Ganseki IV. - Konec

Následujícího dne vybral Shikamaru skupinu Konožských ninjů a prostřednictvím Saie nechal připravit vše potřebné k večernímu soudu. V té době se totiž operovaný mlžňák probral a byl schopen výslechu.
Soud, rozřešení případu nebo prostě jen objasnění - každý to nazýval nějak jinak - se mělo původně konat v prostorách jídelny, ale jelikož byla ještě stále zavalená troskami po výbuchu kuchyně, ninjové vynesli několik stolů a lavic a přímo na hlavní nádvoří. Nepovolaní tam tím pádem neměli přístup, ale stejně se jich dost mačkalo v zadních oknech kasáren. Přítomni měli být velitel Oyabun, několik chuuninů včetně Hanayuna a Nuruneho, Saranbun za všechny mlžné zajatce, oba medici a Sai, ačkoliv ten se na začátku vůbec nedostavil.
Konečně odbila osmá a Nara Shikamaru předstoupil před shromáždění vůdců celé základny. V tom okamžiku znova pocítil, jak nedůvěřivý jsou místní ke Konožanům, přestože bojují za tu samou stranu. Potlačil nervozitu a zhluboka se nadechl:
„Když jsem přijel na základnu, už způsob vraždy zajatce Shiranaie a Naie Itsuneho mi přišel velmi zajímavý. Jak můžou dva zcela odlištní muži zemřít na jednom místě a tím samým způsobem? Odpověď zní, že nezemřeli společně a rozhodně je nezabil ten samý člověk. Když dovolíte, rád bych začal smrtí Shiranaie."
Ještě než Shikamaru dokončil větu, bránou vedoucí do zahrady vešel Sai, následovaný dvěma ninji, kteří mezi sebou vedli "nicku" Nabeho. Ten večer vypadal zajatec mnohem menší a shrbenější. Pak se čtveřice zastavila stranou shromáždění a tiše poslouchala.
Shikamaru si jich snad ani nevšiml a mluvil bez přerušení dál: „na Shiranaiovi samotném není vůbec nic zvláštního - jako zajatec k tomu neměl příležitost a nejspíš ani odvahu. Dokonce ani nevím, co přesně způsobilo jeho smrt."
Poslední věta vzbudila vlnu pohoršeného šeptání a odněkud se ozval i smích.
„Postupem času mi však začalo být jasné," - Shikamaru udělal kolečko kolem studny - „že tato oběť je jen náhodný svědek. Začalo mi to do sebe zapadat při obhlídce zazděných dveří v maštali." Při těch slovech se zastavil u Saranbuna a věnoval mu vševědoucí pohled. „Stavěli je shinobi a zajatci. Shinobi ovšem nepostřehli, že je část malty špatně namíchaná a dolní cihly u jedněch dveří se dají snadno vytáhnout a vrátit zpátky. Do mezer se pak strčí obyčejný písek. Tahle samotná skutečnost by nemusela s vraždou vůbec souviset - zajatci se nepokoušeli o útěk; hádám, že byl každý den poslán jeden nebo dva, aby ukradli nějaké zbytky z kuchyně. Při jedné z mích návštěv - ještě před výbuchem - byla na zemi vytroušená sláma. Nejdřív jsem myslel, že je z všudypřítomných lahví se saké, ale ty už jsou v kuchyni v nástavcích. Pak se ale přišlo na krádeže léků a tam jsem na podlaze skladu našel přesně to samé. To by si ale normální zajatec nedovolil. Jenže pak se objevil "nicka" Nabe."
Sai dal ninjům znamení a ti popostrčili jmenovaného zajatce kupředu.
„Nicka Nabe - člověk, kterému by nikdo nic nepřičítal, krom mizerně vyčištěné žumpy a rozlité vody. Nicka Nabe, kterého jsem dlouho podezíral, že schovává své mládí. Ale pak mě napadlo, že může schovávat ještě víc." Shikamaru se k zajatci obrátil a k nechápavosti všech, chytil ho za bílou ruku. „Vaše jméno, Nabe-san, bych spíše odhadoval na Hanabi, nebo Nami."
