Když pláčeš písek 08 - Jako v mlze

Zvedal se jí žaludek ze všech těch předstíraných zdvořilých úsměvů včetně jejího. Nebylo to poprvé, co seděla u tohoto stolu a předstírala, jak na ni blahodárně působí moci svou bolest s někým sdílet a jak je uklidňující trávit čas s lidmi, kteří ho milovali víc než ona. Ano, z každého pohledu jeho matky vyčetla, že jejího chlapečka nikdo nemohl zbožňovat víc. Rozčilovalo ji to, ale dál se usmívala, protože poslední, na co měla chuť, bylo hádat se s šílenou ženskou, jakou Nara Yoshino rozhodně byla.
„Jak dlouho se tady ještě zdržíš?“ Prolomil náhlé ticho muž s bradkou, „Kazekage-sama tě jistě postrádá.“
„Máte pravdu, bratr by můj návrat určitě přivítal. Navíc jsem už přece jen dlouho mimo svou vesnici,“ pronesla věcně a chopila se šálku, aby dopila svůj čaj.
„Mimo tvou vesnici…?“ Zopakovala po ní Yoshiro a lehce nakrčila obočí, „Takže ty už to vzdáváš?“
Temari na téměř nepostřehnutelný okamžik zadržela dech, aby té ženské neřekla, co si o tom myslí. Vždyť přece není co vzdávat, když jí celá tahle zpropadená vesnice jenom hází klacky pod nohy. Neslyšně si povzdechla tak, že to budilo dojem zarmoucení a dál marně hledala něco zdvořilého, co by jí mohla opáčit.
„Temari-sama, už je čas. Máte ještě další diplomatické povinnosti,“ vysvobodil ji hlas ode dveří, který patřil muži, jenž měl zálibu v přežvykování senbonů.
„Ach, samozřejmě, zapomněla jsem. Děkuji,“ vstala a co nejsrdečněji mohla se rozloučila s hostiteli.
Ušla sotva pár kroků po sluncem zalité cestě, než promluvila na muže, který tiše kráčel po jejím boku: „Měla bych ti poděkovat, že jsi mě od nich dostal.“
Genma jí odpověděl jen lehce pokřiveným úsměvem, čímž jí naznačil, že to nestojí za řeč.
„Nasnáším tyhle rodinné dýchánky, zvlášť když oni vlastně ani nejsou…“ Zastavila se a chvíli hleděla do prázdna než k němu opět upřela své velké smaragdové oči, „Vrátím se domů. Už je čas, odejdu hned brzy ráno.“
„Co…“
„Vyřiď to Hokage, nepotřebuji jí to sdělovat osobně,“ skočila mu nekompromisně do řeči.
„Jistě,“ přitakal a bezděky si vzpomněl na jejich poslední návštěvu v kruhové kanceláři, kdy Tsunade všechny její námitky a stížnosti netrpělivě smetla ze stolu.
„Už tě nebudu potřebovat,“ nedala mu opět šanci cokoliv dalšího říct a pomalu od něj odcházela.
Její poslední slovo znělo tak nezřetelně, že si jej možná jen domýšlel, ale tiše jí odpověděl stejně: „Sbohem.“
Poté ještě chvíli podmračeně sledoval útlou blondýnu, jak rozhodným krokem mizí za roh a s povzdechem se vydal informovat své nadřízené.

Zvedal se jí žaludek, přesto že už několik dní nedokázala téměř nic pozřít nebo možná právě proto. A i se spánkem byla na štíru. Cítila, jak se na ní podepisují poslední týdny tápání v nevědomosti a neustálého očekávání dalších problémů. Tiše stála u okna a sledovala potemnělou vesnici. Bylo skoro půl třetí ráno, ale ona se ani neobtěžovala jít do svého pokoje. K čemu by to bylo? Převalování na matraci a zoufalá snaha usnout ji jen dál zbytečně cuchaly nervy. Ne, rozhodla se trávit dny i noci v kanceláři pročítáním svitků, které jí přinesl Kakashi. Nebyly to žádné přísně tajné materiály, které by v žádném případě nedovolila vynést ze střeženého archivu, jen na první pohled spousta obyčejných informací, které ale podle něj dohromady mohly tvořit další vodítko. Za normálních okolností by pověřila pár lidí, aby se touto nezáživnou činností zaobíralo místo ní, ale byla to jediná věc, kterou nyní mohla dělat a nehodlala se o ni s kýmkoliv dělit. Jednoduše se potřebovala zaměstnat.
Pečlivě procházela svitek za svitkem posledních pár hodin bez přestávky a tak zatoužila trochu se protáhnout. Klid, který se rozprostíral pod ní, byl jako balzám a ona nedokázala odtrhnout pohled od liduprázdných ulic. Když v tom ji vyrušilo tiché zaklepání a šustivý zvuk přicházejícího návštěvníka. Nemusela se ani ohlížet, aby věděla, kdo to je. Byli jen dva lidé, kteří by se odvážili vstoupit v tuto hodinu bez vyzvání a jeden z nich byl momentálně velmi zaneprázdněn.
„Tak?“ Zeptala se příchozí, ale dál zírala do tmy.
„Měl pravdu, Tsunade-sama. Před chvílí odešli.“
„Všimla si vás?“
„Řekla bych, že ne,“ ujistila ji pevně.
„Výborně, pošli okamžitě zprávu Kazekagemu, ať ví, že už dál není naším hostem.“
„Hai, ale nerozzlobí ho, že jsme jí dovolili utéct?“
„Ne,“ krátká a rázná odpověď nepřipouštěla další námitky.
„Nechcete přinést čaj, Tsunade-sama?“ Po hodné chvíli starostlivě protnula ticho.
„Ne!“ Zarazila se, protože hrubý tón jejího hlasu byl poněkud přemrštěný, i když při pouhé myšlence na čaj udělal její žaludek kotrmelec, „Ne, děkuji, Shizune. Běž už spát, uvidíme se ráno,“ dodala smířlivěji a počkala než žena odejde a utichne ozvěna jejích kroků. Pak se opět posadila do svého pohodlného křesla a uchopila svitek, který ležel nejvýš na hromadě dalších.
Nadpis hlásal Klan Gaidoku a ona se dala do čtení. Už si ani neuvědomovala, kolikrát tento zažloutlý kus papíru vlastně četla. Pětkrát? Desetkrát? Co na tom záleží, bude-li to třeba, přečte si ho i stokrát, jen aby se dozvěděla o kapku víc. Popisek, který její pozornost přitahoval nejvíc, zněl Gaidoku Hissori a patřil k portrétu muže, který ji doslova hypnotizoval. Věkem sešlá a jizvami zbrázděná tvář k ní vzhlížela tvrdým, nekompromisním, ale částečně i jakoby smířlivým pohledem. Kdyby si jen dokázala vzpomenout, kde tohoto muže už viděla. Možná byl mladší, možná byla jeho tvář ještě bez poskvrnky a možná si s ní také hraje její představivost, která touží posunout se dál a teď ji nutí nesmyslně upínat se k přeludu.
„Sakra!“ Ulevila si a upustila svitek zpět k ostatním, přičemž narušila křehkou rovnováhu kupy na svém stole a pár ruliček papíru ještě zavázaných stužkou se skutálelo na podlahu.
Nenamáhala se vstát a posbírat je, jen se v tichosti opřela a s námahou zavřela oči. Potřebovala si odpočinout, alespoň na chvíli, na kratičký okamžik. Poslední myšlenka než konečně usnula, patřila veliteli ANBU, doufala, že jemu se snad daří lépe.