Ganseki III.

Kolem páté vysvitlo slunce, protrhlo tlustou hradbu šedivých mračen a ozářilo doutnající trosky na základně Ganseki, jež z ptačí perspektivy připomínala vyhaslé ohniště. S příchodem nového dne se konečně zdálo být všechno jaksi urovnané a zreorganizované.
Zajatci, kteří během boje převzali úlohu hasičů, nastoupili dvojřad na hlavním nádvoří a nechali se podrobit Hanayunově přísné kontrole, jestli někdo z nich nevyužil nočního útoku a neutekl s ustupující nepřátelskou armádou. Jak hlavní dozorce brzy zjistil, občas nebylo puntičkářství vůbec na škodu.
„Tak dost! Byl vás tu tucet! Kde je Nabe!?"
Hanayun prošel podél první řady a nějakou záhadou se mu u toho povedlo probodnout každého ze zajatců pohledem. Vzápětí se oči mlžňáků upřely za jeho rameno - k bráně na vnější nádvoří, odkud "nicka" Nabe táhl jakéhosi ninju, oděného do modré uniformy. Nikdo si ho zatím nevšímal, zřejmě proto, že odnášení raněných bojovníků byla velmi šlechetná činnost a rušit ji znamenalo porušovat mravní zákony. To bylo ale Hanayunovi jedno, protože byl hlavním dozorcem a nějaký raněný ho nezajímal. Vytáhl kunai - spíš jen pro výstrahu, než aby ho skutečně použil - a s nasupeným výrazem šel zajatci naproti.
„Co to hergot děláš!?" zahřměl, když oba dělilo jen několik kroků.
Nabe se zastavil. Měl za sebou krušnou noc a raněný ninja byl na něj dost těžký, takže bral Hanayuna jako dobrou záminku k oddechu. „Je zraněný," zachraptěl vysíleně.
Hanayun zašermoval kunaiem ve vzduchu, aniž by si to uvědomoval. To mělo každopádně negativní vliv na zajatce - Nabe pro ně musel znamenat hanbu, možná i přítěž, přesto však si dovolili několik kroků kupředu, jakoby se připravovali na hlavního dozorce vrhnout.
Naštěstí se v té chvíli objevil na nádvoří Sai, vracející se z nemocnice, kam před hodinou odnesl bezvědomého Shikamarua. Když viděl, co se děje, rozkázal zajatcům prosté: „stát!" A oni ho poslechli. Pak se vydal uklidnit rozčileného Hanayuna.
„Nechte ho alespoň odnést do nemocnice." řekl při pohledu na zraněného. Byl poměrně mladý, ne víc jak pětadvacet let, a navíc neskutečně krásný. Krátké, světlé vlasy mu sice slepil pot a z části krev, ale tvář měl přitom tak nějak uvolněnou, s jemnými rysy.
To musel i Hanayun uznat. Pomalu se uklidnil a když schoval kunai, pokýval na bezvědomým tělem hlavou. „Tak ten nebude místní..."
„Hanayune!" Hlas velitele Oyabuna pronikl nádvořím a přinutil zajatce, aby srovnali porušený dvojřad. Všichni Gansečtí ninjové se bezmyšlenkovitě postavili do pozoru a uvolnili mu cestu k předmětu diskuze. „Co je s tím?" nechápal Oyabun a strčil do těla špičkou boty.
„Je naživu." podotkl Sai, kterému se zrovna povedlo nahmatat mlžňákův tep na jedné z bledých rukou.
„Takovejch je ve špitále už dost! Dorazit!" poručil Oyabun, jakoby ho neslyšel.
Naneštěstí pro něj, kolem se už shromáždil početný hlouček ninjů a tichem se nesl účastný šepot:
„Je fakt mladej."
„Vypadají jako holka...
„Ubožák."
„Takový děcka nemaj na vojně co dělat, to my kdysi..."
