Boj proti Osudu 39

„Nigenteki?“
Zhluboka se nadechla a odkašlala si.
„Dále.“
Vysoký jounin vstoupil do bílé místnosti s jedním lůžkem přímo u okna. Mírně se usmál a přešel k posteli, na které ležela jeho žačka. Zkoumavým pohledem ji přejel od hlavy až k patě, pak se jeho zrak usadil na její unavené tváři.
„Lepší?“
Nigenteki se se sklopeným pohledem vytáhla do polosedu a pokrčila rameny.
„Hm.“
Skrz otevřené okno vplul do místnosti chladný vítr a prohnal se kolem obou osob. Černovláska se ošila a přitáhla si peřinu k bradě.
Ticho.
Začala pod dekou žmoulat okraje svého pyžama, cítila se teď v jeho přítomnosti nervóznější než kdykoli předtím. Znovu si odkašlala. Téměř neviditelně při tom zatřásla hlavou, aby odehnala myšlenky na svého senseie. „Jak… jak dopadli ostatní?“ vysoukala ze sebe po chvíli, přesto však držela zrak sklopený do bílé přikrývky.
Neji se usmál.
„Myslím, že si ze zápasu odnesli všechno, co mohli.“
„Takže oba vyhráli?“ napjatě sevřela pěstmi deku.
„Ne.“
Zarazila se.
Její pohled se konečně odpoutal od bílé peřiny a vyhledal tvář jejího senseie.
„Proč se usmíváte?“ vypadlo z ní dřív, než si stačila uvědomit, že to řekla nahlas.
„Hm?“ podivil se tentokrát on.
„Neměl byste být zklamanej z toho, že jsme to podělali?“ pokračovala v ostré konverzaci.
„Nemám být proč zklamaný. Dali jste do boje vše, co jste měli.“
„Takže oba prohráli?“ zeptala se zvědavě.
„Ne.“
Nigenteki se zamračila. Nemohl jí odpovědět přímo?
„Kdo teda vyhrál?“ procedila netrpělivě.
„Nishinovi se to povedlo,“ odvětil Neji klidně.
Ztuhla.
„A Nentou?“
Dřív, než stačil hnědovlasý jounin odpovědět, se ozvalo zaklepání na staré nemocniční dveře. Oba dva sebou rázem cukli a upřeli ke vstupu pohled.
„Dále,“ houkla Nigenteki už po druhé za krátkou hodinu.
Dveře se se skřípotem otevřely a do místnosti vešel vysoký brunet s krátce střiženými vlasy. Jeho tvář byla vážná a nečitelná.
„Omlouvám se, že vyrušuji, Nigenteki,“ pronesl směrem k černovlasé dívce, poté se ale otočil na jejího senseie. „Neji, můžeš na chvíli?“
Neji pozvedl obočí. Na tónu Taiova hlasu se mu něco nelíbilo.
„Jistě,“ kývl a následoval druhého jounina ven z místnosti. U dveří naposledy kývl na Nigenteki, potom za sebou tiše zavřel.

***

Běžel. Neodvažoval se zastavit. Věděl, že to nemůže stihnout, stejně si ale nedovolil tempo zvolnit. Chtěl tam být co nejdřív. Ne… Musel tam být co nejdřív.
Přes husté koruny stromů matně spatřil, že Slunce se už blíží k obzoru. To jde tak pomalu? I přesto, že byl unavený, donutil se zrychlit. Silou vůle překonával nutkavou touhu zastavit se a chvíli si odpočinout. Nesměl se nikde zdržet.
Kmeny stromů, které míjel, se pro něj staly jen neurčitými šmouhami. Listy, které celý den zastiňovaly slunce, byly jen jakousi neurčitou zelenou oblohou.
Vzpomněl si na její úsměv, který ho vždy zahřál u srdce. Na její oči, které tak často uhýbaly lidským pohledům. Na její vlasy, poletující kolem jejího laskavého obličeje. Myšlenka na ni mu dodala novou sílu. Hbitě se odrazil od země. Věděl, že nemá času nazbyt.
Co když ji ztratí? Tu jedinou, které se povedlo dostat se přes jeho neprostupnou auru. Tu jedinou, které důvěřoval. Tu jedinou, kterou kdy miloval. Tu, kterou tolik zklamal?
Kéž by tak mohl změnit minulost! Byl by to nikdy neudělal. Radši by se jí už nikdy nedotkl, radši by už nikdy neviděl její smějící se oči, kdyby to znamenalo, že by ji tím ochránil před utrpením, které na ni jistě čekalo. Na ně oba.
Potřásl hlavou. Ne, nesměl utíkat před minulostí. Věděl, že ho dostihne. A že ať by se snažil, seč chtěl, změnit ji nedokáže. Jednoho dne jí musel čelit. A ten den právě nastal.
Bál se toho. Myšlenka na den, kdy ho dostihne jeho nezodpovědný čin, mu nahryzávala svědomí už od chvíle, kdy se to dozvěděl. Už od chvíle, kdy ho v ní uviděl.
Nikdy na to nezapomene. Na ten šok. „Co budu dělat?“ ptal se tehdy zoufale sám sebe. Tehdy nevěděl. Teď mu ale už zbývalo jen jedno.
Běžet.
Odhrnoval hustě rostlé větve stromů a nedbal škrábanců, které toto počínání způsobovalo na jeho dlaních. Nevnímal bolest, ani kapky krve, které se rodily z jeho kůže a jako slzy skapávaly do deštěm nasáklé země. Neměl by tam už být? Neměl by už vidět mezi stromy její mlhou rozmazané obrysy?
Myšleny mu vířily v hlavě a dělaly tam víc nepořádku než užitku.
„Co když jsem sešel z cesty?“ zpanikařil. Že by někde špatně odbočil? Aniž se zastavil, začal důkladně rozebírat, kde se mohl zamotat. Za nedlouho všechny možnosti vyloučil. Ne, určitě šel správně.
A vtom ji uviděl.
Tyčila se z mlhy jako královna. Svou výškou pokořovala všechny stromy v dohledu. Ponurá, ale silná, jako nic jiného. Nebylo pochyb. Dorazil na místo. Protože to, co viděl, byla zeď lemující Skrytou mlžnou, a přímo v jejím středu – brána!

