Tajemná komnata

Byl osmý květnový den, vedro jako v morně a v Konoze vládl, stejně jako už nespočet dní předtím, chaos spojený s přestavbou vesnice.
Z leteckého pohledu by kdekomu mohlo hemžení ninjů, obyčejných obyvatel a stavebních dělníků připadat nemálo podobné tomu z mravenčího hnízda.
Práce byly v plném proudu, téměř na každém kroku byly složené hory písku, obrovské hranice neopracovaného dřeva nebo kopce z drtě a všelijakého kamení.
Ať se to zdálo nemožné, tak každý (dítě, muž, žena či nemotorný stařec) věděl, co má dělat.
Své každodenní povinnosti plnila i mladá hnědovlasá kunoichi, jež dohlížela na odklízení trosek a sutin bývalého skladu zbraní. Otřela právě pot z čela sobě i Ton-Ton, neboť na tento měsíc panovalo dost neobvyklé horko, když zaslechla udivený výkřik jednoho z dělníků.
„Na něco jsme narazili, madam,“zavolal na ni muž přes rameno.
Spěšně se tam vydala, postavila se po jeho boku a shlédla na místo, na které ukazoval.
„Půjdu o tom informovat Hokage-sama. Dejte si prozatím malou přestávku,“ řekla mužům stojícím okolo vykopané díry.
Tsunade seděla za stolem v provizorně zřízené pracovně, perem nepřítomně poklepávala o prázdný papír a rozjímala nad slušným oslovením feudálního pána, jemuž psala zprávu týkající se rozpočtu přestavby. Bohužel ji nenapadalo nic jiného, než „ty jeden nespolupracující dědku“!
Bylo jí předem jasné, že ho neschválí a ona bude muset zase všechno přepočítávat a upravovat. Ze zamyšlení ji vytrhl hlas její dobré přítelkyně.
„Tsunade-sama! Tsunade-sama, pod zbrojnicí, která stála v západní části vesnice, jsme objevili hlínou zahrabané padací dveře. Vypadají masivně, ale hodně staře a nejsou zakresleny na žádném plánku,“ vyhrkla Shizune veškeré informace.
„Skutečně nejsou nikde zakreslené? Dědeček mi říkal, že zaznamenal všechny podzemní chodby, které vedou pod zdejšími horami. Dokonce to dělal přímo on. Je to zajímavé a zároveň nebezpečné,“ ohodnotila situaci Pátá.
„Myslíte, že by to mohla být chodba vytvořena nepřítelem?“
„Možné to je, taky to ale může být jenom místnost plná myší. Rozhodně to nehodlám zanedbat. Sestavím tým a dám to hned prozkoumat.“

„Háá, proč zrovna já musím jít zkoumat jakousi ukrytou jámu? Vždyť jsem zachránil vesnici před Peinem, jsem hrdina!“ Stěžoval si cestou z Tsunadina stanu blonďatý ninja v oranžovém úboru.
„My z toho taky nejsme dvakrát nadšení, ale rozkaz je rozkaz. Řekl bych, že to bude pěkná otrava…,“ zívl znuděně Shikamaru.
„Já si myslím, že je to celé ohromně vzrušující! Doufám, že tam najdeme schovaný poklad potulného ninji,“ rozplýval se třetí člen průzkumné jednotky.
„U bezmračné oblohy, co je tohle zase za blbost?“
„Jo, co to plácáš, obočí jako dva vítězné oblouky?“ Obrátili se oba kolegové na chlapce v zeleném overalu.
„Vyprávěl mi o tom Gai-sensei. Vy jste ten příběh nikdy neslyšeli?“
Naruto a Shikamaru si vyměnili pohledy ála další snůška hovadin na obzoru.
„Stalo se to dvacet let před založením Konohy, kdy ninja jménem Namrui okradl nejbohatšího muže Ohňové země a veškeré jeho jmění uložil hluboko pod zem. Chtěl počkat, až se situace trochu uklidní a poklad si vyzvednout až po několika letech. Tolik se o něj ale bál, že cestu k němu vydláždil mnoha nastraženými pastmi…“
„Jste připraveni?“ Přerušila Shizune rázně Leeho výklad prapodivné historky.
„Hai!“
Na malou chvilku upřeli všichni čtyři zrak na smrkové dveře, pak vydala velitelka lékařského týmu rozkaz a dva svalnatí dělníci se chopili páčidel a jali se uvolnit ninjům průchod.
Po množství vrzání nástrojů, hekání a klení mužů se ozvalo pufnutí následované táhlým zasyčením vzduchové bubliny a dveře hlasitě odskočily od země.
„Světla!“ Přikázal Shikamaru a jeho dva společníci se zařídili dle jouninova příkladu. Ten se naposledy zahleděl na klidné modré nebe a jako první vstoupil do neproniknutelné, husté tmy.
Opatrně sestupovali po točitém schodišti, které už se na některých místech nebezpečně drolilo.
„Je tu vlhko… a smrad,“ krčil Naruto jdoucí uprostřed znechuceně nos.
„A pavučiny. Zřejmě ten poklop nebyl otevřený několik desetiletí,“ konstatoval Shikamaru a pozvedl světlo výš nad hlavu.
„Oo, ty schody snad nemají konce,“ durdil se Lee po zhruba deseti minutách a snažil se prohlédnout přes hlavy přátel černočernou tmou.