„V Mlžný podobnejm říkaj bývalí Shimigami. Prej si je berou do války, aby jim přinesli štěstí."
„Ticho!" zařval Oyabun a obrátil se k odchodu. „Každej ať se vrátí do práce a Hanayune, postaraj se o to!"
„Musíte mu pomoct!"
Poslední věta byla sice jen tichým syknutím, ale zaslechli ji všichni pro její výhružnost a naléhavost. Dokonce i Oyabun se otočil a hledal původce. "Nicka" Nabe stál ve svém obvyklém shrbeném postoji, ale tvář měl zvednutou výš a tak si mohl Sai vůbec poprvé prohlédnout jeho oči pod pavučinou rozcuchaných vlasů, které se upíraly směrem k Hanayunovi. Mhouřil je, ale i tak mu připadaly velké.
„Já ho odnesu! Nechte mě!"
Každý, kdo ta slova slyšel, se nad nimi musel chtě nechtě zamyslet, protože tohle nebyl obyčejný vztek ani prosba. Znělo to vyděšeně a zároveň zoufale, až měl Sai pocit, že se Nabe co nevidět rozbrečí, ačkoliv se to k jeho osobě vůbec nehodilo.
Hanayun, kterého neobvyklý požadavek vyvedl z míry, se přece jen pokusil obměkčit velitelův verdikt. „No tak, šerife. Ať mi Kami vodpustí, dyk by mohl bejt jejich syn..."
Při těch slovech sebou Oyabun nápadně trhl a z výrazu ostatních mohl Sai vyčíst, že to není právě příhodné téma. Ale kupodivu stačilo. Velitel potřásl hlavou, odplivl si na dláždění a rázným krokem pokračoval ve své cestě. „Ať si dělají, co chcou..."
Sai pomohl Hanayunovi a několika dalším naložit zraněného mlžňáka na Nabeho hubená záda a jakmile se zajatec vydal směrem k nemocnici, zadíval se zpátky na odcházejícího Oyabuna.

Když o pár hodin později navštívil Sai Shikamarua v místní nemocnici, mladý Nara byl už vzhůru. Někdo mu donesl jeho oblíbené shogi, ale to teď leželo netknuté vedle postele, protože zatím nebyl schopný sedět. Jeho rána byla nízko, takže krom ztráty krve se mu nic vážnějšího nestalo. Ležel teď na zádech a s rukama pod hlavou zíral do stropu. Naproti jeho posteli bylo několik starých futonů, na kterých odpočívali ranění zajatci. Dobrá polovina z nich byla už tak blízko smrti, že nad nimi medici dávno zlomili hůl a nechávali je tu prostě dožít.
„Dozvěděl jsem se pár nových skutečností," začal Sai, jen co dosedl na kraj Shikamaruovy postele.
Ten mu však nevěnoval ani pohled. „O co se tu snažíme, Sai?" zeptal se po chvíli. Povedlo se na nadzvednout hlavu a očima přelétl místnost. Vedlejší postele byly z části obsazeny ninji, co tuhle noc neměli štěstí. Ironicky se zasmál. „Není to absurdní? Já řeším vraždu a zatím tu všichni pácháme masakr..."
Kdyby Sai nebyl Sai, asi by se přihlásilo jeho vlastenecké smýšlení Konožského ANBU. Jenomže Saiovy lekce lhaní nepokročily tolik, jak by jeden čekal. „Je," přikývl krátce. „ale to nic nemění na tom, že pořád nevíme, kdo zabil Itsuneho a Shiranaie. Ty víš, kdo ti včera udělal díru do břicha - my to víme. U nich dvou ne. Nejspíš to všechny děsí..."
„A co jim to pomůže? Jsou mrtví a vrah už to nenapraví."
„To zní pěkně. Ale taky tu už nejde o ně - s nespravedlností přijde smutek, se smutkem vztek, se vztekem nenávist a-"
„S nenávistí touha po krvi - já vím." Shikamaru se na chvíli odmlčel a pak se zeptal na otázku, na níž už dávno věděl odpověď, ale stejně si přál, aby měl někdo jiný názor: „myslíš, že kdyby zemřel jenom Itsune, popravili by zajatce?"
