Boj proti Osudu 30

Šel a šel, pořád dál a dál. Šel a myslel, co udělá, až tahle cesta skončí. Až dojde na konec a uvidí ten malebný domeček, z jehož komína vychází kouř.
Domov.
Ruce v kapsách a tváře stále vlhké od slz, které vyplakal. Bylo mu to tak líto. Všechno. Kdyby…
Ne, žádné kdyby. Hnusné, protivné slovo. Říká, co by se mohlo stát, jenže nikdy se to stejně nestane. K čertu s ním.
Kopl do kamínku, vyčuhujícího z tenké sněhové přikrývky.
Nesnášel zimu. Byla tak studená, chladná, nevypočitatelná. Brala a nic nedávala. Nenáviděl ji. Nenáviděl. Nenáviděl…
Skousl si spodní ret, aby zadržel slzy, které se mu hrnuly do očí. Nemohl plakat. Nemohl si dovolit být zase za slabocha po…tom všem.
Zatřepal hlavou a snažil se o naladění do svého normálního stavu – usměvavého hyperaktivního kluka se smyslem pro každou srandu.
Zastavil se. Před ním stál malý domeček. Na střeše sbité z pevných trámů ležela silná pokrývka sněhu, naopak na přilehlé terase byla již odklizena.
Tatínek se už asi vrátil z mise.
Vytáhl ruce z kapes a pomalými kroky se rozešel ke vstupním dveřím. Na tvář nasadil svůj standardní úsměv a zamrkal víčky, aby opětovně přemohl touhu podlehnout své slabosti.
Vzal za kliku a otevřel dveře.
V ten okamžik ho ovanula vlna teplého vzduchu, stejně jako jeho nos zaměstnala vůně právě upečených koláčků.
Sundal si kabát a pověsil ho na věšák. Přezul si boty a co nejradostněji vpochodoval do kuchyně.
„Ahoj mami,“ pozdravil, přišel k ní a dal jí pusu na tvář.
„Ahoj Setsuyaku,“ usmála se mladá žena a otřela si ruce do zástěry, aby mohla svého syna obejmout. ,,Tak jaká byla mise?“
Znovu se mu nahrnuly slzy do očí. Chtěl se jen přitisknout k jejímu tělu a plakat do pošpiněné zástěry. Chtěl jí všechno říct a dočkat se pochopení. Chtěl, aby ho pohladila po vlasech, dala pusu na čelo a objala ho s tím, že všechno bude v pořádku. Tak jako tenkrát.
„Jo, dobrá. Zvládli jsme to levou zadní. Však to znáš,“ mávl rukou a otočil se k ní zády. Nechtěl, aby viděla tu prozíravou lež v jeho očích.
„Tak to jsem ráda,“ usmála se a dala z plechu na talíř pár koláčků. ,,Máš hlad? Něco jsem upekla.“
„Nene…ani ne.“ Hlas se mu třásl, jak se snažil zůstat v klidu. Zavřel oči a všemi svými silami udupával svoji slabotu.
„Tatínek se vrátil, běž ho aspoň pozdravit,“ změnila z ničeho nic téma a rukou ho popošoupla k obývacímu pokoji.
„Já…“
„Hm?“ se zájmem se na něj podívala. Viděla však jen jeho záda a pomalu se nadzvedávající ramena.
„Já…já už nemůžu!“ křikl z ničeho nic. Neudržel to. Prohrál. Znovu.
Vystartoval rychle jako šipka a vyběhl schody do druhého patra. Vrazil do svého pokoje, zabouchl za sebou dveře a svalil se na postel. Slzy mu máčely polštář a on přitom jen křečovitě svíral bílé prostěradlo.
„Jsem slaboch! Slaboch!“ Křičel do polštáře, který zároveň tlumil jeho vzlyky. Cítil se strašně. Jako holka, kterou musí pořád někdo zachraňovat. Jako malé dítě, které se vždycky dostane do problému, jež za něj potom řeší někdo jiný. Jako posránek, slabý, k ničemu.
Stále vzlykal a vypouštěl ven ten udusaný pocit neschopnosti. Ani při tom nezaregistroval, že se dveře otevřely. Byly slyšet silné, dunivé kroky, které se blížily k posteli.
Bylo mu to jedno.
Vlastně…chtěl být jenom sám. Jen on a to, v čem byl nejlepší. Byl si jistý, že by ho teď nikdo nepochopil. Nikdo by mu teď nebyl schopen říct to, co chtěl slyšet.
Stočil se do klubíčka a stále plakal.
„Setsuyaku,“ ozval se nad ním hrubý hlas.
Ani nezvedl hlavu, nedal na sobě znát sebemenší překvapení, když se u něj objevil jeho otec.
