Když pláčeš písek 07 - Jiskřivé svítání

Nepatrně sykl bolestí a lehce sebou škubl. Senbon, který svíral mezi zuby, vydal skřípavý zvuk a jeho tázavý pohled spočinul na brunetě před ním.
„Omlouvám se,“ zamumlala a povolila mu obvaz, který předtím tak necitelně utáhla.
„To nic,“ ujistil ji.
„Je to zvláštní. Věděli jsme, že díky jedu na kunaii se bude tvé zranění hojit pomaleji, ale teď už to mělo být zhojené… Možná byl ten jed silnější než jsem se domnívala.“
„Tím to nebude,“ zamumlal a seskočil z vyšetřovacího lůžka, aby se mohl pohodlněji obléknout.
„Opravdu?“
„Jednak už nejsem žádný mladík…“ zarazil se, protože mu až příliš pozdě došlo, že žena před ním je přibližně stejného stáří a mohlo by se jí to dotknout, „ale hlavně jsem neměl čas na pořádnou rekonvalescenci, z nemocnice rovnýma nohama do mise.“
„To ti dává až tak zabrat?“ Povytáhla nevěřícně obočí.
„Že nedokáže vydržet na jednom místě a neustále zběsile pobíhá po vesnici, by ještě šlo, ale ona se mě musí neustále pokoušet setřást. Je to únavné,“ dopnul zip u své vesty a chtěl se rozloučit, když ho upoutaly její neméně uštvané rysy.
„Pátá tě taky nenechá vydechnout, co?“
„Tsunade-sama má teď spoustu starostí, snažím se být nápomocná, jak jen to jde,“ pronesla kvapně s přehnaně zdvořilým úsměvem.
„Jistě. A už se zjistilo, kdo je ve skutečnosti ta žena?“
„Jak…?“
„Dostávám průběžné informace, abych věděl od čeho mám držet našeho hosta dál.“
„Skutečně?“ Ledový hlas jakoby zmrazil celou ordinaci.
„Sakra,“ ulevil si tiše a pomalu se otočil ke dveřím, kde tušil zdroj svých problémů.
Dveře ordinace byly stále pootevřené, nicméně žena, která nejspíš vyslechla jejich rozhovor, už v nich nestála.
„Asi bych měl jít, Shizune,“ rozloučil se pokynutím hlavy a spěšně vyrazil za Temari.
Nebylo těžké ji najít. Když vyběhl z nemocnice, uviděl ji, jak jde rázným krokem prostředkem ulice. Několikrát na ni zavolal, ale nereagovala a jeho to ani nepřekvapovalo. Povzdech si a dal se do klusu, aby ji dohonil a stiskem ramene ji přiměl zastavit se. Když však byl těsně za ní a vztahoval ruku, uskočila.
„Neopovažuj se mě dotýkat,“ klid v jejím hlase byl skutečně nepříjemný.
„Já jsem…“ Přemýšlel, jak by to mohl alespoň trochu urovnat a v duchu si nadával, že si tuhle misi dokázal tak hloupě zkomplikovat.
„Co přede mnou Listová ještě tají?“
„Cože?“ Zeptal se opatrně, protože její formální tón se mu vůbec nezamlouval.
„Tak mluv!“
„Nejsem zmocněn, abych mohl informovat…“ snažil se přistoupit na její hru, ale nenechala ho domluvit.
„Chci okamžitě mluvit s Hokage.“
„Pátá je v těchto dnech velmi zaměstnaná, nebude mít čas,“ zkusil to smířlivě.
„Já jsem diplomatický vyslanec z Písečné. Jsem tu jako zástupce možná jediného spojence téhle vesnice a jsem, k čertu, sestra Kazekageho, takže když s ní chci mluvit, tak si ten čas najde. Vyjádřila jsem se jasně?“
„Dokonale,“ skousl senbon a opět tak trochu záviděl Narovi, že se jí zbavil.
Chtěl vykročit směrem ke kruhové budově s velkým znakem ohně a pomalu se připravit na to, jak na něj bude křičet další svéhlavá blondýna, ale nenechala ho. Přistoupila k němu tak těsně, až se senbonem téměř dotýkal jejího čela.
„A ještě něco,“ zašeptala mrazivě, „požádám o nového průvodce. Chci někoho méně… Otravného.“
Genmovi neunikl záblesk pobavení v jejím hlase, když vyslovila poslední slovo. A i když by měl být vlastně rád, že má naději zbavit se jí, dokázal si živě představit, jak ho Pátá zpsuje za to, že nedokáže obstát ani v tak, pro ni jistě, jednoduché misi.