Náhle ho přepadl silně povědomý pocit našeptávající, že teď se něco semele. A taky ano. Jakoby najednou jeden schod před jeho nohama změnil pozici, vysunul se vpřed a nesměřoval dolů, nýbrž nahoru. To samozřejmě Tlustoobočnatec nečekal, zakopl a s hlasitým rykem smetl oba ninji před sebou, čímž všem zajistil bolavý a tvrdý dopad na zaprášenou podlahu následující bezprostředně po dlouhém otloukání kamenných schodů všemi různými částmi těla.
„Hádám, že už jsme dole. Tichá infiltrace nade vše,“ procedil Shikamaru skrz zuby, když se vymotal ze změti těl a oprašoval ze sebe špínu a prach.
„Já to nebyl, to ten schod! Byl obráceně!“
„Ouch, to bude modřina,“ hudroval Naruto drže se rukou za hlavu. Postavil se na nohy a rozhlédl se kolem sebe. Ocitli se v rozlehlé kruhové místnosti s dohladka opracovanými stěnami.
Naproti schodišti byly kdysi vidět dva otvory, jeden vedl do chodby a byl velký akorát pro normálního člověka, zatímco ten druhý byl zasypaný hromadou kamení.
„Tahle stěna asi nevydržela tvoje řádění, Naruto,“ podotkl Shikamaru, „alespoň máme lehčí rozhodování, kudy se vydat.“
„Hele, tady něco je!“ Zavolala Lee a mávnutím ruky přivolal i kamarády.
„Dědicové ohnivé vůle, mějte se na pozoru,“ přečetl nejhlučnější ninja nahlas vzkaz vytesaný do kamene.
„Hm, zní to jako varování.“
„Snad nevěříš těm Leeho povídačkám o pokladu a pastím, které ho chrání? I když ne, radši neodpovídej. Jdeme!“ Zavelel Shikamaru a vydal se jedinou možnou cestou vstříc neznámému.
Čím hloub do chodby vcházeli, tím se otvor zmenšoval, až se museli nepatrně přikrčit.
„Co je to za divný valivý zvuk, to už mi zase kručí v břiše?“ Zamyslel se Naruto a zastavil, aby se mohl pořádně zaposlouchat.
„Spíš bych řekl, že to zní, jako by se něco kutálelo. Něco hodně velkého jako…“
„Obří kamenná koule a míří přímo na nás!“ Zavřískl Lee a hrůzou vytřeštil oči, až se mu huňaté obočí ztratilo ve vlasech.
„Nechte to na mně! Stínové klonové jutsu! Rasengan!“
Mocná rána otřásla chodbou v základech a našim hrdinům popadalo ze stropu na ramena několik pavouků. Hlavním následkem ale bylo, že se obrovský balvan rozlomil na tisíce kousků, které se povalovaly všude kolem.
„Dobrá práce,“ ocenil jounin duchapřítomný zásah a pokračovali v cestě.
„Zdá se mi to nebo támhle vidím prosvítající paprsky světla?“ Poposkočil radostí Naruto a bez rozmyslu se rozeběhl za zdrojem světla.
„Ne! Naruto, stůj!“ Zarazil ho okamžitě Shikamaru.
„Proč?“
„Podívej se na stěnu kolem sebe, je tam past! Pošli tam nejdřív klon.“
Naruto tedy opravdu vytvořil jeden klon a vyslal ho prozkoumat cestu před sebou. Ten neušel ani tři kroky, když ze stěny po pravé straně vyklouzla velká půlkruhová sekera a přišpendlila nebohý klon pevně k protější stěně. Po chvilce se ozvalo lupnutí a falešný Naruto zmizel v obláčku kouře.
V tu samou chvíli se o metr dál v zemi otevřel šikovně maskovaný otvor, ve kterém byla na dně nachystaná kopí s ostrými hroty, jak po obhlédnutí všichni tři zjistili.
„Ahá! A pak, že tu žádné pasti nejsou,“ neodpustil si Lee.
„Uf, to bylo o fous. Díky, Shikamaru.“
„Dobře. Přiznávám, že se tady něco podezřelého děje. Dávejte pozor, kam šlapete.“
Netrvalo dlouho a byli z úzké chodby venky. Nyní se před nimi rozprostírala místnost o rozloze minimálně jednoho fotbalového hřiště.
„U všech miso rámenů na světě, takže to nebyly sluneční paprsky, co jsem viděl,“ řekl Naruto spíše pro sebe a nechal spadnout bradu až ke kolenům, jakmile pohlédl na šperky, drahokamy a zlaté nádobí od malých lžiček, až po velké zdobené číše.
„Pravý poklad potulného ninji! Za to postavíme vesnici třikrát takovou.“
„Ticho! Slyšíte to taky?“ Pozvedl člen klanu Nara výstražně pravou ruku.
„Ale ne, zní to jako voda.“
A byla to voda. Z chodby, kterou přišli, se začalo valit neskutečné množství průzračně modré vody. Než se nadáli, hladina jim sahala až k pasu a všude kolem nich si plavaly drahé zlaté předměty.
„Já se o to postarám! Listový hurikán!“ Vykřikl Lee právě včas, protože voda už jim dosahovala až nad hlavy.
Odrazil se a silným kopem zaútočil na strop místnosti, ze kterého vyrůstaly kořeny stromů.