Na několik vteřin nastalo naprosté ticho, později přerušené výbuchem hlasů. Zdálo se, že nikdo nevěří tomu, že by ta groteskní, po hovnech páchnoucí existence mohla mít vůbec něco společného s křehkým pohlavím. "Nicka" Nabe zvedl hlavu a po krátkém zkoumání přítomných a nakonec i Shikamaruova klidného úsměvu, se rozhodl vzdát. To, čeho si předtím nikdo nevšiml, zmizelo s rovnými zády a špinavým pláštěm. Na dolním cípu modré košile byl odtržený pruh látky. Skrytá kunoichi si na závěr zhrnula mastné vlasy z čela a ukázala světu pravou tvář.
„Jsem chuunin, Igere Hanabi." Její hlas zazněl do obnoveného ticha docela čistě, jen s trochou chrapotu, na který si nejspíš zvykla.
Nikdo se odvažoval nic namítnout, takže pokračoval Shikamaru sám: „nikdo si vás nevšímal - jednak jste se sama přihlásila na tu nejšpinavější práci a jenak kunoichi nebývají v obyčejné armádě. Většinou plní samostatné mise, jako vyzvědačky a zabijáci. Jak jste se sem dostala?"
Igere Hanabi - bývalá čistička Gansecké žumpy - ještě chvíli vzdorovala, ale pak jí asi došlo, že tajnosti nemají cenu. „Nechtěla jsem, aby museli jít bratři," Odmlčela se a jakoby v sobě cosi dusila, na sekundu zavřela oči. „nepřežili by."
Shikamaru zvážněl. „Stala jste se jedinou ženou v armádě plné zoufalých chlapů. Převlek byla logická obrana. Co jste nemohla vědět bylo, že vás bratři budou následovat. Ostatně, prvního z nich jste našla už před mím příchodem - bylo to po předposledním útoku. Mlžná armáda ovšem nepočítala s přítomností Naruta Uzumakiho. Váš bratr byl těžce zraněný a vy jste dobře věděla, jakým způsobem se medici starají o nepřátele. Proto jste vzala věci do vlastních rukou."
Na chvíli utichl, jako by jí dával prostor něco říct, ale ona jen tiše sklopila hlavu.
„Využila jste, že je po boji velký zmatek a schovala jste ho - nemám ponětí kam, ale na tom nezáleží. Využila jste totiž své práce u žumpy a začala jste s kopáním něčeho většího - mimochodem, díky Nuruneho slavným seznamům jsem objevil ztrátu lopaty." Shikamaru vytáhl příslušné lejstro a položil jej na stůl před velitele Oyabuna, coby důkazní materiál. „S nářadím si tu očividně nikdo moc hlavu nelámal, ale něco tak velkého se obvykle neztrácí. Vaším cílem, Igere-san, byl jakýsi dočasný bunkr, než se bratr uzdraví. Pak by si stačilo počkat na nejbližší útok a mohl by v klidu odejít - nebyl ani na seznamu zajatců, nikdo by jej nehledal. Kopat jste chodila v noci, stejně jako i pro léky. Brzo jste zjistila tu správnou dobu, kdy se Gaidoku chodí ožírat do kuchyně a Eki je zrovna pryč. Klíč od skladu léků byl pokaždé na kartotéce. Problém nastal, jakmile vás Shiranai prokoukl-"
„Já ho jen chtěla zachránit!" Mlžná kunoichi se zoufale rozhlédla po přítomných a zaťala pěsti. „Viděl mě - Shiranai - s lopatou. Nejdřív si myslel, že utíkám, ale když mě sledoval a zjistil, že je Yanno tady a já... co jsem vlastně já... on - on chtěl abych s ním..."
„V pořádku, Igere-san." přerušil ji Shikamaru a v mžiku navázal na svoji řeč. „Jak jsme já a - pro jednou střízlivý - doktor Gaidoku zjistili při dodatečné pitvě," - doteď klidný velitel Oyabun přestal souhlasně přikyvovat a místo toho fatálně zbledl - „Shiranai byl zabit pomocí Shinteishi no jutsu. Tento druh tainjustu je dnes už skoro zapomenutá technika boje zblízka, oblíbená především u mlžných kunoichi, protože nezanechává žádné vnější stopy a lze ji provést jen správnou kombinací úderů, jdoucích za sebou v různých pomlkách. Nebýt jisté dámy, pracující v Konožském archivu, nikdy by mi to nedocvaklo. To jutsu jste použila, když se s vámi Shiranai sešel v noci na zahradě. Během mého vyšetřování byl relativně klid až do dalšího útoku. Tam se objevuje náš neznámý zraněný - druhý bratr Igere-san, Yannovo dvojče - poprvé. Našla jste ho moc pozdě. Jediné, co se dalo dělat, bylo přesvědčit pohlaváry, aby ho nechali odnést do nemocnice."