Sai nad tím dlouho neuvažoval. „Určitě."
Zůstali pár minut tiše, dokud blonďatý mlžňák ze spánku nezakašlal. Medici se se zajatci zrovna nepárali, ale alespoň mu někdo obvázal zraněnou hlavu.
„Až půjdeš, řekni Dokuovi, aby mu dal postel," reagoval Shikamaru. „ještě je tu dost volných."
„Jak chceš." Sai předvedl svoji naučenou, veselou grimasu a vydal se ke dveřím.
Už tiskl mosaznou kliku, když ho Shikamaru náhle zavolal. „Chceš vědět, kde jsem přišel k té ráně?" Lehce pohladil bílou gázu na břiše a bylo vidět, že je konečně o něco optimističtější.
Sai zavřel dveře a vrátil se zpátky.

Když druhý den propustili Shikamarua z nemocnice, zjistil, že se venku docela dost změnilo. Na hlavním nádvoří pracovala čerstvá skupina zajatců, kteří vyklízeli kuchyňské trosky a z uctivé vzdálenosti sledovali kuchaře, jak připravují oběd nad provizorním ohništěm. Zničení kuchyně znamenalo skromné podmínky jak pro Gansecké, tak zejména pro všechny mlžňáky, co tu byli jaksi navíc a mohli tím pádem hladovět. Většina ninjů musela také zanechat flákání a jít zaplácnout díry ve vnější hradbě dřív, než nepřátele napadne útok zopakovat.
Co bylo ale nejvíc zarážející, jen co za Shikamaruem zapadly dveře špitálu, odkusi se zjevil "nicka" Nabe a oslovil ho: „Jak je mu?"
Shikamaru nejdřív zauvažoval, jak dokázala taková nápadná osobnost uniknout z dohledu dozorců. Ale nakonec toho nechal a zamyslel se nad odpovědí: „komu?"
Plavovlasá hlava se na chvíli stočila k nemocniční zdi. „Tomu mladému. S hlavou..."
Při Nabeho výmluvném gestu s prsty na spánku měl jedinečnou možnost prohlédnout si jeho ruce. Nabe byl sice shrbený, s chrapotem ostříleného kuřáka a páchl jako místní žumpa, ale ruce měl čisté a bílé.
Všiml si Narova pohledu a pomalu, s jakousi opatrnou rozvahou, schoval dlaně do špinavých rukávů své uniformy. „Nepustí mě dovnitř. Ani pro mrtvé ne." dodal krátce.
„Proč zrovna on?" zeptal se Shikamaru. Ta otázka musela Nabeho zaskočit, protože o krok couvl, jakoby byl přistižený při zločinu. Shikamaru však postoupil odvážně vpřed. „Je jich tam asi deset, tak proč tenhle?"
Nabe se opřel o stěnu a vysíleně si povzdechl. „On... Je moc krásný. Nezasloužil by si... sakra!" Na chvíli zůstali tiše stát naproti sobě, dokud Nabe nezvedl hlavu a napůl odvážně, napůl prosebně se na něj nezadíval. „Prý jsi mu dal postel..."
Shikamaru pokrčil rameny. Trochu ho zarazilo, že mu Nabe najednou tyká. „Mohl jsem se přimluvit za kohokoliv jiného."
„Na tom nezáleží!" odsekl zajatec, skoro naštvaně, že znevažuje vlastní úspěch. Znovu si ztěžka povzdechl, jakoby ho jejich rozhovor vyčerpával. „Postel nestačí. Oni na něj kašlou, stejně jako my kašleme na své zajatce."
Shikamaru netrpělivě přešlápl a rána ho zabolela. Chakra dokázala spoustu věcí, ale nakonec se z toho člověk musel vždycky vylízat sám. „Co po mě chceš?"
