Boj proti Osudu 41

Stejně jako toho rána ležela na bílém lůžku, v malém nemocničním pokojíčku. Stejně jako toho rána bylo otevřené okno, kterým do místnosti vanul osvěžující chladný vzduch. Stejně jako toho rána byly všechny stěny holé a strohé vybavení působilo odtažitě.
Přesto ale dnes bylo všechno jinak. Samota, která ji tehdy tolik tížila, byla vyhnána přítomností tmavovlasého muže, sedícího na kraji její postele. Ten, jakmile si všiml, že je vzhůru, ji pohladil po hlasech.
„Vyspala ses?“ zeptal se tiše, jako by se bál, že ji hlasitá slova vylekají. Kývla, aby mu nepřidělávala starosti ještě svou nespavostí, a se zaujetím se pozastavila nad tím, jak chytře vynechal slovo „dobře“.
„Jak je na tom?“ položila vzápětí svou otázku ona. Zatímco bez pohybu ležela a čekala, než se dostaví spánek, měla plnou hlavu myšlenek na své miminko. Ani jednou za tu dobu se ho ale nezeptala. Semknul rty do tenké čáry a sklopil hlavu.
„Žádné nové zprávy. Léky stále ještě nedorazily. Pořád zastavují krvácení chakrou.“ Mlčela. Alespoň, že žije.
Proklínala svou pošetilost. I přes to všechno ještě před pár dny věřila, že její dítě bude zdravé, že bude v pořádku. A že ona konečně pozná, co je to štěstí. Ale ne, kdepak, to by nebyla ona, aby jí jednou něco vyšlo. Smůla se jí vytrvale zuby nehty držela, a nalepila se i na každého člověka, který jí zkřížil cestu. Na jejího pravého otce, její matku…
Celý její život byl vlastně jeden velký omyl! A teď do toho omylu zatáhla i svého bratra a svému vlastnímu nevinnému dítěti nevědomky zničila život. A to jen tím, že byla jeho matkou. Kéž by se byla nikdy nenarodila! Kolik lidí by bylo mohlo stále dýchat! Hlavou jí probleskla vzpomínka na Hizashiho – Nejiho, a vlastně i jejího otce. Stále by tu byl, nebýt jejího únosu a následné vraždy únosce, za kterou musel Hizashi místo svého bratra zaplatit životem. Stejně na tom byl Neji – nebýt jí, žil by si klidný život v jejich rodné vesnici. A třeba by měl rodinu. Normální rodinu.
A jeho dítě by rozhodně netrpělo nemocí, která mu otočí naruby celý život.
Pokud ovšem na nějaký „život“ vůbec dojde.
Ze zarudlých očí se vyhrnuly další trpké slané kapičky.
Neji k ní natáhl ruce a začal jí je jemně stírat.
„Šššš,“ šeptal konejšivě. Vzlyky se ale z Hinatina hrdla draly sobecky dál.
Věděla, že pláčem nic nespraví. Co jiného ale měla dělat?
Dlaň zmizela z jejího obličeje, vzápětí ale byla nahrazena dvěma silnýma rukama, které se jí obtočily kolem ramen. Zabořila mu obličej do hrudi a nechala slzy volně plynout. Jejich proud postupně ztrácel na síle, až ustal úplně a v pokoji se rozhostilo ticho.
„Je to moje vina.“ zašeptala a pevně ho stiskla, jako by se bála, že ji opustí. „Já za to můžu.“
Uvolnil si jednu ruku a odhrnul jí z tváře slanými kapkami smáčené vlasy.
„Jak to myslíš?“ Pevně zaklapla víčka, snažíc se potlačit další slzy. Po chvíli se jí to podařilo.
„To kvůli mně má tu… nemoc.“ Přestože její oči byly suché, její hlas zněl stále plačtivě.
„Jaks na to, prosím tě, přišla?“ zašeptal ztrápeně. „To já jsem nikdy neměl…“
„Ten gen.“ špitla a pevně mu pohlédla do očí. „Má ho ode mě.“
Ticho.
„Ale jak to? Vždyť ty… Já to nechápu. Ty… Tobě přece nic není…“ bezděky se napjatě zamračil a konsternovaně zakroutil hlavou.
„Není.“ přisvědčila, aniž by od něj odtrhla pohled. „Protože jsem žena.“ Stále se nechápavě mračil. Jemně ho od sebe odstrčila a vyškrábala se do sedu.
