Boj proti Osudu 42

Neji ležel na bílém prostěradle. Z jeho ruky trubičkou pomalu unikala krev. Kapka po kapce s neslyšným šuměním opouštěla jeho tělo a kradla si s sebou vždy i kousek jeho síly. Měl silné nutkání zavřít oči, aby se zbavil nepříjemných mžitek, které se mu před nimi ze ztráty rudé tekutiny tvořily. Přesto ale víčka držel otevřená.
Konečně si ho totiž mohl pořádně prohlédnout. Ten malý uzlíček, pevně zabalený v bílé látce. Ty baculaté, ale bledé tvářičky, kterým se postupně vracela barva. Těch několik krátkých vlásků na temeni. Ta vypouklá víčka pod neexistujícím obočím, pod nimiž se jistě skrývaly důvěrně známé fialkové oči. Kulatý nos uprostřed toho dětského obličeje a pod ním malou pusinku. To spokojeně pochrupující děťátko, kterému ještě před chvílí šlo o život.
Konečně ho viděl, svého syna.
Dál sledoval životadárnou tekutinu, jak proudí do chlapcova těla a naplňuje ho novou silou. Silou, kterou pravděpodobně bude muset použít na další boj o svůj život. Povzdechl si. Proč si jeho syn musí procházet něčím takovým? Proč nemůže být jako ostatní děti – spokojeně se choulící v náručí své matky? Proč nemůže být jako ostatní děti – středem pozornosti celé rodiny, putujíc z jedné náruče do druhé? Proč sakra nemůže být jako ostatní děti!?
Věděl to. Už od chvíle, kdy toho malého vetřelce spatřil v útrobách své sestry, bylo mu jasné, že nebude v pořádku. Že nebude jako ostatní děti.
Tehdy, i když si to nepřiznával, chtěl od všeho utéct. Raději však tento pocit zakryl vztekem. Chtěl všechno naivně vrátit do starých kolejí, i když někde uvnitř mu bylo jasné, že to nebude možné. Chtěl to všechno vyřešit tím nejjednodušším způsobem.
Tehdy se ho chtěl prostě zbavit.
Jenže to by jeho sestra nesměla být tak tvrdohlavá. Jediný výsledek byl, že se mezi nimi strhla hádka. Hinata mu vmetla do tváře všechny možné nadávky na jeho sobeckost a necitelnost – a on je s mlčením snášel a doufal, že modrovláska pochopí. Až teď si konečně uvědomil, že chápala.
A přesto se toho dítěte nevzdala.
Bojovalo se o něj už od začátku. Pomyslel si se sarkastickým úšklebkem.
Přesto ale, když teď viděl to malé tělíčko zvedající se pod mělkými nádechy a výdechy, došlo mu, že asi opravdu bylo za co bojovat. Měl syna. A vem to čert, že nebyl úplně zdravý.
Z jeho myšlenek ho probudilo otevření dveří, a čísi rychlé, místností se rozléhající kroky, které neomylně mířily k němu. Rychle odtrhl od novorozeněte oči a zabloudil jimi kamsi na druhou stranu. Letmo přitom zahlédl přicházející sestřičku. Ta nejdříve pozorně zkontrolovala dítě. Pravděpodobně usoudila, že je už mimo nebezpečí, a tak začala transfúzi soustředěně ukončovat.
„Bude v pořádku?“ prolomil ticho Neji. Sestra zprvu nepůsobila dojmem, že by se chystala odpovědět. Po chvíli se ale ozvala, přestože od své práce oči neodtrhla.
„Pravděpodobně,“ řekla jen a opět se na chvíli odmlčela. „Dodali jsme mu srážecí faktor, takže je mimo nebezpečí.“ Pečlivě zalepila ranku po jehle jak dítěti tak Nejimu. Potom spící miminko opatrně zvedla do náruče a cosi kontrolovala. „K žádnému krvácení by už docházet nemělo.“ Dodala pak, a dítě zase zamyšleně odložila. Po několika vteřinách se otočila k Nejimu.
„Jak se cítíte? Myslíte, že byste se mohl posadit?“ Beze slova se vyhoupl do sedu a přehodil nohy přes kraj postele.
„Netočí se vám hlava?“
To si myslí, že nic nevydržím? Pomyslel si rozhořčeně, nahlas ale řekl jen stručné „Ne.“ Sestra kývla, že to bere na vědomí a vyrazila zpět ke dveřím.
„Za chvilku jsem zpátky.“ ozvala se ještě, než za ní zapadly dveře.
Mladík v pokoji opět osaměl. Chvíli jen tak posedával na bílém prostěradle a s nezájmem bloudil očima po bílých stěnách, jeho pohled se však brzy automaticky usídlil na děťátku v bílých přikrývkách. Po krátkém váhání vstal, ale zatočila se mu hlava a tak musel počkat, než se mu ztracená rovnováha zase vrátí. Jakmile bylo černo před očima opět nahrazeno normálním viděním, sklonil se nad postýlkou. Změnu spatřil ihned. I když byly tvářičky dítěte stále docela bledé, už získaly o poznání zdravější barvu. Muž překonal nutkání pohladit miminko po tváři a místo toho se pozorně zakoukal na náplast na malé ručičce. Zamračeně sledoval, jestli neuvidí náznak unikající krve. Neviděl. Tiše si oddechl a zase se napřímil.
Právě včas. Dveře zase vrzly a dovnitř si to opět rázovala sestřička.
„Vaše žena už se děťátka nemůže dočkat.“ řekla a sklonila se nad postýlkou. „A vsadím se, že on už chce být taky u maminky.“ usmála se na miminko.
___