„Nenechej ho zemřít. Prosím." Přestože to Nabe zašeptal, nedalo se přeslechnout, že jeho chraptění částečně ustoupilo. Nakonec ukázal Shikamaruovi špinavá záda a zmizel za nejbližším rohem stejně rychle, jako se předtím objevil.

Shikamaru neměl k zajatcům záporný vztah. Saranbun, kterému v účasti na vyšetřování zabraňovalo jen to, že po posledním útoku byli zajatci o něco střeženější, mu mohl vadit jedině svou pomalostí a jednoduchostí, ale stejný přístup měl tím pádem i ke všem místním. Vlastně chápal víc, než spousta jiných, že kdesi daleko je úplně stejná vesnice jako Konoha, ve které žijí úplně stejní lidé, kterým jen zrovna vládne Mizukage, co by rád uštípl Ohnivé zemi kus hranice.
To, co jej dokázalo udržet v tom správném odstupu od nepřítele, bylo nakonec pouhé vštěpování lži, o níž věděl, že je lží, ale zároveň mu bylo jasné, že ji nesmí jako lež brát. Řečení Mlžní ninjové o tom možná také věděli - třeba dokonce existuje i nějaké metaforické "zrcadlo" a v jejich vesnici žije druhý Nara Shikamaru, jenom v modré uniformě. Oba dva stejně myslí a oba dva se snaží k smrti nenávidět druhou stranu, protože je to jediný způsob k záchraně vlastních životů. Z toho důvodu přestali mít zajatci v Shikamaruových očích lidské tváře a převzali univerzální status neozbrojených nepřátel; duchů, kteří jsou, ale současně neexistují.
Zraněný mlžňák v nemocnici, ve čtvrté posteli zprava, byl ale výjimka. Nemohl Shikamarua vidět, jak se jen a jen kvůli němu vrací dovnitř a dlouze, skoro bez mrknutí, sleduje jeho tvář. Byla opravdu krásná, tak trochu dívčí, ale ani to jej nedokázalo uzdravit. Už skoro nedýchal, starý obvaz docela zrudnul krví a ať už by se medici pokusili o cokoliv, v tom nádherném těle nezbyla ani kapka života. A Shikamaru si současně uvědomil, že právě tady by ji chtěl mít, přestože by tím porušil vlastní obranu vůči emocím, kterých se každý ninja pokouší už na akademii zbavit. A tak se jen zlehka dotknul blonďatých vlasů a rychle odešel, jako kdyby se - po vzoru Nabeho - bál přistižení.

***

Tu noc zraněný zemřel a Gaidoku s Ekim zabalili tělo do pytle a uložili k ostatním v nemocniční přesíni, kde bylo chladno. Druhý den přišla čtveřice zajatců, aby ho odnesli na hřbitov za severní hradbou, k otevřenému hrobu, kde je jeden z nich posypal vápnem. Tenhle způsob pochytila Konoha v Kamenné a k zajatcům se hodil, protože si nezasloužili důstojný pohřeb.
Hanayun se od zajatců přímo nedozvěděl, co se děje, ale na čištění žumpy se dostavil místo Nabeho někdo jiný. Ale nakonec nikoho nezajímalo, co se s tou "nickou" vlastně děje, protože se následujícího dne vyskytla ještě větší záhada.
Hlídky ho našly za svítání, jak se beznadějně potácí nedaleko staveniště. Mladý muž s nádhernou, téměř dívčí tváří a světlými vlasy. Na sobě měl modrou uniformu i s vestou, na zádech s fleky od hlíny, ale ozbrojený nebyl. Nohy ho sotva nesly, modré oči mhouřil proti slunci a stínil si hlavu rukou, jako by na něj svítilo poprvé za dlouhou dobu. Jeden ninja na něj zařval, aby zůstal stát - reflexně hmátl k pasu, nejspíš byl zvyklý vytahovat odtud svoji katanu. Když uchopil jen prázdno, trochu se zapotácel a pokusil se utéct.
