Ctihodní občané 6.

Bylo to úplně jinak, než si všichni mysleli, že to bude...
Konoha slavila. Tedy, Ayame nedokázala nečinně čekat, jestli se Teuchi vrátí po svých, nebo nohama napřed, a navařila hromadu jídla. To bylo oceněno hlavně Akimishi-san, které cestou do vesnice demontrativně kručelo v břiše. Ten večer bylo všechno zdarma.
Nino seděl na schodech domu Kyoru-san. Hlavu měl skloněnou a zamyšleně sledoval odraz vlastního obličeje v polévce miso, kterou měl položenou na klíně. Dostal ji, když se snažil protlačit jásajícím davem na nějaké klidnější místo. Všechno bylo tak... tak absurdní! Tamuki měla jako koníček lukostřelbu. Yumada si v lese schovával lahve s "silnější-jak-saké". Akimishi byla ve velikosti M docela sexy. Gouzoua mohl celý život nosit protézu, ale vzal si ji až na svůj poslední den. A Shiho bylo teprve patnáct... Naštěstí se jí ani nemusel vyhýbat. Když odnesli Murakiho tělo do sídla Hokage, Shiho zůstala s ním.
***
Naposled se podívala na Murakiho. Možná to byl jen dojem, ale na tváři měl stále náznak toho odhodlaného, zlomyslného úsměvu. Shiho dlouze zívla, vyšla ven a nadechla se příjemného nočního vzduchu. Konoha šla dnes spát časně. Byl tu jen jeden člověk, který nespal. „Ahoj Nino..."
Nino opustil svůj úkryt za rohem budovy, kde stál v naprosté tichosti už pět minut. „Jak to děláš?"
„Ženská intuice." Spravila si své tlusté brýle.
Nevěděl, jak šetrně začít a tak začal nešetrně. „Je ti patnáct."
„Ehm, nedávno mi bylo šestnáct," opravila ho. Ticho. „Promiň, že jsem ti to neřekla dřív..."
„To mi nevadí. Spíš bych rád věděl, proč jsi to vlastně neudělala?"
„Nejsem dítě."
„To jsem si nemyslel!"
„Ale teď si to myslíš."
„Jak to můžeš vědět?" Ticho. Nino si promasíroval spánky. „Dobře, pojďme si to ujasnit!"
„Fajn," souhlasila Shiho.
„Existuje - čistě teoreticky - někdo, komu by to, co se mezi námi stalo, mohlo vadit?" zeptal se.
„A co se mezi námi stalo?" oplatila mu otázku otázkou.
„To včera večer!"
„Jenom jsme se líbali," odpověděla s klidným pokrčením ramen. „Když nepočítám vískání ve vlasech a držení se za ruce cestou zpátky..."
„I tohle může lidem vadit!" obhájil se Nino, při vzpomínce na všechny své vztahy. Ale to lidem ani nevadilo, co se dělalo. Problémem byla Ninova osobnost jako taková. „Tak existuje?" zeptal se naléhavě.
Shiho si povzdechla. „No - čistě teoreticky - ano."
„Kdo?"
„Strýc."
„A... je tady?" řekl pološeptem.
Shiho protočila oči. „Neboj se! Je pryč," ujistila ho. Nino se od ní nechal obejmout. „Nechceš přespat u mě?"
***
„Chci saké..." prohlásila Hokage a s povzdechem dosedla na židli.
Odněkud se vynořila Shizune a začala jí masírovat záda. „Tohle byl opravdu náročný den..."
„U tebe taky?" zeptala se Tsunade a zavrněla slastí nad obratnými pohyby Shizuniných rukou. „Co Root?"
„Nevypadá to nejlíp." odpověděla Shizune.
„Pořád mi to vrtá hlavou... trochu víc na lopatkách, prosím. Ách, to je ono..." Tsunade složila ruce na stůl a položila na ně hlavu. „Jak to, že taky nezmizel?" Bylo jasné, že Danzou je ten typ člověka, kterého by každý nechal zmizet docela rád. Místo něho mohl zůstat třeba... třeba... klidně i Kakashi!
