, který mínil použít jako měřítko – jak moc se zabodne do toho špinavýho slizu plného tuku? Při pohledu na povrch lesklého kovu Baron zesinal. Popadl štětku a strčil ji před sebe.
„Seš fakt hrdina, Cvalíku. Ji nechci, takže ji pusť. Ona nemůže za to, že skončila tady s takovou hromadou hnoje,“ kývl Kakashi směrem k vyděšené ženě.
„Jestli mě chceš zabít, tak zabiješ i ji!“ vřískl Baron nenávistně. Prostitutka sebou ale zazmítala, vytrhla se z jeho sevření a uhnula na stranu. Kakashi zamířil. A Saburo ji k sobě znovu přitáhl.
Byla to školácká chyba. Měl se za něj prostě přemístit a oddělat ho. Neměl si užívat toho pocitu ovládnutí scény.
Kunai se zabodl do hrudi nevinné ženy a tělo se sesunulo na zem. Najednou bylo všechno jak ve zpomaleném záběru. Všechno vyvstalo se svou ohromující zrůdností, všechno získalo na větší ostrosti. Dům plný masa, zpřelámaných kostí, odtékající krve... Byla to jako bomba, která mu spadla na hlavu. Rozbuška v mysli. Zoufale zavyl a vrhl se na Barona. Nebyla šance úniku.

Proč tohle děláš?

Ztichlým lokálem pomalu přešla nejasná postava muže. Těžké kroky na dřevěných, vrzajících schodech, cvaknutí zámku, skřípot pantů, ticho. A tma, tma, tma.