Dle vašich tužeb 01

Aneb i ty můžeš rozhodnout, kam příběh povede...

Po temné lesní cestě pospíchaly dvě bizardní postavy. Rozjařený, majestátně vypadající muž, který poskakoval na svých sandálech geta v podivném tanečku až se mu bělostné kadeře málem zamotávaly do větví okolních stromů a menší chlapec, jenž naštvaně rázoval vpřed a snažil se budit dojem, že ten blázen k němu nepatří.
„Už toho nech, Ero-sennin, a utři si konečně ty sliny!“ Nevydržel to a obořil se na tanečníka.
„Naruto, nebuď takový suchar a zkus se taky chvíli radovat ze života,“ zacvrlikal stále ještě v euforii.
„By mě zajímalo, jakou radost bys měl, kdybych se otočil a šel říct Bábi, z čeho seš tak na větvi.“
Zabralo to. Starší z můžu zbledl téměř na barvu svých vlasů a konečně stál nohama pevně na zemi.
„Ale to bys přece svému učiteli neudělal…“
„Učiteli? Zatím mě učíš jenom samý prasárny!“
„Učím tě věci do života!“ Ohradil se dotčeně.
„Dyť říkám – prasárny,“ odfrkl si znuděně a přidal do kroku.
„Teprve jsme odešli z Konohy, tak co by jsi po mě nechtěl?“ Rozhodil rezignovaně rukama a srovnal s chlapcem krok.
„No co… Co?! Nějakou hustou meganadupanou techniku! Tak honem, Ero-sennin, jdem na to!“ Náhle se zastavil a natěšeně vzhlížel ke svému doprovodu.
„Teď na to není vhodná doba a navíc už se připozdívá,“ odbyl ho bez zájmu.
„A na šmírování v horkých pramenech čas byl?!“
„Musel jsem se přece rozloučit s Konohou, kdoví kdy se zase vrátíme,“ opět mu zdobil obličej úchylně blažený úsměv.
„S Konohou? Já myslel, že jde spíš o Bábi Tsunade… Ti říkám, utři si ty sliny! Tohle už fakt není možný…“ zrychlil tak, že téměř běžel, cokoliv jen aby se nemusel dívat na toho úchylu.

Třel si paže ve snaze trochu se zahřát a v duchu nadával na svého učitele. Myslel si, že když odejde s jedním z legendárních Sanninů, bude to mít nějaké výhody. Představoval si, že jen co přejde přes práh vesnice, už do něj bude Jiraiya hustit nějaké drsné techniky a místo toho dřepí v lese, čučí na vyhaslé ohniště a drží stráž. Frustrovalo ho, že z vesnice odešli už před třemi dny, ale jediné, na co si ten starý zvrhlík našel čas, byl výzkum k těm pochybným blábolům, co tak hltá Kakashi. Co víc, díky neustálým zastávkám a točením se za každou sukní se zatím příliš od Konohy ani nevzdálili, dalo by se dokonce říct, že byla stále za humny. Nebylo ale pravdou, že by se Naruto nic neučil. Nicméně si nedokázal představit, jak by mu mohla pomoct k návratu Sasukeho znalost zaostřování dalekohledu na ženské tělo.
Zmocnila se ho další vlna zklamání a nevydržel už nadále sedět. Postavil se, lehce si protáhl záda a párkrát se znuděně prošel sem a tam, aby zahnal touhu ulehnout. Byl si vlastně jistý, že žádnou stráž nepotřebují a Ero-sennin ho k tomu nutí jen proto, aby měl zítra málo energie a neotravoval ho zase s tréninkem. Už už začal sám sebe pomalu přemlouvat k tomu, aby neposlechl příkaz a raději si dopřál odpočinku, ale najednou jakoby něco zahlédl před sebou mezi stromy. Dal by krk za to, že se tam něco zalesklo. Ale co? Že by nějaký střep? Možná se mu to jenom zdálo, šálily ho jeho unavené smysly. Chtěl nad tím mávnout rukou, když v tom to uslyšel. Podivný tichý chrčivý zvuk připomínající dávení jím mrazivě projel jako ledový kunai.
„Ero-sennin, nechrápej!“ Pronesl otráveně a připojil k tomu pár mlasknutí, aby podvědomě přinutil spáče ztichnout.
Nepovedlo se. Nicméně když přišel ke svému učiteli blíž, zjistil, že tyto zvuky nepochází od něj. Někdo tam byl! Napjal uši tak až se bál, aby se neoddělily od jeho těla a zoufale se snažil zachytit směr, ze kterého onen zvuk přicházel. Marně. Pokaždé jakoby přišel odjinud. Popošel pár kroků k nedalekému křoví, odkud se domníval, že jej zaslechl naposledy a ztuhl. Dávení přišlo znovu odtamtud a bylo hlasitější a pomalu přecházelo v dusivé kašlání. Bezděky se otřásl hnusem a vytáhl kunai. Už jen pár kroků a… Mohutná ruka, jenž ho pevně vzala za rameno, ho na chvíli paralyzovala. Ohnal se kunaiem, ale jeho paži ještě v letu zastavil stisk zápěstí protivníkovy druhé ruky.
„Co to tu nacvičuješ, ty pako!“ Obořil se na něj tiše ale přesto důrazně Jiraiya.
„Já, ehm…“ Koktal v šoku, když si uvědomil, že byl tak zažraný do zvuků, že mu ani nedošlo, kdy jeho mistr vstal a dostal se k němu natolik blízko, „Tam,“ ukázal směrem, kde tušil skutečného nepřítele, aby zamaskoval svůj amatérismus.
„Vím,“ ujistil ho a jednou rukou jej odtlačil za svá záda.
„Ale…“ Snažil se protestovat vůči jasnému gestu, jenomže pohled, kterým jej Sannin obdařil, vylučoval jakékoliv námitky.
Pokrčil rameny a chvíli sledoval rozložitá záda, jenž pomalu mizela v křoví. Poté se s myšlenkou, že mu nebylo zakázáno prohledat jiná místa, vydal za ním avšak mírně vlevo. Adrenalin, který mu pulzoval v žilách, bojoval s únavou za něj a on tak mohl ostřížím zrakem pročesávat i ty nejtemnější zákoutí. Nakračoval opatrně, aby nezlomil ani větvičku a nezpůsobil hluk, díky němuž by mu mohlo něco ujít. Pokoušel se dokonce vycítit nepřítelovu chakru, ale usoudil, že v tomto směru nebyl tolik nadán jako v jiných. Lehce se prohrábl ve vlasech, aby zahnal rozutečené myšlenky tam, kam patřily a nic ho nerušilo od soustředění se na toho, jenž je z lesa určitě pozoroval.
Bolest v levém kotníku jím náhle projela a šok z toho, jak se mu celý svět rázem přetočil, ho na pár drahocenných sekund ochromila. Nechápal, jak se ocitl ve vzduchu ani jak se k němu protivník mohl dostat tak blízko, aniž by ho zpozoroval. Zoufale se rozhlížel kolem sebe a hledal odkud přijde další útok, ale ten nepřicházel. Konečně ho napadlo přeříznout lano, za něž visel a ladně seskočil pod strom, jehož větev ho před pár okamžiky držela hlavou dolů.
Ještě chvíli setrval v bojovém postoji a čekal, ale pak se k němu odrazilo měsíční světlo odněkud zleva a on na kratičký okamžik zahlédl pár děsivě rudých očí, které ho pozorovaly.
„Itachi…?“ Uklouzlo mu a vyděšeně zíral do tmy, kde ještě před okamžikem zahlédl nemyslitelné.