Na to Hanabi reagovala jen krátkým syknutím: „Rikichi..."
Gaidoku se raději odvrátil stranou a bylo tedy na Ekim, aby nasadil smutný obličej: „Jeho zranění bylo příliš rozsáhlé. Ehm, je mi líto..."
Naneštěstí nebyl dobrý herec a jeho kondolence ji spíš rozzuřila. Oba shinobi ji museli zadržet, jinak by se snad vrhla na všechny, co jí stáli v cestě a uškrtila je. Do modrých očí se jí vedraly slzy a tekly po špinavých tvářích. „Líto!? Vždy jsem bojovala za svou vesnici, za to, co jí právem náleží! Ale mí bratři ne! Nikdo je zatraceně neučil, že je něco důležitejšího, než rodina! Nikdo do nich nevtloukal, jak je úžasné být mrtvým hrdinou! A kolik-kolik zatracenejch lidí jim přijde k pomníku! Kami, jak se opovažujete litovat mého bratra!? Kdyby jste měli alespoň trochu úcty...!" Hlas jí sehal a nakonec zůstala tiše klečet na zabahněném dláždění.
Shikamaru předstíral, že to nevidí. Ne kvůli sobě, ale protože žádný ninja nechce, aby byl někdo svědkem jeho pláče.
Znova předstoupil do středu shromáždění: „abych ujasnil celou záhadu - Rikichi, druhý z bratrů, skutečně zemřel. Jeho tělo jsme na hřbitově nenašli, pravděpodobně proto, že tam vůbec nedorazilo. Igere-san jej nejspíš ukradla v noci z nemocniční předsíně. Všiml jsem si toho při své nedávné hospitalizaci. Bylo tam nějakých pět/šest těl, kdo by to počítal? Teď je, předpokládám, v její tajné skrýši-"
„Jak jen můžete!?" vykřikla Igere-san. „To už od vás neměl dost ponížení!? Hromadný hrob... jak můžete...?"
Shikamaru založil ruce na hrudi a kývl Saiovým směrem. „Odtud však krátce na to utekl bratr číslo jedna, Yanno. Ještě se úplně neuzdravil a jelikož měl v sobě větší dávku morfinu, ani netušil, co dělá. Ve skutečnosti nám ale pěkně zamotal hlavu. To díky němu a hlíně na jeho šatech jsem si vzpomněl na nicku Nabeho - při našem posledním rozhovoru mi také ukázal záda. Pozůstatek po prolézání v nějakém velmi úzkém tunelu."
Objevili se další dva shinobi, tentokrát vedoucí ninju s pravou rukou v pásce a obvazem na hlavě. Kulhal a kvůli přetrvávající slabosti jej museli za chůze podpírat, jeho bystré oči ovšem potvrzovaly, že se už zcela probral z analgetického opojení. „Hanabi!"
Igere s námahou vstala a jakmile mu padla do náručí, šeptala mezi vzlyky jeho jméno a pevně se k němu tiskla.
Shikamaru - zanechávaje oba sourozence svému osudu - věnoval krátký pohled Gaidokuovi a dlaní si pohladil břicho. „A to by bylo všechno k případu Shiranai. Nejdřív jsem si myslel, že se Nai Itsune nachomítl u první vraždy, ale jak už jsem řekl - při dodatečné pitvě se ukázala jiná souvislost. Jen jsme si k té akci vybrali špatnou noc na procházku mimo hradby, ale přineslo to kýžený výsledek. Nai Itsune byl otráven. Díky mé konožské známé dokonce víme, jaké rostliny k tomu byly použity." Vytáhl další papír, který předložil Oyabunovi.
