La chanson de la rue - 9/ Předpis na život

Někdy přichází čas účtovat. Jen tak si ta doba přikvačí, otře se o duši a začne škrábat na stěny srdce. Krůpěje krve stékají do svědomí, kterému nezbývá nic jiného než otřít si oči, nebo zůstat slepý.
A ta krev zůstává na rukách. Leze pod nehty, kde si pohodlně ustele, stočí do klubíčka a vrní jako kočka. Zažírá se do kůže, vtiskává se do jejích vrásek jako tajemná mapa kdysi zakopaného pokladu a kdo ví? Doufá, že někdo ten poklad objeví, nebo zůstane na svém místečku?
To všechno je tajemstvím.
To všechno zůstává tajemstvím. Touha pokladu, pravá podoba drápků doby a samotná doba. Kdy pozná, že je vážně čas přijít?

Kakashi většinou nepřemýšlel, kdy je čas něco udělat. Věděl to. Vždycky to věděl, snad díky svému hlásku, jakému si kalendáříku, který vždycky zavelel: „Takhle to bude!“
Jenže teď byl zase čas a doba na pochyby. Opravdu to tak bude?
Když se toulal ranní Iseharou, s rukama v kapsách nepřítomně nakopával kamínky špičkami bot a snažil se cokoliv přijít, kalendář selhával. Nevěděl. A bez něho nevěděl ani Kakashi.
Co udělat. Co?
Jak to udělat. Jak?
Kdy to udělat. Kdy?
Nejhorší otázkou však byla ta poslední. Je to tak správně?

Je to tak správně? Jakej z toho máš pocit? Nevěděl.
Zbývalo jen přivolat dobu na nadávky.
Zbývalo jen sledovat, slídit a snažit se proniknout do hlubin iseharského podsvětí. Zbývala jen malá hromádka věcí, které najednou nebyly tolik důležité, najednou pozbývaly smyslu a vypadaly vedle Toho jako dětské hračky.
Vedle Toho všeho.

Zamyšleně odkopl další kamínek a sledoval, jak krátce letí vzduchem. Poté se několikrát odrazil od země a přistál vedle malého chlapce s hadříkem v ruce. Hošík si kamínku nevšímal, soustředěně leštil botu položenou na dřevěném stupínku. Boty se dotýkala tmavá látka tvořící módní kalhoty, která se ztrácela pod rozevřenými novinami. Bělostný papír držely dlouhé štíhlé prsty s mírně zažloutlými nehty.
Zatímco leštěná bota se ani nehnula, druhá neklidně podupávala.
Hošík dál soustředěně leštil, míjen lidmi v šedých kabátech s kufříky nebo deštníky v rukou.
Čas se nezastavil. Čas stále plynul.

Viděl dvě malé děti hledající na smetišti ještě použitelný nábytek. Jedno uchopilo otlučenou židli, která se mu v ruce doslova rozpadla. Druhé tahalo zpod krámů koberec prožraný moly a plísní.
Svět neměl jména. Světu začaly stačit čísla.
Než se rozhoupal, aby pomohl malé holčičce, ulici ohromilo prásknutí dveří křivého domu. Za mohutného křiku vstoupil na světlo nerudný stařec s holí v pravé ruce, která mu spíš sloužila jako kyj než jako opora.
„Parchanti jedni, koukejte vodprejsknout!“ řval jako pominutý na děti a holí mával nad hlavou jako nějaký středověký válečník. Obě dvě na sebe vyděšeně pohlédly a rozeběhly se pryč. Dědek si za nimi spokojeně uplivl.
„Takhle se na ně musí, to by si dneska každej bral, co chce!“ uchechtl se směrem k ninjovi a zalezl do domu.
Ten jen stál s rukama v kapsách, které nestihl vytáhnout, zíraje na koberec, který se snažila holčička vytáhnout zpod haraburdí. Pomalu se nadechl.
Cítil to. Cítil To všude. Pach chudoby, zoufalství, pak samoty, strachu, beznaděje. Stačilo se jen nadechnout. Nadechnout, a tak do sebe dostat celou špínu Isehary. Chvílemi mu to připomínalo válku, pak ale vydechnul, znovu se nadechnul a válka byla pryč.
Tohle nebyla Ona. Tohle byl svět. Svět s čísly místo jmen.
Nakopnul ležící kamínek. Zdáli se ozval mužský smích. Kakashi pokračoval ve své osamělé cestě.

