Ctihodní občané 4.

„Prosím o ticho!" požádal Nino, stojící před zástupem vesničanů. Zpráva o blížícím se útoku se zřejmě roznesla. Konečně šeptání ustalo. „Eh, asi víte, že se na nás chystá někdo zaútočit. Chci vám teď říct... vlastně vás požádat, abyste to nevzdávali."
„To je vtip?" ozval se řezník Hazuya (Nino mu jednou ukradl váhu na maso a vznikla z toho honička přes celou vesnici). „Všichni ninjové jsou pryč! Jsme tu skupina dětí a důchodců!"
„Tak za prvé - neříkal jsem, že to přežijeme! A za druhé," Nino hodil krátký pohled k Shiho, „jedna chytrá dívka mi připomněla jednu skutečnost - buď zemřeme potupnou a bolestivou smrtí, čímž ničeho nedocílíme, nebo se o něco pokusíme..."
„A z toho budeme mít co?" zeptala se žena středního věku s šátkem na hlavě.
„Vědomí, že jsme v době dobývání naší vlasti neseděli zalezlí se staženejma půlkama!" odvětil Nino.
V zástupu se ozvalo šeptání, jakože na tom asi něco bude...
„Ale jich je alespoň dvě stě! A mají zbraně a beranidlo! Co máme my?" zaprotestoval naposled Hazuya.
Nino udělal dramatickou pomlku, kdy mu dav tiše seděl očima na rtech.
„Les!" řekl a všichni si to opakovali. „Asi máte za to, že je to jen neškodná oblast plná stromů, ale já v tam žil víc jak půl roku! A řeknu vám - les je sám o sobě stejně nebezpečný, jako kdyby jste si vytetovali na záda "Orochimaru je vůl" a šli s tím do Zvučné!"
Přeháněl, jak jen to šlo. Ale alespoň to mělo pozitivní účinek.
Nakonec ze zástupu vystoupil starý muž, strkající před sebou kovové opěrátko. Lidé zmlkli a s jakousi posvátnou úctou mu naslouchali. „Je to ten nejšílenější nápad, co jsem kdy slyšel," promluvil kmet roztřeseným hlasem. „Ale pravda taky je, že nemáme jinou možnost. A pokud vám to nestačí, klidně půjdu v první linii."
Vesničanům to stačilo. Celou Konohou se rozlehl potlesk a nadšené výkřiky.
„Kdo je ten chlap?" zeptal se Nino.
„Největší výrobce výbušných lísků v celé Konoze," odpověděla Tsunade.

Byla už hluboká noc, ale celá vesnice byla na nohou.
„Chci seznam všech zbraní, co tady máme! A taky přesný počet výbušných lísků, svitků na zbraně, mapy lesa a... a někoho, kdo trochu ovládá jakékoliv jutsu!"
„Tak počkat - děti z akademie tam doufám nepošleme!" řekla Tsunade, co šla zrovna kolem.
„Ne, ty se schovají, kde to jen půjde!" odpověděl. „Za to ty půjdeš v první linii!"
Tsunade se zamračila. „Ty mi tykáš?"
„Vzhledem k okolnostem bys mi to mohla odpustit! Yumado, co má být tohle?" obrátil se ke skupině starých kmánů.
Yumada chytil svou hůlku do obou rukou a vytáhl z ní katanu. „Jsme sice staří, ale nějaké to vraždění snad zvládneme!" Starci za jeho zády přikývli a začali mezi sebou trénovat. Polovina z nich měla na sobě ještě staré brnění.
„Máme nějaké katapulty a vrhače zápalných šípů," hlásila Tamuki, která si vzala za úkol obhlídku arzenálu. Zdálo se, že Konoha tak trochu spoléhala spíše na sílu lidské chakry a nepřipouštěla si u toho jiné varianty.
„Tak je připravte na hradby a dejte k nim někoho, kdo s tím umí zacházet!" rozkázal Nino.
„Co tím sleduješ?" zeptala se Tsunade.