Snadno jej dostihli a byli by ho prostě zavřeli k ostatním zajatcům, kdyby si jeden z shinobi nevzpomněl na zraněného mlžňáka, co se tu po útoku objevil. Přivlekli jej k Hanayunovi a ten šel s těžkou hlavou vzbudit velitele Oyabuna a Otonashiho, kterého poslal pro Saie a Shikamarua.

***

O něco později už všichni stáli kolem nemocniční postele, na níž včera zemřel úplně stejný člověk na zranění hlavy a teď tu zas ležel, jako by ani nikdy nevstal. Oči měl lehce pootevřené, ale jak už se vyjádřil Eki, nejspíš mu někdo dal něco na uklidnění, protože se vůbec ničemu nebránil a jen bůh ví, jestli vůbec vnímá. Medik teď obcházel postel a mluvil tónem chirurga při pitvě.
„Na pravé noze má otlačeniny, asi po dlaze. Teď už tam měl jenom obvaz a tohle," pronesl Eki a nechal mezi diváky kolovat tenký dlouhý pruh modré látky.
„To je jeho?" ozval se Hanayun a přeměřil ji loktem.
„Ne, jeho uniforma je celá," zdůraznil Eki a pokračoval: „na levé ruce má zlomený malíček, teď už je skoro zhojený. Pravá byla naopak zlomená na dvou místech a kost se zcela nevyrovnala. Kdyby ho někdo nenadopoval, asi by se bolestí zbláznil. Na hlavě má ránu, ale malou a už se skoro zacelila..."
„Dobře, ale co dělá tady? Jednou řekli, že zhebnul a tak to má zostat!" dupl si velitel Oyabun, kterého neslušnost zemřelých notně vytáčela.
„Nejsem si moc jistý, že jde o jednu osobu," podotkl Shikamaru a obrátil se k Hanayunovi: „co ten mrtvý?"
„Poslal jsem pro tělo, ale asi budem muset jít sami. Místní se bojí a vaši sou z toho nejistý..."
Shikamaru se nad omámeným mlžňákem zamyšleně sklonil a zavrtěl hlavou. „Snad to ani nebude třeba. Mimochodem, Otonashi - v noci se mi vrátil holub, co jsem si odtud půjčil. Odneste ho k hnízdům, buďte tak hodný."
Otonashi rychle přikývl a šel se svého nového úkolu ihned zhostit. Na druhou stranu, u ostatních se setkal s docela smíšenými reakcemi.
„Tím chtějí říct, Nara-sama, že už to vykoumali?" zeptal se velitel Oyabun a jeho hlas zněl nezvykle tiše a hluboce.
Shikamaru se usmál a jeho pohled se stočil zpátky ke zraněnému. „Ano, myslím, že právě On to všechno uzavírá. Byl bych vám vděčný, kdyby jste se o něj postarali."
Zavládlo ticho a teprve, když všichni tázavě pohlédli na Oyabuna, probral se z vlastních myšlenek a vyštěkl poslední rozkazy: „Hanayun - obhlídnou stoupu! Eki, Doku - dají tohohle do richtiku! Až bude schopnej, Nara-sama nám řeknou na co přišli!"
Všichni se pomalu rozešli, jen ještě u dveří zastavil Shikamaru Nuruneho. Správce skladu stál do té doby nenápadně na druhé straně místnosti a nějaké záhady jej nijak zvlášť nezajímaly.
„Nurune-san?"
Oslovený přejel Shikamarua podezíravým pohledem. „Co chcete?"
„Rád bych si prošel pár vašich seznamů. Hlavně mě zajímá jakákoliv nesrovnalost ve stavebním nářadí." odpověděl Nara.
Nurune se zamyšleně poškrábal ve vlasech. „Nářadí? Teď toho bude spousta pryč - opravují se hradby. A tak jako tak, tyhle věci mizí dost často..."
