Napínavé dopoledne

Inari se rozhlédl po staveništi, ve které se Vesnice ukrytá v listí proměnila. Ještě před několika dny se kráter od mocné techniky, která srovnala původní zástavbu se zemí, hemžil mumrajem postav připravujících se vyrazit do války. Všichni aktivní ninjové sháněli vybavení a dávali dohromady zásoby pro případné dlouhodobější boje. Tou dobou výstavba nových budov velmi zpomalila, protože si dělníci s vojáky vzájemně překáželi. Nyní však hektický spěch příprav na válku opět nahradily zvuky pil a kladiv.
„Hurá do práce,“ řekl si polo nadšeně a polo zklamaně Inari. Naruto musel pryč dřív než všichni ostatní ninjové, takže Inari neměl moc šancí si s ním pořádně promluvit. Ostatně, i když se nějaká situace nabídla, obvykle bylo kolem plno lidí, kteří Narutovi nedali pokoj. Jediné místo, kde byl trochu klid, byl bar Ichiraku Ramen. Tam však Naruto věnoval veškerou pozornost jídlu.
Zpoza nedalekého domu vyšla postava. Ruce měla za hlavou, dlouhá šála jí povívala v klidném vánku všude kolem těla a něco si naštvaně brblala.
„Prej na válku moc mladej,“ zaslechl Inari, když se postava zarazila.
„Ahoj, Inari,“ řekl kluk, „pořád stavíte to skladiště nedaleko centra?“
„Jéé, Konohamaru, vůbec mě nenapadlo, že tě tu potkám. Jo, pořád jsme v centru, ale už to bude jen na pár dní. Pak se přesunem k hradbám.“ Odpověděl Inari, když si uvědomil, kdo na něj mluví. Naruto mu Konohamara představil těsně předtím, než odešel. Následná přebíjená v erotechnikách si Inariho naprosto získala především díky kreativitě obou zúčastněných.
„Co u hradeb?“ zeptal se Konohamaru.
„Nevím přesně. Dost domů tam ještě stojí, tak jim asi zkontrolovat statiku, a kdyžtak je opravit nebo zbourat. Taky budeme muset doplnit zásoby stavebního dřeva. Na baráky v centru se toho spotřebovalo až moc.“
„Inari!“ ozvalo se z dálky volání.
„Promiň, volá mě děda,“ řekl omluvně Inari.
„Nic se neděje. Půjdu si po svejch, měj se hezky,“ odpověděl Konohamaru a rozešel se.
„Měj se,“ prohlásil Inari a rozeběhl se směrem, ze kterého se ozvalo volání.