„Nevím... možná je nakonec ani nepoužijeme!" Nino se otočil a hledal někoho, kdo zrovna nemá nic na práci. „Teuchi? Shromážděte všechny bojeschopné vesničany! Asi budeme trochu bojovat v lese..."
„Nechci nic říkat, ale moc bojeschopných tu zrovna nemáme," odvětil Teuchi.
„A my jsme snad vosk?" připomněl se Yumada, včele své skupiny.
„A kdo je podle vás bojeschopný!?" vyštěkl Gouzoua.
„Vy rozhodně ne, pokud na místě neomládnete!" odsekl Nino.
„Já ho zabiju!!" Kdyby Gouzouu včas nezadrželi, Nino by asi utrpěl zásah berlí. „Já zažil válku chlapečku! Na mě si nebudeš vyskakovat!"
Na scénu vstoupila paní Akimishi. „Ehm, promiňte! Zrovna jsem byla doma a myslím, že by se mohly hodit nějaké kuličky a taky drogy..."

Blížilo se svítání, když se všichni bojeschopní shromáždili uprostřed vesnice. Nino vstoupil do jejich středu a snažil se nemyslet na to, že výraz "bojeschopný" získal zcela nový rozměr. Oh Kami, Konohamaru je tu taky...
„Nemáme moc času, takže doufám, že jste se předtím dobře vyspali! Všichni od osmi do patnácti let se nyní přesunou do lesa a nastraží nějaké pasti... mimochodem, ví tu někdo něco o pastích?"
„Senshou Noro." Ze zástupu vystoupil jeden stařec z Yumadovy skupiny. „Kdysi jsme tak trochu soutěžili s Gennouem, ale dlouho jsem to nedělal..."
Nino mu podal podrobné mapy lesa, které Tamuki vyštrachala v knihovně a kde zaznačil pasti červenou tuší. „Od této chvíle velíte všem kladačům pastí! Nejlepší by bylo, kdyby byly do rána na svých místech..." ustanovil.
„Pokusím se," řekl Senshou a společně s ním odklusali všichni od osmi do patnácti let, včetně nadšeného Konohamarua.
„Dále všichni od padesáti výše..." pokračoval Nino, vytáhl pytlík pilulek a předal ho Tamuki. „Každý dostane tři, pokud se chce zůčasnit! Ale opovažte se je sníst dřív, než to vypukne!" Tamuki začala rozdávat.
„Pche, jako bysme to bez nich nezvládli..." zabručel Gouzoua a nastavil dlaň.
Nino zastavil Tamuki ruku. „Říkal jsi něco?"
„Ne, to byl jen můj záchvat kašle!" Pokud by existovala soutěž v plivání slov, Gouzoua by ji jistě vyhrál.
„Jinak se rozdělíme na čtyři skupiny! První si vezmu na starost já," pokračovala Tsunade a ukazovátkem načrtla na zem mapu lesa. „Půjdeme jako první a upoutáme na sebe pozornost. Nebudeme zásadně bojovat, jenom je budeme lákat do pastí a sem tam někoho z nich... víte co. Druhá skupina pod vedením Yumady to mezitím obejde a napadne je ze stran - kdyby si to naši nepřátelé čistě náhodou rozmysleli, musíme jim dát prostor k ústupu!"
Yumadovi se zatřásla brada. „Oni mě nechají velet!"
„A co třetí skupina?" zeptal se řezník Hazuya.
„Ta bude čekat ve vesnici u katapultů a vrhačů ohnivých šípů. A budu jí velet já," usmál se Nino. Všichni na něj upřeli vražedné pohledy. „Eh, to byl jen vtip... Budu ve druhé skupině."
„Jako poslední bude malý tým pod velením Sayuri, ve kterém budou jen ti, co umí dobře lozit po stromech. Dostanou vysílačky a budou nám hlásit pozice nepřátel!" pokračovala Tsunade.
„Tak to aby jsme počkali na všechny, co se vrátí s Senshouem," zasmál se Yumada.
