Rozdupaná loutka

Soustředil se tak usilovně až téměř cítil, jak mu napětím praskají buňky v těle. Ale mělo to smysl, podařilo se mu vstát a co víc, udržet se na nohou. Snad mu ještě zbylo v těle dost chakry. Musí přece ukázat tomu odpornému krve zrádci, že každý, kdo ho kdy podcenil, zemřel. A dnes vyjímky rozhodně dělat nebude! Podvědomě za sebou cítil přerývavý dech, jenž patřil chlapci, který před chvílí upadl do bezvědomí. Nedivil se tomu. Technika, která jej zasáhla, byla natolik silná, že by většinu shinobi na místě usmrtila, vždyť i jeho to odhodilo několik metrů daleko, byť stál notně opodál. A ač mu to bylo zcela proti srsti, musel tento útok obdivovat, alespoň trochu. Znovu se zaposlouchal do výdechů svého letitého soka. Proč ho jenom ten usuratonkachi bránil? Co se do toho vůbec pletl? Tu špinavou svini by vyřídil i sám, nakonec. Teď pro něj nebude dostatečně uspokojivé Naruta dorazit, až tady skončí. Sakra. Párkrát zamrkal, aby si utřídil myšlenky v hlavě a opět se plně soustředil na svého pravého protivníka.
„Madaro…“ Nenávistně zasyčel a byl by k tomu dodal něco víc, kdyby se ovšem nezačal dusit vlastní krví. Tentokrát to byl on, kdo něco podcenil. Vážnost jeho vnitřních zranění po krátkém, ale o to víc intenzivním boji byla mnohem větší než si dokázal připustit. Nedostatek vzduchu a ztráta životodárné tekutiny ho srazila na kolena.
„Už tě nepotřebuju, Sasuke,“ dostalo se mu ledově klidné odpovědi od muže, který se k němu přibližoval zlověstně pomalu, „Vlastně jsi mi byl míň k užitku než jsem doufal. Pořád jsi ještě malý chlapeček,“ opovržení a posměch provázely každičké slovo, „To Itachi…“
„Gchrrr!“ Pokusil se zarazit jeho monolog v bolestivém místě, ale další nával krve mu to znemožnil.
„Ano, Itachi, jak by byl asi hrdý na svého bratříčka, který ochotně ničil vše, pro co se obětoval, jako loutka jeho největšího nepřítele? Jsi tak naivní, Sasuke. Pouhé zmanipulované dítě.“
Proti jeho vůli se mu oči zalily slzami. Všechna hořkost a zatrpklost jako by naráz chtěla z jeho těla vystříknout ven a on neměl dost síly tomu zabránit. Bezmocně se roztřásl po celém těle.
„Na lítost je pozdě,“ oznamoval blížící se hlas zcela věcně.
Mohutně si odkašlal, aby byl schopen odvětit: „Litovat budeš ty!“ Paradoxně měl ale hrdlo tak vyschlé, že jeho hlas zněl jako zrůdné skřehotání.
Pobavený chechot doprovázel tichý klapot bot, který depresivně sílil. Obojí náhle utichlo, když již brzy poslední Uchiha stanul nad svou příští obětí.
„Budeš jedním z mnoha,“ sliboval mu sarkasticky, zatímco se zohýbal, aby zvednul jeden z shurikenů ležící v trávě, které po něm v zoufalství před pár chvílemi hodil Sasuke. Bude příhodné, když pojde něčím tak nicotným jako byl vlastně i on sám. Uchopil hvězdici nedbale mezi dva prsty a lehce, spíš jako by ho to obtěžovalo, ji vyslal směrem ke zkrvavenému tělu.
Netušil, kde v sobě našel ještě tolik životní síly, ale jeho ruka zareagovala okamžitě hnána neutuchajícím pudem sebezáchovy. Věděl, že nedokáže smrtící nástroj zachytit, jeho úmyslem bylo vychýlit jej z trajektorie, která by jistě znamenala okamžitou smrt. Ostré hroty ale pronikly kůží jako máslem a skrze ruku se zastavily těsně u jeho obočí.
„Ty hajzle!“ Chtěl zakřičet, ale nevyšla z něj už ani hláska.
Maskovaný muž, již znuděný chlapcovým lpěním na životě, však vycítil, co měl na srdci a za odměnu jej silně nakopl do ledvin. Už to ani nebolelo. Jeho tělo se jen bezvládně převalilo a hlavou se zabořil do měkké trávy. Byla rudá. Žaludek se mu zvedal od odporného zápachu vlastní krve a v zoufalé snaze nedopřát svému protivníkovi to potěšení, se urputně snažil nezvracet. Semkl víčka pevně k sobě a pokoušel se nevnímat tu děsivou vůni blízké smrti. Přece tohle nemůže být konec, ještě se s tímhle světem nevyrovnal. Ne! Vší silou se donutil své oči znovu otevřít. Podařilo se. Právě včas, aby periferním zrakem mohl ještě na zlomek vteřiny zahlédnout špinavou podrážku, která se k němu nemilosrdně řítila.
A zatímco se propadal do tmy, vítr jako by k němu z dálky nesl mrazivý hlas: „Teď ty, Kyuubi.“

-