manga_preview
Boruto TBV 07

Mrtvolné ticho

Krajina můj pohled nikdy obzvlášť nepřitahovala a těch pár vteřin vždy náleželo pouze západu slunce. Asi mě tak trochu lákalo ono růžové nebe.
Ten večer bylo ale neobvyklé dusno, takže jsem musela otevřít okno, a jelikož se ospalost ne a ne objevit, napadlo mě posadit se na parapet a sledovat šerou oblohu. Všichni již leželi a snad pouze já jsem neměla vůbec co dělat. Pak mi pohled sjel na krajinu, jež jsem sledovala z výše a jež se několik desítek metrů v dáli měnila v kopec.
Říká se – a všechny děti vždy s nadšením naslouchají – že zde v minulosti proběhla velká bitva ninjů, při níž byla celá tehdejší vesnice zničena; moje vesnice je vystavěna na jejím základu a je poměrně mladá. Udaní šlachovití bojovníci, kteří prolévali svou krev na obranu jiných, myslím, že tato představa lákala všechny mé kamarády, mě též.
Foukal studený vítr, který však v parné letní večery dokáže být velice osvěžující. Z nedalekého domu se ozvalo dlouhé zavytí psa a v každém sebemenším kousku trávy se ozývalo skřehotání drobného hmyzu. Taky se nedalo přeslechnout bublání potoka, jenž se táhne za naším domem. Všechno, na co padl můj pohled, bylo zabaleno do šedého závoje; stromy a keře, jenž se po jindy každý pyšní svým ojedinělým zbarvením, nyní zely pouze jediným odstínem. Listy se třepetaly všemi směry a příjemně šustily a místy dokonce zahoukala sova v nedalekém lese. Nocí se každý zvuk krásně nese.
Čas plynul, jak jsem se dověděla, když jsem pohlédla na hodiny visící na stěně mého pokoje, velmi pomalu, přesto už dokázala světlá šeď získat temnější odstín. Ještě se mi nechtělo spát a ono bezúčelné sledování mě začalo bavit, proto jsem seděla dál. Na hodiny jsem už nepohlédla.
Všechno stále víc a víc tmavlo a vítr získával chladnější nádech; husí kůže mi v jednom kuse zalévala tělo, ale pro svetr jsem nešla. Koneckonců, pokud na ten chlad nemyslíte, je to příjemný pocit.
Zhluboka jsem se nadechla a cítila, jak mi plíce mrznou. Hlava mi poklesla ke zdi a co nejpohodlněji – jak jen hrubá stěna dovolovala – se o ni opřela. Víčka poklesla a pak se oči zavřely; čekala jsem, že mě po chvíli ovládne únava, ale nic takového se nestalo. Nevím, jaká doba uběhla, ale z ničehožnic všechny zvuky utichaly, hezky pomalu, zprvu jsem si to ani neuvědomila. Jenže pak zmizely úplně a s nimi i mráz na těle a nepříjemný pocit z otlačeného těla od hrubé zdi. Všechno bylo pryč a tu jsem si uvědomila to ticho. Ticho, jaké jsem v životě nezažila; přivolávalo jakési prázdno, jež neumím popsat a jaké nejde zažít ani nejčernější temnotě hluboké jeskyně. Bylo to mrtvolné ticho, jež všechno pohltilo a jediné, co mi dalo, bylo nesnesitelné mravenčení mých končetin. Cítila jsem, jak postupuje hlouběji do těla. Nevím, proč jsem onehdy neotevřela oči, snad to nešlo. Vím jen to, že když už mravenčení započal střídat třes, tak tak jako skleněná mísa, jež se rozbije při rozjímání v chrámu, dokázal jeden výkřik zaplnit celé mé tělo a s ním i onu prázdnotu mé mysli; nikdy jsem takový neslyšela, tak moc zoufalý byl.
Nééé!
Ihned jsem otevřela oči a pohled mi sjel na zářivě bílé pruhy mlhy, světlé jako sníh. Postupně získávaly tvar osob, muže a ženy, klečících před dvěma dalšími muži, na jejichž zádech plály pláště; drželi meče a dýky. A to mrtvolné ticho – vím, že tam stále bylo – ustoupilo do pozadí, v ten moment jsem slyšela pouze pláč a nářek. Nic jiného. V ten moment jakoby šlo slyšet bolest.
Postupně si zrak přivykával na ty bílé stíny a já dokázala rozeznat každičký sval, každičký záhyb jejich šatů, dokázala jsem rozeznat výraz v jejich tváři.
Seděla jsem na parapetě, stále necítíc ono nepohodlí ani chlad, a zvědavě hleděla na ty osoby; pochopila jsem, byli to duchové a neviděli mě, nemohli. Ale nevěděla jsem, co to má znamenat.
Tu jsem si něco uvědomila, nejsou tam jen čtyři, ale pět – mladá žena, temnější než ostatní ležela před klečícím párem. Byla mrtvá.
Najednou se tak objevily další bělostné osoby: Tři z nich drželi meče a vedli malé děti směrem k ostatním. Ani nedošli, ani se ti drobečci nepřipojili k dospělému páru, jeden z těch tří lehkým mávnutím – jakoby by to ani nemělo provést takovou zrůdnost – proťal malému dítěti tělo.
