Boj proti Osudu 33

„Dop*dele!“ zaklel blonďáček a odskočil pár metrů dozadu.
,,A s tímhle myslíš, že mě porazíš? S chabýma úhybnýma manévrama a tou skvrnitou šunkou?“ zasmál se mladík, držící v ruce kamennou tyč. Jeho tělo bylo obaleno vrstvou neproniknutelného bahna, jen otvory pro oči, uši a nos dávaly záminku myslet si, že je to pořád jen člověk.
„Mysli, mysli…je to přece kamenný typ. Tvoje voda by si s tím měla jednoduše poradit. Tak proč vždycky, když zaútočíš, jeho bahno ten útok odrazí?“Sewaninaru zatnul ruce v pěst a zúžil oči do malých štěrbinek. Propaloval nepřítele pohledem a snažil se odhalit nějakou z jeho slabin. ,,Bahno…obklopuje ho bahno, které všechno odráží. Jenže kdy ho začal používat? Po tom, co jsem…“
„No jasně! Hitokage, Kamikaze!“ poručil černo-žlutému mlokovi, doteď sedícímu na jeho rameni.
Malý plaz na něj napřed otočil svoji nechápající hlavu, ale když mu došly proudy myšlenek jeho spolubojovníka, hbitě vystřelil. Mihl se kolem ninji z Kamenné a začal ho prudce obíhat.
„Cože? Co to má bejt?“ ušklíbl se kluk, na začátku zápasu jmenovaný jako Ganseki Iwahari. Svýma ledovýma očima sledoval stále zrychlující malé tělíčko, připravený proti němu vystřelit jeden ze svých kamenných krápníků. Měřil si rychlost jednoho oběhu a napřahoval se k úderu. V tu chvíli ho však obalila silná vrstva odporového vzduchu, až se jeho tváře zkrabatily pod tím tlakem.
„Co to sakra…“ klel, nevědouc odkud ta síla přichází.
„Skvělé, Hitokage! Vysuš mu tu jeho kůži, až se z bahna stane kámen. A pak…pak ho rozdrtíme.“
Mlok odlepil své černé tlapky od země a vymrštil se do vzduchu. V mžiku byl nad hlavou svého nepřítele a vypustil ze své malé tlamy až nepřiměřené množství ledového vzduchu.
„Ááá!“
„Dostal jsi ho, Hitokage!“
Sewaninaru vystřelil ze svého dosavadního stanoviště a začal v běhu utvářet kombinaci pečetí.
„Tygr, vůl, drak, králík, pták, drak, ovce…“
„Hitokage!“
Mlok se na jeho příkaz odrazil od hlavy nepřítele a opět se nad ni vynesl. Žluté skvrny na jeho kůži začaly zářit modrou barvou a blikaly jako světélka semaforu.
„Teď! Suiton: Suikoudan no jutsu!“ vyhrkl Sewaninaru. Z rozprsklé vody za ním se vzedmul žralok, připravený zasáhnout tlakem paralyzovaného nepřítele. Narazil do jeho těla plnou silou a svými zuby se mu zakousl do ramene. Kamenná bariéra, vzniklá z vysušeného bahna, povolila a kůže pod ní byla roztržena pevným stiskem.
„Ááá!“ zařval opět mladý Ganseki, když ho žraločí ocas odhodil na stěnu bitevní arény. Sjel po zádech dolů a prudce oddechoval. „Tohle…tohle ještě není…konec…,“ prskal slova mezi lapavými nádechy. „Nemůžeš…mě…porazit…“ Jeho oči se prudce rozevřely a on vykašlal krev.
Sewaninaru, taktéž těžce oddechujíc, stál naproti němu a v očekávání sledoval přítomné dění.
Porazil ho?
Prohrál?
Zklamal?
Tak moc by si přál vyhrát. Konečně dosáhnout toho slastného pocitu sebeuspokojení. Konečně dosáhnout vítězství nad někým, jako byl jeho nepřítel. Ganseki Iwahari.
