Na život a na...

Stáli proti sobě v uctivé vzdálenosti, ale přesto si neochvějně hleděli do očí, vpíjeli se do nich. Napětí mezi nimi začínalo být nesnesitelné a adrenalin hrozil rozervat jejich žíly. Oni však stále čekali. Do vyprahlé prašné cesty, na níž stáli, se nemilosrdně opíralo slunce, oni však toho nedbali. Jako by je pranic nezajímalo, jako by nic jiného ani neexistovalo…
Světlovlasý kluk v oranžové kombinéze znuděně přešlápl, jeho koncentrace na neznatelný okamžik polevila, ale pro jeho protivníka to byl dostatek času. S neuvěřitelnou rychlostí se odrazil od země a v letu na něj vychrlil sprchu ohnivých koulí. Znuděný chlapec zareagoval téměř okamžitě a podařilo se mu tak uskočit do bezpečné vzdálenosti a bezprostředně na to ho již obklopovalo nespočet jeho klonů.
„Tos trochu přehnal, ne?!“ Osopil se na tmavovlasého chlapce, který jej sledoval s pohrdavým úšklebkem.
„Nefňukej zase…“
„Já nef… Na něj!“
S ohromným řevem se armáda v oranžovém stejnokroji vrhla na chlapce, kterému náhle zrudly oči. Ozvaly se první syčivé zvuky, to jak nemilosrdně kopal kolem sebe a ničil protivníkovo jutsu. Poslední klon zmizel a on se opět vzpřímeně postavil.
„Myslel jsem, že to chceš tentokrát brát vážně. Kdybych věděl, jakou z toho zase uděláš frašku, tak bych se už neobtěžoval…“
Nedokončil větu a s ladností sobě vlastní se vyhnul spršce kunaiů letících jeho směrem.
„Jak jsem řekl, ubohé.“
„Sasuké!!!“ Vypěnil podle očekávání blonďák a opět se obklopil bizardní armádou.
Zdálo se, jako by celé okolí potemnělo, když vzduchem proletělo mračno kovových hrotů, jež na pohyblivý cíl vyslal každý z klonů. V záplavě falešných těl na okamžik ztratil z dohledu svého soupeře a tak podlehl falešné naději.
„Tak co? Zmrzl ti úsměv, he? Teď už nejsi takový frajer ani se Sharinganem!“
„Myslíš?“ Pronesl sarkasticky a v tu chvíli Naruto strnul.
Modré paprsky probleskovaly jeho tělem, aby ho posléze odhodily několik metrů daleko. Chvíli to vypadalo, že je po všem, ale nakonec se chlapec přece jen vyškrábal na nohy.
„Tak ty jdeš na to charakterně ze zadu, jo?“
„Nefňukej, usuratonkachi a už to zabal.“
„Nikdy! Dokud mi zbývá ještě kapka života, budu bojovat! Já se nikdy…“
„Nevzdám,“ zamumlal znuděně, aby tak dal jasně najevo, že tento blábol už slyšel.
„Řekl sis o to,“ pronesl rádoby mrazivě a sehnul se k zemi.
Během chvíle se na místě, jehož se dotknul, objevila neméně oranžová věc jako byl on sám, byla však o poznání menší.
„Už zas? Kolikrát ti mám opakovat, že si ve francouzské kuchyni nijak nelibuji? Ale jak chceš.“
Přiložil si ruku k ústům a vytvořil ohnivou kouli. Byla sice jen jedna, ale zato o poznání větší než ona sprška na začátku a to malé nebohé stvoření doslova převálcovala.
„Škoda, kdyby zbaběle nezmizel, mohls mít k obědu žabí stehýnka místo toho věčného rámenu.“
„Tak teď jsi to ale fakt přehnal! Z rámenu si nikdo srandu dělat nebude! Teď to s tebou skončím!“
Než však stačil dokončit větu už se opět válel v prachu po dalším, tentokrát lépe mířeném Chidori. Přes všechny snahy se mu vstát už ale nepodařilo.
„Pět – nula…“
„Tak tohle ale neplatí! Nebyl jsem připravený!“
„Koho to zajímá? Přestaň se vykrucovat a běž pro tu kočku.“
„Nikdy! Chci odvetu!“ Bouchl pěstí do stolu a razantně vstal.
„Už jsi měl čtyři,“ znuděně si protáhl prsty a vstal také.
