Ctihodní občané 1.

To ráno bylo v Konoze všechno jinak. Jakmile se vesničané probudili a začali vykonávat normální denní rituál, došlo jim, že tu něco nehraje. Nebo spíš hraje. To něco byl vesnický rozhlas. Nikdo si totiž nepamatoval, že tu někdy byl a Tsunadine do něj trochu rozpačitě koktala: „Vážení obyvatelé... ehm, ehm... Prosím všechny staré ctihodné občany, aby se přesně v děvet hodin dostavili do sídla Hokage! Opakuji: Prosím všechny staré ctihodné občany, aby se přesně v devět nula nula dostavili do sídla Hokage! Konec hlášení."
Nastanuvší ticho prolomil hlas Irukovi prababičky: „Máme tam být v devět, nebo v devět nula nula?"
Nedostavili se ani v devět, dokonce ani v devět nula nula. Mezi starší částí obyvatelstva totiž propukla hádka o to, kdo je tu starý a kdo pouze ctihoný. Nakonec musela Tsunade zase k rozhlasu a slíbit, že se bude rozdávat zdarma ramen. Načež Teuchi popadl svůj největší nůž a běžel Tsunade poučit a o tzv. čestné hospodářské soutěži. Takže bylo půl jedenácté, když se dostavili všichni, kdo zde být měli, ale i ti, kdo tu být neměli.
„Tsunade! Tsunade! Je to strašné!" sípala Choujiho matka.
„Já vím Yumi, já vím..." povzdechla si Tsunade a hlasitě zatleskala. „Ztište se a poslouchejte!" Zástup konečně utichl a na Tsunade se upřely zraky víceméně celé vesnice. „Ehm, mno, většina z vás už zřejmě ví, k čemu tu došlo..."
„Kde je moje malá holčička!?" ozval se hysterický výkřik Sakuřiny matky.
„To je právě to!" Tsunade vytáhla graf a ukazovátko. „Tento sloupec ukazuje, kolik bojeschopných ninjů bylo ve vesnici. A tento sloupec ukazuje, kolik jich zůstalo."
„Já ten druhý sloupec nevidím!" Shiho si upravila své velké brýle.
„To je právě ten problém!" odpověděla Tsunade. „Nezůstal ani jeden. Všichni zmizeli!"
„To mně bylo hned divné, že Gai-sensei vynechal obvyklou rozcvičku." přisvědčila Gaiova bytná, zavalitá žena s cigaretou.
„Jestli se mé malé princezně něco stalo, tak to nepřežiju!!" rozbrečela se Sakuřina matka a utírala si slzy do svých růžových vlasů.
„Jenom klid!" řekla Tsunade a podala jí kapesníky. „Sešli jsme se zde, abychom se dohodli, co budeme dělat!"
„Nevim jak vy, ale já jsem tady kvůli tomu ramenu zdarma!" ozval se Yumada Saratoshi, po Irukově prababičce nejstarší občan. „Tydlety věci vždycky řešil ten skrček Homura, není-liž pravda!"
„Jenomže ten tady taky není!" odpověděla Tsunade. „Nejen že zmizely celé klany bojeschopných ninjů, ale i celá rada."
Na chvíli zavládlo tíživé ticho, přerušované jenom šoupáním holí ctihodných občanů.
„Ale kam mohli jen tak zmizet!?" ozvala se Choujiho matka. „Chouza by mě jen tak neopustil!"
Ctihodní občané se zatvářili, jakože o tom pochybují.
„Kdo ji unesl!!? Co když jí něco udělají!? Kdo je ten chlípník!?" fňukala Sakuřina matka.
„Tak dost!" dupla si Tsunade. Začínalo jít být pomalu jasné, že apelovat u normáních civilistů na téma blaho vesnice má stejný výslek, jako naučit papouška státní hymnu. „Tady teď nejde o ně! Tady jde o nás! Co když se to roznese a naši nepřátelé se nadšeně chopí příležitosti!? Tomu musíme zabránit!"
Po chvíli ticha se ozval Saratoshi. „My?"
„Správně!" odpověděla Tsunade. „No tak, seberte síly! Musíme být obezřetní a neudělat žádnou chybu!"
„Kecy!" zvolal Muraki Gouzoa, válečný veterán. „Vláda nám tu vždycky slibovala a slibovala, ale skutek utek!" Na potvrzení svých slov uhodil svými berlemi do země. Ony nesplněné sliby se v jeho případě vztahovaly zejména k nízkému invalidnímu důchodu za bojová zranění.
V zástupu se ozvalo nesouhlasné šeptání a většina lidí se odebrala ven za svou prací. Zůstali jen ctihodní občané, kteří stále čekali na ramen, a skupina křísící Sakuřinu matku z mdlob.
Tsunade si povzdechla. „Fajn! Když si myslíte, že povzbudivé kecy nepotřebujete, tak co tedy potřebujeme!?"
Ctihodní občané se zamysleli. V tom promluvila Irukova prababička, nesměle háčkující v rohu místnosti. „Potřebujeme hrdinu." Všichni se na ni otočili, přestože jakožto oběť sklerózi publikum obvykle nemívala. „A kde je vlastně Iruka?" dodala nechápavě a rozhlédla se kolem.
Tsunade k ní hrdě přistoupila. „Umino-san! Přišla jste na to!"
Umino-san sice okamžitě zapomněla, co vlastně řekla, ale protože byla Pátá Hokage v její hlavě pořád malou holčičkou, blahosklonně se usmála a vrátila se ke své práci.
„Hrdina?" vyjekli ctihodní občané.
Yumada Saratoshi se smíchy plácal do kolen. „Tak to chci vědět, kde ho vezmete!?"
Tsunade se vrhla mezi stohy formulářů. „Není, není, není, není, není, není, není... Ha!"
A to "Ha!" na nějakou dobu předurčilo osud celé Konohy!

