La chanson de la rue - 5/ Hraj hru

Odpolední slunce vrhalo do místnosti pár svých oranžových paprsků. Odrážely se od bílé stěny. Dávaly vzniknout tmavým stínům.
„Bylas někdy v Konoze?“
„Ne.“
Prstem jí jemně kreslil po odhalené paži. Líbilo se mu, jak má jemnou kůži.
„Krásná vesnice. Ta krása je ale vybojovaná litry krve a slz. Ztratila´s někdy někoho?“
Neumím v tobě číst, svěříš se mi?
„Každý někoho už ztratil,“ odpověděla neutrálně. Nechtěla mluvit. Nechtěla myslet. Bylo lepší jen ležet a poslouchat.
Přikrývky tiše šustily.
„Vadí ti, když si povídáme?“ naklonil se k její tváři. Medové oči neuhnuly. Ta její sveřepost... Chvílemi se mu líbila. Chvílemi ho doháněla k šílenství. Jako by neměla z ničeho strach.
„Ne, klidně mluv.“
Bez emocí. Proč mu to říká tak chladně? Začal se probírat jejími rozpuštěnými vlasy.
„Tys už někoho ztratil?“ zeptala se chraplavě. Pochopil, že se snaží odvést pozornost jinam.
„Spoustu lidí,“ vzdechl.
Chceš vědět, kdo je ta hnědovláska v mojí peněžence?
„Máma zemřela, když jsem byl malej. Otec... byl kapitolou sám pro sebe. Mistr položil život za vesnici. “
Chceš to vědět, Reino?
„Kamarád za svou lásku...“
Muselas ji vidět, když jsi mi z ní brala prachy.
„Nechce se mi na to vzpomínat,“ uzavřel to tiše.
„A ta -,“ zarazila se, ale ne včas.
„Cos říkala?“ natočil se k ní lhostejně. Číhání na kořist. Chytne se? Do nedbale hozeného lana nezkušeného lovce.
„Nic,“ zamumlala a snažila se to smést ze stolu.
„Myslíš tu dívku, co mám v peněžence?“ Cítil, jak její tělo na vteřinu ztuhlo. Žula by na okamžik hřála víc než ona.
„Ty tam máš nějakou holku? Ani jsem si nevšimla. Nešacuju ti věci,“ opáčila klidně.
Herečko....
„Tak nebudem nakousávat další věc...“
Chytneš se, lasičko? Už jsem viděl spoustu žen, brečívaj mi na rameni a pak se mi chtěj ohřívat postel. Ale ty jsi jiná... Ty jsi vypočítavá a protřelá mrcha.
„Nevadí,“ pousmála se. „Klidně mluv, jestli chceš.“ Kapal z ní med, viděl ty rozněžnělé oči. Ale za nimi se skrývalo něco víc.
Za nimi med tuhnul a něha neměla šanci.
„Jmenuje se Rin. A je mrtvá.“
Už rok hnije pod zemí. Proč jsi tak ztichla, Reino? Nemám rád takovýhle ticho, co bije do uší a většina lidí se za něj pak omlouvá, nebo se snaží zapomenout. Řekni něco. Řekni, že tě to mrzí. Řekni, že takovej je svět. Řekni, že změníme téma. Řekni, řekni, řekni...
„Miloval jsi ji?“
„Proč mi vždycky dáš otázku, kterou absolutně nečekám?“
Zasmála se tím svým krásným, hrdelním smíchem.
„Miloval?“
„Spíš jsem si to myslel, ale nebyla to pravda.“
„Aha.“ Vyvlékla se z jeho objetí a vstala z postele. Zhypnotizovaně se díval na její dlouhé nohy.
„Kolik je?“ odkašlal si.
Přehodila přes sebe pomalu župan a bez zájmu mrkla na nástěnné hodiny. „Půl pátý.“ Neptala se proč. Chovala se jako by ji to vůbec nezajímalo a to ho neskutečně dopalovalo.
„Musím jít.“
„Hm,“ zavázala si pevný uzel a rukou načechrala vlasy.
„Kdy přijde Miko?“
„Nechala jsem ji u Jomei, říkala jsem, že ji vyzvednu sama. Asi pro ni zajdu hned.“ Založila si ruce na prsou.
„Tak se vrátím až ráno.“
„Dobře,“ přisvědčila prázdně.
„Je ti něco?“ prohlížel si ji zkoumavě. Usmála se. Stejně krásně jako ten první večer, kdy ji uviděl.
„Jasně že ne, padej, jinak nedokončíš misi,“ mávla rukama ve vzduchu. Vstal a začal se oblékat.
„Takže všechno v pohodě?“ zeptal se znovu, když sahal po klice od hlavních dveří.
„Ty seš dneska nějakej starostlivej,“ zakroutila dramaticky hlavou. „Všechno v pohodě. Ptáci řvou, zítra hlásej pěknej slejvák a sousedům se propadla střecha. Všechno jak má být,“ poplácala ho útěšně po rameni.
„Takže jdu.“
„To už říkáš půl hodiny.“
Její výraz ho donutil se zasmát. Natáhl k ní ruku, přitáhl si ji do náruče a políbil. Cítil, že se trochu vzepřela, ale jen tolik, aby nevyvolala případnou hádku. Ani jeden z nich na ni dnes neměl sílu.
„Hlavně mě takhle nevyhazuj,“ zašklebil se na ni, pustil ji a vyšel ven.
Nevyhazuj.
„Vždycky všechno v pohodě,“ zašeptala Reina, když se za ním zavřely dveře.