***
Mlčel. Jeho kroky klapaly po kameny vyložené ulici a rozléhaly se jako tikání hodin v zešeřelé místnosti.
Klap, klap.
Tik. Tak.
Fúúúú!
Vítr se opřel do mužova těla. Drobný papírek v jeho ruce zašustil pod silným vzduchovým náporem. Pevně ho v dlani stiskl a hlavou mu znovu prolétla ta slova, která na něm rozmáchlým písmem stála. Povzdechl si. Ty věty se mu usídlily v hlavě a sžíraly ho jako zhoubný nádor.
„Měl jsem za ní jít taky.“ Vyčítal si svou nerozhodnost. „Měl jsem vzít děcka a vyrazit…“ Tak strašně si to vyčítal, a to i když věděl, že jsou jeho přání nemožná. Ne, nemohl se prostě sbalit a odejít. Buďto mohl jít on, anebo Neji. Jeden tu prostě musel zůstat s týmy. A byla hloupost chtít po Hinatině milém, aby to byl on, zvlášť když se tu jednalo o jeho ženu.
Zmuchlal papírek a strčil ho do kapsy. Už se na něj nechtěl dívat. Nechtěl se jím zatěžovat. Tím víc, když tu Hinatě mohl jen pokrytecky „držet palce“ a naivně si přát, aby vše dobře dopadlo.
Těšil se na toho prcka od chvíle, kdy uviděl Hinatino zaoblující se břicho. Těšil se, až bude „stlejda Tai“. A teď to šlo všechno do háje. To psaní všechno zkazilo. Zamračil se a bezmocně vší silou papír ve své kapse zmáčkl, jako by tím, že ho zničí, zničil i poselství, které do něj bylo vloženo.
Ta bezmoc byla příšerná. A když se k ní navíc ještě připojovala nevědomost, co se právě tam, v Mlžné, děje, stávala se nesnesitelnou.
Už po milionté se jeho zrak stočil k hodinkám na jeho levém zápěstí. Bylo několik minut po půl deváté. Slunce už se sklánělo k obzoru. Zakoukal se na něj, tam, do dálky, do nekonečných lesů.
Kde asi byl Neji? Byl už ve vesnici? Držel už svou milovanou ženu v náručí? Nebo byl teprve v půli cesty? Další otázky, na které nikdy neměl dostat odpovědi.
Z jeho úst uniklo další povzdechnutí. Nemělo smysl, aby tu stál a okouněl. Raději se vrátí za geniny, kvůli těm šesti tu přece zůstal, ne? S těžkým srdcem odtrhl oči od obzoru. Už už se chtěl vydat do ubytovny, kde týmy trávily volné odpoledne, když tu z nějakých divných pohnutek opět sáhl do kapsy a vyndal papír. Přejel po něm očima. Znovu četl ty věty, které ho bodaly do srdce, jak se bál o drahou osobu.
Vpravo nahoře bylo dnešní datum, „22. květen“. Tomu ale muž nevěnoval žádnou pozornost. Jeho pohled směřoval ke zprávě, kterou otrhaný papírek nesl „¬…byla převezena do nemocnice…vyskytly jisté komplikace…“ Tai nebohý kousek znovu pomačkal a nacpal si ho zpátky do kapsy. Poslední větu dopisu ale z hlavy vyhnat nedokázal. Rozléhala se v ní jako jakási podivná ozvěna a stále dokola mu opakovala: „Tímto odvolávám Hyuugu Nejiho z mise a žádám ho o okamžitý návrat do vesnice.“ Zavřel oči a vší silou ta slova, znějící v jeho mozku, potlačoval. Vtom za sebou uslyšel chladný mužský hlas.
„Kde je Hyuuga Neji?“
„Není tady.“ Otočil se, aby si ninju prohlédl. Spatřil vysokého hubeného člověka se značkou Konohy vyrytou na jeho čelence. Za ním stáli dva ANBU strážci s maskami na obličeji. Tai se zamračil.
„A kde teda je?“ rozkřikl se rozčileně muž v čele a postrčil si na nose nevkusné kulaté černé brýle.
„Nevím!“ vyštěkl zoufale Tai, když mu položili stejnou otázku, kterou už sám sobě několikrát pokládal.

