manga_preview
Boruto TBV 07

Blouznění 06 - Nový začátek

Vřískám. Krvavá lázeň. A v něm. Další... Tentokrát to jsou shinobi. Mají na válce podíl. Velký.
Tak tady mám skončit?
Strach. Nejistota. Úzkost.
Začínám vidět věci, které nejsou. Ženu v černém hávu. Dana. Nawakiho. Dědečka. Od osob vidiny přechází na různé tvary. Malé, velké. V různých barvách.
Znovu vidím Dana té osudné noci.
Ne! Znovu už ne!
Pláču.
Vše mne pohlcuje. Padám k zemi v úzkostných křečích.

Probouzím se s pohledem na modré nebe. Mám takový divný pocit, že něco není v pořádku. Zadumaně hloubám ve své mysli. Snažím se přijít na nějaké vysvětlení, jenže se mi to nedaří. A vlastně... Kde to jsem?
Sedám si. Rozhlížím se kolem sebe. Jsme na louce. Z pravé strany slyším zurčení potoka, z levé tiše šumí les. Ptáci vesele zpívají svou melodii.
Mračím se. Jsme na moc otevřeném místě. Nepřítel nás může kdykoli napadnout. Počkat... Kde je Shizune?!
Vytáhnu kunai. Tiše procházím po louce. Najednou slyším známý rozverný smích.
„Dostala jsem vás!“
Spatřím, jak nejprve ze stromu padá kufr a nakonec skáče ona.
„Proč jste byla tak ve střehu?“ Usmívá se.
Najednou mi cvakne. Válka skončila již před několika měsíci. Skoro doslova mi padá kámen ze srdce. Ještě dlouho bude trvat, než si na tohle zvyknu. Koukám do země a pozoruju Shizuniny boty, jak pobíhají kolem. Něco pokládá vedle mne a taky si sedá.
Snídaní nám jsou ostružiny.
„Ty, Shizune... Kolik ti vůbec je?“
Dívá se na mne, jako kdybych spadla z višně.
„Osmnáctého listopadu mi přece bude devět.“
Spokojeně kývám hlavou.
„Asi bychom měly někam jít, nemyslíš? Nemůžeme věčně spát pod širákem. Abych pravdu řekla, začínám mít alergii na tu spoustu nožiček.“ Otřepu se.
Zvedneme se tedy a vydáme se rovnou za nosem.

Jdeme cestou necestou. Vždy, když jsme na rozcestí, zabočíme doprava. Teprve k večeru narazíme na jakousi vesnici. Rozhodneme se, že ještě jednou přespíme v lese pod širým nebem. Naposledy nás bude měsíc s hvězdami hlídat.

K poledni jsme u vesnice. Většina domů je zničená. Malé náměstí zdobí ne moc čistá kašna z bílého mramoru. V jejím středu stojí rozbité sošky několika ptáčků s otevřenými zobáčky. Asi z nich kdysi tryskala voda.
K mému údivu tu je rušno. Lidé pobíhají jako mravenečci. Snaží se všechno vyspravit. Střechy, zdi, osvětlení...
Uvědomuji si, že pouhým postáváním vzbuzujeme pozornost.
„Tsunade-sama, někdo sem jde.“
Opravdu. Je to starší muž s mladým párem za zády. Zastaví se u nás. Stařec si mě pozorně prohlíží. Pohled mu oplácím.
„Vy jste Tsunade-hime!“ vyjekne najednou mladík za ním.
Stočím pohled na něj. Krátce střižené vlasy hnědé barvy, zelená vesta a modré oblečení. Čelenka uvázaná na ruce prozrazuje, že je z Konohy.
„Ano, to jsem,“ potvrzuji mu odměřeným hlasem.
„Reizo, ovládej se trochu!“
Jeho partnerka ho propleskne. Je oblečena podobně jako on, čelenku má však na krku. Dlouhé černé vlasy jsou stažené v culíku.
„Omlouvám se za jeho nezdvořilost. Já jsem Dai a tohle je Reizo. Oba jsme chuuninové z Konohy.“
Vyloudím na tváři úsměv.
„Tohle je Shizune.“ Ukazuji na svou společnici. „A vy jste?“ otáčím se na toho starého muže.
„Yori. Jsem předseda téhle vesnice. Zajímalo mne, co tu pohledáváte.“
„Hledáme útočiště. Mohly bychom tu na chvíli zůstat?“
Yori kývne.
„V tom případě u vás nechám Dai. Zavede vás do hostince, kde se budete moct ubytovat.“
Stařec s Reizem odchází.
„Půjdeme?“ usměje se Dai a dá se do pohybu.
„Dai-san, kde to vůbec jsme?“ ptá se Shizune.
Zadívá se na nás trochu překvapeně.
„Vy to nevíte? Jste ve vesnici Shiroi. Je to vesnice -“
„Která hraničí se zemí Trávy,“ doplňuji kunoichi.
Takže jsme opravdu daleko. Vidím, že je tu k dispozici jedna hospoda. A o kousek dál polorozbořená nemocnice. Určitě je pacientů více, než by mělo být. Myslím, že se do toho vložím. Ale až později.
„Mieko? Máme hosty!“ křičí už ze dveří Dai.
Z kuchyně se vypotácí žena středního věku. Krátké blond vlasy má ve dvou culíčcích. Velké oči modré barvy, tvář s jemnými rysy vytváří dětský vzhled. Umazaná zástěra už volá po čisté vodě a prášku na praní.
„Vítám vás. A omlouvám se, není to tu nic moc, všichni máme práce až nad hlavu.“
Omluvná gesta, mírný úsměv.
„Nevadí. Shizune vám ráda pomůže. Já mezitím zmizím do nemocnice.“
„Jste si jistá, Tsunade-sama?“ dívá se na mě Shizune.
Kývnu a nechám ji tam.

Světlé chodby, pach dezinfekce. Je to hodně dávno, co jsem v tomhle prostředí byla naposled. Ihned mě zastaví jedna ze sester. Přísný vzhled a zamračený výraz mi nesedí.
„Co tu chcete?!“ vyštěkne nepříjemně.
Mladá sestřička přibližně v mém věku jí na rameno položí dlaň.
„Rei-san, nechte ji. Tohle je Tsunade-sama.“
Rei umlká, uraženě se na mne dívá. Já beze slov procházím pokoji. A snažím se vyhýbat krvi.

Když odcházím z nemocnice, je už pozdě. Ale i tak spatřím Shizune, jak s hostinskou Mieko dávají dohromady lokál. Brzy budou mít skoro celou hospodu. Pravidlo, že ve dvou se to lépe táhne, se tedy usvědčilo.
Usínám s krásným pocitem. Období hrůzy konečně skončilo. Obracím popsanou stránku plnou války, krve a slz, abych mohla začít psát na čistou.

Poznámky: 

No... Přidávám další informace. Válka trvala 3 roky. Konkrétně tenhle děj by měl být někdy na konci srpna. Tsunade je teda 31 a Shizune 18.11. bude 9 let.

4.142855
Průměr: 4.1 (7 hlasů)

Kategorie:

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele himiTsu
Vložil himiTsu, Čt, 2016-08-18 00:33 | Ninja už: 5499 dní, Příspěvků: 921 | Autor je: Propadlý student Akademie

Mise L
Vždy, když jsme na rozcestí, zabočíme doprava.
To ale chodi v kruhu ne? Sticking out tongue Prijde mi to jako takove ticho pred bouri. No jsem zvedava co sis vymyslela.