.
Když pak večer opět seděl na dřevěné židli v „obývacím pokoji“ domu číslo sedm a pozoroval jeho majitelku, jak přerovnává staré časopisy na poličce, pokusil se znovu To nadechnout. Někde To bylo, ale ne v takové smrtelné koncentraci jako v ulicích. Necítil strach. Necítil špínu, špínu prolezlých lidí.
Cítil klid. Klid vycházející z pobrukující si brunetky, ve které přesto nedokázal číst.
„Co na mě furt čumíš? Děje se něco?“ vyštěkla Reina, když se už po několikáté ohlédla a po několikáté se střetla s jeho pohledem.
Neměl chuť odpovídat, tak jen mírně zavrtěl hlavou. Nedůvěřivě se otočila zpět. Viděl to na ní. Dnes neměla náladu, ale to on ostatně také ne. Byl rád, že může jen tak nečinně sedět u stolu, pozorovat ji a přemýšlet. I když přemýšlení by si měl na chvíli zakázat. Jenže to v Isehaře nešlo. Kamkoliv šel, kamkoliv vešel, se našlo něco, čemu pár svých myšlenek věnovat prostě musel.
„To mám na zadku džuznu, nebo co?!“ vyletěla Reina znovu.
„Kulový tam máš. To se na tebe nemůžu koukat?“
Když už mě to stojí takovejch prachů...
Výraz v jejích očích se změnil. Přivřela je jako kočka číhající na kořist a vcucla spodní ret. Pak obrátila svoji pozornost zpátky k polici.
„Můžeš, jenom mně připadá... že se něco prostě stalo.“
„Že se něco prostě stalo,“ opakoval posměšně její slova. „To máš fakt, něco se stalo, ale tebe se to netýká. I když...“ Svraštil obočí.
„Hm?“ broukla a dala na hromádku poslední výtisk Kamélie – dokažte, že máte Vůni! přední stranou dolů. Pak přešla ke stolu a sedla si na protější židli.
„Kolik toho víš o Hříšným baronovi?“
„Cože to?“ zarazila se. Netušil, jestli mu nerozuměla nebo jestli ji vyděsilo to jméno. Proto je zopakoval a zasmál se. Pořád mu připadalo značně na hlavu.
„Hříšnej baron... Ty myslíš Udejchanýho Cvaldu,“ pronesla tiše.
„Cvaldu?“
„Jo, no von je totiž hrozně tlustej, takže má mezi náma tuhle přezdívku, aby každá věděla, vo koho de,“ rozpovídala se, ale rychle zmlkla. Všiml si, že jí začala cukat levá ruka.
„Je ti n-“
„Tak proto tady jseš?“ probodla ho pohledem. V medových očích viděl pochopení. „Proto máš ten měsíc času? Máš ho zabít?“
„Vadí ti to snad?“ naštval se.
Skousla si ret. „Ne. Když se ti to podaří, ještě ti za to poděkuju. Z toho poznáš, jak moc ho mám ráda.“
„Spíš jsem myslel, že ho budeš bránit. Musí mít přece svůj dobře placenej harém.“
„Já do žádnýho harému nepatřím,“ sykla podrážděně. „Jsem svobodná, sama si říkám s kým a za kolik. Nepatřím nikomu, rozumíš?“
„Ani mně?“
„Ani tobě,“ zasmála se. „Možná na ten měsíc. To, co si zaplatíš, nedělám dluhy a nechám se ráda vydržovat. Je to pro mě pohodlný, zvlášť kvůli Miko.“