Když Neji poprvé uviděl svého syna, byl pro něj ten pocit nepopsatelný. Když ho ale viděl v náruči jeho matky, byla to úplně jiná liga.
Jakmile vstoupil do místnosti, se sestrou, vezoucí postýlku s dítětem, v závěsu, Hinatě se do očí vrátil život. Namáhavě se na lůžku vyškrábala do sedu a nemohla spustit pohled z děťátka ukrytého pod vrstvou bílých peřinek. Když se postýlka zastavila vedle jejího lůžka, dychtivě se k ní naklonila. Sestra se ohnula přes vysoký kovový mřížkovitý lem matrace a zkušeně děťátko zvedla.
„Můžu?“ zašeptala modrovláska se zatajeným dechem. Ta dlouho očekávaná chvíle byla konečně tady. Sestra jí chlapečka opatrně předala. Dítě se k ní přitisklo a zaposlouchalo se do pro něj nejkrásnější hudby na světě - do tlukotu jejího srdce. Hinatě povážlivě zvlhly oči.
„Už je v pořádku? Nemůžu mu nějak ublížit?“ Sestra s úsměvem zakroutila hlavou. Modrovláska odlehčeně vydechla, bezděky se na děťátko usmála se a sklonila k němu hlavu, aby ho mohla líbnout na čelo.
„Jsi to ale zlobivec.“ šeptla k němu škádlivě a velmi jemně ho pohladila po tvářičce. „Takhle nám nahnat strach.“ Miminko na její výtku jen spokojeně zamručelo. Sestra se nenápadně vytratila z pokoje.
Neji chvíli uvažoval, že ji bude následovat, nakonec si ale dodal odvahy a sedl si na kraj Hinatina lůžka. Ta ale měla oči jen pro jejich syna.
V posledních dnech, kdy se modrovláska utápěla v slzách, už Neji skoro zapomněl, jak vypadá její úsměv. Teď se o jeho kráse ale mohl znovu přesvědčit na vlastní oči.
Její obličej nyní zářil způsobem, jaký u ní nikdy dříve nespatřil. Když se dívala na svoje dítě a zasypávala ho tichými sladkými slůvky, v jejím obličeji bylo něco nového. Něco, co neuměl definovat.
Chovala ho celou věčnost, šeptala k němu tiché vzkazy, které mu ještě neměla šanci předat a užívala si jeho dlouho vytouženou přítomnost. Konečně se přestala cítit sama. Po době, která se jí zdála jako celá věčnost, vzhlédla ke svému společníkovi. Ten okamžitě zvedl pohled z miminka v její náruči na její obličej. Věnovala mu fascinující úsměv.
„Chceš ho?“ zeptala se a nadšeně se k němu naklonila, nečekajíc zápornou odpověď. On ale zaváhal. Koukal se na toho křehkého tvorečka v jejích rukou a najednou ho polilo horko. Co když mu ublíží? Než to ale stihl domyslet, byl už chlapeček v jeho rukou. Držel ho, ani nevěděl jak. Miminku to ale očividně nijak nevadilo, uvelebilo je v jeho rukou a dál bezstarostně spinkalo.