Proč zrovna on? Silný, obávaný ninja? Jak by on mohl pochopit jeho…nejslabšího člena týmu. Kluka, kterého zachránila holka. Zbabělce. Slabocha.
„Copak se stalo, synu?“ zeptal se starostlivě a sedl si vedle něj na postel.
Nechtěl se na něj podívat. Připadal by si…trapně. Zklamal ho. A nechtěl mu to říct. Jemu. Tomu velkému a silnému shinobimu říct, že jeho syn nestojí za nic.
„Setsuyaku.“
Bál se. Bál se svého vlastního otce.
Schoval tvář do polštáře a snažil se přestat plakat. Ale nešlo to.
Najednou s sebou cukl.
Ucítil ruku na svém rameni, jak ho pomalu zvedá. Hlava mu spadla na mužovo silné rameno a on svoji paží chlapce pevně objal.
„Všechno bude v pořádku.“

Holé stromy se spoustou ran a rozpuštěný sníh proměněný v led.
„No vida, dneska už to bylo lepší,“ ušklíbl se Tai a nahodil si na záda svůj meč. „Za dva dny budeme opět pokračovat. Udržujte stejnou sestavu jutsu, jakou jste mi předvedli dneska. Jen ty, Nentou, se tak horlivě nepouštěj do vytvoření vodního vězení. Je to…hodně náročné. Takže s tímhle se drž při zemi.“
Všichni tři genini vyčerpaně opírali svá bolavá záda o stromy a prudce vydýchávali čtyřhodinový trénink. Tentokrát je však mohl chlácholit pocit, že opravdu něco udělali. Že se nevyčerpali jen tak pro nic za nic.
„Zlepšují se,“ usmál se Tai na Nejiho, zatímco se postavil vedle mladíkova boku.
„Jo, vypadá to tak,“ přitakal Neji, úplně zapomínající na neexistující rivalitu.
„Příště s nimi proberu jedno nové jutsu, se kterým by měli být schopni na chuninských zkouškách uspět.“
„Dobře, to bude skvělé.“
Chvíli tam stáli a dívali se na tři vyčerpané studenty, jak se sotva drží na nohou.
„To mi připomíná…Hinata mluvila o jednom vodním ninjutsu, které použila její žačka. Prý ho v životě neviděla a navíc…mělo na tu dívku značné následky. Myslíš, že byste se na to zítra mohli podívat?“ Netušil, kde se v něm tahle vstřícnost k neznámému, tedy skoro neznámému, ninjovi bere. Ještě před pár dny na něj žárlil a namlouval si, že ho chce připravit o jedinou dívku, kterou kdy miloval…o jeho malou sestřičku. A dneska už tu s ním vede bezproblémovou konverzaci.
Třeba se nemění ona, ale já.
„Neznámé jutsu říkáš?“ Tai se zamyslel a chvíli v tomhle stavu zůstal, potom se však jen usmál a poplácal Nejiho po rameni. ,,Jistě, v tom nebude problém. Když jsme u Hinaty, jak se vlastně má? Už to za chvíli bude, že jo?“
Neji se mírně začervenal a v mysli zaklel.
„No…jo, za chvíli už to tady bude.“
„Moc vám to přeju,“ a upřímně se usmál.
Mladý Hyuuga byl naprosto vykolejený. Co mu na to teď má říct? Ne, rozhodně s ním nechtěl rozebírat svoje osobní problémy. Byl zvyklý je dusit uvnitř sebe a to taky bude dělat i nadále.
„Díky,“ kývl nakonec hlavou a podíval se na své svěřence. ,,A vy bando, pojďte domů,“ usmál se na ně.
„Konečně,“ vydechl Nishin a zastrčil si kunai do pouzdra.
„Jo, dneska to bylo pěkně náročný,“ přitakal Nentou.
Nigenteki jen s hlubokými nádechy a výdechy stála opřená o kolena a sledovala dva své senseie.
O čem to sakra mluvili?
Chtěla vědět, co bylo tak strašně zajímavého, že to přinutilo jejího senseie zabarvit tváře do růžova. Ano, všímala si takových věcí už pěkně dlouhou dobu.
„Nigenteki, dělej,“ probudil ji ze zírání Nishinův hlas. Jen prskla a s klením se snažila dohnat stále se vzdalující skupinku.

„Tak jo, zítra se nezapomeňte hlásit před budovou Mizukage, jasný?“ udal rozkazy Neji, když se celý jeho tým octl na rozcestí a každý měl pokračovat jinou cestou.
„Jo,“ kývli všichni tři zároveň.
„To jsem rád. Tak si po tréninku odpočiňte a zítra ať jste připraveni,“ rozloučil se s nimi a vydal se po své trase.