„Takže neplánuješ žádnou budoucnost? Nic jinýho, jenom tohle?“
„Kam tím míříš?“ vytvořila se jí drobná vráska mezi obočím. „Netuším, jaká bude budoucnost, každej den se může změnit,“ odpověděla mu klidně, ale v očích četl něco jiného.
„Nevěříš, že bys mohla ještě někoho potkat?“
„Myslíš jako Shouheie? To těžko,“ odsekla.
„Proč?“
„Protože chlapům jde jenom vo jedno. A ty nejseš žádná výjimka, zlato,“ zapředla tiše. „To víme oba.“
„A co vlastně od chlapa chceš?“ naježil se.
„Otázkou je, jestli chci samotnýho chlapa,“ usmála se na něho sladce a vstala.
„Chceš bejt sama?“ židle zaskřípěla, jak vstal také.
„Nebudu sama. Mám Miko.“
„Miko vyroste. Budeš sama.“
„Seš fakt úžasnej, jak mi to připomínáš,“ vyštěkla popuzeně.
„Bojíš se toho, co?“ přiblížil se k ní.
„Nech toho, Kakashi, nemám náladu na nějaký psychologický kecy. Něco se děje a ty se akorát tak vrtáš ve mně, to fakt není moc příjemný.“
„Jen si to přiznej,“ uchopil její bradu a donutil ji se na něho podívat.
„Tenhle roznovor mi připadá dost jednostranej. Víš, že seš hajzl?“ přivřela oči.
„Možná. Ale hlavně vím, že chceš bejt tak moc svobodná, až se jednou tou svobodou zalkneš. A nechceš si dát pomoct a nechceš.“
„To máš pravdu, nechci.“
„Já to cejtím, Reino. Pořád to cejtím. Hnusí se ti chlapi a děláš tohle řemeslo. Chceš si tím dokázat, že je udoláš nebo co vlastně hledáš? Co si to pořád dokazuješ?! Taky se ti tak moc hnusím?! “
„Nedostali jsme se kapku jinam?“
„Chci, abys odpověděla!“ zařval. Trhla sebou a odskočila, ale přitáhl si ji k sobě a začal jí drtit ramena.
„Tohle je nejrychlejší způsob, jak přijít k prachům. Já nic jinýho neumím. To je všechno.“
„Lžeš.“
„Pořád vidíš duchy tam, kde nejsou. Proč mi tak moc nedůvěřuješ?“
„Chci, abys odpověděla. Taky se ti hnusím?“
Vydechla a sklopila hlavu. „Ne.“
„Zase lžeš.“
„Nechápu, proč se na něco ptáš, když si myslíš, že znáš odpověď!“ Udeřila ho do hrudi. „Nehnusíš se mi. I když po mně chceš to, co všichni. Ale tomu se nemůžu divit. Jenže ostatní se vždycky jenom přivalí, odbydou si svoje, zaplatí a zmiznou. Někdy se ještě chlubí, že maj doma manželku a tři děti. Ty si se mnou normálně povídáš. A vracíš se, pořád se ke mně vracíš. I přes tu domnělou Španělku. To, co si vykládáš jako hnus je jenom překvapení. Možná strach. Děsí mě, že si vytváříme nějaký pouto. Pět let jsem s mužem žádný neměla. Stačí ti to?“
Po krátkém zamyšlení pokýval hlavou. „Počkám si, až mi poděkuješ.“
„Takže ho teda zabiješ?“
„Budu muset. A těš se, že se zase vrátím.“

