Držte se plánu!

Pomalu se loudal prašnou cestou. Kolik už je to let? Zkusil to spočítat na prstech, ale zjistil, že se mu už nějak nechtějí rozevřít ze stále zaťatých pěstí. S polohlasným vzdychnutím ruce nakonec spustil podél těla a přitáhl si plášť blíž k sobě. Počty stejně nebyly jeho silná stránka. Celý život si zkoušel dát jedna a jedna dohromady, ale vždy mu z toho vyšel jeden mrtvý nebo jeden nepřítel. Těžký život mstitele, zdá se.
Ale teď, teď má daleko důležitější úkol. Asi před týdnem ho zčistajasna popadl neznámý pocit. Když se hlouběji zahleděl sám do sebe, což nebyl zas až tak veliký problém, zjistil, že to je pocit, jako by mu něco chybělo. Něco hmatatelného a přitom tak cenného. Něco bez čeho si nedovede představit, že by jeho život mohl být kompletní. Takové myšlenky, vtíravé jako slizká háďata, se mu hemžily hlavou a nenechaly ho klidným. Až o dva dny později, ve chvíli, kdy si pral v řece svou fialovou mašli, to přišlo jako rána z čistého nebe. „Musim zpátky!“ zašeptal s vytřeštěnýma očima tenkrát na břehu azurové říčky uprostřed hor a po tváři se mu skutálela slza. Doma ve své sluji si sbalil pár nezbytných věcí, včetně knížky „Svět podle Tobiho“, věnované samotným autorem, a vydal se na pochod.
Cítil, že už je blízko. Poznával les kolem sebe, i když stromy byly o něco vyšší a cesta vyšlapanější, než když se tenkrát k tomuto místu obracel zády. Natáhl pomalu vzduch do plic a zase jej po chvíli vypustil. Ač by si to nikdo nepřipustil, vonělo to téměř nostalgicky. Zavrtěl nadarmo pod kapucí černovlasou hlavou a zvedl oči nad úroveň vozovky. Brána Konohy vypadala pořád stejně. Velká, dřevěná, a když přišlo nebezpečí, stejně k ničemu. Pohrdavě odfrknul a nasadil si na oči škrabošku. Za žádnou cenu ho tu nikdo nesmí poznat! Představa uřvaného blonďáka padajícího mu kolem krku ho totiž často strašila ve snech a nemínil to zkoušet naživo.
Kotetsu a Izumo seděli v boudě u brány a líně přehazovali stéblo trávy v ústech. Když neznámá postava v kápi procházela kolem nich, jen znuděně mlaskli. Ušklíbnul se pod pláštěnkou. Očividně ani ostraha pořád nestála za nic. Je to tu jako…
„Čau Sasuke!“ zvednul ruku k pozdravu Kotetsu a zase nastavil tvář sluníčku. Izumo jen kývnul.
„Huh?!“ zmohl se na odpověď. Bouři myšlenek ale zasekl ránu a navenek se zle usmál.
„Tak jste mě poznali, hm? To ale znamená, že vás teď musím zabít!“ zasyčel, strhnul plachetku a tasil svou katanu. Další reakci ale nečekal.
Oba strážní na něj s údivem otočili obličeje. „Zabít? Proč?“
Otázku také nečekal, ale stále zachovával klid.
„Nikdo nesmí vědět, že jsem tady!“ ukázal na ně zbraní. Navzdory jeho výhružnému postoji se oba rozesmáli.
„Aaaale, to je v pohodě. Jen jdi dál. Dělej, jako bychom tě neviděli. Sem stejně teď nikdo nechodí, tak komu bychom to říkali.“
Rozrušilo ho to natolik, že svěsil ruku s mečem a zvládnul jen těkat očima z jednoho na druhého, jestli se mu to náhodou nezdá. Ti dva ale jakoby ho nevnímali a dál se oddávali příjemnému slunečnému dni.
„To je nějaký divný!“ zašeptal si pro sebe, když jim jen tak ze cviku zamáchal mečem před obličejem a ani jeden z nich si toho nevšiml. Schoval tedy katanu a dostatečně rozrušen pokračoval do vesnice. Už si ani nevzpomněl, že plášť zahodil a nechal ho u brány.
Čím blíž byl ke středu vesnice, tím víc byly věci podivnější. Ulice byla sice stále stejně rušná jako tenkrát a lidé stále nakupovali a bavili se, ale něco tu chybělo. Nikde v okolí neviděl jedinou čelenku, jediného ninju.
