manga_preview
Boruto TBV 07

La sangre es mi color 04

Proklínám svět, že si všechno vzal.

Chladný vzduch byl všude tíživý. Těžce se mi dýchalo. Chladný vzduch bodal do plic, jako by je chtěl propíchnout. Po chvilce se rozpršelo. Těžké provazce hlasitě bubnovaly do střech. Velké kapky dopadaly na dlažbu ulic. Všude byl slyšet ten plácavý zvuk i šumění deště. A tento vodní koncert rušil nepravidelný klapot střevíců.
Znovu jsem se zastavila, abych se zaposlouchala do nočního ticha, které rušilo pouze šumění deště. Nic jsem neslyšela, ale přesto jsem se rozběhla. Mokré vlasy se mi lepily na tvář a těžké rudé šaty mi bránily v rychlém útěku. Zastavila jsem se až před vchodem do polorozpadlého sídla Uchihů. Třikrát jsem zaklepala na dveře a dvakrát zaklepala střevícem. To bylo naše znamení.
Po chvilce na to mi přišel otevřít chlapec s černými vlasy. Kdyby nás někdo neznal, řekl by, že jsme sourozenci. Přála bych si, aby tomu tak bylo. Sasukemu jsem záviděla jeho vztah bratrem. Ale po vyvraždění jeho klanu se změnil. Na veřejnosti působil chladně a uzavřel se do sebe. Byla jsem ráda, že v mé společnosti je pořád stejný.
„Tak pojď,“ usmál se.
Jsem si jistá, že za jeho úsměv by ty jeho fanynky daly třeba všechny svoje šminky. Nechápala jsem, jak to jejich věčné řvaní dokáže vydržet.
V předsíni jsem si zula boty. Bosky jsem přešla do obýváku. Když jsem tu byla poprvé, cítila jsem se nejistě. Věděla jsem, že jsem na místě, kde se semlelo tucet vražd, které provedl člověk, kterého jsem v podstatě obdivovala. Po nějaké době jsem si na tu myšlenku zvykla.
„Akako, zítra máme zkoušky, co?“ Začervenal se. „Pitomá otázka...“
Přikývla jsem. Jestli byl nervózní, tak to na něm nebylo vidět.
Oba nás mají za geniální děcka, kteří se straní lidí. Jasně, mezi lidmi jsme vážně hráli divadlo. Ani nevím proč... Protože se to od nás očekávalo? Každopádně, mě to bavilo. A jeho očividně taky. V soukromí jsme byli jiní. Takoví... Nevím, jak to popsat. Mám ho ráda, to ano. Ale jenom jako kamaráda.
Musela jsem se usmát nad tou vzpomínkou, kdy mi složitě vysvětloval, co je přátelství a co je láska. To bylo ještě tehdy, kdy té lásky sám měl dostatek. Záviděla jsem mu.
„Hele, po těch zkouškách budem rozřazení do týmů?“ podívala jsem se na něj.
Přikývl. Bylo vidět, že z toho není nijak nadšený. Já vlastně taky ne. Nechtěla jsem být někde, kde nebyl on. Byl můj jediný přítel. Zjistila jsem, že jsem na něm závislá. Kolikrát jsme si neměli co říct. Jen jsme seděli vedle sebe a mlčeli. Bylo hezké vědět, že máme jeden druhého.
„Zase budeme mlčet?“
Usmála jsem se a pevněji stiskla hrnek s teplým čajem.
„Nevadilo by mi to. Ale ne... Spíš s tebou chci něco probrat.“
„A co?“
Zadíval se na mě těma svýma černýma očima. Bála jsem se mu to říct. Věděla jsem, že jakmile se dozví, kdo jsem, zanevře na mě. Vybavila se mi vzpomínka...