„No, nejvíc tomu nasvědčuje jeho nepřítomnost ve vesnici." Shizune skončila s masáží. „Nejlepší by bylo, jít se pořádně prospat. Zítra budeme mít pravděpodobně návštěvu."
***
Obrátil se na bok. Z okna viděl na největší sakuru na světě, která zabírala skoro celou Shihinu zahradu. Shiho obývala malý domek o čtyřech místnostech. Zatímco odešla spát do ložnice, Ninovi byla přenechána pohovka vedle kuchyňské linky. Vedle byly dveře do malé koupelny. Největší místností byla její temná komora. Tedy, tak tomu Shiho říkala. Zároveň to však sloužilo i jako pracovna. Zkusil si představit Shiho, trávící většinu svého života mezi grafy, knihami a hromadou zašifrovaných zpráv. Počkat, většinu života? Kolik je většina ze šestnácti let?
Vstal a pomalu se vplížil do ložnice. Byla to taky miniaturní místnost. Shiho spala na zemi, obklopená vestavěnou skříní a dalšími čtyřmi stěnami. Tahle místnost vypadala sama o sobě jako velká rakev. Naklonil se nad ni. Brýle měla položené vedle hlavy, na úhledně složené hromádce oblečení. Chvíli na ni zíral- bylo to poprvé, co ji takhle viděl. Vypadala jinak- jako by to byla a zároveň nebyla Shiho. „Nemůžeš usnout?" zeptala se se zavřenýma očima. Jak to dělá?
„Ne, já jsem jenom..." Nemůže říct, že hledal koupelnu. Tady je všechno tak malé, že by nedokázal přehlédnout ani mezeru v parketách. „Už ti někdo řekl, že ti to bez brýlí sluší?"
„Ne." odpověděla s pousmáním. Pak se obrátila na druhý bok a přetáhla si deku přes hlavu. „Díky..."
Lehl si zpátky na pohovku a okamžitě usnul. Byl to dlouhý den.
***
ANBU, klečící nedaleko svého velitele, upřeně hleděli na podlahu. Nebylo to vidět, ale museli zmobilizovat veškerou vůli k sebeovládání, aby se netřásli. Danzou byl ticho už strašlivě dlouho. A to mu to ještě ani neoznámili a už se v místnosti vznášela ta nejzlověstnější atmosféra a vyplňovala prostor, jako dusivá pára. Danzou se konečně otočil. Jednomu ANBU sjela na špičku nosu kapka potu, chvíli se tam držela a pak spadla. Báli se ho. Alespoň to mu trochu spravilo náladu.
„Nevyšlo to!?" zařval.
Zdálo se, že trochu nadskočili. „Čekali jsme na dobrý okamžik, když jsme spatřili jak utíkají..."
„Zatracení zbabělci!" zavrčel Danzou a znova se otočil. Koukat se do stěny mu mnohdy pomáhalo myslet. Jistě, Tsunade nezmizela. Ale přece by je nedokázala zastavit sama! Ne sama! „Muselo jich být příliš málo... Norida jich musel vzít málo..." řekl si pro sebe.
„Pane?" promluvil nejodvážnější ANBU. „Bylo jich sto padesát. Stejně jako vesničanů, co šli bojovat."
Danzou nad tím dumal asi tři minuty. Během té doby spadly další čtyři kapky potu. „Rato! Co je zač? Nebyl nic a najednou se objevil..." Byla to Ratova práce! Musela být! Zkazil nejen celé dobytí vesnice, ale i následnou záchranu vesnice! Znova se otočil. „Pošlete někoho dalšího! Akatsuki, Orochimaru..."
„Akatsuki, pane?" ozval se jiný ANBU. „Ale to by byla katastrofa! Nezůstane tam kámen na kameni."
Danzou po něm šlehl všema svýma očima. ANBU se roztřásl. Všichni věděli, že dnes budou padat hlavy...
