La sangre es mi color 03

„Ukaž mi to! Tak mi to prostě ukaž!“
„Nemůžu! Ne, já prostě nemůžu! Ani kdybych chtěla!“
„Takže mi chceš říct, že ho nezabiješ?“
„Přesně.“
„To je tak těžké otevřít oči?!“
„Ano.“
Ten koho těla zabít byl vyšší. Odhadovala ho tak na třináct let. Do tváře mu neviděla.
„Pak to udělám já!“
Otočila se na otce, aby ho zastavila. Strhla si šátek z očí. Zaplavila ji nenávist, chtěla ho zabít. Jenže ten už stál vedle chlapce a držel ho za rameno.
Jakmile se tátovi podívala do očí, rozplynul se. Na jeho místě se objevil ten kluk.
„Výborně, nakonec jsi to udělala.“

S výkřikem jsem se probudila. Rychle jsem oddychovala, byla dezorientovaná. Pár vteřin trvalo, než jsem si uvědomila, že jsem ve svém pokoji. Posadila jsem se na posteli, rozsvítila lampičku. Sehnula se k podlaze a zvedla knihu. Tu, kvůli které jsem měla noční můru. Dostala jsem vztek. Vší silou jsem s ní hodila proti zdi. To, co v ní bylo... Bylo nelidské a kruté.
Měl černé vlasy...
To byla jediná věc, která mě na tom chlapci mohla zaujmout. Při pomyšlení na něj jsem se uklidnila. Už jenom z myšlenky na něj jsem se cítila v bezpečí. Nevím proč, ale bylo mi to jedno. Podívala jsem se na hodiny.
Půl jedné. Matně jsem si vzpomínala, že jsem šla spát teprve před hodinou. Povzdechla jsem si. Podobné sny mě trápily často.
Otevřela jsem knihu Pohled do očí zabíjí. Byla v ní dopodrobna vysvětlena oční technika, která se jmenuje Akimaran. Začetla jsem se do první strany, kde bylo jednoduché vysvětlení.

“Klan Sangera oplývá poměrně vzácnou oční technikou, která je však přizpůsobená pro důkladné vraždy. Využívala se jak při válkách kdysi tak dnes na mise, kdy musí být zaručeno zabití cíle. Nositelé tedy musí prokázat vynikající fyzickou zdatnost, aby vražda proběhla rychle, tiše a přesně. Zabijí pouze pohled do očí.
Narozdíl však od ostatních Kekkei Genkai se Akiraman objevuje u prvorozených dcer, zřídkakdy u synů či jiných případů. Po aktivaci této schopnosti, která probíhá za vedení vůdce klanu vždy při završení čtvrtého roku života u západu Slunce, se už uživatel následků nezbaví. Mezi zápory techniky patří například neustále krvácejí oči, která však není kritická, díky jiné vlastnosti klanu.
Zákony tohoto uskupení nakonec dovolují zabít prvorozenou, u které se schopnost neprokáže, a novodobé dodatky odsuzují i rodičku.“

Všechny knihy, které mi dal otec, jsem četla s odporem. Už jen fakt, že jsem se naučila číst, mi připomínal, že za pár dnů půjdu do Akademie. Uvědomila jsem si, že se bojím. Neměla jsem žádné kamarády a vztah jsem navazovala obtížně. Matka mi nikdy neukázala, jak se chovat při navazování nových přátelství. Navíc mi řekla, že přátele nepotřebuji. Dřív jsem nechápala proč, tak jsem se na to zeptala svého strýce. V soukromí na mě byl vždycky milý.

„Strýčku, proč mi všichni říkají, že přátele nepotřebuju?“
„Kdo ti to řekl?“
„Mamka.“
„Aha. Víš, přátelství je pro lidi důležité a každého bolí, když ho ztratí. Ty jsi výjimečná dívka. Jsi milá... V tom právě tkví ten problém. Máš totiž moc zabít lidi pohledem. Jsi určená k věcem, které se k tobě nehodí. Ale tuhle úlohu prostě musíš snést. Abys tohle unesla, bude lepší, když žádné přátele mít nebudeš. Mohlo by se totiž stát, že je budeš muset zabít. A to by jsi nechtěla, viď?“
„Hmm... Ne.“