„Ty s ním chodíš do třídy?“
Přikývla jsem.
„To ale není zrovna hezká novinka, víš to?“ ušklíbl se.
Seděla jsem na židli v jeho kanceláři. Tady byla jistota, že mě tu nenajdou další Uchihové nebo někdo z mého klanu.
„Chápeš vůbec naše situace? Jsi dost malá a...“
„Chápu je moc dobře,“ nafoukla jsem tvářičky. „Nedělej ze mě pitomce, Itachi. Vím, že jsem určená pro vraždy. Často jsem tě u nás viděla, když jsi tátovi donášel ty mise.“
Povzdechl si. Naše rodiny se nesnesly. Důvod jejich nevraživosti jsem se nikdy nedozvěděla.
„Tak víš co? Nevadí mi to,“ usmál se.
Usmála jsem se na něj taky. Doopravdy mi spadl kámen ze srdce.
„A neřekneš mu to, viď?“
Zakroutil hlavou a sundal mě ze židle.
„Možná tomu teď nebudeš rozumět... Chystáte vzpouru.“
„Vzpouru?“
Pohladil mě po vlasech. „Nech to plavat. A už radši jdi, musím se připravit na misi.“
Rychle jsem vyběhla ven, celá radostná, že jsem dostala svolení se s ním bavit.

„Hej! Tak cos mi chtěla říct?“ probral mě ze vzpomínek.
„Jo, promiň,“ trhla jsem sebou. „No... Já... Neříká se mi to lehko, ale... Zapomněla jsem ti říct mý celý jméno...“
Nechápavě se na mě zadíval.
„Jsem Sangera Akako.“
Vytřeštil oči. „Cože?!“
„Já věděla, že budeš takhle reagovat,“ složila jsem hlavu do dlaní.
„Počkej, chceš mi říct, že... Že jsi z rodiny, která se podílela na vyvraždění klanu? Jsi z rodu, který je vraždícím nástrojem Anbu, nájemnými vrahy a spoustu dalších špín?“
„Nejsem na to hrdá, věř mi.“
„Asi bys měla jít.“
Na to už jsem nic neřekla. Prostě jsem vstala a odešla. S tváří mokrou od rudých slz.
Ty jsi věděl, jak to dopadne, Itachi?

Tiše jsem kráčela sídlem. Nechtěla jsem, aby mě někdo viděl. Děsila jsem se každého pohybu. Každá kapka, která ze mě spadla, zněla tak hlasitě. Venku pískal vichr a pode mnou naříkala podlaha.
„Akako?“
Zůstala jsem stát, jako by mě zmrazili.
„A-Ano, Starší?“
„Otoč se.“
„Jistě, promiňte.“
Podívala jsem se mu do očí. Z jeho postoje přímo vyzařovala nafoukanost, nadřazenost a bůhvíco ještě.
„Nastal čas tvé zkoušky. Máš misi.“
„Cože?“ vytřeštila jsem oči. Nebyla jsem zrovna ve stavu, kdy bych mohla něco dělat.
„Trénuješ, abys byla elitním zabijákem. Dokaž nám, že čas strávený tvou výchovou nebyla ztráta času.“
Najednou mi to došlo. Žádná prosba, žádný rozkaz. Na výběr v podstatě nemám. Odmítnutí se rovná smrti. Nesmyslné to zákony. Vzala jsem si z jeho ruky podrobnosti. Počkala jsem, než odejde. Rozlomila jsem pečeť. Ve svitku byly informace o osobě, kterou jsem měla zabít. Místo toho, abych se okamžitě otočila, tak jsem vběhla do pokoje. Nebyla jsem si jistá, jestli to zvládnu. Zvlášť po té scéně se Sasukem. Srdce mi říkalo, že bych měla odejít a už se nevrátit. Ale rozum mě přesvědčoval o něčem jiném.
Copak bych sama venku přežila? Těžko. Co je to za život, když budu mít výdělek ze smrti? To není fér. Rozhodovat o životech ostatních. Jsem prostě moc zbabělá na to, abych utekla.
Rozum vyhrál, srdce prohrálo a už se neozvalo.
Vlastně... Co se může stát? Buď uspěju, nebo ne. Je to padesát na padesát.
Tak jsem se sebrala a šla.