Boty rozrážely bílý sníh a nechávaly za sebou čitelné stopy. Ruce měl zabořené v teplých kapsách a šála na krku ho příjemně hřála.
Jeden, druhý, třetí. Pomalu míjel postavené sněhuláky, které tam zanechaly malé děti.
Děti.
Povzdechl si a zakroutil hlavou. Jestli jen se jim podaří tenhle jejich rozpor vyřešit. Dal by za to snad všechno, jenže ona ne a ne přijít vhodná příležitost.
Chyběla mu. Celá. Její vlídný hlas šeptající jeho jméno, krásné, jemné oči dodávající mu lásku, hebké vlasy, které ho ráno šimraly na tváři a úzké, chutné rty, jež říkávaly: „Miluji tě.“ Úzký pas a dlouhé, štíhlé nohy, jemné pohyby, kdykoli ji pozoroval a otupující vůně, kterou tak rád vdechoval, jakmile se octla v jeho blízkosti.
Chtěl ji opět držet ve svém náručí, hladit ji po tváři, vískat ve vlasech a při polibku jí šeptat do úst sladká slova lásky. Chtěl, aby mu při příchodu domů darovala úsměv a přitiskla své rty na jeho, chtěl, aby mu při večerech sedávala na klíně a s rukama omotanýma kolem jeho krku si se zájmem prohlížela jeho tvář, chtěl, aby si v noci propletla své prsty s jeho a dala mu tak najevo, jak mu věří, jak ho potřebuje. Chtěl…chtěl ji zpátky.
Zastavil se a mírně nadzvedl obočí.
„Jestli mě chceš špehovat, tak to dělej aspoň nenápadně.“
Chvíli bylo ticho. Jen jeho klidný dech se odrážel od sněhových závějí.
A pak vyšla zpoza stromu. Její typický výraz totální lhostejnosti a nezúčastněnosti hýzdil jinak i docela pěknou tvář.
Jen, kdyby nebyla pořád taková nafoukaná.
„Potřebuješ něco?“
Mlčela.
Ruce v kapsách, čepice na hlavě, úšklebek na tváři a oči upřené někam do neznáma.
„Hm?“
Nic. Ticho.
Nemínil s ní hrát tuhle hru. Udělal pár malých kroků a teprve potom se rychle rozešel.
Slyšel za sebou její kroky. Věděl, že ho následuje. Proč, to mu však bylo stále velkou záhadou.
Cesta stoupala a dávala tak oběma najevo, že brzy budou u cíle. Dům na jejím konci byl chladný a vypadal opuštěně. Jen dvě neschované židle z venkovní verandy napovídaly, že tu někdo žije.
Zastavil se pár metrů přede dveřmi a otočil se.
Její výraz se nezměnil. Ruce v kapsách měla stále a házela pohledy všude jinde, jen ne na něj.
Měl tohohle ticha už dost.
„Co teda chceš?“
Mlčela.
„Nigenteki.“
Nic. Pořád byla ticho.
„Ach jo,“ povzdechl si a obrátil se k ní opět zády. Dva kroky a nášlap na jeden ze schodů vedoucích ke dveřím. A v tu chvíli ho chytla.
Dlaň obalená kolem jeho paže a dvě lesknoucí se oči. Vůbec nic nechápal.
„Co teda chceš?“
„Já…“
Byla nerozhodná, roztěkaná. Tohle u ní ještě nikdy neviděl. Možná naposledy po tom, co se u něj objevila po vraždě toho kluka. Ale i tenhle výraz byl jiný. Bolestný…beznadějný.
„No?“
Nechtěl na ni moc tlačit. Nechtěl ji vylekat. Chtěl, aby mu sama řekla, co ji trápí. Ale přitom už toužil ukončit to hloupé chození kolem horké kaše.
„Já…“
„Hm?“
Skousla si spodní ret a jemně to s náklonem šeptla.
„Miluji vás.“
Jemné rty se otřely o druhé. Drsné od pravdy a přitom stále jemné od lásky, kterou předtím dávaly.

Trans, překvapení a nechápavost.
Jak jen mohla?
Poodtáhla se, uvolnila své sevření a o pár kroků poodstoupila. Čekala co řekne. Ale on ze sebe nevydal ani hlásku.
„Sensei…já…já vím, že to není správný. Vlastně je to totálně špatný. Hodně špatný. Jenže já…od té doby, co jste mi pomohl. Po smrti toho kluka jsem věděla, že jste ten, který mě vytáhl z temnýho hnízda, v němž jsem doteď setrvávala. Ukázal jste mi cestu, jak být lepší kunoichi. Přinutil jste mě na sobě makat a zlepšovat se a…“
„Jak?“
Jediné, co z něj vypadlo. Jedno hloupé slovo. A jedna ještě překvapující odpověď.