.
Harukichi Numajiri nebyla žena, kterou byste snadno překvapili. Přinejmenším svůj úžas na sobě nedávala často znát. Jen dokázat, aby něco takového vyslovila bylo vítězstvím. Reině se to podařilo jediným prohlášením.
„Děláš si ze mě srandu,“ zhodnotila to celé a hodila po Reině krabici s kapesníčky. Ta jen zavrtěla hlavou.
Tahle osmdesátikilová starší dáma, co si vždycky říkala Numajiri, jí tu pomáhala zaučit se. Spousta holek, ať už padlých nebo bývalých prostitutek, si k ní často chodily pro radu a ona je doslova nakopla k dalším činům. Kdysi to bývala vyhlášená krasavice, kterou si hýčkal sám Hříšný baron - u děvek přezdívaný Udejchanej Cvalda. Teď mohla Reina jen sledovat vějíře vrásek kolem očí, u rtů a na masitém krku.
Obdivovala ji. Obdivovala tuhle stařenku, která často mívala víc páry než lokomotiva a dokázala říct: „Dost, k němu prostě už nepůjdeš, takhle to nejde!“ Pomohla hodně ženám...
Bylo to jejich Madam padlých andělů.
Madam zoufalých žen.
Madam dě*ek.
„Uvědomuješ si snad, co z toho plyne. Doufám.“
„Jasně,“ zašeptala Reina.
„Podle mě v tom pěkně plaveš, ty jasně. Takže se sebereš a urovnáš si priority, slyšíš?“
„Prioritou je Miko. Musím myslet na Miko.“
„A co jednou myslet taky trochu na sebe, co?“
„Nemůžu. Na prvním místě je ona. A navíc... Sama´s nás to učila, ne? Nevěřte chlapům, myslej jenom na svý potěšení a ženská je jim šumafuk.“
„Zamotáváš mě do mejch vlastních slov, holka, to se nedělá,“ napomenula ji Numajiri. „To jsem sice kdysi řekla a furt si za tím stojím, ale někdy prostě ženská narazí na chlapa, kterej nejni až tak sobeckej. Hele, my jsme sice všema přezdívaní padlí andělé, ale to neznamená, že se nemůžou zvednout. Stačí si vzpomenout třeba na Namidu. Kam až se dostala, he?“
„Jenže Namida měla... Namida nikdy nebyla jako my. Jí se tady nelíbilo, chtěla vyplout co nejdřív. Brala to přechodně a-“
„Ty snad ne? Chceš taky skončit napořád? Abys tady mohla za padesát let sedět místo mě a poslouchat nějakou z mladších, že se jí se*e život? Vezmeš za mě moje místo? Chceš bejt stará, vrásčitá baba, co bude jenom vzpomínat na doby, kdy byla krásná a poslala do kelu všechny kolem? To chceš, Reino?“
„Proč to říkáš?“
„Protože každá z nás, z nás Padlejch Andělů, kdysi měla svoje sny. Hele, já za svůj život musela říct miliónkrát ´miluju tě´, protože to prostě chtěli slyšet. A já to nemyslela upřímně, zaplatili mi za to. Ale předtím, předtím jako nezkušená holka, jsem měla svoje sny. Ideály. Sny vo tom, jak si mě najde princ na bílým koni, s tučným kontem, nesmradlavejma fuskama, hezkej a hodnej. Takovej, co mě bude na rukou nosit. Každá z nás má tyhle sny. A každá vo ně přichází. Hele, vobě víme, že všichni jsou sobečtí. A vážně nepřijdou domů s kytkou a úsměvem na ksichtě, ale přivalej se, skopnou špinavý voblečení, sednou k televizi a zaříznou to. Ale tohle je normální život.“
„Takže mě přemlouváš, abych toho tady nechala?“
„Ne. Jenom ti říkám, že takhle žít nemusíš. Že to nemáš předepsaný, nevyzvedla sis v lékárně předpis na život, kde se píše, že v pětadvaceti zakopneš vo celkem ucházejícího chlapa a ve třiceti budeš zase sama. Sakra, co tě znám, tak´s vždycky strašně ráda riskovala. Kde to je? Kde je ta Reina? Chci ji zpátky! Kušuj, ty hnusná kopie.“
„Pořád to tady je.“
„Že to nějak nevidím. A neříkej mi, že si na to mám vzít brejle, nebo mě fakt už nakrkneš. I když bych si tím asi ověřila, že seš to fakt ty...“
Reina si rukou ledabyle prohrábla vlasy. Měla vědět, že s ní nehne. Jakmile Numajiri něco vydedukovala, už se toho nemínila pustit. A špatné bylo, že měla většinou pravdu.
„Tak fajn. Chce to brejle, stará rašple.“
„Vítej zpátky, holka. A teď se nad tím vším pořádně zamysli.“
„Jedno vím už teďka. Bude průser, pokud zabije Cvaldu a jeho poskoci se dozví, že tak trochu bydlel u mě.“
„Rozhodnou se musíš sama. Já už ti k tomu řekla dost,“ upila Numajiri čaje a postavila ho zpět na stůl. Reina sledovala, jak osamělá kapka sjíždí po stěně hrnečku dolů.