Bylo zvláštní odcházet. Návrat do Divoké růže mu tolik nevadil, ale tohle byl odchod na misi. Že by se nemusel vrátit? Vždyť jde jenom nasbírat pár informací, nebude hned všechny likvidovat!
Neměl by.
Poptávání se ve městě nebylo až tak složité. Stačilo zapadnout do pár příslušných krámků, putyk, případně uliček a zkusit být nenápadný. Jen přímá vodítka k tomu Páprdovi se strašnou přezdívkou, jak si ho Kakashi hbitě přejmenoval, nešla sehnat. Pokud se ptal až moc přímočaře, znamenalo to akorát problémy, o které nestál. Dokázal si představit kyselý výraz Třetího, kdyby mu oznámil, že to prostě kleklo. Samozřejmě velmi květnatou a omluvnou řečí.
Dvě hodiny se poctivě snažil. Třetí ho opustila chuť. Čtvrtou už jen nakopával zatoulané kamínky na chodnících a přestával si dávat pozor. Začal si všímat štíhlých žen na rozích ulic, které jako by se zhmotnily jen tak ze světel lamp, co se rozsvítily spolu s prvními náznaky soumraku. Velké hodiny připevněné na bílé fasádě nově opraveného domu ukazovaly půl desáté.
Půl desáté. A skoro nic.
Už tak rozházený žaludek se zhoupl, když si vzpomněl na svůj přechodný „domov“. Zkažený sběr informací korunovaný nějakou břečkou skrývající rozvařenou rýži, studené fazole a kdoví co dalšího. Protočil oči v sloup a ležérně se opřel o pouliční svítilnu. Se zájmem pozoroval skupinku tří žen, které na sebe navzájem něco pokřikovaly. Jen jedna z nich vypadala na Japonku, a zrovna ta, ke které by se bál jenom přiblížit. Náznak třetí brady, obtažené tučné pozadí, pneumatiky na břiše se nedaly ani spočítat. Znechuceně se díval, jak se Ta žena pyšně natřásá.
Vedle ní stála drobná, bledolící světlovláska. Její vlasy mu připomínaly jiskřící démanty sněhu. Odhadoval ji na Rusku, připomínala mu ty východní princezny, o kterých kdysi slýchal od holek ze školy. Třetí si nejprve moc nevšímal, ale když vystoupila víc na světlo, jen polkl. Snědá, vysoká, temperamentní. Jemně se pohupovala v bocích a něco pokřikovala po Princezně hlubokých hlasem.
Španělka.
Nechápal, jak mohl narazit v japonské Isehaře zrovna na takovou směsici národů, ale nemínil to zkoumat. Odlepil se od lampy a rozvážným krokem k nim zamířil. Jako první si ho všimla Princezna. Pohrdavě si ho změřila pohledem, ale když doputovala ke tváři s maskou, zarazila se a v ledových očích se objevil strach. Něco zamumlala směrem ke svým společnicím a o krok ustoupila.
Japonka se otočila, podobně jako Princezna si ho změřila od hlavy až k patě, pak mávla rukou a ušklíbla se. Španělka z něho nespouštěla oči a jemně si olízla rty.
„Zdravím, fešáku,“ zapředla, když k nim dorazil. Princezna něco zabručela rusky a Kakashi si ani nemusel žádat překlad, protože její výraz ve tváři by pochopil i slepý.
„Hlédáš někoho?“ pokračovala Španělka a plynule se přesunula před Rusku. Kakashi si teď všiml přízvuku, který předtím nezaregistroval.
„Možná,“ odpověděl neutrálně a znuděně se rozhlédl kolem sebe.
Vzduch čistý. Mozek na prášky. Mysli!
„Mohlá bych ňák pomóct?“ usmála se na něho.
„Možná,“ opakoval pomalu.
„A pozvéš mě někám, pané Možná?“ přiblížila se k němu. Měla tmavé oči, ne medové jako Reina, ale tmavé jako noc. Jako díra. Jako jáma, do které se spadne a už nevyleze. Tmavé, ne medové...
Reina.
Budeme si hrát.
„Co třeba támhle?“ ukázal na nedalekou putyku. Její oči tam na okamžik zalétly a mezi obočím se utvořila drobná vráska. Pak zmizela a na tváři se jí znovu usadil úsměv.
„Jásně.“
Chytil ji kolem pasu a klidně s ní přešel ulici směrem k zářící hospodě. Když se uvnitř usadili ke stolku, rychle objednal dvě láhve saké a začal jí nalévat. Při pokládání skla na stůl si všiml hodin na zdi.
Deset.

Byla vláčná. Motala se. Pletl se jí jazyk. A už mu nepřipadala tak neodolatelná.
Zívl a znovu jí nalil. Její špatná japonština už ho začínala nudit. Opakovala pořád ty samé věci, vtipy nebyly vůbec vtipy a ten smích mu lezl na nervy. Vždycky vyprskla a smála se snad minutu. Žádný krásný hrdelní smích. Chichot čtrnáctileté puberťačky nad nemravným časopisem.
„A Hříšnýho barona znáš?“ utnul její nový výbuch. Černá očka na něho připitoměle zamrkala.
„Kóho?“
„Hříšnej baron,“ dědek, co ho nemůžu najít, i když s tak debilním přezdívkou by to mělo jít samo.
„To jsem v živótě fákticky neslyšelá. Já su tády tótiž nová,“ protáhla odpověď. Kakashi si pod stolem křupnul prsty v pěsti a snažil se uklidnit.
„Fajn.“
„Á to ti ták vádí?“ přisunula se k němu a rukama se snažila dostat kamsi pod košili.
Jo, protože za tebe vypláznu snad celou svou výplatu a dáma nakonec kulový ví.
„Ne,“ odpověděl klidně a pokusil se odsunout.
„Bézva,“ usmála se a přilepila se na něho. „Náhoře máj bézva pokoje,“ zapředla.
Koutkem oka zaregistroval, že hodiny ukazují půl jedné.