„Ale to..." velitel se trochu zasekl. „Nai byl jedinej, kdo tyhle věci dělal. Jen von pořád kochtil ty svý masti..."
Shikamaru zavrtěl hlavou. „Nechte mě začít od začátku: jak jsem se doslechl - a tento fakt je jistě všem známý - Itsune nebyl dobrý ninja. V boji nestál za nic, jutsu se nikdy neučil a nikdo proti němu nemohl nic mít. Na to byl moc dobrosrdečný a vyznal se v přírodní medicíně, takže měl brzo důvěru i u Vás - samotného velitele Oyabuna. To vy jste mu dal k dispozici pracovnu a jak mi v jistém okamžiku sdělil Doku - totiž, Gaidoku - dokonce jste i uvažoval, že ho pošlete k medikům do Konohy. Z kopce to šlo až při onemocnění vašeho syna - Nidakiho. Ukázalo se, že nemoc je nad Naiovy schopnosti a když Nidaki zemřel, začal jste ho pomalu nenávidět. Nevím, jak dlouho jste plánoval jeho vraždu, jsem si ale celkem jistý, že podnět k ní byla vražda zajatce Shiranaie."
Veliteli Oyabunovi se při zmínce o Nidakim zvláštně zachvěla brada a široce otevřel oči. Nedalo se postřehnout, jak rychle mění barvu z bílé na docela rudou: „Oni...! Obviňují mě snad!?" Z jeho tónu bylo jasně slyšet, že jen velkým přemáháním ze sebe nesype nadávky.
Shikamaru mu věnoval ten nejvážnější pohled, jakého byl schopen. „Ano. Ale nejste sám." Nádvoří strnulo v tichu napjatého očekávání. Několikrát přešlápl a pak, jako by chtěl v přítomných vzbudit ještě větší zvědavost, s klidem vytáhl paklík cigaret a zapálil si. Když vydechl první šedavý obláček, pokračoval: „tu směs - vražedný jed - jste se svými znalostmi nebyl schopen namíchat. Krom Itsuneho jsou však ještě dva lidé na základně, kteří by to dokázali. Jedna z Ekiho nezaujatých poznámek o tom, jak velcí byli Gaidoku a Nidaki přátelé, mě na chvíli svedla na špatnou stopu. Z toho mě ale vyvedl Gaidoku sám svou pověstí. Pijanem byl už dávno před příchodem na Ganseki, Nidakiho smrt tomu nijak nepřidala. Navíc, Gaidoku není ten, kdo už rok posílá žádosti o práci na Konožskou kliniku."
Tentokrát to byl Eki, na něhož se upřelo Shikamaruovo vyšetřovatelské oko. Obviněný medik na něj ovšem nereagoval, jen se jaksi strnule díval na zem pár kroků před sebe, ani nemrkl.
„Než jste sem přišel Eki, vyučil jste se medikem na Konožské akademii. Jenomže jste nikdy neustál pohled na mrtvé tělo - vykuchané, zbídačené, rozpitvané. Na to jste neměl žaludek. Myslel jste, že vás služba na Ganseki změní a velitel vám vystaví doporučení. To jste měl po dvou letech skutečně na dosah. Ale pak se objevil Nai Itsune, který se krve rozhodně nebál a jeho znalostem přírodní medicíny jste nemohl konkurovat. Měl to být on, kdo okusí ráj metropole, aniž by si to vůbec přál. A to vás štvalo víc, než cokoliv jiného. Takže, když Nidaki zemřel, s radostí jste přijal návrh velitele Oyabuna. Jeden z vás náhodou objevil tělo zavražděného Shiranaie jako první. Nevím, jestli jste ho dostatečně prohlédli a podle toho namíchali ten správný jed, nebo byl stejný účinek jedu a jutsu čistá shoda okolností. Každopádně, otrávili jste Naie, nejspíš ještě tu samou noc, dokud byla Shiranaiova vražda čerstvá. Pak jste položili obě těla do zahrady, pěkně vedle sebe."
„Na tohle nemají žádný... eh, důkazy!" Velitel Oyabun vstal. Dech se mu povážlivě zrychlil a na Shikamaruovu odpověď čekal s vykulenýma očima a pootevřenými ústy.