„Budeme muset zcela spoléhat na svůj orientační smysl. A snažně vás prosím - nikdo by neměl mávat nad hlavou katanou a s řevem se vrhat mezi hordy nepřátel! To skutečně nepotřebujeme!" dodala Hokage. „Až se rozdělíte do skupin, v sídle Hokage jsou všechny zbraně, co jsme našli. Vyberte si nějakou, co jste měli alespoň jednou v ruce."
„A co potom?" zeptala se vrásčitá žena v kimonu, dlachnící v ruce tři pilulky.
Nino si unaveně povzdechl. „Pak už budeme jen čekat..."
Všichni se pomalu rozešli a Yumada s Tsunade začali rozdělovat skupiny.
„Shiho?" zvolal.
Dotyčná se k němu tázavě otočila: „Ano?"
„Říkal jsem si, že půjdu do lesa a nahlásím Tsunade, až se Norida rozhodne zaútočit. Ehm, nechceš jít se mnou?" zeptal se nesměle.
„Vezmu nějaké jídlo," odpověděla po chvíli přemýšlení a odběhla.

„Řekni mi, jak si tu můžeme tak klidně večeřet, když zítra možná zemřeme?" Shiho si nabrala rýži.
Nino se usadil na větvi proti ní. „Asi právě proto. Sice jsem si nikdy neplánoval jak umřu, ale rozhodně to nemělo být ve stresu a hrůze. A s prázdným žaludkem," dodal a namočil kus sushi do sójové omáčky.
Jít hlídat lidi, kteří vás zítra možná zabijí, byla podle Nina blbost. Ale jít na večeři s holkou, kterou začínal mít opravdu rád, bylo to poslední, co chtěl před oním dnem D udělat. I když je to brejlatka...
Shiho se zahleděla do temného lesa. Někde z dálky slyšela hlasy. Tam někde byl Noridův tábor. Zítra v celém lese bude výkvět nejstrašnějších hrdlořezů světa. „Měli bychom se vrátit. Možná tu jsou nějací zvědové a jestli nás tu najdou..." Všimla si, že ji vůbec neposlouchá, jenom se zamyšleně dívá někam do lesa. „Co je?"
„Ale nic..." Věnoval jí svůj dlouhý pohled. „Víš, co by mě zajímalo? Co máš pod těma brejlema?" Nino natáhl ruku a pokusil se jí je sundat.
„Ne!" vyjekla Shiho, jako by ji chtěl zabít a učinila zcela nepředvídatelný chvat.
Nino skončil s paží zkroucenou za zády. „Au! Kde ses to naučila!?"
Shiho ho rychle pustila a vrátila se na své místo. „Hodně čtu."
„Co vlastně děláš?" zeptal se.
„Oficiálně jsem expert na luštění kódů." Shiho elegantně slupla poslední kousek sushi. Pak si všimla, že se k ní Nino začíná nenápadně přibližovat. „Co to děláš!?"
Zatvářil se co nejnevinněji. „Z tohohle místa mám lepší výhled." Zase se o kousek přiblížil. „Tady je to ještě lepší..."
Její hlas rozsekl onu intimní chvíli ve dví. „Líbí se ti Sayuri?"
„Vždyť je stará, " odvětil chladně. Sice to v Sayurině případě nebyla tak úplně pravda, ale nic lepšího neměl.
„Když je člověk starší, neznamená to, že není hezký."
„Má dceru."
„Ale ta tu momentálně není."
„O co ti jde?"
„Mně o nic! To ty mě tu balíš!"
„Tím chceš říct, že mi to nejde?" Probodl ji očima.
„Ne!" zavrtěla hlavou. „Náhodou jsi u toho docela roztomilý. Já jenom nechápu, jak můžeš na takové věci myslet zrovna teď?"
Rezignovaně se k ní otočil zády. „Asi proto, že to zítra možná už nestihneme." odvětil.
Nastala chvíle ticha.
Vzápětí ho Shiho vzala za ruku. „Polib mě..."