La sangre es mi color 01

Nocí se ozýval hlasitý dětský pláč, který po chvilce zeslábl. Nad postýlkou se skláněla mladá žena. Její dlouhé, hnědé vlasy jí spadaly do obličeje. Natáhla ruce, aby vzala do náruče modrooké děvčátko. Začala jí zpívat ukolébavku, která melodicky vyprávěla o písku, lesích, vodě i větru, jenž se prohání světem. Ženin zpěv uklidňoval jak dcerku, tak ji samotnou. Když dozpívala, usmála se, položila ji zpátky a s láskou v očích se na ni dívala. Byla tak roztomilá, když spinkala.
Tak rychle to uteklo... Za necelý týden bude mít narozeniny. A pak jenom čtyři mizerný roky klidnýho, bezstarostnýho života. Potom? Ani na tu hrůzu nechci myslet. Stačí, když pomyslím jenom na to, že to mohlo potkat mě. Když jsem se s ním seznámila, netušila jsem, že by mohl být stejný jako náš otec. Svatba mi dokázala, že jsem se mýlila. Ukázala mi, co se děje za oponou jednání našeho klanu. Všechno tady... Hnusí se mi to. Nenávidím to tu.
Povzdechla si a přešla k oknu. Slunce právě zapadalo. Bylo zbarvené do rudě červené, takže to vypadalo, jako kdyby se koupalo v lázni krve. Podívala se dolů. Ten výhled do zahrady nenáviděla. Věděla, že na altán s rudými růžemi nikdy nezapomene.
V ten den byl taky takový západ slunce. Všude kolem byla červená. A když se potom ukázalo, že nejsem ta pravá... Otec zuřil. Zuřil tak moc, že kdyby matka nečekala druhé dítě, tak by ji zabil. Místo toho si vylil zlost na člověku, který stál nejblíž k němu. Nakonec si uvědomil, že jsem prvorozená. Od té doby jsem byla vychovávaná otcem. Přítomnost na těch ohavných obřadech byla podmínkou...
Z úvah ji vyrušilo zaklepání na dveře.
„Dále.“
Do pokoje vstoupila žena. Byla jenom o pár let mladší, než matka děvčátka. Černé vlasy měla sepnuté tak, aby ji nepadaly do tváře. V modrých očích se jí zračil ledově přísný výraz.
Žena u okna semkla rty.
„Haruko,“ promluvila.
„Naisu.“
Sestry stály naproti sobě a mlčely. Dusivé ticho by se dalo krájet imaginárním nožem. Haruko se podívala směrem k postýlce.
„To ji tady pořád máš?“ zeptala se nevraživým tónem.
„Nelíbí se ti snad něco? Ještě jí ani není rok.“
„Za chvilku bude, Naisu,“ ušklíbla se Haruko.
„A co já s tím?“
Haručiny modré oči se naplnily odporem.
„Neříkej mi, žes zapomněla na rodovou tradici. Víš přece, že tohle udělat musíš. Jakmile jí bude rok, budeš muset odejít a výchovy se ujme někdo jiný.“
Naisu se podívala do černé tmy za oknem.
„Někdo jiný... To znamená buď ty, nebo náš otec. Kdyby bylo po mém, nedala bych vám ji. Ty jsi totiž strašně sobecká, zlá mrcha, která si vylejvá vztek na všech ostatních okolo! A to jenom proto, že i ty nejsi ta vyvolená... Otec tě mohl zabít, ale neudělal to. Doteď nechápu, proč to neudělal, když říkal, že při neúspěchu zabije matku i dítě. Místo toho si vychoval krutou vražedkyni!“
Haruko se usmála tím svým typickým způsobem. Byl neupřímný. Její modré oči se nesmály. Vždycky byly chladné jako led.
„Pouhým názorem mě opravdu nezlomíš. A co se má stát, stane se.“
Naisu zaúpěla a padla na podlahu. „Ale já... Přece svou dceru nemůžu zabít!“
„Ty to ale uděláš. Budeš muset. Pokud se teď nebojíš zemřít.“
Naisu ke své sestře vzhlédla. Ta se dívala někam skrz ní.
„Dám ti jednu radu, srabe. Nedávej tý holce jméno. Bezejmenných věcí se vzdáváš líp.“
Haruko se otočila, s tichými kroky vraha přešla ke dveřím. Chvilku poslouchala pláč své starší sestry.
„Hmpf.“
A práskla dveřmi.