„Tak chci pátou. Tentokrát tě rozpráším, dattebayo!“
„Ne že by mě nebavilo tě stále a dokola ponižovat, ale Kakashi bude chtít přinést tu zaběhnutou bestii. Prohráls sázku, takže ji běž laskavě najít...“
„Tady jste!“ Udýchaně vběhla do místnosti růžovlasá dívka s výrazem hladové šelmy, „Všude vás hledám! Nezapomněli jste, že máme misi?“
„O tu už je postaráno, že usuratonkachi?“
„Cože, Sasuke-kun?“ Nechápavě se na něj zahleděla ovšem s notnou dávkou posvátné úcty v očích.
„Naruto se nabídl, že ji chytí sám,“ vysvětlil neochotně a šouravým krokem vycházel ze dveří.
„Tak to budeme mít dost času na sebe! Nechtěl bys mě třeba naučit nějakou tvou cool techniku, Sasuke-kun?“
Chlapec sklonil hlavu. Najednou mu došlo, že to tak úplně nedomyslel, když otravnou misi shodil na hrb jenom Narutovi. Při představě odpoledne stráveného s tou příšernou holkou mu najednou kočičí drápy zaryté v očích připadaly docela lákavé. Chvíli přemýšlel i nad tím, že tomu blbečkovi dopřeje ještě jednu finální odvetu, při které záměrně prohraje. Nicméně mu záhy došlo, že s tímhle materiálem nejde prohrát ani při největší snaze. Rozhodl se proto o úprk, jenomže nabral rychlost dřív než vztyčil hlavu a v plné rychlosti narazil do podivného sloupu.
„Taky tě rád vidím, Sasuke, ale na objímání jsme už oba dost staří, nemyslíš?“ Zamrkal potměšile onen sloup a pobaveně sledoval naštvaný výraz svého studenta.
„Kakashi-sensei,“ pozdravila ho dívka zdvořile, i když si ho přeměřovala káravým pohledem. Přece jen tulit se k Sasukemu je její doména.
„Kde máte tu kočku? Sice to nevím jistě, ale hádal bych, že ve výpočetním centru schovaná nebude…“
„To asi ne,“ připustil pomalu Naruto a nervózně se prohrábl ve vlasech.
„Tak co tu pohledáváte?“
„No… My… Jsme…“
„Naruto, vytáhni tu ruku z těch vlasů, evidentně ti to brzdí mozek.“
„Tady plnili vlastní misi,“ dořekl rychle Sasuke, protože se bál, co by z toho idiota mohlo ještě vylézt.
„Vážně? A jakou?“ Povytáhl obočí sensei a pobaveně si prohlížel všechny zúčastněné.
„O tom, kdo chytí tu bes... Ehm, kočku. Naruto vyhrál, takže má tu čest být to on.“
„Vážně?“ Zeptal se znovu a jeho pohled sklouzl k monitoru na němž výmluvně poskakovala postavička Sasukeho vzezření a nad níž svítil rudý nápis – Game over.
„Ehm… No…“ Koktal dále Naruto přesto, že měl obě ruce spuštěné podél těla.
„Myslím, že Naruto bude natolik šlechetný a dovolí vám sdílet s ním tohle privilegium.“
„Ale…“ Pokusil se ještě Sasuke.
„A kdo bude mít na sobě méně než deset škrábanců, bude týden čistit toalety na akademii. To jen abyste měli lepší motivaci,“ dodal potom, co si spokojeně přeměřil jejich znechucené obličeje.
Kakashi chvíli počkal než sedne prach, který rozvířili jeho studentíci, když překotně pelášili splnit svou misi a poté usedl do stále ještě zahřátého křesla před monitorem.
„Hm, zajímavé,“ mumlal si pro sebe, když projížděl menu byť neuměle udělané ale zato účelné hry, „dá se hrát i za mě a Gaie, hm… Blíží se doba, kdy bych měl vybrat souboj a janken už mi neprojde…“
Tento nápad se mu velmi zamlouval. Chvíli si i pohrával s myšlenkou, že by si zkusil nějaký fajt nanečisto, ale při představě nedočkavého přítele, který agresivně buší do klávesnice a unešen atmosférou si i párkrát kopne do monitoru, se jen pohodlně usadil v křesle a s úsměvem pod maskou se opět začetl do jedné ze svých oblíbených knih.