V moment, jenž byl zaplněn pláčem a hrůzným křikem dětí, jsem už naprosto pochopila. Ten večer jsem viděla onu „bitvu“ udatných ninjů. Jak bláhoví jsme všichni byli! Neboť jen takoví mohou z krutého vraždění prostých vesničanů a dětí vytvořil příběh, ve kterém se každý vidí jako hrdina.
Své zajatce seřadili do shluku a čekali a já měla možnost prohlédnout si je. Na tváři jim hrál zlověstný úsměv a doslova jsem cítila, jak vzrušeni jsou z toho, co je čeká.
Po chvíli se objevily další záře – oběti a další vrahové. Nedokázala jsem je přesně spočítat, ale ačkoli bylo vesničanů snad i čtyřnásobně víc, bylo mi jasné, jak to všechno skončí.
Jediná věta, kterou jsem od vrahů slyšela: „Tak, kdo chce zemřít první?“ Děti zaječely a já zahlédla malé stříbrné kapky, spadající jim z tváře, slzy.
Než si člověk něco uvědomí, dokáže se stát mnoho. V tu chvíli začal boj. Vrazi se vrhli proti bezbranným vesničanům a jako bez srdce jim brali životy. Ale i v těch chvílích strasti a utrpení osob, které jsem neznala a se kterými přesto má duše soucítila, mi bylo dovoleno vidět pravé hrdiny
Bylo mi dovoleno vidět, jak se hrstka statečných mužů se vrhla na ty bezcitné a zrůdné; plni odhodlání a velkolepé odvahy se rvali s nepřáteli, ačkoli věděli, že je to marný boj. Položili své životy za své druhy, jenž toho využili a prchali do lesů.
Bylo mi dovoleno vidět, jak jeden z mužů sebral dvě děti a vší silou je odhodil do nedalekých keřů – svaly se mu napínaly a vrásky prohlubovaly, to všechno jsem viděla – a pak, jak se s dalšími muži vrhá proti vrahům, kteří děti chtěli doběhnout a zabít. Můj pohled – v tom momentě skvělý jako orlí – nezahlédl žádného z vrahů, že by se za malými rozběhl. Neměli čas, s veselou tváří smrtelně trestali.
Bylo mi dovoleno vidět, jak žena skočila do rány určené malé holčičce. Pozorovala jsem, jak ji popostrčila k běhu, zatímco z posledních sil držela krvavou dlaní vraha za kus pláště, aby dívku nemohl pronásledovat.
Dva mladíci, přibližně mého věku, se společně vrhly na vraha svého otce; křičeli a nadávali, hulákali, rvali kusy hadrů z toho zabijáka a nepochybně ho dost zranili, však zabit ho nedokázali.
Pak mi pohled mi sjel na staršího muže ohromné postavy, jenž ohromnými údery bil jednoho z nemilosrdných, kterého dokázal překvapit, zatímco skupinka žen a dětí prchaly pryč.
Najednou jsem uslyšela divoký dech hned vedle sebe, má mysl a tělo strnulé tou krvavou hrůzou si ani nevšimli, jak se jeden mladík doplazil k mé blízkosti; neviděl mě, několikrát mu pohled skrze mne jen přejel. Sledovala jsem ho, jeho tvář, zoufale vystrašenou. Třepal se jako osika v bouři, a když se ohlédl na krvavá jatka za sebou, zatřepal hlavou, jakoby se chtěl zbavit myšlenek. Poté se zhluboka nadechl a rozutekl pryč; vpil se do zdi, přešel skrze ni, v té době přeci žádná nebyla. Ten hoch, utekl! Nepochybně utekl svým přátelům, možná i rodině. Ale…Můžu mu to vyčítat? Já? Zhýčkané dítě, které nikdy nepoznalo ten strach, bolest a zoufalost?
Ti, kdož neutekli, byli nemilosrdně pobiti. Neměli šanci, prostí vesničané proti bezcitným zabijákům, vycvičeným ninjům!
Poslední zůstala žena, jež jen čekala na svou poslední ránu; mé tělo se samo od sebe pohnulo. Mé myšlenky byla až moc prázdné od oné hrůzy, takže jsem si neuvědomovala, co dělám. A když se„vzbudily“, bylo téměř pozdě. Na poslední chvíli, jsem se zachytila za rám parapetu a zůstala viset dobrých deset metrů nad zemí. Zarážela jsem palce nohou do hrubé stěny, až se mé tělo s obrovskou námahou přeci jenom dostalo zpět do okna.
A pak…Vše bylo pryč, veškeré zářivé stíny zmizely a ono pisklavé štěkotání sousedovic psa mi bylo zlatou bránou zpět. Opět mě zavalil ledový závan a potok, ta voda jakoby snad nikdy netekla takovým ohromným proudem, takový rámus dělala.
Přesto mi radost nezůstala dlouho, neboť jistota – jejíž zdroj dodnes neznám – že to nebyl pouhý přelud, mě utvrdila v jisté myšlence.
Říká se – a všechny děti vždy s nadšením naslouchají – že zde v minulosti proběhla velká bitva ninjů, při níž byla celá tehdejší vesnice zničena; moje vesnice je vystavěna na jejím základu a je poměrně mladá. Udatní šlachovití bojovníci, kteří prolévali svou krev na obranu jiných, myslím, že tato představa lákala všechny mé kamarády…Toho dne, toho studeného letního večera jsem pochopila, jak hloupí všichni jsme.