***
Sotva popadal dech. Už tam skoro byl. Jeden schod, druhý, třetí, čtvrtý, pátý – a pak několik svižných kroků na otočení a další série stoupání.
Věděl, že už nemůže být daleko. Srdce mu bušilo tak, že se bál, že mu vyletí z hrudi. Sám nevěděl, jestli je to nepřetržitým během, nebo strachem z toho, co se stane. Lépe řečeno z toho, co se už stalo - bez jeho vědomí.
Bál se. Bál se tolik, jako nikdy v životě. Bál se znovu ji spatřit, protože by to mohlo být naposled. Bál se podívat se na ten uzlíček neštěstí, který bude svírat v náručí - protože ho možná svírat nebude. Bál se zeptat lékařů, jestli je v pořádku, protože by mu mohli říct, že…
S námahou vypudil černé myšlenky z hlavy a raději se soustředil na schody.
Ještě jedno patro. Ještě jedno patro, a všechno se od základů změní.
Zvolnil krok. Ne! Nechtěl tam jít. Nechtěl to vědět. Nechtěl čelit tomu, co udělal. Nechtěl ji vidět, nehybnou, bledou jako smrt, na zakrváceném lůžku. Nechtěl vidět to dítě, svoje vlastní zvrhlé dílo, kterým jí možná ukradl život.
Zastavil se. Celou cestu běžel, a teď tu tak ztrácel čas. Měl by jít za ní! Měl by pykat za své hříchy! Měl by převzít zodpovědnost za činy, které nikdy neměl provést!
Pěkně si sněz, co sis navařil.
Znovu se rozběhl. Překonat poslední schody mu dalo stejnou práci, jako prodrat se tím neprostupným lesem. Těžké, ale pro někoho, jako on, rozhodně ne nemožné.
Krok, krok, a poslední otočka, tentokrát na opačnou stranu. Zastavil se. Ozvěna, způsobená jeho během, pozvolna utichla.
Viděl ji. Stála tam, tak, jak ji znal. Když si ho všimla, na tváři se jí objevil usměv. Její oči se rozzářily štěstím. V rukou svírala peřinku, a v ní bylo…!
Ne. Představa v jeho hlavě se rozplynula jako mořská pěna. Ano, sice tam stála, ale výraz na její ztrhané tváři úsměv ani zdaleka nepřipomínal. Z očí, orámovaných temně černými kruhy, se jí řinuly slané slzy. Pod bílou nemocniční košilkou nebylo vidět její zakulacené bříško, které k jejímu obrazu v Nejiho představách už neodmyslitelně patřilo. A ruce měla prázdné.
Zvedla hlavu, aby se na nově příchozího podívala. Když spatřila důvěrně známý obličej, ztuhla. Jako v transu se zvedla z lavičky a udělala k němu několik vratkých kroků. Neváhal ani vteřinu a rozběhl se. Vzápětí ji už svíral v náručí.
„Hinato…“ šeptal jí do zplihlých vlasů. Z jeho očí uteklo několik nezadržitelných kapek. „Hinato“
Ta chvíle se zdála jako nekonečná. Držel ji, svou jedinou lásku, v rukou, a cítil, jak se třese pod náporem srdcervoucích vzlyků. Držel ji, byl tu, ale byl stejně bezmocný, jako když se před chvílí prodíral lesem. Nemohl udělat nic, co by zastavilo proud jejích slz. Zoufalství v něm dosáhlo maxima.
„Hinato… kde je?“
„On…“ Další příval slané vody jí zakázal doříct větu. Mrtvě znějící hlas se jí zlomil. Neji ji k sobě přitiskl ještě víc.
„Proboha…“ prolétla mu hlavou mučivá myšlenka „snad není…“