Tiše jsem utíkala ztemnělou ulicí a v ruce mačkala papír. Tuhle žádost o zabití mi předal sám Starší osobně. Tu ženu, Amayu, jsem neznala. Nikdy jsem ji neviděla.
Ani nevím, proč jsem ten papír táhla s sebou. Adresu jsem znala. Žila kousek od sídla Hyuuga klanu.
Za chvilku jsem spatřila její dům. Zastavila jsem se. Měla rozsvíceno. Viděla jsem ji. Byla mladá. Bodaly mě pochybnosti. Ale donutila jsem se k pohybu.
Dostala jsem se dovnitř. Proplížila jsem se do kuchyně. Tasila jsem katanu. Chtěla jsem ji zbaběle probodnout zezadu. Ale otočila se dřív než jsem stihla něco udělat. Zůstala jsem zkoprněle stát.
Tak tohle jsem zvorala!
„Akako? Jsi to ty?“ promluvila ta žena.
„Cože?“
Vím, že jsem ji měla rychle probodnout. Skončit to. Ale zvědavost mi nedala. Jak to, že znala moje jméno?!
Nejspíš si všimla toho papíru, který jsem spolu s katanou držela v ruce.
„Takže vražedná mise? Korou ten slib porušil. Po třinácti letech...“ zašeptala.
„Co prosím?“
Dala jsem misi stranou. Tohle jsem nějak nemohla pobrat. Znala otcovo jméno.
Podívala se na mě. V těch jejích očích jsem viděla lásku, smutek a bolest.
„Chceš se dozvědět dávný příběh?“
Přikývla jsem. Zvědavost byla čím dál větší. Kdo je ta žena? Jak to, že zná mého otce a mě?
„Tak se posaď. Tohle je na dlouhé vyprávění.“

Povzdechla jsem si.
„Takže stručně řečeno, ty patříš do našeho klanu. Teda, patřila jsi. Porušila jsi pravidla a tak se musíš na otcův rozkaz ukrývat tady. Podváděla jsi s ním mou matku, kterou zabil, když i ona porušila ty pitomý pravidla...“
Složila jsem hlavu do dlaní.
Vážení, tohle je nechutný! Jak to mohli udělat?!
„Akako... Je hodně věcí, které nevíš. Tohle je jenom zlomek té hrozivé minulosti. Ale je jen na tobě, jestli se jí dopátráš. Záleží na tom, jestli najdeš odvahu.“
Mlčela jsem. Na hrudníku jsem cítila tlak. Nevěděla jsem, co mám dělat. Seděla jsem tu s ženou, která byla pro mé rodiče důležitá.
„Zabij mě, prosím.“
Nechápavě jsem se na ní podívala.
Pokrčila rameny. „Je to tvá mise. Navíc, já smrt očekávám každý den. A popravdě řečeno... Vždycky jsem měla ráda volnost a tohle tělo mi ji neumožní. Tak mě zabij. Dopřej mi volnosti. Prosím.“
Ani nevím, na co jsem v tu chvíli myslela. Jednala jsem jako robot. Byla jsem jako v transu. Zhypnotizovaná. Sáhla jsem po šátku. Hlavu jsem měla skloněnou. Na podlahu dopadly první kapky krve. Pomalu jsem se na ní podívala. Hluboce mi pohlédla do očí.
„Děkuji.“ To byla její poslední slova...
Z té nevysvětlitelné otupělosti mě probral až dopad mrtvého těla na zem. Poprvé v životě jsem viděla tělo, z kterého mou rukou vyprchal život.
Neměla jsem na to právo...
Rychle jsem se sebrala a vyběhla ven. Pryč. Svůj úkol jsem splnila.