„Sasuke, jsi to ty?“ ozval se ženský hlas, který kdysi znával a otočil se za ním. U obchodu s květinami stála blonďatá dívčina a pobaveně si ho měřila. „No páni, že ses taky ukázal!“ zahlaholila a spráskla ruce.
„Yamanaka Ino, správně?“ vydoloval z paměti a pod maskou se zamračil.
„No jo, pamatováka máš, to se musí nechat!“ zašvitořila, došla k němu a přátelsky mu dala perdu do zad, až zasípal. „Nezastavíš se na čaj?“
„Ino, já absolutně nechápu, co…“ ani nedořekl svůj part, když v tom už ho táhla domem a odtud směrem do zahrady. Posadila ho do židle a odtančila pro konvici. Vzpamatoval se ve chvíli, kdy si uvědomil, že před ním je další člověk. Když si uvědomil, kdo to je, cvičně spočítal v rukávu kunaie. Uprostřed jedovatě zelené trávy seděl v tureckém sedu Hyuuga Neji se zavřenýma očima, ruce spojené v meditaci, a kolem hlavy mu rozpustile skotačili motýlci.
„Neji…“
„Ššššššš!!!“ zamračil se jmenovaný, až se motýli na chvíli zastavili v letu. „Medituji!“
„Ale já jsem…“ „Ššššš!!!“ „Ale já…“ „Šššš!“ „Ale…“ „Šš!“ „A…“ „Š!“
„Ah! Z toho nic nedostaneš!“ vrátila se Ino. „Snaží se teď najít nirvánu a nedá si pokoj. Tvrdí, že se svým kekkei genkai to najde dřív.“
„Ino, …!“ zkusil znovu.
„Ššššš!!!“
„Ino,“ zašeptal s ohledem na mnicha. „Co se tady, proboha, děje?!“
„Co myslíš?“ natočila hlavu na stranu blondýna.
„Já…já jsem přece hledaný ninja třídy S!“ skoro vyčítavě se na ni podíval. „Jak to, že jsem se dostal až sem a nikomu to nepřijde zvláštní?!“
„To nevím, ale ještě ses ani nenapil svého čaje,“ fňukla bloncka a jemu nad nelogičností téměř došel dech. Všimla si jeho výrazu štvané zvěře a smilovala se.
„Hele, já nic pořádně nevím. Jestli se ti něco nezdá, jdi se zeptat někoho jiného,“ poplácala ho po rameni a vzdychla. Zůstal na ni ještě chvíli zírat, ale když se naklonila, že mu naservíruje jahodový dort, rychle se zdekoval, škrabošku nechaje na stole. Stejně už mu byla k ničemu.
Šel dál ulicemi a nechápavě se škrábal na hlavě. Byl téměř před sídlem hokage, když v tom se mu v koutku oka mihl oranžový stín. Téměř se mu zastavilo srdce. To je to poslední, co tu chtěl potkat. Pomalu se otočil po směru vjemu a krátce nato pochopil, že to neměl dělat. Kolem něj prošel člověk hodně podobný Narutovi až na to, že měl brýle a v rukou plno knih.
„Uf! Už jsem si myslel, že to je ten blbeček,“ oddychl si v duchu a dokonce mu úleva vykouzlila lehký úsměv.
„Čau, Sasuke,“ řekl jakoby nic Naruto procházející kolem něj, sotva se na něj podíval a dál listoval knihou. Lehký úsměv se zvrhnul ve škleb.
„Naruto?!“ zalapal po dechu a na chvíli mu přišla myšlenka na trhání si vlasů téměř geniální.
„Joooo, jo, později, hm?“ mávnul rukou Naruto a ani se nezastavil.
„Sasuke-kun!“ ozvalo se za ním růžově, až dostal křeč.
„Sakura!“ vypustil pomalu, když se na ní a na její doprovod otočil. Zamrkal, jestli vidí dobře.
„Už je to doba,“ usmála se Sakura, stále zavěšená do Leeho. „Jak ses měl?“
„Ty…ty jsi…ty nejsi?!“ ukazoval obviňujícím prstem střídavě na ni a na chlapce v zeleném. Na co se to vlastně chtěl zeptat?!
„No jo, už je to tak!“ šťastně zachichotala Sakura a ještě více se přivinula k Leemu. „Muži s tlustým obočím jsou strašně sexy!“
„Haaaaah?!“ inteligentně odpověděl teď už definitivně nevyrovnaný Uchiha a bylo mu do pláče.
„To je v pohodě! Zvykneš si!“ ozvalo se z balkonu nad nimi. Tsunade seděla u zábradlí, kývala nohama ve vzduchu, v jedné ruce cigáro a v druhé saké.