„Bude potřeba další dřevo, došlo rychleji, než jsme čekali,“ začal Tazuna mluvit dříve, než se Inari stihl pořádně rozhlédnout kolem, „severní skupina si vzala něco navíc na rekonstrukci několika domů pod monumentem a nám tu zbylo prdlajz. Já se pokusim dneska dodělat příčky ve skladišti a tak sehnání dřeva zbude tobě.“
„A kde ho mám jako sehnat?“ vyděsil se Inari.
„No, jde spíš o popohnání lidí na pile kus tady od vesnice. Měli tu být už včera a pořád nic. Když tam dojdeš a trochu nás připomeneš, bude to stačit. Je to asi dvě hodiny pěšky. Když cestou zpět chytíš něco k jídlu, nechám ti zbytek dne volno.“
„Super,“ rozzářil se Inari, „jen si vemu kuši a vyrazim.“
Kuši nechal Tazuna pro Inariho vyrobit u věhlasného zbrojíře nedaleko jejich ostrova hned po dokončení mostu. Byl to dárek za odvahu, kterou tam Inari projevil. Od té doby chodil Inari s kuší skoro všude a často s ní trénoval. Mnohdy tak zpestřoval domácí jídelníček zajíci, bažanty a jinými drobnými zvířaty.
Inari se rozeběhl zpět k ubikaci, kde s Izunou dočasně přebývali. Popadl kuši s šipkami a několik jablek na zahnání hladu a žízně na cestě. Vyběhl z prozatímního domova a zamával Izunovi. Ten mu jen přikývl na rozloučenou a začal se věnovat práci.
Cesta k hradbám vesnice se kvůli kráteru, ve kterém nyní bylo její centrum, táhla do mírného kopce. Inari však díky práci se dřevem v poslední době velice zesílil, takže mu překonání závěrečného stoupání nedělalo žádný problém. I po tak dlouhé době od zničení vesnice se kolem kráteru nacházelo mnoho trosek a zřícenin. Cesta však již byla dlouho odklizená a stavbaři nyní přebírali ruiny a hledali v nich dále použitelný materiál. Často nalézali i cennosti a osobní věci. Ty byly pokud možno vraceny původním majitelům, aby se jejich rodinám lépe zabydlovalo v novém.
Z průchodu mezi dvěma zbořenými domy vyšel muž. Inari byl donucen rychle uskočit, aby ho muž neporazil.
„Kam čumíš spratku, nevidíš, že nesu dřevo?“ obořil se muž na Inariho.
„Promiňte,“ omluvil se Inari a chystal se pokračovat v cestě, „neviděl jsem Vás.“
„Hmmf.“ Odfrkl si muž a pokračoval dál, „a uhni mýmu kolegovi.“
Inari ustoupil, aby z průchodu mohl vyjít další dělník, když se rozpomněl a vyhrkl: „Kam to dřevo nesete?“
„To není tvoje věc.“ Odpálkoval ho druhý dělník a pokračoval za svým kolegou z kopce do centra.
Kluk muže ještě chvíli pozoroval, jak sestupují dolů do vesnice, a přemýšlel, co se mu na nich nezdálo. Nebyli vůbec milí na rozdíl od většiny lidí, kteří přišli dobrovolně pomáhat zdejším obyvatelům. Navíc nesli vcelku nekvalitní a pokroucené trámy, které při stavbě nových domů budou víceméně nepoužitelné.
„Héééj,“ ozvalo se z ruin, „héééj!“
Inari vběhl do postraní uličky mezí trosky domů. Běžel za hlasem, který před okamžikem zaslechl. Už se několikrát stalo, že byl při prohledávání zřícenin někdo zavalen.
„Héééj,“ zakřičel hlas znovu.
Inari se zastavil před domem, ze kterého se volání ozývalo. Pokud tam na někoho něco spadlo, bude muset být opatrný, aby nebyl zavalen také. Zachránce, který se sám dostane do role zachraňovaného, je zachránce na nic. Inari se podíval na zdi domu a nahlédl skrz okno na strop prvního pokoje. Zdi i strop vypadaly pevně a dokonce bylo obojí zajištěno několika trámy proti spadnutí. Někdo si evidentně myslel, že tento dům stojí za záchranu. Inari tedy pomalu vstoupil do domu.
„Héééj“
„Už jdu!“
„Tak rychle!“
„Co když ten dům spadne, nemusíme tu být zavalení oba!“ naštval se Inari na zavaleného.
„Já nejsem zavalenej!“ křičel už také ten druhý, „já jsem tu svázanej!“
„Aha,“ zarazil se trošku Inari „tak, počkej chvilku,“ a rozeběhl se do zadní místnosti domu.
„Konohamaru?“
„Inari?“, řekli skoro současně, „rozvaž mě prosím, musíme pospíchat.“
„Proč? Co se děje?“ klekl ke svázanému kamarádovi a začal ho rozvazovat.
„Nevím přesně, procházel jsem ruiny a hledal místo na trénink. Zaslechl jsem dva týpky, jak se bavěj a chtěl jsem jim říct, jestli nechtěj pomoc. Jakmile jsem vešel, jeden ke mně přiskočil a omotal mi ruku kolem hlavy. Doslova omotal. Pak už jsem jen slyšel, jak mu říká ten druhý, že mě není potřeba zabíjet, že budou pryč, než se proberu. Musíme to říct vedení!“
„Já ale musim pro dřevo.“
Konohamaru se na Inariho tázavě podíval: „Tohle je důležitější než nějaký blbý dřevo!“
Inari se praštil do čela a zaklepal hlavou: „Kde je vedení? Ty dva jsem nejspíš viděl. Šli do centra.“
„Jsou zatím pořád v provizorních stanech. Nová budova se ještě dokončuje,“ postavil se Konohamaru a rozeběhl se hned, jak z něj spadly provazy. Inari se ještě rozhlédl a rozeběhl se také.
Stany pro starší z rady vesnice byly postaveny na druhém konci kráteru. Starší spolu s Kurenai nyní zastupovali Tsunade, která byla se skoro veškerou vojenskou silou vesnice ve válce. Tsunade zvolila Kurenai jako svého zástupce, protože i přes její sílu se kvůli nově narozenému potomkovi nemohla aktivně zúčastnit války.
Kluci běželi dolů z kopce a snažili se zahlédnout alespoň stopu po dvou narušitelích.
„O co jim jde, o co jim jde?“ huhlal Konohamaru.
„Nezaslechls ještě něco?“ zeptal se ho Inari.
„Ne, než jsem vešel, říkali jen, že vesnice je teď díky válce slabá. Že by si měla dávat větší pozor na techniky.“
„Nejde jim třeba o ty? Jde vůbec techniky ukrást? Myslel jsem, že tě je někdo musí naučit.“
„No jasně. Naruto jednou mýmu dědovi ukrad svitek s technikama. Tak se naučil stínový klony. Alespoň tak mi to řikal. Takže to určitě pude.“
„A kde jsou ty svitky teď?“
„Dávaj je do nový budovy pro kage asi. Nejspíš už tam budou. Ve stanech by se rychle zničily.“
„Musíme tam, ne za vedením, než bysme doběhli na druhej konec města, budou pryč. Je to mnohem blíž. A navíc, pomáhal jsem tam skládat nábytek. Vim, kde je místnost plná poliček na svitky.“
„Super, ale musíme přidat,“ řekl Konohamaru.