Poznámky: 

Omlouvám se...Nejméně po půl roce sem přidám příběh v próze a jeho téma je tak...deprimující.
Dovolte mi, se omluvit:
Jde o to, že jsem už hódně dlouhou dobu nic nenapsala (pokud nepočítáme dvě slohové práce do češtiny) a strašně jsem se bála, že jsem zapomněla psát - inu, výsledek posuďte sami. A pak mě - jednoho letního večera, kdy jsem seděla v okno - napadl tento příběh. A musím říct, že jsem si neuvěřitelně ráda napsala ten strohý základ, poupravila ho a pak se snažila změnit nejméně 60x slovo "jsem" jinými vhodnými slovy. To psaní mám asi opravdu ráda, jen jsem prostě nemohla vůbec najít téma ani volnou chvíli.
Někdo si asi řekne, jak odporně opačné jsou si můj podpis a tento příběh, an to mám jedinou odpověď: Ukažte mi osobu, která je veselá neustále, a já vzhám čest. Někdy je prostě lepší se z toho vypsat...
K příběhu asi nemám co říct, snad jen že i já bláhová jsem. Toto mi mělo otevřít oči...
Jinak snad se - byť jen malinko - bude líbit Smiling
Děkuju Smiling

5
Průměr: 5 (5 hlasů)

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele Tall
Vložil Tall, Út, 2011-06-21 21:50 | Ninja už: 5876 dní, Příspěvků: 2469 | Autor je: Tsunadin poskok

Joanne na hrad... Ale s touhle představivostí radši an nějakej hodně daleko.
No dobře chtěla si přece poslat do vzdálených krajů.
Popis je strašně hezký. Zasáhne to. Je to přesně tvoje téma (podobné masce hrdiny, i když vlastně obrácené). Jsem rád žes to napsala (to mě tak připomíná, že já už jsem taky půl roku nic nepřidal - ach jo!)

"Naděje je ječmen!"

Na to, abys poznal že svíčková je připálená, jí nemusíš umět vařit.
Po dlouhé době nová FF - Opakování.

Obrázek uživatele Joanne
Vložil Joanne, St, 2011-06-22 19:54 | Ninja už: 5490 dní, Příspěvků: 815 | Autor je: Utírač Udonova nosu

Dobře, že to píšeš, výlet na Čachtický hrad mám slíbený už hodně dlouho...
Víš, že je to jeden z nejhezčích komentů od Tebe? Spadla mi čelist Smiling Děkuju moc Smiling
Že ten čas ale utěká, že...V každém případě, pocit po přidání povídky je úžasný (věřím, že u Tebe je to zhruba stejné), tak nemeškaj Smiling

Hledat štěstí v maličkost dala jsem si za úkol - a jde mně to.