„Protože jste, sensei. Protože kdykoli, když se jen nepatrně usmějete, se mi rozbuší srdce. Zachvěju se a mám chuť vás obejmout. Protože kdykoli, když mě pochválíte, chci vylítnout z kůže. Protože vždycky, když se mě jen omylem dotknete…“
„Přestaň!“ křikl.
Překvapeně zavřela pusu a se zmatením se na něj podívala. „Tohle…tohle je sakra špatný, Nigenteki! Vždyť jsi moje studentka. A já jsem navíc o hodně let starší než ty.“
„O sedm,“ špitla.
Se svraštěným obočím se na ni podíval.
„Nech toho. Já…já…“
„Vy máte někoho jinýho,“ konstatovala.
Tentokrát se překvapeně podíval on. „Mluvil jste o ní s Tai-senseiem.“
Sakra.
„Já…ano, Nigenteki. Mám někoho. Existuje dívka, kterou moc miluju. A…čekám s ní dítě.“
Jakmile přenesl přes rty tato slova, v Nigenteki jako by zamrazilo. Ztuhla s očima prudce rozevřenýma.
„Je mi to líto, Nigenteki.“
Jen stála a poslouchala jeho slova, přičemž si v hlavě přehrávala ty, které před chvílí řekl. Čeká s ní dítě…se svoji milou. Se ženou, se kterou by ona okamžitě měnila. A přitom tady musí jen stát a zpytovat se, proč se musela zamilovat zrovna do něj. Do krásného mladíka s bledou pletí a hebkými, hnědými vlasy. Proč musela propadnout jeho na první pohled ledovým očím? Proč si tolik přála zažít ten pocit jeho rtů na těch svých ještě jednou?
Proč?
Z očí se jí spustily slzy. Vodopády slané vody stékaly po jemných tvářích až na zem, kde se proměnily v ledové krystalky. Ramena se nadzvedávala pod tichými vzlyky a rty se zkřivily do smutného šklebu nad svojí naivitou.
Chtěla si teď zařvat. Chtěla uhodit do stromu a sledovat, jak se pomalu tříští. Chtěla ze sebe vyhnat všechny ty emoce, veškerý hněv, který ji popadl, všechno zoufalství, kterým byla naplněna. Jen ona. Malá, hloupá holka.
„Nigenteki…“
S nerozhodným pohledem se díval, jak se jí řinou slzy z očí. Jaké zklamání teď prožívá, jak se teď cítí. Něco k němu cítila, vyznala se a on…nezachoval se zrovna slušně. Ale kdo by to po něm taky mohl chtít? Uzavřený samotář, který nebyl zvyklý své city nějak ukazovat. Jen jednou…a to už bylo dávno.
Popošel pár kroků dopředu a svýma silnýma rukama ji objal.
Přestala plakat.
Nechápala, co to tak najednou. Jen cítila jeho vůni, ruce, které ji objímaly a hlavu, položenou na té její. Tentokrát si byla jistá, že to může pustit naplno.
Spojila své ruce za jeho zády a přitiskla se víc k jeho hrudi. Slzami mu máčela bundu a nechávala se unášet tou vražednou blízkostí. Poprvé a naposled.
Ani jeden z nich nevěděl, jak dlouho to trvalo. Jen tam stáli, v objetí toho druhého. Nebylo v tom nic víc, než jen potřeba uchlácholit se. I když by ona chtěla, nešlo to. Musela se aspoň teď projevit jako dospělá. Říct, že to chápe. Že mu to přeje. Jim oběma. Lži? Možná. Ale na tom teď nesešlo.
Odtrhla se od něj a znovu pár kroků poodstoupila.
„Já…děkuju, sensei. Ať…ať vám to vyjde,“ zadrmolila, otírajíc si z líček ustávající slzy.
„V pořádku, Nigenteki. Taky děkuju,“ jemně šeptl.
Kývla hlavou a otočila se. Prvně udělala pár pomalých kroků, ale když pořád cítila jeho pohled na svých zádech, rozběhla se a za chvíli mu zmizela z dohledu.
Povzdechl si a rozešel se do domu. V hlavě se mu celá scéna přehrávala pořád dokola.
Jak je to možný? Proč sakra?
Nechápal vůbec nic. Tohle se přece stát nemělo. On bojoval o jedinou dívku, kterou kdy miloval, a zatím se o jeho přízeň snažila jeho žačka.
Hříčka osudu.
Otevřel dveře a vešel dovnitř. Zul si boty a pověsil kabát na věšák. A pak ji uviděl.
Stála tam. Jen ona a nikdo jiný. Její jindy krásné rty byly zkřivené do bolestného úšklebku a v očích se zračila nechápavost.
Dop*dele.
„Hinato..."