„Co teď?“ zeptal se Inari, jakmile doběhli k novému sídlu vůdce vesnice.
„Musíme dovnitř. A musíme dávat bacha. Víš teda, kam máme jít?“
„Jo, myslim, že jo.“
Konohamaru vytáhl kunai a Inari si ze zad sundal kuši. Oba kluci na sebe kývli a pomalu vkročili do budovy. Zvolili vedlejší vchod, který byl určen především pro úředníky a správu budovy. Shodli se totiž, že je velká šance, že hlavní vchod bude sledován. Pomalu stoupali po schodišti do prvního patra, kde očekávali knihovnu.
V prvním patře byla dlouhá chodba, která se na čtyřech místech lámala a tak tvořila čtverec. Po levé straně byly po celé délce chodby pouze dvoje dveře. Větší dvoukřídlé vedly do střední místnosti, kde se projednávaly záležitosti vesnice. Druhé menší byly vstupem do zasedací přípravny, kde se kage mohl připravit na jednání. Po pravé straně chodby bylo dveří mnoho. Každé vedly do zvláštní místnosti pro specialisty na plánování misí, výslechy, vedení účtů vesnice, šifrování a komunikaci.
„Ty dveře jsou větší a nadepsané, měli by mít číslo 112,“ zašeptal Inari.
Konohamaru kývl a vyrazil dál chodbou.
„117… 116… 115,“ odpočítával, jak míjeli jednotlivé dveře, „114… 113… 111… Co to jako je?“
„Kde jsou?“ zeptal se Inari?
„Ty stodvanáctky tady prostě nejsou!“ otočil se k Inarimu Konohamaru.
Najednou se mezi dvěma kamarády rozevřela stěna a z ní vyšli muži, které se celou dobu snažili dohonit.
„Stát,“ zakřičeli kluci, „ani se nehněte!“
„Asi jsme ho měli zabít, Misumi. Mohl někomu říct, že jsme tady.“ promluvil jeden z mužů s naprostým klidem.
„Nemyslím si, to by tu nebyli jen tihle dva, určitě běželi hned za náma.“
„Pravda,“ řekl jeho společník a otočil se ke Inarimu, „uhněte a nic se vám nestane.“
„Neuhneme!“ zakřičel Konohamaru.
„Tak zemřete,“ řekl opět naprosto klidně jeho nepřítel.
„Hlavně potichu, Yoroii,“ ozval se Misumi a vyrazil na Konohamara.
„Pozor!“ snažil se zakřičet Inari, avšak Yoroi se již napřahoval k úderu. Inari uskočil a vystřelil z kuše. Jeho protivník šipku odrazil kunaiem a hned k němu napřáhl ruku. Inari udělal kotrmelec vzad a začal couvat, aby se od útočníka dostal co nejdál. V pohybu se pustil do natahování kuše, aby mohl znovu vystřelit. V momentě, kdy tětiva zapadla do háčku spouště, se Inari zastavil. Jeho nepřítel zmizel. Inari rychle sáhl do toulce pro šipku.
„Kuk,“ ozvalo se ze shora a Inari zvedl hlavu. Tam byl skrčený Yoroi a temně se usmíval. Inari se podíval na kuši a pokusil se vložit střelu do pro ni určeného žlábku.
„Ne, ne, ne,“ řekl Yoroi, nyní už opět stojící na zemi, a položil dlaň na Inariho čelo.