Tím pro mě rozhovor skončil. Věděla jsem důvod. Dál jsem nepátrala, nechtěla jsem. Ale přede mnou je Akademie. Chci zapadnout. Alespoň jednou chci být jako ostatní. Ale vím, že tohle je nesplnitelné přání. Kamaráda bych opravdu zabít nechtěla. Ale co já vím? Z knížek, které tajně čtu, jsem se dozvěděla, že city jsou nevyzpytatelné. Že je nemůžu předpokládat. A to je jádro všech problémů. Cit.
Vyděšeně jsem si uvědomila, že nástup do Akademie je vlastně dneska. Byla jsem do toho čtení tak zabraná, že jsem si neuvědomila, jak rychle ten čas letí.
S povzdechem jsem vstala. Nechtělo se mi tam. Prolétla jsem pokojem, uklidila všechny knížky. Nevím, proč jsem pospíchala. Měla jsem čas. Plno času. Ale nechtěla jsem se dusit mezi čtyřmi stěnami. Venku svítalo, tak jsem na sebe hodila šaty a vypadla.

Neměla jsem ani páru, kam jdu. Nechala jsem to na svých nohou. Když jsem se probrala, zjistila jsem, že stojím na místě, kde jsem nikdy nebyla. Pozorně jsem se rozhlížela. Nezávislému pozorovateli by přišlo divné, že se dívka s šátkem na očích dívá po okolí. Už dávno jsem vzdala pokusy lidem vysvětlit, že normálně vidím. Za sebou jsem zaslechla kroky. Nebylo kde se schovat, tak jsem jen tak stála a doufala, že mě jen tak přejde.
„Hledáš tu něco?“ ozval se těsně vedle mě mužský hlas.
„Já... Ztratila jsem se.“
Otočila jsem se na něj a zkameněla. Itachi Uchiha?! Tohle je sídlo Uchihů?! To je špatný! Dost špatný...
Usmál se. „Ani se nedivím. Vždyť máš přes oči šátek. Proč si ho nesundáš?“
„Protože nemůžu.“ Vzhlédla jsem k němu. Věděla jsem, že pochopil. Znal náš klan až moc dobře. Byl jeden z předních Anbu. Většinou tátovi nosil tu nejšpinavější práci, kterou ta “vznešená” organizace odmítala.
„Jdi pořád rovně a pak zahni doprava. Dostaneš se na cestu k náměstí. Hádám, že půjdeš k Akademii. Odtamtud už trefíš, ne?“
Přikývla jsem. Jeho hlas už nebyl tak přívětivý. Rozeběhla jsem se pryč.

U Akademie bylo plno lidí. Začínající shinobi s rodiči, současní žáci, učitelé... Tohle byla velká sláva. To byl taky důvod, proč se mi sem nechtělo. Taková hromada lidí na jednom místě mě docela děsila. Na vyvýšeném pódiu se objevil Třetí. Než skončil ten jeho proslov, uplynula snad půlhodina. Otráveně jsem tam jenom stála a dívala se mimo.
„Výborně, takže noví žáci můžou jít do svých tříd.“
Tohle mě stoprocentně probralo.
Jak mám sakra vědět, kde mám třídu?! I tak jsem ale pokračovala dál.
U dveří jsem naštěstí dostala nějaký plánek. Tak nějak je nezajímalo, jestli jsem slepá nebo ne. Asi automaticky předpokládali, že do Akademie by nepustili chromého, který by ohrožoval sebe i budoucí skupinu.

Vstoupila jsem do třídy a rozhlédla se. Nové tváře... Jak moc bude těžké zachovat si tu chladnou tvář? Tak moc jsem chtěla někoho, s kým bych se mohla bavit... A pak jsem ho uviděla. Seděl u okna. Přistoupila jsem k němu. Táhly mě k němu ty jeho černé vlasy. Otočil se ke mě a já si uvědomila, že ho odněkud znám.
„Ahoj, já jsem Sasuke. Uchiha Sasuke.“
Sakra. Sakra. Sakra!
Usmála jsem se. „Já Akako.“
A najednou jsem věděla, kdo to byl. To byl ten kluk z mého snu. Jenom byl o několik let mladší. Stalo se něco, co se nikdy nemělo stát...
Našla jsem si přítele.