„Uvolni se.“ otočil se na uculující se modrovlásku, zabalenou do načechraných přikrývek. Došlo mu, že sedí jako pravítko a ruce drží dost křečovitě. Poslechl tedy ženinu radu a opatrně děťátko zhoupl. Vtom z její strany uslyšel tiché zachichotání. Zamračeně zvedl hlavu a propálil ji pohledem. To jí ale radosti nijak neubralo. Usmála se na něj a neodolala nutkání opět pohladit dítě v jeho rukou. Vtom se místností rozeznělo klepání.
„Dále,“ ozvala se Hinata, zatímco si miminko brala zpátky do náruče. Ve dveřích se oblevil ztrhaný obličej doktora Tetsuyi. Když si všiml, že má Hinata dítě už u sebe, jeho koutky se unaveně zvedly.
„Tak už jste komplet.“ poznamenal a pomalými kroky si to namířil k posteli. Přejel po miminku zkoumavým pohledem a potom se obrátil na jeho matku.
„Vše v pořádku?“ ujistil se. Modrovláska s úsměvem kývla, neodpustila si však tichou poznámku „…konečně,“ a znovu se láskyplně zakoukala na uzlíček ve svém náručí. Doktor spokojeně pokýval hlavou a skrčeným ukazováčkem nenuceně přejel chlapci po tvářičce. Byl rád, že už je v pořádku. Že už může být u své milující matky. Že už se může ze spánku spokojeně usmívat. Ještě jednou mu jemně přejel rukou po obličeji a vzhlédl k jeho matce.
„A jak se vlastně bude jmenovat?“ zeptal se zvědavě. „Už jste o tom určitě přemýšleli, ne?“ Střelil očima po muži, sedícím na kraji ženina lůžka. Tím, kdo mu odpověděl, ale byla opět modrovláska.
„Vlastně… měla bych návrh.“ S vážným pohledem vyhledala dlouhovlasého mladíka. Tomu se v obličeji zračilo překvapení.
„Říkala jsem si, že by měl mít ve jméně poselství.“ Začala. „Že bychom do něj měli společně s ním vložit i své naděje.“ Bezmyšlenkovitě miminko pohladila po těch několika vláscích, které už mělo na hlavě. „Měl by mít jméno, které mu ulehčí jeho život. Které mu přinese štěstí. Které ho povede tím správným směrem.“ Zhoupla ho v rukou „Proto si myslím, že by se měl jmenovat Keitaro.“
„Keitaro?“ zeptal se Neji a mimoděk svraštil obočí. Hinata kývla.
„Protože ‚Keitaro‘ znamená ‚požehnaný‘.“

Poznámky: 

Tak, a je to tady, že? Jsem nějak absurdně šťastná z toho, že už to jméno znáte. Tímhle totiž přestává být "jenom" miminko. Doufám, že se vám díl líbil

POZOR! Spoiler!

Omlouvám se za týdenní zpoždění. Neměla jsem vůbec pomyšlení ani náladu na psaní, a než abych se přemáhala a vzniklo něco, co by se nedalo číst, tak jsem to raději odložila. Další díl by tu ale měl být už normálně za týden.

PS: Za všechny komentáře jsem nesmírně vděčná