Mezitím Konohamaru bojoval proti svému nepříteli. Několika úderům byl schopný se vyhnout, poslední však již musel vykrýt. Ještě při krytu Konohamaru zkřížil prsty v pečeť pro vyvolání stínového klonu. Ten se objevil vedle něj a zaútočil na soupeře. Misumi klon bodl kunaiem a rovnou znovu zaútočil. Konohamaru nezaváhal, uskočil stranou a pokusil se praštit nepřítele pěstí do spánku. Misumi jeho pěst zachytil dlaní. Menší z protivníků se tedy napřáhl k úderu zbraní v druhé ruce, avšak zarazil se v momentě, kdy si všiml Misumiho ušklebku.
Misumiho ruka, která blokovala Konohamarovu pěst se rychle obtáčela kolem jeho ruky. Během několika okamžiků měl Konohamaru Misumiho končetiny obtočené kolem celého těla a nemohl se pohnout ani o píď.
„Co jsi to za ninju, když si nepamatuješ techniky protivníka. Tuhle jsem ti ukázal, když jsem tě omráčil,“ utahoval si z Konohamara, „Yoroii, tady budu za chvíli hotov.“
„Já také,“ odpovídal Yoroi, z druhého konce chodby, „tenhle snad ani neví jak používat chakru, jeho zásoba je neuvěřitelně malá.“
Inari cítil, jak jeho tělo slábne a nedokázal říct proč. Skoro se nedokázal pohnout a to měl jeho nepřítel jen položenou ruku na jeho čele. Musím nabít kuši, pomyslel si Inari, pak mám šanci. Všechnu svoji sílu věnoval manévrování ruky s šipkou ke drážce zbraně. Ruka se mu klepala, ale cíl byl tak blízko. Inarimu poklesla kolena, avšak jeho odhodlání bylo silnější. Šipka zapadla do žlábku a kuše byla nabita.
„Jsi vůbec ninja?“ zeptal se ho posměšně Yoroi.
„Nejsem ninja,“ vydechl s námahou Inari.
„Jsem jen stavbař,“ dořekl a stiskl spoušť kuše.

Konohamaru se nemohl hýbat a jeho tělo opouštěla síla.
„Teď budu utahovat stisk tak dlouho, dokud ti nerozdrtím kosti,“ řekl Misumi.
„Klidně to zkus, ale věř, že já jsem Sarutobi Konohamaru, hrdina Vesnice ukryté v listí!“
Misumi zesílil stisk a Kohamaru se rozplynul v oblaku dýmu.
„Rasengan,“ ozvalo se v chodbě a Konohamaru s druhým klonem udeřili svojí technikou přímo do břicha nepřítele.

Střela z kuše mířila na Yoroiovo břicho. Tomu se v poslední chvíli podařilo odskočit za cenu toho, že ztratil rovnováhu a padl na záda. Inari mezitím automaticky znovu natáhl zbraň a připravil se k dalšímu výstřelu. Yoroi se opět pokusil uhnout, avšak tentokrát byla střela přesná a zasáhla svůj cíl doprostřed hrudníku.

Inari se ohlédl za svým kamarádem. Viděl, jak Konohamaru zrovna poráží svého nepřítele. Ten ale po zásahu rasenganem nevydal ani hlásku. Rozplynul se v dýmu a místo něj se rasengan zarýval do jedné ze sedaček, které byly na chodbě k dispozici pro čekající. Inari se rychle otočil a uviděl svou střelu zarytou hluboko do jiného kusu nábytku.
„Prckové jsou lepší, než jsme čekali, že Yoroii?“ řekl Misumi.
Konohamaru i Inari se otočili k nepřátelům. Ti stáli na konci chodby a usmívali se.
„Jak jsem mohl čekat, že ten můj nepoužívá chakru? Moje schopnost pak byla úplně k ničemu,“ řekl Yoroi.
„Mno kluci, hraní si s váma bylo fajn, ale my půjdeme.“
„Nemyslím si, že někam půjdete,“ ozvalo se najednou. Stěny se ohnuly a z podlahy pod zloději začaly růst stromy. Ty rychle stoupaly po tělech obou mužů až do chvíle, kdy vetřelcům ze dřeva koukaly pouze obličeje. Ze stropu nad zloději vystoupila černovlasá ženská postava a dotkla se jejich čel. Oba muži ihned upadli do bezvědomí. V tom okamžiku se rozplynula iluze stromů i zdeformované chodby a zloději se svalili bezvládně na zem.
„Teto Kurenai!“ zvolal Konohamaru.
„Mno, to bychom měli,“ řekla Kurenai a usmála se na oba kluky.