„Už od začátku jste mařil mé pátrání tím, že jste dal těla pohřbít. A že jste příliš brzy vystavil Ekimu zvláštní doporučení, až moc pochvalné na to, abych si jej nevšiml."
Mladý Nara se zastavil v přiměřené vzdálenosti od obou obviněných a potáhl z cigarety. Eki se pravděpodobně nechystal hájit, oči mhouřil do země a ústa měl sevřená do tenké, úzké linky. Shikamaru vytáhl poslední papír, ještě napůl srolovanou zprávu od Shizune.
Pak se obrátil k nehybnému Hanayunovi, který byl z celé věci očividně dost zmatený. Zato Nurune, zaujímající místo na lavici po jeho boku, měl živý, přísný výraz. Ve skutečnosti byli ideální dvojice.
„Tímto navrhuji, aby byl Oyabun-sama zbaven velení a také Eki-san své funkce medika, dokud nebude celá věc předložena povolanějším orgánům. Do té doby by měl převzít základnu Hanayun-sama."
Dozorce sebou škubl. Nakonec se jakoby probudil, podíval se na svého bývalého velitele a vzápětí upřel na Shikamarua krátký pohled někoho, kdo byl celý život zvyklý poslouchat rozkazy a na nějaké velení se necítí připravený. Ale to bylo jen na chvíli. „Ehm, ano." přikývl Hanayun a dal několika chuuninům pokyn, aby Oyabuna a Ekiho odvedli.
„Celý je to fraška!" Pěst bývalého velitele zasáhla nejbližšího chuunina, takže se na něj v následující chvíli přímo sesypali ostatní shinobi a táhli jej pryč. „Všechno je to jenom -aná, -idní fraška!" Teprve u brány jeho hlas pomalu zeslábl a podle heknutí, vycházejícího z chumlu ninjů, se dalo poznat, že jej někdo zklidnil příhodnou ránou.
Eki stál hodnou chvíli zaraženě na místě. Vzhledem k tomu, že většina chuuninů se v tuto chvíli starala o Oyabuna, nikdo nepřišel, aby ho odvedl. Nakonec jen sklopil hlavu a bezeslova se vydal za nimi.
Shikamaru se obrátil k poslednímu z obžalovaných. Igere-san pevně objímala svého druhého bratra, obličej ukrývala v modré látce na jeho hrudi. Yanno k němu obrátil hlavu a nadechl se, snad aby něco řekl. To mu ovšem znemožnil intenzivní paprsek světla, předcházející hlasité ráně nedaleko nich. Podle světla to musela odnést část kásarnen.
O chvíli později se už nikdo nezajímal, kdo na Ganseki velí, nebo kteří zajatci jsou zrovna venku. Šlo o to, vytahat zraněné z hořící budovy a znemožnit nepříteli průchod přes oslabenou hradbu.
Soud skončil.

Shikamaru, Sai, Saranbun, oba sourozenci a několik chuuninů se pomalu posunovali podél zdi nedostavěných sprch. Práce, kterou zajatci na budově odvedli, byla naprosto zničena v několika minutách. Když se na to Shikamaru později díval zpětně, celá ta chvíle mu připadala jako sen, ačkoliv byl naprosto soustředěný.
Šli po řadě, Sai jako první, zajatci uprostřed, chuuninové tvořili zadní voj. Otočil se na ty za sebou - Yanno a Hanabi kráčeli těsně vedle sebe a navzájem se podpírali. Mlžná kunoichi byla zřejmě velmi silná, ale co si na základně prožila se výrazně podepsalo na jejím stavu. Následoval je Saranbun a jeho dřevorubecká postava, tisknoucí se ke zdi, připomínala vysokou uprostřed lovecké sezóny. Ještě zaregistroval tváře neznámých chuuninů, jedna z nich mu byla povědomá, ale další dělová koule zasáhla stavbu nedaleko nich dřív, než si stihl vzpomenout.
Igere Hanabi se narovnala. Stačil jí krátký pohled a přesně věděla, "kam" uhodilo. „Maštal..."
Pustila bratra, který ji ovšem následoval a snažil se ji obejmout zdravou rukou kolem pasu. „Hanabi!"