Nepatrně sykla bolestí a lehce sebou škubla. Kam sahala její paměť, tak si nedokázala vzpomenout, kdy naposledy ji pacientka kousla. Dva lékařští ninjové, kteří jí asistovali, okamžitě tu ženu uspali, zatímco si hojila předloktí.
„Odpusťte, Tsunade-sama, byla příliš rychlá, nečekali jsme…“ pokoušel se omluvit jeden z nich, ale Hokage ho umlčela zdvihnutím ruky a opustila místnost.
Už nemělo smysl tam déle zůstávat, nebylo co zkoumat. Vše, co se o té ženě dalo zjistit už získala, teď jen ty kousky skládačky napasovat správně k sobě. Připomínalo jí to dřevěné kostky, ze kterých nějaké zlomyslné děcko servalo obrázek a ona se při jejich skládání prostě neměla čeho chytit. Na ono imaginární dítě dokázala v duchu nadávat celou cestu až do své pracovny. Když otevírala dveře, neunikla jí přítomnost muže, který na ní čekal.
„Ty?“ Podotkla lehce podrážděně.
Poslední dobou s ním trávila spoustu času a nedá se říct, že by jí nějak rozčiloval, jen nosil další kostičky a vždy zásadně jen ty bez malůvky.
„Co jste zjistila?“ Vyhrkl spěšně poté, co jí mírnou úklonou pozdravil.
Tsunade si bezděky promnula kůži, na které byly ještě před několika minutami krvavé otisky zubů a poté, co se znaveně svezla do svého křesla, hlesla: „Umírá.“
„Takže to nedokážete zvrátit,“ spíš jakoby konstatoval nepříjemnou pravdu než že by se jí ptal.
„Jde to hrozně rychle.“
„A co ji vlastně přesně zabíjí?“
„Je to, zdá se, nějaká forma viru, která doslova rozkládá nervovou soustavu.“
Byla vyčerpaná a neměla nejmenší chuť to s ním znovu a dokola rozebírat. Vypadala sice na to, že by mohla být jeho mladší sestrou, ale v posledních týdnech se cítila stará, možná na víc než kolik jí skutečně bylo.
„Jak si myslíte, že se nakazila?“ Nenechal ji si vydechnout.
„Vypadá to, že ten virus v sobě měla celou dobu a že ho brzdila ta droga. Když jsme ji intoxikovali, rozjela se mohutná reakce. A ne, nepomohlo ani ji opět zdrogovat. Navíc se ten vir rychle množí a mutuje. Nedá se to zastavit.“
Rozhostilo se dlouhé a nepříjemné ticho, které nakonec prolomila opět Tsunade, když lehce ale přesto razantně bouchla pěstí do stolu.
„A ani rozbor té drogy nám k ničemu není! Nenašla jsem na něm nic podezřelého nebo alespoň užitečného. Jediné, co je zarážející, je výdrž. Těžko jí byla podávána opakovaně. Možná, že k ní dostala nějaký mě zatím neznámý medikament, který délku účinků znásobil…“ Rozčilovalo ji, že mluvila jako by pro sebe, protože její společník se už notnou dobu díval nepřítomně z okna, „Tak, sakra, vnímáš mě, Kakashi?!“
„Samozřejmě,“ odvětil až nečekaně pohotově.
Tsunade to zaujalo, už dlouho neviděla v něčím výraze ten blahodárný náznak poznání, ale pohled do jeho užaslé tváře jí nalil novou energii do žil: „Na co jsi přišel?“ Pobídla ho spěšně.
„Když jsme se konečně dostali k tajným podkladům Danzoua, pročítal jsem je opravdu pečlivě a vzpomínám si, že tam byl záznam o jistém klanu. Nebyl příliš početný, protože jeho příslušníci byli vůči sobě přehnaně podezřívaví a nepouštěli si k tělu ani nikoho zvenčí,“ mluvil pomalu, jako by se ve své mysli snažil opět přečíst onen starý svitek, „Uznávali pouze genjutsu, jakoukoliv jinou formou boje pohrdali a taky…“
„A taky co?“ Popohnala ho, když se zarazil na déle než její nabuzené nervy mohly snést.
„Medikové… Byli to experti na výrobu jedů, drog a…“ Spěšně se otočil a téměř v poklusu mířil ke dveřím.
„Kam si, sakra, myslíš, že teď jdeš?!“ Křikla na něj a když vstávala od stolu z očí jí přímo vystřelovaly drobné jiskřičky vzrušení.
„Něco mi na tom nesedí. Mám pocit, že mi něco důležitého uniká mezi prsty, musím se znovu podívat do záznamů. Omluvte mě, Tsunade-sama, vrátím se hned jak budu vědět něco bližšího,“ na odpověď už nečekal a prudce vzal za kliku, aby se ve dveřích srazil s dívkou, jejíž ruka ve vzduchu podivně zamrzla, když najednou nebylo na co zaklepat.
„A navíc máte návštěvu,“ utrousil věcně a s mírným soucitným pobavením si prohlídl otrávený výraz muže přežvykujícího senbon, který se opíral o stěnu chodby.
„No, výborně,“ zamumlala Hokage, když ji Kakashi spěšně uvolnil výhled a ona si tak mohla domyslet, jak komplikovaný rozhovor plný diplomatických žvástů ji nyní bude čekat. Jiskřičky v jejích očích byly ty tam.

Poznámky: 

Opět se omlouvám za zpoždění, ale tentokrát naštěstí nebylo tak velké…
A taky slibuji, že v dohledné době (myšleno pro jistotu na díly, ne na čas) se tam vkrade nějaký ten děj a přestane to být tolik ukecané

Kostky

Nevím, zda-li si ještě dokážete vzpomenout na předchůdce puzzle, kterými se ve svých myšlenkách zaobírala Tsunade (možná že jste je ani nikdy neviděli), tak jen tak pro ilustraci: