Zdržel jsem se, odpusť

Klesl na kolena, aby ji mohl co nejjemněji obejmout. Něžně houpal bezvládné tělo v náručí, jako by ho chtěl ukonejšit. Překvapovalo ho, jak mohla žena její síly tak málo vážit. Byla jako pírko nebo letní vánek, ne, připadala mu lehounká jako sprška pouštního písku. Lehce se zachvěl a mechanicky vztáhl ruku, aby jí zcela bezmyšlenkovitě odtáhl krví zbarvený pramen vlasů z očí. Stále jakoby na něj hleděla a její skelný pohled ho mrazil v zátylku. Nenašel v sobě ale dostatek sil, aby jí víčka již nadobro zavřel. Odmítal uvěřit.

Sehnul se, aby ji mohl letmo políbit na čelo a pak stále a dokola jako v transu mumlal do jejích slepených vlasů jedinou větu: „Zdržel jsem se, odpusť…“

Uběhlo nejspíš jen pár okamžiků, ale jemu připadalo, že se čas zastavil a už nikdy se nebude moct vrátit zpět do reality. Zasloužil si to a vlastně i doufal, že nic dalšího už nepřijde. Z temných myšlenek ho vytrhl praskavý zvuk ozývající se po levé straně z několik metrů vzdáleného křoví. Teprve teď si uvědomil, že když jí spěchal na pomoc, cítil přítomnost dvou lidí, na něž zapomněl v okamžiku, kdy jeho pohled zavadil o karmínově rudou kaluž, která bolestně kontrastovala s bělostnou kůží ženy zhroucené v nepřirozené poloze.

Jen velmi neochotně položil její tělo zpět do trávy a lehce ji pohladil po tváři, jakoby měl strach, zda-li jí něco nechybí. Pak se pomalu napřímil a konečně se rozhlédl po mýtině, na níž stál. I přesto, že díky silné oblačnosti měsíční světlo jen lehce klouzalo po vrcholcích okolních stromů, mohl vidět desítku groteskně nehybných těl koupajících se ve vlastní krvi. Taková přesila. Při vzpomínce na její tvrdohlavost a přemrštěnou sebejistotu zaťal ruce v pěst a v duchu se proklínal za to, že podlehl a dovolil jí, aby šla napřed.

Šramot v křoví sílil a znovu si žádal jeho pozornost. Dále neváhal, mocně se odrazil a ještě za letu vytáhl kunai. Tiskl jej tak silně, až si nehty rozdíral dlaň. Téměř neslyšně doskočil na větev stromu, která rostla příhodně nad místem, kde vycítil nepřítele, nad místem, kde se jistě krčil vrah. V podřepu shlížel na zkrvaveného ležícího muže, který na něj zděšeně zíral a jehož obličej byl zkřiven útrpnou grimasou. Chvíli si pohrával s myšlenkou, že ho nechá dál napospas pomalé a zjevně bolestivé smrti, ale dívat se mu do očí stále ještě plných života mu zvedalo žaludek. Plavně seskočil těsně vedle jeho ramen a vší silou mu dupl na zápěstí, když se v zoufalé snaze bránit pokusil proti němu použít svůj nůž. Mrazivý křupavý zvuk přehlušil mužův sten, který se vzápětí změnil v bublavé chrčení, jak mu hrdlem projelo ledové ostří kunaie.

Už jenom jeden. Pousmál se, když horké slzy smáčely jeho obličej a spolu s líčidly, které ještě před chvílí zdobily jeho tvář fialovými ornamenty, smívaly i lidskost. Rozhlížel se jako hladová šelma a snažil se vnímat každičký zvuk, který by jej mohl dovést k vytouženému cíli. Tam! Rozběhl se směrem, kde cítil smrtelný strach své příští oběti. Instinktivně v běhu sahal po svitcích, jenž nesl na zádech, ale rozmyslel si to. Cítil potřebu dostat ho sám, musel mu ublížit vlastníma rukama.

„Tak vylez, ty sv**ě!“ Zakřičel, protože už nesnesl déle se dusit vlastní zlobou.

„Jsi trochu sebejistý, abys nedopadl jako ta holka,“ ozvalo se posměšně ovšem se záchvěvem děsu v hlase z větve stromu po pravé straně.

V Kankurovi se vzedmula taková vlna vzteku, až se musel kousnout do rtu, aby nevybouchl. Kovová pachuť, která naplňovala jeho ústa, mu ale pomohla soustředit se na to jediné, co ho nyní mohlo zajímat, na kořist. Jeho rychlost byla až neuvěřitelná a muž se stále ještě pobaveným úšklebkem na tváři padal k zemi poté, co jej nečekaně udeřil loktem do zad. Chvíli zálibně sledoval, jak těžce lapá po dechu a namáhavě se škrábe na nohy a pak ho nekompromisně srazil k zemi přesně mířeným kopem těsně nad levou lopatku. Tentokrát mu nedal šanci pokusit se vstát a bolestivě ho nakopl ze strany do žeber, aby si ho tak otočil tváří k sobě. Shlížel na něj jako posel smrti a se zadostiučiněním v očích mu šlápl na krk.

Do nervy drásajícího zvuku křupání hrtanu zněl zlomený šepot: „Byla to moje sestra, ty hajzle!“