***

O den dříve:
Kotetsu si znuděně podepřel hlavu. „Nino, nesnažíš se doufám zase proniknout do vesnice?"
Zahalená postava se k němu nechápavě otočila. „To mluvíte se mnou?" ozval se pisklavý hlásek.
Za Kotetsuem se objevil Izumo. „Přestaň blbnout a dej si odchod, jo!?"
Postava ze sebe strhla hadry a z převleku vyklouzl Nino, celým jménem Ninonimya Lato. Žel, jelikož se všem špatně vyslovovalo "L", říkali mu Rato. „No ták! Už jsem tu nebyl šest měsíců! To si přece nezasloužím!" Vrhl se před oběma hlídači na kolena a lomil rukama. „Víte jaký to je, bejt tam někde v lesích!? Úplně sám!? Nemůžu si ani s nikým pokecat! Strašně se nudím!"
„Na to jsi měl myslet dřív, než jsi ukradl Tsunadino prase!" odpověděl Kotetsu ledovým tónem.
„To byla náhoda! Nevěděl jsem, že je její!" bránil se Nino.
Izumo si povzdechl. „Podívej, máme tu zrovna strašně práce a na tohle nemáme čas! Tak mi vrať moji peněženku a vypadni!"
Nino neochotně vytáhl z kapsy Izumovu peněženku. „Když ti ji vrátím, zahraješ si se mnou partičku pokru?"
Izumo vytáhl katanu.
„Dobře, dobře! Tak já jdu! Jdu zpátky do toho temnýho lesa... a zůstanu tam... úplně sám..."
Nino se zničeně dovlekl se své provizorní skrýši v dutině stromu. Ve vesnici se měl docela dobře. Byla tam taková hromada lidí, co si nehlídali svoje věci- prostě ráj. Nino nepotřeboval peníze. Uklízením a broušením zbraní, kterých bylo ve vesnici dostatek, si taky něco vydělal. Jeho spíše lákalo to vzrušení, když strčil ruku do cizí kapsy nebo když se plížil pryč z tržiště, s ukradenou šunkou pod kabátem. Nebyla to jeho živnost. Bylo to jeho hobby! Jeho láska! A potom se stal ten incident s ukradeným prasetem a Tsunade ho odsoudila k doživotnímu vyhnanství za hradbami vesnice! A copak se v lesích dá ukrást? Může si tu vzít co chce, a nikomu to nevadí! Nino zalezl do dutiny, schoulil se do klubíčka a usnul.