Obrázek uživatele Joanne
Vložil Joanne, Út, 2011-06-21 15:33 | Ninja už: 5490 dní, Příspěvků: 815 | Autor je: Utírač Udonova nosu

Smiling Vidíte, já se neuvěřitelně obávala, že mě s takovým pošlete prozkoumávat vzdálené kraje...Moc Vám děkuju Smiling
Fňu: Neuvěřitelná pocta, když mně k povídce napíše sám Povídkový Editor slova, která neukazují na chyby v ní (omlouvám se, ale vůbec netuším, jak jinak tu větu zformulovat). Moc Děkuju Smiling
strigga:Popis, věř, že nic jiného ode mě čekat nemůžeš, ale snažím se o co nejlepší. A k té odvaze, z toho si nci nedělej; já dokážu oči otevřít, ale je až neuvěřitelné, jak rychle se pak někdy zavřou...Taky Moc Děkuju Smiling
A k Oběma, nevím, co víc napsat (spíš nemůžu najít slova), takže to řeknu staršně jednoduše, jsem ráda, že s tím souhlasíte Smiling

Hledat štěstí v maličkost dala jsem si za úkol - a jde mně to.

Obrázek uživatele Fňu
Vložil Fňu, Út, 2011-06-21 20:58 | Ninja už: 6008 dní, Příspěvků: 6029 | Autor je: Prodavač v květinářství Yamanaka

Ja toho od teba čítam veľa, myslím, že všetko, čo sem dávaš, len zabúdam, alebo nestíham komentovať :// Ešte som nenašla vec, ktorá by sa mi od teba nepáčila Smiling
A myslím, že s tým sa nesúhlasiť ani nedá. Možno tak iba blázon by sa našiel, lebo len blázni sú šťastní Laughing out loud


Autori poviedok čítajte Pravidlá FF!! Smiling
Inak vaše poviedky skončia na našom externom blogu ^^
A takisto čítajte aj Důležitá sdělení pro spisovatele a čtenáře FanFiction!!!
Ak si nie ste istí písaním, nájdite si nejakú betu - Inzertní FF nástěnka.

----
Čiarka, taká maličkosť, ale dokáže úplne zmeniť význam vety.
Nezabúdajte na to.


Obrázek uživatele strigga
Vložil strigga, Po, 2011-06-20 21:04 | Ninja už: 4922 dní, Příspěvků: 1637 | Autor je: Konohamarova chůva

Začíná se mi vracet závislost na Konoze...
Celou dobu popis, prostý popis, a přitom tak zasáhne. Možná proto, že mluví o tématu, které se dotýká nás všech? Kdoví... ale ta myšlenka je jasná a dobře podaná. A dost smutná, jenže takhle to doopravdy je. Všichni jsme tak neuvěřitelně naivní... nebo je to možná jen tím, že se poslední dobou touhle otázkou zabývám neustále, já nevím, ale souhlasím s tebou. Jen s tím otevíráním očí ne, na to asi ještě nemám dost odvahy; a zavírám je, kdykoli je to jen trochu možné.
Jo, kdyby mé návraty ke psaní vypadaly takhle... Smiling

Pamatuj, tenhle svět není jen pro silný, stvořen byl pro všechny ztracený duše
a počítá se, jestli tě tvá cesta posilní, a ne to, jak rychle jsi ji ušel
~ Radůza

Obrázek uživatele Fňu
Vložil Fňu, Po, 2011-06-20 18:42 | Ninja už: 6008 dní, Příspěvků: 6029 | Autor je: Prodavač v květinářství Yamanaka

Keď človek tak nerád otvára oči, aby uvidel to, čo sa pred ním "skrýva"...
Hrozne sa mi to páčilo, najmä asi preto, že mi to momentálne hovorí z duše, ako aj tvoja poznámka. A vypísať sa treba a ak z toho vyjde niečo tak perfektné, ako je tento príbeh, je to iba dobre. Lepšie Smiling


Autori poviedok čítajte Pravidlá FF!! Smiling
Inak vaše poviedky skončia na našom externom blogu ^^
A takisto čítajte aj Důležitá sdělení pro spisovatele a čtenáře FanFiction!!!
Ak si nie ste istí písaním, nájdite si nejakú betu - Inzertní FF nástěnka.

----
Čiarka, taká maličkosť, ale dokáže úplne zmeniť význam vety.
Nezabúdajte na to.