***
Na pohovce u Shiho doma se nespalo nejlíp, ale vzhledem k tvrdosti postelí v domě Kyoru-san si nebylo na co stěžovat. Shiho už dávno stála v té části místnosti, kde byl stůl, umyvadlo a vařič, a nazývala se kuchyní.
„Tohle hoď do sebe a tohle na sebe!"
Než se Nino nadál, na klídně mu ležel podnos s velmi lehkou snídaní a vedle něj úhledně složené, bílé kimono.
„Dobré ráno." odpověděl rozespale. „Co se děje? Někdo umřel?"
Místnost v tu ránu vyplnilo kvalitní ticho. Shiho si spravila brýle: „Jo."
„Omlouvám se..." povzdechl si s uvědomělým výrazem.
„To si nech na později. Teď spěcháme."
Muraki nebyl jediný člověk, který v bitvě padl. Do věčné vesnice se odebrala pětašedesátiletá důchodkyně, jménem Michiko-san a člen Yumadovy skupiny, jménem Touro. Michiko nepřežila pád ze stromu a Touro si dal souboj s více katanami, než byl schopen zvládnout. Nino a Shiho přišli trochu pozdě, takže propásli Michikin nekrolog, který přednesla Tamuki-san. Teď stál na řečnickém stupínku Yumada a vyzdvihoval zemřelého Toura ještě do větších výšin, než nebožtík byl.
Dav před nimi uvolnil cestu Tsunade, která jim pokynula, aby šli dopředu. „Teď by měl někdo něco říct o Murakim. Předpokládám, že bude Shiho chtít -..." Tsunade umlkla.
Nino se k Shiho otočil. Brýle měly hrozně tlusté obroučky, ale i když jí neviděl na oči, uvědomil si, že strnula. „Shiho?"
Yumada skončil a všichni sklopili hlavy. Když Shiho sklopila hlavu, vytekly jí slzy. A když všichni hlavy zase zvedli, Shiho ji nechala sklopenou. Nino si povzdechl. O Murakim toho moc nevěděl a o to víc ho překvapilo, že ho měl někdo dokonce rád. Tsunade pokrčila rameny - bylo to zase na něm.
„Tak jo..."
„Kromě toho incidentu s krádeží Murakiho berlí, víš o něm vůbec něco?" zeptala se Tsunade, když se prodíral davem kupředu.
„Ne," odpověděl popravdě.
„Výborně," okomentovala to hokage.
Nino se otočil k zástupu. Balancoval na pomyslné čáře mezi smutnými, formálními frázemi a povzbuzujícími monology o tom, že jednou tam musíme všichni. Očima vyhledal Shiho a pokusil se o přesun na smutné, formální fráze: „Muraki Gouzoua... nám bude určitě všem chybět. Byl to bojovník za všech okolností..." Nino cítil, že se potí. „Byl to... byl to... byl to ten nejmrzutější a nejvzteklejší stařík, jakého jsem kdy poznal."
Konec formalit, pojďme oslavovat alespoň to, že jsme zůstali naživu my. Z tváří lidí zmizely masky smutku a žalu a byly vystřídány zmatenými výrazy. A to všechno na Nina hledělo.
„Ale kromě toho, měl něco, čeho si většina z nás nevšimla - jako třeba já. Měl odvahu."
Teď už ho pozorovala i Shiho.
„Byl jedním z těch lidí, kteří se nebojí jít něco nebo někoho zachránit. Chtějí to, protože jsou to oni. I když nemusí, je to jejich život. Takový byl Muraki..."
„Byl to pravý ninja!" ozvalo se ze zástupu. Správně Konohamaru.
„A to je důvod, proč si jich vážit dřív, než bude pozdě." dokončil Nino a poklonil se. A oni se poklonili jemu.
Jenom Shiho zůstala stát. A v moři zad, připomínala svítící maják, protože se jí od brýlí odráželo slunce - jako ostatně vždycky. Kývl na ni a ona mu odpověděla úsměvem. Některé tragédie nejsou zas tak špatné.