Saranbun se k ní natáhl, ale schválně se natočila tak, aby se Yanoo postavil Sarunbunovi do cesty a navzájem si překáželi. Kromě něj ji držel už jen Sai, který v nestřežené chvíli zachytil její zápěstí. Hanabi se ale povedlo vysmeknout a s křikem se rozběhla k hořící budově.
Dveře maštale už nikdo nehlídal - každý, kdo byl schopen udržet kunai stál teď na hradbách. Místo lidí střežil budovu obrovský zámek, visící na široké železné závoře. Zpoza masivních vrat se rozléhala kakofonie bolestných výkřiků. Hlasů, naplněných hrůzou. Zadní část maštale už byla v jednom ohni.
Natiskla se na sténající dřevo, možná myslela, že jej protrhne jako papír. Ale to bylo pevné, horké a kov na něm skoro rozžhavený. Odskočila stranou, když jí zámek popálil ruku a v záchvěvu zoufalství se ohlédla po ostatních. „Pomocte mi!" Nastavila ruce a vytvořila pečeť.
„Ne!"
Z neznámých chuuninů s nimi zůstal jen jeden. Možná byl dřív pod Hanayunovým vedením a hlídku zajatců si bral až moc osobně. Chytil ji za ramena a povalil na zem. Z Hanabiných rukou vyrazil krátký záblesk chakry a nadarmo se rozprskl ve vzduhu. Už nedokázala znova vstát, přesto v pečetích pokračovala. Teď se k ní rozběhl i Yanno a Saranbun; ten první, protože věděl, že je jeho sestra na pokraji sil, a druhý proto, že Yanno nebyl dost rychlý. A rozběhl by se k ní i neznámý chuunin, kdyby ho Shikamaru nezastavil a neobrátil k sobě.
„Zbláznil ses!?"
„Nesmíme pustit zajatce!" zařval shinobi v odpověď.
Stáli těsně u sebe a Shikamaru si vzpomněl - byl to první ninja, kterého na Ganseki potkal. Z hořící budovy se ozývaly další a další výkřiky. Odstrčil ninju stranou a sám začal vytvářet pečet. Co mu v tom tentokrát zabránilo, byla Saiova pěst. Ještě si pamatoval, že leží na boku a sleduje, jak se hořící střecha maštale pomalu propadá. Už křičela jenom Hanabi, ostatní se dívali. Pak oblohu pročísla další dělová koule, uhodila do budovy napravo a pokryla celou scénu jemnou, šedavou oponou.

***

„... být silná dál! Tak pokračuj - vesele - v před... řeky se - zbarví - krví... chmm... nepřátel! Ráno - uvidíš... vejdeme... ve vítězství - veliké! Ech..."
Otevřel oči. Ležel na zádech a nad hlavou mu pomalu ubíhal jakýsi tečkovaný pruh. Když se mu po několika vteřinách vrátil ztracený orientační smysl, pochopil, že je to strop tunelu, slabě osvětlený něčím, co měl za hlavou. Světlo se mírně třáslo a natáčelo. Také si uvědomil, že je jeho tělo podivně nakloněné a někdo jej táhne směrem dolů.
„... a kosti mrtvých - jsou - bílé jako... chmm... vlajky - nebe modré - jako... oceán! Mlha se zvedá... tak - pokračuj... ať - naše milovaná - země - může... chmm... být silná - dál!"
V té trhané a místy zkomolené skladbě rozpoznával dva hlasy, třetí jen občas přizvukoval. Neznal ji. Na tváři ho začala bolet modřina, kterou mu uštědřil vlastní parťák. Neměl mu to za zlé. Vlastně byl jaksi smířený se vším, s Oyabunem, Ekim i neznámým Chuuninem. Zavřel oči a bylo mu jedno, co se s ním děje.
„... pokračuj, ke - světlým - zítřkům - vede... ech... cesta naše... chmm..."

***

Ganseki byla obrovská kamenná tvrz, postavená coby polovojenská základna, na širokém skalnatém návrší. Na střechách, které tu noc přežily, byly už vyvěšovány modré prapory, zničenou vnější hradbu pokryly vlajky. Mlžná slavila.
A pouhé dva kilometry odtud, na její straně hranice, stál Saranbunův dům.
Byla to jednoduchá dřevěná stavba, kterou tvořila více méně jedna místnost, když nepočítáte latrýnu v zadní části. Shikamaru se probudil na nízkém kamenném stupínku, který ze spoda příjemně hřál, přikrytý malým pláštíkem z hrubé látky. Opět ho vzbudila píseň, ale tichá, plynulá a nevyskytovali se v ní žádní mrtví nepřátelé.
„Spi moje růže, až zavřeš oči, vítr ti lístky načechrá, rusalky prsty v rose smočí, růže má..."
Saranbunova žena byla poměrně mladá - na jejich čtyři děti až moc. Stála na druhé straně domu, v jedné ruce držela Saranbunovo nejmladší a druhou míchala jídlo ve velkém hrnci na plotně. Pán domu byl pryč.
Pootočil hlavu a poznal, že ji má obvázanou natrhanými pruhy látky. Vedle něj ležela Igere Hanabi, zachumlaná pod přikrývkou z vlčí kůže. Yanno vedle ní vypadal už mnohem lépe, po ráně na čele mu zbývala jen červená jizva. Byl vzhůru - napřímil se na lokti a mírně se usmál. Shikamaru pochopil.
Vstávání mu zabralo pár minut. Cítil se slabě a při chůzi nedokázal zabránit kymácení, přesto se vydal k otevřeným dveřím ven. Saranbunova žena mu věnovala krátký pohled. Neznatelně kývla a obrátila pozornost zpátky k vaření.

„Shikamaru." Sai seděl na lavičce vedle dveří. Na zápěstích a tváři měl sice pár odřenin, ale i ty vypadaly nějakým způsobem normálně, jakoby si Sai před chvílí neprošel žádnou bitvou.
„Sai." odpověděl Shikamaru a zaujal místo po jeho boku.
Před nimi se otevíral vymýcený kus lesa, takže mohli dohlédnout až ke korytu malého potoka. Za ním bylo vidět Saranbunovu statnou postavu, jak osekává větve padlého smrku. Kolem něj pobíhala trojice dětí a zřejmě si užívaly, že je táta zase doma.
„Už nechci být ninja." řekl Shikamaru.
„Hmm." odpověděl Sai.
Nara mladší zvedl hlavu a zamžoural do zlatých paprsků dopoledního slunce. Mraky, nehybně visící nad zelenými špičkami stromů, byly obrovské. „Postavím si dům a zůstanu tady."
„Hmm." odpověděl Sai, který tomu nevěřil. „Omlouvám se za tu ránu."
„V pořádku. Kdybych zkusil otevřít ty dveře, asi by se to celé sesulo na nás."
„To je pravda."
Nastalo ticho. Saranbun zdvihl svého nejstaršího syna a na chvíli si jej podržel nad hlavou. Chlapec se smál.
„Sai? Byl to únikový tunel, že?"
„Mlžňáci ho kopali už přes půl roku. Že si do něj Igere schovala bratra bylo vedlejší."
„Proč nás vzala s sebou?"
„Nevím. Můžeš se zeptat, až se vzbudí."
„Viděl jsi, co se stalo s ostatními?"
„Ne."
Saranbun vzal nasekané dřevo do náruče a v doprovodu svých dětí zamířil domů. „Neostýchají se a jdou dovnitř! Bude kaše!" vyzval oba Konožany přátelsky a zmizel uvnitř.

Skutečně byla ovesná kaše. Shikamaru se Saiem se cítili divně, protože předtím nic podobného nejedli. Igere Hanabi seděla na zemi naproti Shikamaruovi, s miskou v klíně. S vlasy z čela byl vidět její obličej - bledý jako bratrův, jen s červenými skvrnami na tvářích. Na chvíli se na ni zadíval a ona mu pohled opětovala. Nadechl se, aby vyslovil svou otázku, ale hned si to rozmyslel.
Kaše byla sladká, jižním oknem vcházelo do místnosti magické, zlatavé světlo. Možná si tu chvíli jen vysnil, možná byla skutečná. Tak jako tak, toužil, aby ten okamžik ještě chvíli přetrval. Mávnutím ruky zastavil čas a Hanabi se tomu zasmála.
Bylo lepší zůstat tiše.