Chuť senbonu

Skrze zavřená víčka k němu dopadalo sluneční světlo, bylo slabé, ale přece jen ho přimělo, aby se pokusil otevřít oči. Lehce zamrkal a snažil se zaostřit nezřetelné stíny. Nedařilo se a proto nechal víčka opět padnout. Chtěl si vzpomenout, co se vlastně stalo, proč leží na chladné tvrdé zemi a není schopen ničeho, ale záhy zjistil, že není schopen si ani vzpomenout. Nervozita a obavy pomalu prostupovaly celé jeho tělo a on nevědomky skousl senbon mezi svými zuby. Vždycky ho to uklidňovalo a nebylo tomu jinak ani teď. Ulevilo se mu, že našel alespoň jednu jemu známou věc.

Bezděky pohladil špičkou jazyka ostrý hrot a zarazil se. Ta chuť… Byla jiná? Ne, ne jiná, nebyla žádná. Cítil pouze chlad, jako by si kovovou jehlici vsunul do úst právě teď a ne že ji mezi rty třímal již delší dobu, jak se domníval. Neklid se ho opět zmocnil a prudce otevřel oči. Musel přijít na to, kde je a to za každou cenu. Stíny před ním stále rozmazaně poskakovaly, ale on toho nedbal. Dál vytrvale zíral před sebe a pokusil se vstát. Zatočila se mu hlava a málem upadl, ale naštěstí se stihl včas zachytit o kmen stromu. Suchá kůra mu zůstala v dlani a pronikavý pach jehličí roztáhl jeho chřípí. Byl v lese. Ale proč to neucítil dřív? Proč si té výrazné vůně všiml až tak pozdě? Možná, že smysly se mu budou vracet postupně. Zřejmě proto necítí chuť svého senbonu, jednoduše nemůže. Ano, to bude ono.

Byl slabý, malátný a vyčerpaný. Cítil se jako po namáhavém boji, ale nic ho nebolelo. Vůbec nic… Z náhlého popudu přitlačil jazyk na senbon a čekal na bolest. Doufal v ni, ale nedostavila se. Neucítil ani známou kovovou pachuť krve, která by mu teď podle všeho měla zaplňovat chuťové pohárky. Chtěl vytáhnout jehlici a přesvědčit se, zda-li je alespoň rudě zbarvená, i když si nebyl jistý, jestli by to dokázal rozpoznat. Pomalu natáhl ruku, ale zastavil se v půli pohybu. Co to bylo za zvuk? Byl velice slabý, ale přicházel zleva. Ne, zprava, určitě zprava! Mohl by to být něčí přerývavý dech? Nejspíš ano, někdo trpí v bolestech. Někde tady blízko nebo možná přímo zde? Zvuk sílil a on se vratkým krokem pokusil jej sledovat. Klopýtl a tvrdě dopadl na zem, ale ani náraz vůbec nepocítil. Tentokrát ho to však neznepokojilo, byl fascinován tím zvukem. Musel najít muže, kterému ty vzdechy patřily, byly mu tolik povědomé. Nepokoušel se znovu vstát, nechtěl ztrácet čas a proto lezl po kolenou trávou, která ho šimrala do dlaní. Vlastně mu to bylo docela příjemné. Náhle však ucítil pod sebou vlhko. V neblahé předtuše vztáhl svou ruku k očím tak blízko, aby mohl rozeznat barvu lepkavé tekutiny, kterou mnul mezi prsty, byla rudá.

Zvuk nádechů pomalu slábl. Byl si jistý, že ten člověk umírá. Krev musela patřit bezpochyby jemu a Genma se bál, aby mu ve svém stavu vůbec dokázal pomoci. K jeho nemístné radosti se slábnoucím zvukem sílil jeho zrak a on před sebou rozeznával kontury něčí nohy. Vydržte! Chtěl tato slova vykřiknout nahlas, ale z jemu nepochopitelného důvodu věděl, že by to nedokázal a tak se o to ani nepokusil. Vydržte, vydržte, vydržte… Za stálého mumlání v duchu rukama přejížděl po zkrvavené končetině muže, jehož dech nebezpečně zakolísal. Tak, sakra, teď to přece nevzdáte! Zmocnil se ho vztek, protože cítil, že přišel pozdě, že konci už nezabrání. Přisunul se k němu blíž a lepkavýma rukama chtěl zkontrolovat jeho tep. Avšak stále byl lehce nemotorný a zápěstím zavadil o dlouhý tenký předmět jenž svíral ten muž v ústech a který právě ladně dopadl vedle něj. Muž vydal téměř neslyšný sten a s jeho posledním namáhavým výdechem se Genmovi plně vrátil zrak, aby tak mohl pohlédnout do vlastních nevidomých očí. V šoku rozevřel ústa, z nichž mu jakoby zpomaleně vypadl senbon, ke svému dvojčeti ležícímu v mechu už však nedoletěl.