„Často? To zní, jako nic neobvyklého." podokl Shikamaru.
„Taky ne. Konožani občas něco otočí a místní shinobi to pak prodají na trhu v nejbližší osadě. Rozdělí se pěkně napůl a drží jazyk za zuby." Nurune rozhodil rukama.
Vteřinu na to musel ale ztichnout, protože se do haly vrátil Eki a šel připravit zraněného k operaci. Oba si vyměnili chladné pohledy.
„S tím já nic neudělám, ale jestli vám to pomůže..." dodal Nurune a otevřel dveře.
„Po obědě se stavím ve skladu." odpověděl Shikamaru a zavřel za ním. Pak se vrátil k nemocničními lůžku a zůstal zamyšleně stát.
Po několika minutách to už Ekimu muselo být divné. Dorovnal poslední nástroje a postavil se vedle něj: „Ehm, nikdy jsem na to nevěřil... vždyť víte, v Konoze se těmahle řečičkama straší děti, ale... to prostředí, základna a tak. Má to na člověka vliv. Myslíte, že by to mohl skutečně být ten ze včerejška?"
Shikamaru se sklonil nad zraněného a z jakéhosi popudu vsunul ruku pod jeho záda, dlaní vzhůru. „Začínám o tom pochybovat." odpověděl, když se zase narovnal. Sevřel ruku v pěst a vyrazil ven dřív, než začal být medik zvědavý. Mezi prsty jej přitom škrábal slabý nános hnědé hlíny.

***

Zatímco za okny nemocnice se kupili kolemjdoucí ninjové, mezi které už prosáklo, že tu nějaký mrtvý zajatec obživl; Gaidoku skonzumoval své poslední zásoby saké a s Ekiho pomocí se připravil lámat kosti na mlžňákově zhuntované ruce. Kost srostla špatně a mohli jen doufat, že bude končetina nakonec k užitku.
Hanayun nemohl přimět své vlastní lidi, takže si nechal přivést skupinu zajatců a vydal se s nimi na Gansecký hřbitov.
Tou dobou zahalilo modrou oblohu moře bouřkových mračen a spustil se déšť. Nejdřív to vypadalo na běžný liják, k němu se ovšem velmi brzy přidalo krupobití a když do Shikamaruova pokoje dorazil Otonashi se zprávou, že Hanayun by s ním rád mluvil, z nebe padaly kusy ledu velikosti pingpongových míčků. Ale z toho si základna očividně nic nedělala.
„Jo, tady v horách se bouřky honěj furt," vysvětlil Hanayun a nabídl oběma cíp plachty, co držel vysoko nad hlavou. Stáli na svahu, kousek pod nimi začínal rovný úsek s otevřeným hrobem. Zajatci žádnou plachtu neměli, tak si vzali dřevěné desky, co ležely okolo, aby nemokla půda kolem jámy. „Celý jsme to prohledali," pokračoval Hanayun znepokojeným tónem. „nechal jsem dokonce některý těla vytáhnout, aby se mohlo k těm vespod, ale nic!"
Když Otonashi viděl, že je Shikamaru zticha, zacouval poděšeně zpátky. „Takže on opravdu..."
„Mlč, Otonashi!" odkřikl jej Nara a rychle se uklidnil.
„Jestli ho někdo čórnul, musí bejt na Ganseki," pronesl Hanayun pevně. „mlžňáci se hřbitovu vyhejbaj, když tu ležej taky jejich."
Nakonec hledání nechali, protože byli zajatci čím dál nervóznější a kroupy větší. To alespoň dokázalo zahnat shinobi do kasáren, zajatce do maštale a Gaidokua od nápadu doběhnout si do skladiště pro další láhev. Shikamaru tu noc přespal v nemocnici - jednak se vymlouval na svou ránu a jednak po očku sledoval oba mediky, i tehdy když Gaidoku dokončil operaci a šel se vyspat.