Hitokage se snesl ve vzduchu na jeho hlavu, máčející mu vlasy ledovou vodou odkapávající z jeho unaveného těla.
Jedna.
Dvě.
Tři.
Sledoval svého nepřítele, jak se pokouší pohnout. Jak se svojí vůlí snaží donutit tělo, aby něco dělalo.
Čtyři.
Pět.
Šest.
Z tmavých vlasů mu skapávala voda, z koutků úst tekla rudá krev. Dopadala na šedé kalhoty a zanechávala po sobě kruté skvrny.
Sedm.
Osm.
Devět.
Plný zlosti, neschopný nic udělat, z posledních sil zatnul pěst a skousl spodní ret.
Deset.
„Vyhrál Sewaninaru Sakaitsuke,“ prohlásil proktor.
Druhý pramínek krve přeskočil jeho ret a spustil se dolů k bradě.
Prohrál.

„Impozantní technika i strategie,“ pomyslel si Neji, rentgenující jednoho ze členů týmu jeho sestry. Sledoval ho od doby, co opustil arénu, až po jeho zpáteční cestu na betonové hrazení. A tam se jeho oči střetly s jeho.
Hnědé, jako podzimní bláto.
Neměl tu barvu rád a ještě víc neměl rád toho, v jehož očích byla napsána. Taie.
Sedl si ke stolu v kuchyni a zakousl se do starého rýžového chlebíčku. Nekřupal nerozpouštěl se na jazyku. Byl tvrdý a prosáklý vlhkostí.
Znechuceně převaloval sousto v ústech, než ucítil známou chakru vejít do domu. Otočil hlavu právě ve chvíli, kdy se ve dveřích objevila ta její.
Rozcuchané vlasy poletovaly kolem hlavy a líčka se červenala pod nedávným přechodem zimních šlehů. Černá šála nesla zbytky nerozpuštěného sněhu, stejně jako čepice s malou modrou bambulkou na vrcholu.
Mírně se usmál.
„Ahoj,“ pozdravil s očima létajícíma po její maličkosti.
„Ahoj,“ odpověděla zadýchaně, sundávající si bundu, šálu i onu srandovní čepičku.
Líbila se mu. Nevěděl, kde ji vyštrachala, protože dom…v Konoze ji nikdy nenosila, ale nevadilo mu to. Právě naopak. Připadala mu v tom tak neuvěřitelně roztomilá. A k tomu studená červená líčka a prokrvené rudé rty…
Hříšné myšlenky však přerušil její zvonivý hlas.
„Potřebovala…potřebovala bych si s tebou o něčem promluvit.“
Zvedl hlavu a vpil se jí do očí. Nenašel však tolik nechtěně očekávanou naléhavost a smutek ze špatných zpráv. Levandule v jejích očích zářila optimismem.
„Hm?“ vyzval ji jemným gestem, když mírně naklonil hlavu.
Přešla pár kroků k němu a sedla si vedle něj ke stolu. Chvíli byla ticho, zřejmě se snažila uspořádat si v hlavě myšlenky tak, aby je mohla bez okolků vypustit na přítmí, které v kuchyni panovalo.
Hluboce se nadechla a zabořila svůj pohled do stále studených rukou, položených na stole před ní.
„Protože…protože už se…protože už se termín blíží, nebudu schopna za tři měsíce absolvovat chuuninské zkoušky. Domluvily jsme se s Mizukage-sama, že můj tým za mě převezme Tai. Jen jsem chtěla, abys to věděl.“
Mluvila tiše, přesto zřetelně. Poslouchal každé její slovo s klidným výrazem na tváři, uvnitř něj to však neuvěřitelně vřelo. Protože…zase tu byl on.
On, on, on. Pořád se někam cpal. On, on, on. Pořád se mezi ně cpal. On.
Tai.
Nepatrně zatnul pravou pěst, ovšem tak, aby si toho nevšimla.