„Víš, doktor mi to vysvětlil.“ pokračovala zamračeně. Břemeno, které tížilo její srdce, pomalu ztrácelo na váze. „Ten zmutovaný gen je na jednom mém chromozomu X. V druhém chromozomu X ta mutace není, takže se u mě hemofilie neprojeví, a já jsem jenom „přenašečka“.“ Sledovala jeho reakce. Z jeho tváře se ale nic vyčíst nedalo.
„Jenže on… je kluk.“ špitla. Je to tady.
„No a co?“
„Jde o to, že má jen jeden chromozom X. Ten je ode mě. Ten je špatný.“ poslední slovo hořce zašeptala. „Doktor říkal, že chromozom má dvě části. Jedna jeho polovina je stená jak u X tak u Y. Ale ten gen je v té polovině chromozomu X, která… která se od Y… liší.“ sklopila hlavu. Už nedokázala udržet pohled v jeho očích. „Proto má hemofilii.“ špitla. „Nemá totiž na rozdíl ode mě žádný gen, který by tu mutaci napravil… anebo aspoň trochu potlačil.“ z očí jí začaly kanout další slzy. Posmrkla.
„Je nemocný kvůli mně, jenom kvůli mně!“ Pevně si očima zakryla ruce. Kéž by tak mohla utéct, utéct před celým světem! Utéct a zbaběle se schovat se někde, kde by ji už nikdo nenašel. Nechat se obklopit hustou tmou a strávit v ní zbytek života, oproštěna od svých nezodpovědných činů.
Opět se ocitla v jeho náruči. Po vlasech jí zase přejížděly jeho laskavé ruce. Jeho tichý hlas jí šeptal do ucha slova, které v dalším záchvatu pláče nebyla schopná slyšet.
Sobecky mu obtočila ruce kolem krku a dál slzami máčela jeho oblečení. Potřebovala ho. Nechtěla ho pustit. Nedokázala se ho vzdát. Sama by to nezvládla. A tak s ním bez jeho souhlasu sdílela své břímě.
„Hemofilie…“ dostala ze sebe mezi vzlyky „není jenom o tom, že…“ Vzlyk. „že se mu nesráží krev.“ Konejšivě ji objímal. „Bude mít problémy s klouby a kostmi.“ Pevně ho stiskla. „Možná se nebude moct hýbat.“
Vtom kdosi zaklepal na dveře. Modrovláska vší silou potlačila slzy, ještě několikrát posmrkla, otřela slané kapky do rukávu nemocničního pyžama a s „Dále“ pozvala osobu dovnitř.
Nově příchozí byl doktor Tetsuya. Vypadal roztěkaně a uspěchaně.
„Dobré ráno.“ pozdravil zběžně a ve spěchu za sebou zavřel. Potom se rychlými kroky vydal k posteli.
„Jak se daří?“ sklonil se k Hinatě.
„V pořádku.“ odpověděla úsečně. „Jak je na tom?“ Zeptala se se špatnou předtuchou. Doktor opravdu působil jakkoliv, jen ne klidně. Hinatě se bezděky vyrýsovala mezi obočím malá vráska. Rty napjatě semkla k sobě.
Doktor se na ni otočil se zvednutým obočím, jako kdyby se probral z transu.
„Říkala jste něco?“
„Ptala jsem se, jestli je v pořádku.“ zopakovala.
„Aha, samozřejmě.“ zamumlal si, jako by sám pro sebe, a zamračeně při tom sledoval podlahu. Obešel postel a trochu načechral peřinu. „Léky už dorazily.“ Chvíli trvalo, než oběma došel význam těch slov.
„Opravdu?“ vyštěkla Hinata, div nenadskočila, a oči jí zazářily štěstím. Doktor pokýval hlavou na souhlas a dál těkal pohledem po stěnách pokoje, jako by tam něco hledal.
„Ale… stále nemáme vyhráno.“ Vážně se modrovlásce zakoukal do tváře. „Přestože medikové dělali, co mohli…“ zakroutil hlavou a zaryl svůj pohled do země „přišel o hodně krve. Průběžně jsme ji doplňovali, jenže… v Mlžné není moc lidí s nulkou, a tak jsme neměli moc velké zásoby. A zrovna nula je ta nešťastná krevní skupina, která přijme zase jenom nulu…“ vytáhl ze svého bílého pláště kapesník a otřel si jím z čela několik kapek potu. Zadíval se Hinatě do očí. „Navíc ta troška zásob, které jsme měli, nám před pár minutami došla.“ opět zakroutil hlavou. „Jeho stav je sice léky stabilizovaný a rána se začíná zacelovat, ale jestli nedostane další krev…“ sklopil hlavu. „Nevíte náhodou o někom, kdo…“
„Já.“ ozval se Neji. Doktor se na něj konsternovaně otočil. „Já mám nulu.“