Blouznění 05 - Šílenství

„Za nimi! Támhle jsou!“
Řev. Výbuchy. Pronásledování.
Šepot. Ticho. Útěk.
Panický strach je na místě. Ovládá nás obě. Ve dne v noci. Na žádném místě se dlouho zdržovat nemůžeme.

„Tsunade-sama, chtěla byste čaj?“
„Raději sake. Děkuji, Nami-san.“
Usměji se na naši hostitelku, která odchází do kuchyně.
„Je to od ní hezké, že nás tu na pár dní nechala, nemyslíte?“
Kývám hlavou. Shizune už není malá a současnou situaci vidí jinak.
Jsme tu už hezkých pár týdnů. A je to na mně vidět. Na prchání myslím čím dál tím méně, dokonce mě napadlo, že bychom se tu mohly usadit. Nemuselo by to být úplně špatné...
Najednou se ozývá jekot, z něhož mi tuhne krev v žilách. Trhnu sebou. Rychle strkám Shizune pod stůl. Z kapsy vytahuji kunai. Stoupám si tak, aby mne nikdo neviděl.
Kroky. Nepřítel našlapuje tiše. Jako lovící šelma.
Napětím skoro ani nedýchám. Zpoza rohu se objevuje bota. Startuji. Kunai mám před sebou. Stačí pár pohybů. Zasahuji jeden z důležitých orgánů.
Tělo padá k zemi. Moje ostražitost ale nepolevuje. Může jich tu být víc.
Mířím do kuchyně. Na podlaze je rozbitá keramická láhev a kalíšky. Zřejmě to sake. Okno je úplně roztříštěné. Bojím se. Nechci, ale je to tak.
Křik.
Nami leží na podlaze. Blízko linky. Hlavu má zvrácenou. Ve tváři zděšený výraz. Dívají se na mne prázdné skleněné oči bez života. V hrudníku má díru. Doslova. Všude kolem je krev. Špičkou boty se něčeho dotýkám. Podívám se k nohám. Stojím v té červené louži. A kolem se válí cáry masa a kůže.
Už je toho na mne moc. Podlomí se mi kolena. V bezvědomí padám hned vedle mrtvoly.

„Pohni!“ řvu na Shizune jako smyslů zbavená.
Házím za sebe pár výbušných lístků. Blížíme se k vesnici. Jenže ani tady nemůžeme zastavit. Dohánějí nás. To se nedá přehlédnout. Kde se můžeme ukrýt? Prohledávám krajinu. Do očí mi padne nedaleká stodola. Srovnávám krok s Shizune. Chci ji vzít. Byly bychom rychlejší. Natahuji se pro ni. Boty mi kloužou. Najednou pod sebou nic necítím. Doufám, že nebude tak blbá a bude pokračovat dál.
Na zem dopadám tvrdě. Slyším křupnutí. Na nic nedbám. Rychle vstávám. Utíkám dál!
„Rychle! Neuteče nám!“
Bodavá bolest. Do ruky se mi zabodl kunai.
Nemůžu skákat po stromech. Zpomaluje mne to. Budu muset běžet přes vesnici. Cítím žár. Čekala jsem to. Teď mne honí i jeden z živlů.
V ulicích je zatím klid. Dlouho nebude. I mezi nimi se najdou vrazi. A zrádci.

Teplo domova. Vůně linoucí se z kuchyně. Zvonivý dětský smích. Opora. Přesně tohle prožívám. Na chvíli zase můžu mít svou imaginární rodinu.
„Nee-san?“
Malá holčička s blonďatými vlásky ke mně natahuje ručky. Modrými kukadly hypnotizuje můj přívěsek.
„Copak je, Aki? Líbí se ti to?“
Nechávám ji, aby si na šperk sáhla. Potom se odtahuji. Vidina teplé večeře mě láká dolů.
„Nii-chan...“
Otáčím se k ní. Beru ji do náruče. Jsem rozhodnutá. Půjdu na večeři.
V kuchyni ho zastihnu při krájení zeleniny.
„Maro, nevíš, kde je Shizune?“
Jde ke mně. Hřbetem ruky si odhazuje vlasy z čela. V druhé ruce pořád drží nůž. Najednou... Sekne.
Vřísknu. Malá Aki je potřísněná krví, která jí tryská z krku. Modré oči, plné úcty k bratrovi, pomalu zhasínají.
Jsem v šoku.
„P... p-proč? Proč?!“
„To jsou dvě otázky,“ šeptne, „odpovím ti na obě.“
Nevím, nechápu to. Mozek mi odmítá přijmout fakt, že bratr zabil sestru. Šokuje mě to.
Hnusí se mi. Jeho dlouhé hnědé vlasy. Zelené oči. Vysoká postava. Arogantní úsměv.
„Je válka. Nepřežila by, Tsunade.“
Po vyslovení mého jména si odplivne.
„Vážně si to myslíš? Opravdu tomu blábolu věříš?“ ptám se.
Odtahuje se ode mne.
„Určitě by přežila. S tvou pomocí ano.“ Vzdychnu. On si to nejspíš nemyslí.
Na jeho tváři se objevuje škleb.
„Ztratili jsme rodiče. Copak si myslíš, že bych to zvládl? Je mámě tak podobná. Živá. Plná energie. Těžko zvladatelná. Její hyperaktivitu krotil otec. Já na to nemám nervy.“
Mračím se. I můj bráška byl hyperaktivní. A taky ho kdekdo zvládal.
„Takže tohle byl ten důvod? Žes nechtěl dál vídat matčinu podobu? Nebo jsi jenom ztratil nervy? Jsi ubohý. Ona by přežila. Ty ne.“
Klesá na kolena. Vidím, že zadržuje slzy. Vztek.
„Jak tohle můžeš tak jistě tvrdit? Byla tak naivní. Tak přátelská. A byla... dítě. Kvůli válce by se musela změnit. Ve skeptickou a nedůvěřivou. V dospělou.“
„To tě ale neomlouvá.“
I mne mrzí, že se Shizune musela vzdát dětství. Jenže tohle je válka, neovlivním to! Jeho přístup se mi hnusí.
Připadám si jako bohyně pomsty. Jako soudce. A kat.
Hledí na mne s vyčítavým pohledem.
„Taky jsi taková... Silná. Naivní. Přátelská. Měla by ses změnit.“
„Možná. O tom ty nerozhoduješ. Kde je?“
„Shizune? Je na cestě pryč. Asi bys měla jít.. Nebo tě brzo chytí. Dal jsem jim vědět, že jsi tu.“
Mám sto chutí po něm plivnout. Ale ovládám se.
„Sbohem,“ utrousím chladně.
Akino tělo beru s sebou. Nezaslouží si tady být. Nechávám ji v lese. Měla ho ráda.
Cítím, jak se mi do očí derou slzy. Nezadržuji je. Nechávám emoce volně plynout.
Najednou si uvědomuji, že musím najít Shizune. Vydávám se dál.