***

Druhý den ho vůbec nenapadlo, že se něco změnilo. Les byl pořád stejný - stromy šuměly, ptáci zpívali, slunce svítilo a ten otravný datel začal s vyklepáváním červíků už v pět hodin ráno! Tak po něm hodil Nino botu a šel se umýt k potoku.
Ani ten krásný den ho nerozveselil. Uvědomoval si, že takhle to dál nejde. „Ehm, pane Orochimaru? Pane Orochimaru!"
Nemusel volat dlouho.
„Volal jsi mě, Nino?" zeptal se Orochimaru, který se zčistajasna objevil. „Už sis konečně rozmyslel moji nabídku?"
„No, víte..." Nino se podrbal ve vlasech. „Jsem tady pořád tak strašně sám a už mi z toho šibe. Minule se mi zdálo o mým mrtvým dědečkovi! A dneska ráno mi připadalo, že jsou v lese duchové!"
„Opravdu?" řekl Orochimaru úlisně. Sice o Ninovi moc nevěděl, ale nechal se vést jaběhlým pravidlem, že když někdo nedobrovolně opustí Konohu, nemůže být úplně k ničemu. „Se mnou se budeš mít opravdu dobře! Stačí jen podepsat tuhle smlouvu vlastní krví a..."
„Orochimaru!"
Orochimaru se otočil po známém hlase. „Tsunade?"
Tsunade se zjevila přímo před mini, jako by vyrostla ze země. „Vypadni!"
„Ale já tu byl první!" namítl Orochimaru při vědomí, že přichází o dalšího z možných uctívačů.
„Vypadni!" zopakovala Tsunade.
„Už jsem ho skoro měl!" brblal si Orochimaru pro sebe, zatímco mizel mezi stromy.
Pátá Hokage a Konožský zloděj osaměli. Nino nevěděl, co má dělat, tak zkusil rozpačitý úsměv. Tsunade jej v odpověď probodla pohledem a na chvíli z ní měl pocit, že se rozpouští.
„Ninonymia Rato," promluvila po chvíli tíživého ticha.
„Ehm, Lato. Čte se to s L..." opravil ji Nino.
„Ukradl jste mi prase!" pokračovala Tsunade.
„To bylo nedorozumění!" Nino před ní padl na všechny čtyři. „Já opravdu nevěděl, že je to vaše!"
„Jak jsi to udělal!?"
„Cože?"
„Jak jsi ho mohl ukrást!? Měla jsem ho celou dobu pod stolem ve své kanceláři!"
Nino se na onu událost upamatoval. „No, to bylo docela jednoduchý... umýval jsem podlahu a ono na mě tak civělo... A mě zbyly křupky od snídaně. Tak jsem je při odchodu rozhazoval a očividně mu chutnaly."
Tsunade vytáhla list papíru. „Víš, co je tohle?"
Nino na něj zamžoural. „To je... odvolání rozsudku! To jako... že se můžu vrátit do vesnice!? Jupíí!!" Nino začal nadšeně poskakovat.
„Klidni hormon mladíku!" okřikla ho Tsunade. „Nebyl jsi povolán pro nic za nic!"
Ninovi sklaplo. Vzhledem k jeho vysvědčení z akademie a trestnímu rejstříku, byl jen jediný důvod, proč by ho Konoha přijala zpátky - zlynčování. „O co jde?"
Tsunade vytáhla graf a ukazovátko.