Bloudila jsem Konohou. V hlavě jsem měla prázdno. Přehrávala jsem si ten příběh pořád dokola. Nechápu. Prostě to nechápu. Co vlastně myslela tím, že jí to tělo neumožní volnost? Nelezlo mi to do hlavy. Vždyť utekla od klanu, od všech těch nechutností.
Nějak jsem se dostala domů. Doklopýtala jsem do pokoje. Byl rozházený. Jako kdyby tu někdo něco hledal. A na stole jsem uviděla papír. Přišla jsem blíž. A dostala šok.
Okamžitě jsem vystřelila zase ven.
“Přijď, nebo ho dorazím sám.“ Význam mi nemusel být jasný. Došlo mi to. Přišli na něj. Proto jsem byla vyslána pryč. Jestli je i tohle část zkoušky... Do háje!
Běžela jsem celou cestu. Bez zaklepání jsem vrazila dovnitř. Srdce se mi zastavilo, když jsem ho viděla s ním.
„Sasuke!“ zaječela jsem. „Tati, nech ho být!“
Podívali se na mě. Sasuke měl nepřítomný výraz.
Genjutsu?!
„Tati, pusť ho. Prosím!“
Bylo mi jedno, že mě uvidí brečet. Bylo mi fuk, že budu mít obličej zapatlaný od krve.
„Zabilas jí, viď?“
To nebyla otázka. Spíš konstatoval fakt. Z tónu hlasu čišela zatrpklost a ublíženost. Trpěl. Zarazila jsem se. Když on nechtěl, abych jí zabila, tak kdo? Starší? To oni chtěli, aby trpěl? Mám teď snad litovat člověka, který se ke mně choval jako k hračce?
„Co po něm chceš? Je to můj přítel,“ odsekla jsem.
„Měla bys ho zabít. Jinak nebudeš perfektní.“
Zděsila jsem se. I když přišel o lásku, tak přesto chce v tomhle pokračovat. Proto ho uvrhl do genjutsu. Aby se nebránil. Aby byl pro mě snadným cílem. Je to můj... přítel? Čím dál víc jsem si uvědomovala, co k němu cítím. Je to můj přítel a možná i něco víc. Jsem snad... Zamilovaná?
„Ne! Já nemůžu! Nezabiju někoho, kdo je pro mě vším!“
Najednou mi v hlavě uzrál plán. Napadlo mě to ve zlomku vteřiny. Ale mě to připadalo jako věčnost.
Strhla jsem šátek. Chvíli jsem zírala do podlahy. Zvedla jsem hlavu, podívala se otci do očí. Pohled mi opětoval. Nechápala jsem. O pár vteřin později jsem pochopila.
„Mám toho dost,“ zašeptala jsem, když jeho tělo dopadlo na podlahu.
Sasuke byl uvolněn z genjutsu. Buď spal nebo byl v bezvědomí. Přišla jsem k němu a políbila ho. Nevím, na co jsem myslela. Rychle jsem našla papír. Perem jsem naškrábala vysvětlení. A k tomu jsem připsala jednoduchou větu: „Snad jednou najdeme odpuštění.“
Otočila jsem se a odešla. Domů jsem se nevrátila. Utíkala jsem pryč. Pryč od rodiny a zlých vzpomínek. Chtěla jsem obejít zodpovědnost. A lásku. Tenhle cit jsem neznala. Děsila jsem se ho. Tak jsem se zachovala jako zbabělec. Předtím jsem neměla daný cíl. Teď ano. Buď smrt nebo Akatsuki. Je to padesát na padesát.
Proklínám svět, že mi všechno vzal.

Poznámky: 

No... Dílo dokonáno. To, co jsem začala před dvěma lety, jsem konečně dokončila. Doufám, že alespoň něco z toho se vám líbilo. x)

4.2
Průměr: 4.2 (5 hlasů)

Kategorie:

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele Senpai-sama
Vložil Senpai-sama, So, 2017-05-13 00:39 | Ninja už: 2658 dní, Příspěvků: 2989 | Autor je: ONLINE, Gaarova tykev

Zaujímavé, že tento fascinujúci tragický príbeh nikto nekomentuje, tak sa chopím činu ja Smiling Príšerné klanové zvyklosti. Akako je vynikajúca postava. Sasuke sa zachoval ako debil, však bol sám vyvrheľ. Možno Akako nájde väčšie pochopenie u Itachiho v Akatsuki. Podľa mňa je príbeh veľmi dobre premyslený, má gradáciu a vnor do ľudskej duše má hĺbku. Veru by som si rada prečítala pokračovanie, hoci si sériu dokončila, ale s otvoreným koncom Smiling Na hlbšiu analýzu nemám síl, hodina dajako pokročila a zažratosť do deja ma úplne pohltila Smiling Vďaka za čitateľský zážitok Smiling

Obrázek uživatele Sayoko
Vložil Sayoko, Ne, 2017-05-14 09:17 | Ninja už: 5831 dní, Příspěvků: 2209 | Autor je: Editor všeho, Editor FF, Manga tým, Naháněč jelenů

Ach, děkuji! OO Tohle sice není zrovna série, na kterou bych byla obzvlášť pyšná, ale jsem ráda, že si ji někdo přečetl! Smiling Byla napsaná s účelem mít jenom čtyři díly a nevím, jestli bych měla odvahu na to otevřít ten příběh znovu. Děkuji za zastavení, přečtení a komentář! ^^