Na chvíli zavřel oči a hluboce se nadechl, stejně jako ona před tím, než mu tohle oznámila. Co jí na to ale teď měl říct? Vyvolat konflikt? Žárlivost opět jako záminka k hádce? Teď? Po tom, co se konečně nějak usmířili? Ne.
„Dobře, beru na vědomí.“
Němě kývla hlavou a nepatrně se na něj usmála.
Úsměv opětoval, ale k ničemu dalšímu se neodhodlal. Ostatně ani ona neměla zájem na tom jejich intimní chvilku nijakým způsobem rozvíjet. Museli začít pěkně od znova.
Pokud to vůbec ještě šlo.

Neuhnul pohledem, stále jen s mírně přimhouřenýma očima propaloval otázku vepsanou v těch jeho.
Tai však neměl důvod k prohlubování jejich rivality, proto přemístil střed svého zájmu na právě příchozího Sewaninara.
„Dobrá práce,“ usmál se na něj.
„Děkuji, sensei,“ potěšeně vypustil ze svých úst Sewaninaru. Následně přešel pár kroků za něj a opřel se o chladivou zeď. Zády sjel až dolů a zavřel oči.
Byl unavený.
Chtělo se mu spát. Strašně spát.
Vyhrál svůj velký zápas. Jeden z nejdůležitějších v jeho životě. Protože ho posunul dál. Posunul ho na žebříčku možností jak se stát lepším ninjou. Jak se stát chuninem.
„Gratuluju, Sewaninaru. Byli jste oba skvělí. Ty i Hitokage-kun,“ ozvalo se z ničeho nic nad ním.
Prudce otevřel oči, aby se mohl nechat oslnit leskem výjimečně rozpuštěných hnědých vlasů.
„Kyoudou…?“
„Bylo to úchvatné. Dokázal sis poradit i v takové prekérní situaci,“ usmála se na něj.
Pořád jen ztrnule seděl, s mírně pootevřenými rty a jejím již vyřčeným jménem na jejich krajích. Nevěděl proč se tak choval, ale od té události v nemocnici si od ní musel udržovat stále větší odstup. Nebavil s s ní jako normálně, neusmíval se na ni jako normálně a skoro se na ni ani nedíval. Předtím ho vždycky fascinovala její chůze. Jak ladně se uměla pohybovat, jak kladla nohy jednu přes druhou a u toho se jemně a přitom tak nápaditě kroutila.
Předtím si vždycky všímal jejího úsměvu. Malé, úzké rtíky, které se často roztáhly a odhalily zářivě bílé zuby. Často…kvůli němu. Jak si spolu povídali po vyčerpávajícím tréninku, nad miskou vařícího ramenu nebo ve vlhkých ulicích jejich vesnice, vždycky pro něj měla ten jeden speciální úsměv. Úsměv, který mu dávala i teď. Jenže teď to pro něj nebylo nic víc než jen jeden z obyčejných úsměvů, které mohl pochytit od jakékoli jiné dívky chodící po ulici. Teď už pro něj nebyla to, co dřív.
Ale proč?
Proč už necítil ten krásný pocit, když mu byla na blízku? Když se ho omylem dotkla nebo pohodila hebkými vlasy, jež ho zašimraly na tváři?
Povzdechl si a rukou si podepřel odřené čelo.
„Hm…to by chuunin měl být schopný zvládnout,“ odsekl ledově.
„Sewaninaru?“ Udiveně se na něj podívala. Úsměv z jejich rtů se pomalu stahoval, až přešel v neutrální výraz naprosté bezcitnosti.
Nechtěl jí ublížit. Nechtěl, aby byla smutná kvůli tomu, jak se choval. Ale on se neuměl ovládnout. Prvně ji tak strašně moc chtěl, tak strašně se o ni bál. Přitom teď by ji od sebe odehnal a vpálil do očí slova, která by hluboce ranila. A on to udělal.
„Neotravuj mě.“