Tak blízko. Těsně před úkrytem mě chytí. Chvíli do nich mlátím. Nakonec je odhazuji pryč. Začíná pršet. Zabíhám dovnitř. A teprve teď si uvědomuji jednu věc. Kde je Shizune?
Těsně vedle ucha mi prosviští shuriken. Ve tmě vidím tmavý obrys malé holky.
„Shizune?“
Děvče spouští ruku podél těla. Takže je to ona. Nebo ne?
Objeví se plamínek. Kde se to tu bere?
Přímo před sebou vidím Shizune. Za ní jsou další lidé. Na všech se podepsala válka. Jsou vychrtlí. Ženy, děti, muži. Bez výjimek. Jedna z žen drží zapálenou svíčku.
„Tady jste v bezpečí,“ řekne polohlasně.
Opravdu? Jistá si být nemohu. Zrady jsem si užila dost. Slova jako „bezpečí“ už nemám ve slovníku.
„Tsunade-sama...“
„Nezdržíme se dlouho. Zítra odcházíme.“
Po vyléčení ran uleháme ke spánku. Začíná se mi zdát sen...

Tma... A vlhko. Že by jeskyně?
„Je tu někdo?!“
Odpověď žádná. Místo toho... Ozvěna. Asi musím jít dál. Pokládám dlaň na stěnu. Je pokrytá slizem. Odporné.
Vyrážím. Mířím dolů. Něco mě tam táhne. Strmý pád. Opatrně šlapu před sebe. Ale snaha nestačí. Podklouzává mi noha. Ztrácím rovnováhu. A řítím se dolů. Točí se mi hlava. Jako na kolotoči nebo horské dráze. Dopad je dost drsný. Jsem dezorientovaná. Nacházím se ve velkém prostoru. Světlo. Proč? Netuším. Opírám se o stěnu, abych se postavila. Cítím něco mokrého. Voda? Ne... ta není lepkavá. Podívám se na dlaň...
Krev. Po celé stěně! V půdě! I v jezeře!
Ovládne mne třas. Ale jdu dál. Nohou o něco zavadím. Očima sjedu na zem. Ruka? Dívám se pozorně. Těla, ruce, nohy, hlavy... Je to tu tím přímo poseté. Všude jsou vyděšené tváře mrtvých. Vyhaslé oči. Vyčítavý nebo nechápavý pohled. Šokovaná procházím tou zkázou.
Něco zachytí můj kotník.
„Proč?“
Chraptivý hlas.
Umírající muž mne pevně svírá. Cítím na sobě krvavé dlaně. Jeho oči vyhasnou. Stisk povoluje.
Mrtvé oči. Němé tváře. Všichni to jsou oběti války. Zrádci. Slaboši. Špehové. Civilisti. Ženy. Děti. Muži. Ovládá mě strach. Zemřu?
Nemůžu!
Šílenství. Panika. Rozum. Instinkt. Co z toho si vybrat?
Ovládá mne fobie.
Chci k jezeru. Musím přes těla.
Vřískám. Krvavá lázeň. A v něm. Další... Tentokrát to jsou shinobi. Mají na válce podíl. Velký.
Tak tady mám skončit?
Strach. Nejistota. Úzkost.
Začínám vidět věci, které nejsou. Ženu v černém hávu. Dana. Nawakiho. Dědečka. Od osob vidiny přechází na různé tvary. Malé, velké. V různých barvách.
Znovu vidím Dana té osudné noci.
Ne! Znovu už ne!
Pláču.
Vše mne pohlcuje. Padám k zemi v úzkostných křečích.

Okamžitě probuzená si sedám. Rychle oddechuji a třesu se. Pozoruji okolí. Shizune je už taky vzhůru. Zbytek lidí spí.
„Tsunade-sama? Je vám něco?“
Ustaraná tvář. To u dítěte vidět nechci. Ale tohle si vybírá svou daň. Třepu hlavou.
„Půjdeme,“ šeptnu.

Válka trvá už tři roky. Nikdo nikomu nevěří. I v rodině se objevují zrádci. Jenom aby nepřišli o vlastní život. Aby se zbavili něčeho nepříjemného. Chtěla bych to vzdát. Tohle je šílenství. Ale copak bych mohla, když musím podle jeho slov jít dál?