„Tsunade! Co se tady, sakra, děje?!“ už nekontrolovatelně zařval. „Máte mě pronásledovat. Máte mě chtít zabít! Máte…máte mě chtít vrátit zpátky!!! Vždyť já jsem ten, o koho jde!!!“ Neměl daleko k slzám.
„Uklidni se,“ mlaskla Pátá. „Není důvod se chovat jako hysterka.“ Když si patřičně vychutnala jeho viditelný zmatek, začala.
„Důvod je jednoduchý. Někdo ukradl ohnivou vůli.“
„Jak se dá ohnivá vůle ukrást?!“
„Taky jsme byli překvapení, ale zjistilo se, že hlavní ústředí ohnivé vůle není v každém obyvateli Konohy, ale úplně někde jinde.“
„Heh?!“
„Pamatuješ na ten červený památník, co stál u hřbitova ve tvaru plamene? To bylo centrum téhle síly a někdo to zjistil před námi. Přesněji řečeno, ten někdo byl Kabuto a odnesl pomník dřív, než jsme mu v tom mohli zabránit.“
„Když je to tak, proč jste po něm nešli?!“
„A proč?“ rozhodila rukama. „Teď když nemáme vůli se za něčím pořád štvát, je to zbytečné. Každý si teď může dělat, co chce a co ho baví. Proč se honit a riskovat přitom život?“
„To je pravda,“ kývla Sakura. „Teď jsme každý svobodný a můžeme se věnovat jen sami sobě.“
„To už jsem viděl v květinářství!“ ponuře si povzdechl Sasuke.
„A nejen oni. Všichni!“ smála se pořád Sakura. „Naruto zjistil, že má pořád co dohánět ve vědomostech a dal se na výzkum. Kakashi pracuje v Host clubu jako seladon, protože vždycky toužil být milovník. Shikamaru počítá mraky, Chouji rapidně zhubnul a teď radí lidem, jak držet správnou životosprávu. Ten-ten vyměnila zbraně za šití a je nejzručnější šička v okolí. Kiba se dal na břichomluvectví a vystupuje s Akamaruem jako s živou loutkou. Shino bojuje proti mšicím a Hinata je učitelka v mateřské školce. Jak vidíš, všichni se konečně máme dobře.“
„Ale…“
„Ale co?“ pokrčila rameny Tsunade. „Žádná práce, jen zábava. Přidej se taky. Je to sranda. Vsadím se, že by z tebe byl dobrý kadeřník.“
„Kadeřník?!“ vypustil to odporné slovo z úst. Představil si to. Stojí uprostřed místnosti, před ním žena s posledním výkřikem módy na hlavě dívající se zálibně do zrcadla. Svým ostřížím zrakem kontroluje kvalitu každého zastřiženého vlasu. Obratnost s nůžkami se naučil za pouhých…
„Ne! To nedovolíííííím!“ zařval směrem k obloze pološíleným hlasem.
Dohnal Kabuta za týden na hranicích se Zemí větru. Brýlatý muž vypadal, že už ví, že tahle loupež nebyla zrovna vydařená. Sasuke se vzmohl akorát na to, aby mu vlepil pořádnou facku a nazval ho idiotem. Pak šedovlasého muže nechal sedět na kameni a už se ani neohlédl. Kabuto vypadal, že se mu zřetelně ulevilo. Váha ohnivé vůle není očividně pro každého.
Dovlekl pomník zpátky a posadil ho na své místo. Značně orosený námahou pak složil tělo na podstavec před ním. Chvíli relaxoval a pak se opět zvedl. Kvůli tomu sem přece nepřišel. Došel k již polozhroucenému domu jejich rodiny a vešel do svého starého pokoje. Odsunul postel a vyndal rozviklané prkno z podlahy. V nově otevřené díře ležela věc zabalená v staré zaprášené látce. Rozbalil svůj poklad a pevně ho sevřel v rukou.
„Tak to vidíš, hajánku!“ řekl vyčítavě své panence ve tvaru malého Madary na spaní. „Takhle to vždycky dopadá, když tě někde zapomenu.“ Vstal a schoval svoji největší cennost do rukávu.
Zrovna když vycházel branou z vesnice a pomalu se nořil do lesa, Naruto si právě sundával brýle a zmateně zamrkal. „Sasuke?“
Černovlasý muž se na hranici neprostupného lesa naposledy otočil.
„Heh, v Konoze se pořád něco děje, co?! vypustil posměšně a samolibě spokojený se svou prací zmizel v porostu.