Naisu hleděla své kamarádce do očí. Měly barvu slámy. Nikdy si toho nevšimla. Proč? Pozorně si ji prohlížela. Dlouhé vlasy vyčesané do culíku byly stejné barvy. Obě seděly, ale i tak bylo znát, že je o hodně vyšší. Vysoká, sebejistá, krásná. Náladová, nedůtklivá, někdy pyšná. Všechny tyhle vlastnosti vytvářely osobu jednu z mnoha, jenže zároveň skombinovaly zvláštní osobnost.
„Řekni mi, že to uděláš. Prostě mi to jenom řekni, Amayo,“ naléhala Naisu.
„A bude ti to stačit? Postačí ti jenom můj souhlas? Nezapomínej na to, kdo jsem.“
„Hmm... Já vím,“ povzdechla si Naisu.
To se potřebuješ pořád na něco ptát? Nemůžeš to jednou udělat bez keců? Vím, kdo jsi, na to se prostě zapomenout nedá. Ty, když jsi něco chtěla udělat, taky ses mě neptala na radu, nebo názor. Nikdy jsi nechtěla pomoc. Za svou pýchu jsi potrestaná. A dobře ti tak. A tohle divadýlko by sis mohla odpustit. Jsi z rodiny, takže v tomhle mi musíš vyhovět tak, jako tak. I když je to proti pravidlům. Já nechci hrát fér. Alespoň jednou chci být sobecká!
Amaya se na Naisu pozorně podívala.
„Přemýšlej o tom. Chceš po mně, abych si k sobě vzala tvoje dítě, vychovala ho a odřízla od rodiny. Žádáš po mně moc, když mě za tuhle laskavost můžou zabít.“
„No... Já...“
„Naisu, kvůli našemu klanu umřelo hodně žen. A to jenom proto, že neměly to Kekkei Genkai. Naše rodina přežívá jenom z prvorozených dcer. Ty ostatní se po selhávání zabíjejí, když pro ně není jiné využití. To ti však říkat nemusím.“
Ne, to opravdu ne. Má sestra je důkazem. Jenže kdyby má dcera potají vyrůstala jinde... Kdyby nevěděla, kdo je a k jakému klanu patří, mohla by tu být nějaká naděje. Ale za všechno se platí...
Naisu sklopila oči. Její vlastní myšlenky, a hlavně budoucnost, ji doháněly k šílenství. Když je s rodinou, snaží se potlačit své emoce na minimum. Tady se však nijak omezovat nemusela.
Amaya si povzdechla. Nerada viděla svou přítelkyni v takovém stavu. Jenže věděla, že tohle je nevyhnutelné. Tohle je koloběh, zákon. Pravidlo, které porušila. Ona se k tomu zjevně chystala taky.
„Chm... No dobře. Vezmu si ji. Doufej, že se to dozví později, než dřív.“
Naisu se narovnala. Očividně se jí trochu zlepšila nálada. Amaya v jejích očích viděla odhodlání... A víru.
„Děkuju!“
Amaya přikývla.
Nejspíš kvůli tomu zemřu, Naisu. Proč chceš mít poslední slovo?Nejsem shinobi, kterej nemá city, rozumíš?! Asi ne... Sobče.

Krev. Všude kolem. Po zdech, na podlaze i koberci. Prostě spoušť. Na zemi ležela žena. I když byla těžce zraněná, dýchala. Nad ní stály dvě postavy. Muž a dívka. Vedle nich byla do dřeva zabodnutá katana.
Amayo... Dozvěděl se to brzo. Moc brzo. Hajzl jeden. Bohužel, už nebudu mít příležitost ti něco říct, tak to udělám teď. Víš... Ani mě nemrzí, že to dopadlo zrovna takhle. Věděla jsem to... Spíš mě mrzí to, že... Mrzí mě hodně věcí. Ale kdybych měla říct, co mě mrzí nejvíc, tak to je... Je to tvoje smrt a osud mý dcery...
„Skonči to.“
Dívka přikývla.
„Jistě, Korou.“
Odvázala si šátek a pohlédla jí do očí. Ten bordel, co tu nadělal manžel Naisu, vůdce klanu, neměla zapotřebí. Její vražda byla vždy elegantní. Beze stop. Oběť byla za vteřinu mrtvá. Stačil jenom jeden jediný pohled...
„A ta žena?“ zeptala se.
„S tou si to vyřídím sám.“

Amaya stála u okna a pozorovala Naisinu dceru. Byla překrásná. Spíš se víc podobala matce než otci. To ji uklidňovalo. Věděla, že přijde chvíle, kdy Korou přijde na to, že jeho dcera není tam, kde má být.
Rok... Moc málo na to, aby matka své dítě pořádně poznala, ale hodně času na to, aby ke svému dítěti přilnula. Zákony našeho klanu se mi hnusí. Proto jsem je kdysi sama porušila. Můžu být ráda, že jsem dopadla takhle. Odsunutá na okraj rodiny, bez přátel. S povinnostmi k ostatním příslušníkům tohohle klanu. Nevím, jestli bych toho měla litovat. Touhle službou porušuji loajalitu, kterou jsem po své chybě přísahala starším. Kdo ví, jak tohle dopadne...
Najednou se rozrazily dveře. Amaya sebou trhla. Postavila se. Čekala na vyrušitele v kuchyni. Zalapala po dechu, když ucítila přítomnost toho, koho se nejvíce bála.
„Korou,“ vydechla.
„Amayo, vidím, že jsi provedla další blbost. Řekni mi, co s tebou mám dělat?“
Zarazila jsem se. Tohle jsem opravdu nečekala. Ale co jsem vlastně očekávala? Že sem vtrhne a vrazí mi do hrudi kunai? Jsem nervózní z toho, že tu jen tak stojí.
Pozorně si ho prohlédla. Na oblečení spatřila červené skvrny. Krev. Došlo jí, že Naisu to má za sebou.
„Tak co po mě chceš?“ zeptala se. „Dítě? Život? Předpokládám, že asi obojí.“
Korou Amayu probodl pohledem.
„Víš, že jsi se dopustila chyby. Dej mi dítě a zmiz.“
„Co prosím?“
Nevím, jestli jsem mu dobře rozuměla. To nebyl ten Korou, kterého znám. Ano, přiznávám, byl to on, kdo mi v podstatě zachránil krk. Ale to bylo jenom díky tomu, aby se mnou mohl pořád spát. Vyloučil mě z rodiny, dal mi jiná, přísnější pravidla. Stala jsem se jakýmsi vězněm. A teď po mně chce, abych zmizela.
„Proč?“ zeptala se.
Byla to zbytečná otázka. Věděla to. Stačil jim jediný pohled. Ty city ve skutečnosti nikdy nezmizely. A teď znovu vyplynuly na povrch.